obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Múzy přejí těm, kteří je prohánějí po lesích, lukách a kopcích. Ne těm, co na ně čekají se založenýma rukama."
Gandalf
obr
obr počet přístupů: 2915661 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39760 příspěvků, 5802 autorů a 392280 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Lekníny ::

 autor Lilitka publikováno: 06.06.2010, 8:57  
Krátká povídka o touze po štěstí z leknínů
 

Zase ho to táhlo k tomu místu u lesa. Snažil se odolat tomu tlaku a vábení, o kterém věděl, že mu přinese jen tísnivý pocit a neznámou frustraci.
Matěj pracoval ve skladu otcovy firmy ve vedlejší obci, kde celý den seděl u počítače a ťukal do něj údaje z lejster a e-mailů, kterých bylo vždycky dost na to, aby mu lezly na nervy.
Když pak skončil, rád domů chodíval pěšky, zvláště teď, když začínalo být tak hezky a on slunce nemusel pozorovat jen skrz okno kanceláře.
Bral to zkratkou, přes polní pěšinu, kolem nevelkého lesa co obě obce odděloval. Tu cestu znal odmala a nikdy mu na ni nepřišlo nic zvláštního, jen jednou, jednou mu nahnala husí kůži, ale to byl ještě dítě, vlastně to bylo teprve nedávno.
Tehdy tam s kámoši stanoval a nechával se strašit různými zvuky, které takový les vydává, a které se za postupující tmy zdají být čím dál mocnější a už ne tak bezpečnými. Ráno potom se vraceli domů víc vyčerpaní než odpočatí. Do lesa se na noc nikdy nechodilo odpočívat.
Teď se pocit, že les změnil svou nevinnou tvář, vracel. A třebaže se snažil sám sebe přesvědčit, že ta změna se odehrává jen v jeho fantazii, už si nedokázal odpovědět na to, proč s každým dalším dnem schází z cesty, aby si udělal zacházku stále blíže lesu, přestože ho pohyb a zvuk těch ševelících stromů děsili čím dál víc.
Se zkracující se vzdáleností mezi Matějem a prvními duby, místo, aby cítil svěžest lesa, vzduch naopak těžkl, stával se jaksi nepříjemně nasládlým, přesto vábivým, jakoby sliboval, že dál to bude jen lepší. Matějovi na mysl vyvstávaly různé nepříjemné vzpomínky: na to jak se ztratil v obchodním domě, na nedávné kopačky od přítelkyně nebo smrt psa, kterého jako dítě oplakával několik týdnů.
Oči, které potom zvedal ke stromovým korunám, aby se ujistil, že jsou stále jen stromovými korunami, byly každým dnem čím dál vlhčí, jednou se dokonce přistihl, že pláče. Stával před branami lesa a zhypnotizovaný hleděl dovnitř něj, jako kdyby se chtěl dopátrat toho tajemství, na které ho les láká a které mu vlévá smutek do hlavy, do těla a do srdce.
Pokaždé se dokázal otočit k těm šeptajícím dřevinám zády, pokaždé dokázal odejít a do dalšího dne na palčivý pocit slz zapomenout – jen dnes ne.
Vstoupil. Vždyť je to jen les.
Šlapal po měkké zelené podlaze a míjel první stromy. Chvíli si dělal legraci sám ze sebe, nadával si do fantasmagorů, pak ho les polknul a Matěj dostal závrať.
Náhle se zlomil v pase, jakoby dostal pěstí. Chtělo se mu zvracet, ale zahnal kyselou chuť zpátky, zhluboka se nadechl a po chvíli napřímil páteř, ve které ho nepřestávalo mrazit. Zašel už dost hluboko, ani netušil, že se v tomhle lese dá tak hluboko zajít. Prostor zde působil stísněně. Světlo se tady ztrácelo a zvuk nedaleké silnice sem sotva doléhal.
Pach. Ten pach sladkosti a neodkladnosti tady byl ale tak silný, že bylo nemyslitelné ho neuposlechnout.
Jdi dál, říkal mu les.
Jsi blázen, říkal si Matěj sám, když vůbec uvažoval o tom, že by na něj les mohl mluvit nebo že by se ho měl bát.
