|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28103 příspěvků, 4448 autorů a 295996 komentářů :: on-line: 17 ::
|
 |
|
:: Bongo a čokláda ::
 Telenta |
publikováno: 05.06.2010, 16:28
|
| Další příběh z Pohádek pro jedno očičko =) |
| |
|
|
Bongo rozmrzele pobíhal po malém pískovišti a s obrovskou precizností boural všechny hrady, zámky, bábovičky, mosty a další výtvory malých kutilů, kteří si zde odpoledne hráli. Bral to jako takovou malou pomstu za to, že mu dennodenně tito zakrslí záškodníci zavalili hroudami písku vchod do domečku a většinou se jim také zároveň podařilo zdevastovat mu celou předsíň. Přesně toto se odehrávalo i dnes a tentokrát se jim podařilo zničit mu i jeho parádní památeční věšák po pradědečkovi, což Bonga pořádně namíchlo.
Zrovna skákal po jižní věži paláce, když zaslechl lehounké cupitání, jež se k němu rychle blížilo.
„Ach, jo. Ty tohle prostě musíš dělat, viď?“ ozvalo se vzápětí za ním. Ani se nestačil ohlédnout.
Bongo se otočil na podpatku a upřeně se zahleděl do dvou světle zelených kukadel, které patřily bytosti ne nepodobné jemu samotnému. Jediný, a také velmi zásadní, rozdíl byl ten, že byla celá svítivě růžová jako žvýkačka Hubba Bubba a to včetně obrovských pentlí, trčících jí z hlavy, a botiček na suchý zip. Zcela očividně byla také něžného pohlaví.
Nebyl to nikdo jiný, než Berunka.
Chvilku na ní beze slova zíral. Otevřel pusu, aby něco řekl, ale pak jakoby si to náhle rozmyslel, znovu ji zavřel a zmohl se jen na krátké: „Chm.“ A dál soustředěně dloubal botou do střechy zámku, která se okamžitě začala drolit a bortit.
„Já tě vážně nechápu,“ povzdechla si Berunka a zatřepala hlavou, až se jí rozlétaly mašličky, které ve vzniklém silném proudu vzduchu nejvíce ze všeho připomínaly plachty nadouvající se větrem. „Jak můžeš být, tak strašně necitelný? Copak za to ty nebohé chudinky můžou? A ty jim to tady…“
„Můžou za to!“ přerušil rázně ji uprostřed věty Bongo.
„Ale jak můžou tušit, že tady máš dům, he? Nemůžou.“
„To je neomlouvá!“ zasyčel Bongo a přešel k jakési pískové soše, která zřejmě měla být kočkou. Změřil si ji hodnotícím pohledem profesionála, něco si zamručel po vousy, načež začal nabourávat základy celé stavby. Berunka ho nesouhlasně pozorovala.
„Bongo,“ ozvala se po chvilce.
„Ty jsi ještě tady?“ úkosem na ni pohlédl a dál nerušeně pokračoval ve svém díle zkázy.
„Víš, tak mě napadlo,“ začala opatrně Berunka, „jestli jsi někdy neuvažoval o tom, že by ses přestěhoval? To by tenhle problém vyřešilo jednou pro vždy.“ Na okamžik se odmlčela. „Mohl bys jít třeba bydlet ke mně! Mohly bychom pak spolu chodit na procházky, hrát blechy a konečně bych ti upletla tu šálu, kterou ti tak dlouho slibuju. Tedy, samozřejmě myslím je na přechodnou dobu!“
„Nikam nejdu! Já si kvůli několika smradům nehodlám měnit život! Všechno zůstane, tak jak je a basta.“
Berunka zklamaně protáhla obličej a založila si ruce na prsa.
Bongo elegantně seskočil z trosek sochy a mlčky si to rázoval směrem pryč z pískoviště.
„Kam to jdeš?“ křikla za ním Berunka.
„Uklidnit se!“ houkl nazpátek a mávnul rukou na pozdrav.
Berunka zůstala stát a nevěřícně kroutila hlavou.