V hlavě mu najednou vyskočila vzpomínka na otevřenou rakev. Děda. Ležel tam v obleku, který mu nechali ušít až posmrtně, protože nikdo neočekával, že někdo tak pesimistický a plný řečí o smrti skutečně jednou umře. Děda byl černá kronika, co ho strašila vraždami a nemocemi, kdykoliv se chystal odejít z domu, ale byl to taky člověk, co ho nikdy neodmítl, když potřeboval pomoct, co mu vždycky vyhověl, třebaže mu tvrdil něco jiného. A Matěj ho měl rád.
Vzpomínka rozdrásala sotva zacelenou ránu, kterou mu dědova smrt otevřela. Matěj s každým dalším krokem cítil, jak mu hrdlo zaplavují slzy, obviňoval se, že měl s dědou trávit více času, pokud to ještě šlo, místo toho, aby posedával u televize nebo počítače.
Když se mu konečně podařilo vzpomínku na pohřeb zahnat dost daleko na to, aby se mohl zase soustředit na cestu, zjistil, že světlo z lesa téměř zmizelo. Nemožné. Stmívat se má začít až tak za dvě hodiny.
Otočil se, neviděl nic než stromy, žádnou jasně prozářenou oblohu, žádný náznak toho, že by existovalo něco jiného než stromy.
Ne, teď se vracet nehodlá. Zakázal si myslet na cokoliv, co by ho zase rozbrečelo.
A pak to spatřil. Obrovský nabobtnalý mrak temné vody. Vypadal jako obrovská kobliha, která si potřebovala odpočinout. Vznášel se nad lesní mýtinou a okraji se téměř dotýkal nejbližších kmenů. Mohl mít tak deset metrů v průměru.
Matěj na to zíral s pusou dokořán.
To bylo chvíli před tím, než uslyšel hlasy a než mu cosi v hlavě zařvalo, aby se schoval. Aby se proboha schoval, protože další příležitost nedostane, to teda ne.
Udělal to. Velmi rychle našel křoviska, která se v tom světlo-pohlcujícím lese rozvalovala.
„Anno, ten mrak je tvoje dílo? Jestli ano, doufám, že jsi nás sem nepřitáhla jen kvůli tomu.“
Matěj vykoukl zpoza keřů. Jen pár metrů od něj stály tři ženy, mnohem starší, než byl on. Dvě byly hezké, třetí byla krásná. Šero lesa jakoby od ní ustupovalo, jakoby ji nechtělo ušpinit. Stála klidně, s rukama svěšenýma a spojenýma a s mírným vědoucím úsměvem hleděla na své dvě společnice. Kochala se jejich neklidem.
Nádherná Anna, pomyslel si Matěj a prohlížel si její postavu, to jak jí padnou určitě drahé šaty a to v jak dokonalém vodopádu splývají její vlasy. Matěj přemýšlel, co by měl muž udělat, aby zaujal takovou ženu.
Anně zazářily oči. „Dám ti hádanku, Hildo. Co ti přinese absolutní štěstí, když ho správně namícháš?“
„Koktejl s vodkou,“ odpověděla pobaveně Hilda, která bylo trochu moc vysoká a trochu moc hrubá v tváři.
Anna se rozesmála. „Pokud myslíš, že musíš pro vodku doprostřed lesa a vylovit ho z mraku, pak tě budu muset naučit nakupovat.“
Třetí žena, drobná a tmavá, přistoupila k Anně. „Tys našla ty lekníny?“
„Jaké lekníny?“ rozmáchla rukama Hilda.
„Lekníny bezmezné bolesti. Ale pokud si tady Anička myslí, že si s nimi může zahrávat, tak si dláždí cestu do hrobu.“ Elis se ušklíbla, zkřížila si ruce na prsou a pohlédla na Annu, která raději mlčela.
„Anno?“ zavolala na ženu Hilda. „Vysvětlíš mi to?“
Anna se zamračila. „Čeho se tak bojíš, Elis?“ Hildu vůbec nevnímala.
„Znáš ty lekníny, ale neznáš Létavice? Nebo jsi si tak jistá sama sebou, že si myslíš, že tě nechají odejít s pěknou kyticí?“
„Co jsou Létavice?“ Hilda očima těkala z jedné na druhou.