Bongo si to svižně mašíroval po ztichlé ulici, na níž se leskly kapky, jediné důkazy malé noční přeháňky„Ta mě tak bude poučovat. Tu jsem vážně potřeboval dneska vidět. Opravdu perfektní začátek nového dne!“ mumlal, ruce složené za zády a zakaboněný výraz ve tváři. Rázoval si to přímo prostředkem ulice, nedbaje na to, že za chvilku celé město ožije obvyklým ranním ruchem a může se tak stát velmi snadnou obětí zamáčknutí, nebo rozdrcení podrážkou neopatrného chodce. Elegantními otočkami se hladce vyhýbal všem kolemjdoucím, kanálům a lahvím a plechovkám nerovnoměrně poházených po celé silnici. Zdálo se, že má naprosto jasno v tom, kam jde, jelikož se nikde nezastavoval, u odboček ani na moment nezaváhal a nezalekl se ani naštvaného dobrmana, který mu stál v cestě a očividně si s ním chtěl trošku pohrát. Bongo si začal falešně pobrukovat jakousi veselou melodii a postupně zvyšoval své tempo, až nebylo možné poznat, zda stále jde, nebo už běží a pak najednou prudce zabrzdil před velkým vchodem žlutě natřené budovy s prosklenými dveřmi. Místní supermarket. Bongovi se po tváři rozlil široký spokojený úsměv a bylo vidět, že se přímo tetelí nadšením.
Ostražitě číhal u vchodu na náhodného zákazníka, a ve chvíli, kdy dotyčný postarší pán vcházel, Bongo zapojil všechny svaly v těle v a kosmickou rychlostí vystartoval s hlasitým zafuněním směrem dovnitř. Bylo to jen tak, tak.
Ačkoliv by se to na první pohled nemuselo zdát, Bongo měl jednu obrovskou slabost. A tou byla čokoláda. Ať hořká, mléčná, plněná, neplněná, tabulková nebo v podobě bonbónů, to mu bylo celkem šumafuk. A jako správného čokoholika ho bylo za úplatek v podobě této slaďoučké, hnědé (či bílé), na jazyku se rozplývající věci možné přesvědčit téměř ke všemu včetně toho, aby začal přímo uprostřed obchodního domu na vyvýšeném stupínku tancovat kankán v plné polní. Za ten krásný uklidňující pocit, kdy kousek čokolády labužnicky převaloval na jazyku, to prostě stálo.
Bongo se pomalu procházel mezi různorodým zbožím a s výrazem vládce světa pozoroval dění kolem sebe. Doprava, doleva, doleva, rovně. A tady to je! Ale, co to?! Zrada! Z regálu, kde by měla být jeho milovaná čokoláda, se na něj šklebily jakési prací prášky s cedulkou, na které stálo velkým červeným písmem: Akční sleva 20%!. Bongo nejdřív zůstal stát s otevřenou pusou, pak mu začala brunátnět tvář, načež úplně zbělel a v jeho očích se zračil výraz nejhlubší hrůzy. Potom začal hystericky ječet, kopat nožičkama do všech světových stran a zatínat pěsti, až mu praštěly klouby. Zdálo se, že musí každou chvilkou dostat infarkt.
Když se dostatečně vyvztekal, rozběhl se uličkami, zavilý výraz ve tváři. Zběsile otáčel hlavou kolem dokola a pátral po známém, oku lahodícím papírovém obalu. Se svými krátkými končetinami se ovšem jeho pátrání vleklo jako čas na návštěvě u tetiček, pratetiček a vůbec dalších milých příbuzných, takže si rozhodl zaopatřit vozidlo. Vyskočil tedy na jeden z nákupních košíků, který tlačila mladá paní s dítětem, usazeným ve vozíku. Každý má přece rád čokoládu a určitě se u ní musí alespoň zastavit, říkal si. Křečovitě se chytil jedné z tyčí a modlil se ke všem svatým, aby někde nebyl vyklepán a zajet kolečkem, jež se pod ním zuřivě točilo a čím dál tím víc se podobalo smrtonosnému ozubenému kolu. Najezdil se takhle několik set metrů, a když už si myslel, že čokolády jsou asi definitivně out, a nadobro zrušili jejich výrobu nebo, že je žena na ni alergická, a proto se k ní radši ani nepřibližuje, tak je spatřil. Hezky vyrovnané, jedna vedle druhé. Bongo se celý rozjařil a nemohl se dočkat, až jeho dopravní prostředek zastaví a on bude moct bezpečně vystoupit.