„Ty, co hlídají jezero s těmi lekníny. Stačí, aby se cokoliv živého dotklo vody, a jsou tady,“ odpověděla Elis. Namotala si pramen Anniných chladivých vlasů na prst a pak sledovala, jak se díky své pružnosti padá zpět na Annina záda. „Vyškubají ti vlasy a vytrhají ruce. Máš pěkné ruce, Anno. A pěkně vlasy. To o ně chceš přijít? Riskuješ, že jsi tady. A riskuješ i naše životy. Ty květiny jsou něco, čemu je třeba se vyhnout, ať už slibují cokoliv. Co ti můžou dát kromě smrti? Co užitečného?“
Anně se po tvářích rozlil stesk po něčem, co nikdy nepoznala. „Nic menšího, než absolutní štěstí,“ zašeptala a upřela zrak Elis přes rameno na mrak, který čapěl za ní. Obešla ji a udělala pár kroků k němu. Přiblížila se tak i k Matějovi, který zachytil její vůni čerstvě vypraného oblečení a svěžesti.
„Absolutní štěstí? Takový nesmysl,“ rozesmála se nahlas Hilda. „Mně stačí láhev, dobrá společnost a lidi, co se rádi baví. Můžeš se přidat A zapomenout na ty nesmysly s kytkami. A proč tady vlastně jsme my? Snad ještě dokážeš urvat pár kytek, aniž bys k nim musela doplavat.“
Elis se otočila na Hildu „Nad jezerem, nad tou proklatou černou vodou jí je její moc k ničemu. Potřebuje nás. Ona bude trhat květiny a my ji budeme držet nad jezerem, tak aby se ho nedotkla. A co recept a zbývající ingredience. Znáš je?“ donutila Elis svým hlasem Annu otočit se.
„Znám. Řeknu vám to, ale až budeme mít květiny. Pojď se mnou, Elis.“ Anna k ní vztáhla ruku. „Jste tady, protože vás miluju a protože se s vámi chci podělit, ale taky vás tady potřebuji.“
Hilda přistoupila blíže k mraku a natáhla dlaň, jakoby ho chtěla pohladit. Chvíli uvažovala, v očích výraz vážnosti, který neukazovala moc často. Pak ruku spustila zpátky k tělu.
„Já půjdu,“ řekla, „tu vodku mi namíchají i o hodinu později.“
Elis sevřela rty. „Pokud něco selže, zůstaneš v tom sama, Anno.“
Anna přikývla. Pak vstoupila do mraku a ženy s ní.
A Matěj byl příliš zvědavý a ta žena se mu příliš líbila na to, aby ji teď opustil.
Hilda na břehu Smutného jezera stanula jako první a stěží zadržela slzy, které se jí vřítily do očí, sotva se nad ním nadechla.
Elis se kutálely po tvářích neomezeně. Proč je skrývat, jezero proniká do duše, nemá smysl se bránit.
Když na břehu stanula Anna, nepocítila nic - opět.
Hilda si prohlédla její suché oči a ušklíbla se. "Působí na tebe vůbec nějaká emoce?" zeptala se jí.
Anna se zahleděla na nevelkou plochu nehybné kalné vody. Rostly na ní rudé lekníny, dokonale syté až vulgární barvy. „Doufám, že bude. Proto jsem tady.“
Elis polkla další dávku slz. "To ony vodu zamořily. Stačí trocha šťávy z jejich listů a tvůj život pro tebe ztratí smysl."
Anna zvedla jednu paži a dlaň podržela nad vodou. Pocítila slabost, jakoby jí někdo vysával krev z žil, ale nečekala nic jiného. Ruku rychle stáhla zpátky. "Nad vodou nebudu mít žádnou sílu. Když mě nad ní budete držet, nesmíte se smutku poddat úplně.“
Pak se postavila na okraj jezera, stačilo, aby se voda trochu pohnula a smočila by jí střevíce. Ale voda byla mrtvá a líná.
Anně se v rukou objevily košík a nůžky. Byla připravená.
Elis pokynula Hildě a obě naráz natáhly paže a začaly je zvedat od země.
Stejně tak se Anna vznesla pár centimetrů nad zem a pak začala čelem pomalu klesat nad hladinu.
Hildu kouzlo pronášené u jezera vyčerpávalo natolik, že se už nedokázala soustředit na své slzy a dala jim volný průtok. Ona i Elis si dávaly pozor, aby Annu nepoložily až příliš blízko nad vodu. Její vlasy se jí vznášely kolem hlavy a očima hledala první leknín před sebou.
Začaly ji posunovat ke květu. Tak blízko a pořád necítí žádný smutek, žádnou bolest. Co když bude imunní i vůči absolutnímu štěstí? To se mohlo stát.
Její hlava se nyní vznášela nad květem. Zasunula nůžky pod něj a střihla. Leknín měl však tuhý silný kořen a stříhání si vyžádalo víc námahy, než čekala. Ale netrpělivost ona neznala.
Květ byl volný. Pevnými prsty ho chytila a strčila do košíku.
Pak napřáhla paže a pomocí podpory dvou žen tam na břehu a pomalými pohyby, jakoby plavala vzduchem, se přesunula k dalšímu květu. Ten odstřihla snadněji.
V košíku měla sedm květů, když Hildě najednou došla síla a ona uslyšela její varovaný výkřik. Hned potom Anna spadla do vody. Ta se nad ním okamžitě zavřela.
Jezero spoutávalo její tělo. Ukradla jeho lekníny a odmítalo ji propustit.
Nebe potemnělo a neslo sebou zvuk blížících se bubnů. To Létavice svými dlouhými kloubnatými pažemi pádlovaly skrz oblohu. Hejno zelených babic nasávalo dobrý vzduch a vyplivovalo jed. Letěly nad lesem k jezeru, které je volalo. Přišly zlodějky. Létavice jim vyškubou vlasy a rozedřou kůži drsnými jazyky.
Matěj zkameněl hrůzou a úžasem. Skrz mrak, uvnitř kterého byli, je neviděl, ale to, co slyšel, mu stačilo na to, aby si přál se probudit ze snu, který byl skutečností.
Jak se blížily, vzduch do sebe narážel a nakazil se pachem mokré hniloby a k jeho uším přinášel bublavý zvuk, jaký vydávala hrdla Létavic.
Hilda a Elis už byly pryč.
Matěj bezmyšlenkovitě skočil do jezera pro Annu. Když se potopil, neviděl nic – voda byla kalná a černá jako slzy země.
Brzy ji však nahmatal a vytáhnul na břeh, kolem paže jí stále viselo ucho košíku a prsty byly uvězněny v okách nůžek.
Dech ještě neztratila a probrala se brzy.
"Neschováme se před nimi, cítí z nás vodu z jezera," řekla slabým hlasem Anna. "Sněz ten leknín. Je slabá naděje, že tě zachrání." Podávala mu velký květ rudého leknínu.
Jeho pohled ale padl na nůžky na jejich prstech. Vzal jí je.
Postavil se, vysoký a odhodlaný bodnout, aspoň jednou zranit, než ho roztrhají.
První z Létavic už pronikla do mraku. Obrys jejího těla, jejich tenkých dlouhých končetin nabyl pevného tvaru až příliš rychle, na to, aby se Matěj stačil připravit.
Při pohledu na její zrůdnost ztuhnul.
Létavice ale nečekala, vyřítila se na něj a než stačil zareagovat, svými drápy mu rozřízla kůži na paži. Z rány se okamžitě rozlila teplá krev.
Zařval bolestí.
Udělal napůl slepý výpad proti Létavici a zasáhl ji do krku. Černorudá krev zkrápěla její zvrásnělá prsa. Jekot, který vydávala, zabíjel všechen drobný život v okolí.
Šlo to až příliš snadno.
Když se pak zraněná Létavice znovu vznesla nad Matěje, nakapala mu krev z její rány přímo do krku.
Začal se dusit. Hořká chuť krve mu sevřela hrdlo. Jed, říkal si, když klesl na kolena. Předklonil se, aby se mohl vyzvracet, ale bylo pozdě, krev se mu už z žaludku dostávala do střev a stávala se součástí jeho těla. Napadlo ho rozpárat se, aby se zbavil moru, který mu začal požírat vnitřnosti.