Neuplynula ani minuta a Bongo už pevně svíral jednu jogurtovou tabulku této pochoutky triumfálně nad hlavou jako by byla válečnou kořistí. Teď už se stačí jen v pořádku dostat zpátky ven, s čímž si nedělal žádné starosti. Za ty měsíce zkušeností měl nacvičený perfektní, avšak jednoduchý manévr, který ho ještě nikdy nezklamal. Stačilo jen držet se při stěnách a vyhýbat se pracovníkům supermarketu, jelikož pokud viděli čokoládu válející se po zemi zákazníci, přešli ji jen letmým pohledem a s nějakým uklizením si nelámali hlavu. Od čeho zdejší zaměstnance také platí, že?
Trik nezklamal ani tentokrát a dokonce se mu podařilo bez újmy na zdraví a rozcuchání srsti překonat i jednu z nejtěžších překážek prověřující jeho schopnosti, až na samotné maximum-vchodové dveře.
Pro jednou byl zase šťastný jak blecha. Zrovna si to zvesela štrádoval po Zelené ulici, když se za ním ozval výkřik, který prořízl čerstvý ranní vzduch jako sek mečem.
„Hele, kluci! Chodící čokoláda!“ hulákal malý klučík s kšiltovkou na hlavě a prstem v nose. Druhou rukou mával na své kamarády, kteří se k němu okamžitě přivalili jako velká voda.
„Ty vole!“
„Tak, to je hustý!“
„Tu chci!“
„Ne, tu budu mít já!“
Překřikovali se a počali se srocovat kolem Bonga.
Bongo bleskově přehodnotil svoje možnosti a nakonec se rozhodl pro velmi moudré řešení, a to, strategický a dozajista také chrabrý útěk z boje. Nemeškal tedy, zahodil svůj poklad a s proudem kleteb mířených na hošíčkovu adresu se vytratil z ohroženého místa jako pára nad hrncem.
Když dorazil domů, sesunul se na židli, položil si hlavu do dlaní a naplno se oddal svému žalu a rozhořčenosti. V tomto stavu se provzdychal a provztekal zbytkem dne. Okolo šesté večer si řekl, že by se přece jen mohl najíst, alespoň něčeho jiného, protože mu tou dobou kručelo v žaludku, že pomalu neslyšel vlastního slova a jeho tělo naléhavě volala po doplnění energie.. S vypětím všech sil se s hlasitým zaúpěním zvedl ze židle, došoural se do kuchyňky a jal se prohledávat skříňky, jestli v nich náhodou nezůstalo něco od včerejška.
Najednou se ozvalo rytmické zaklepání na domovní dveře.
Bongo ho ignoroval a dál štrachal v zásuvce, v níž našel k jeho velkému potěšení tři kousky sušeného ovoce.
Další, tentokrát mnohem silnější zabouchání, které otřáslo celým domečkem.
„Bongo! Jsi tam?!“ zakřičela zvenku Berunka.
Bongo jen protočil panenky a nálada mu opět klesla pod bod mrazu.
„Něco tady pro tebe mám!“ pokračovala.
„To mě, tak zajímá,“ zamumlal nakvašeně, tak aby ho příchozí nemohla slyšet.
„Tak půjdeš mi otevřít?“
Žádná odpověď.
„No, já ti to tedy nechám na rohožce, když se mnou nechceš mluvit,“ kapitulovala nakonec Berunka.
Potom se rozhostilo hrobové ticho.
Bongo ještě chvilku špicoval uši, a když se zdálo, že Berunka skutečně odešla a nečíhá někde za dveřmi, aby mohla svůj útok na jeho soukromí zopakovat, zhluboka si oddechnul.
Hltavě spořádal svoji večeři a odebral se do postele. Pečlivě si uložil svoji čepičku do nočního stolku a zachumlal se do peřin.
Tohle byl opravdu den náročný na nervy, pomyslel si těsně před tím, než upadl do hlubokého, bezesného spánku.
Když druhého dne vyšel ven na svou obvyklou ranní procházku, málem se přerazil o obrovský čokoládový bonbón, zabalený v blyštícím se celofánu, který ležel na jeho rohožce.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 16 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlížeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2009 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