Natáhl se po květině, kterou Anna stále držela v rukou. Dívala se na něj svýma nádhernýma očima, které byly plné letního slunce, slunce, které už zřejmě neuvidí. A skutečně se usmívala, nebo je to dílo otravy z krve Létavic?
Vzal si ten květ a rychle odškubnul pár okvětních lístků, aby si je nacpal do krku. Polknul.
Bolest se mu už najednou nezdála tak silná, dokonce se mu začala líbit.
Létavice se ho už nedotkly. Proč?
Neuvědomoval si, že nůžky už dávno nedrží a přesto nepřestávají bodat. Krev z Létavic stříkala a padala do už tak dost zamořeného jezera.
Anna vedla pohyb nůžek, aniž se jich musela dotýkat, a vedla ho mnohem obratněji, než by Matěj, kdy dokázal. Ale představu, že jednu zabil, mu nechávala. Koneckonců, to bylo to nejmenší, co pro něj mohla udělat, po tom, co splnil všechny její plány.
"Už se cítíš lépe, Matěji? Neumíš si představit, jak jsem ráda, že jsi tady nakonec byl. Ale já věděla, že tady budeš. Musel jsi tady být." Usmívala se na něj shora její nádherná tvář. "Umřít šťastný, Matěji, je největší štěstí."
Jak by mohl být nešťastný, když umíral v náručí někoho, jehož krása mu zaplňovala celou mysl.
Anna zvedla modré oči k masakru, který se stále nad jezerem odehrával. Teď, když už nebyla nad ním, už nijak její sílu a vůli neoslabovalo a smutek z něj na ni nepůsobil. Ze břehu měla moc zabít celé to odporné hejno, ale nakonec to nebude nutné. Jedny nůžky a jedna neviditelná bariéra, kterou vztyčila mezi Létavicemi a sebou a Matějem, stačily na to, aby Létavice pochopily, že prohrály.
Pobodané a krvácející bestie se zvedaly nad jezero, nad stromy, nad oblaka a vzdalovaly se jako vrány na jaře.
„Já věděl, že jsi to byla ty, co mě sem volalo,“ usmál se na ni, hlavu položenou v jejím klíně.
„Kdo jiný by mě zachránil z té vody? Kdo jiný by vypil krev Létavice a snědl leknín. Kdo jiný by se stal mým elixírem štěstí.“
„Všechno si to plánovala,“ vydechl svůj obdiv. „Geniální.“
„Jen jedna Létavice, jen jeden květ a jen jeden člověk musel být obětován, aby byly smíchány ty správné ingredience, ve tvém žaludku. Teď kolují tvým tělem.“
„To mě budeš muset sníst,“ usmál se Matěj.
„Jen vypít tvou krev. Věděla jsem, že ty dvě jsou k ničemu, nechaly by mě tady umřít, ale bez nich bych se k leknínům nedostala. Kdyby zůstaly, podělila bych se o tebe. Možná to stejně udělám. Líbí se ti to?"
"Jsi tak dobrá, když myslíš na přátele. Na ně se nemá zapomínat."
"Tiše, spi už. Začínám mít chuť na štěstí."


 celkové hodnocení autora: 96.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.5 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 37 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 06.06.2010, 8:56:33 Odpovědět 
   Text začíná znepokojivým pocitem při pobytu v lese, který také znám. Pak přejde text do mystického příběhu, kde se čaruje a hrdina je přeměněn krásnou fantazijní bytostí v cosi už nelidského. Text děje u jezera je poněkud nepřehlédný, mohl být jasněji a snad i hrozivěji rozpracován, i graficky lépe rozčlenen. Nápad dobrý, chtělo by to trochu vypilovat a možná dotáhnout charakteristiky těch děv mírnými detaily.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
APV
(18.9.2020, 13:40)
xcvx
(9.9.2020, 11:54)
Alexandr Heartless
(7.9.2020, 14:47)
houseofcandy
(7.9.2020, 12:01)
obr
obr obr obr
obr
V lese a pod me...
Paulus
„Nekonečná pohá...
klaudie
Berserk boje a ...
Victor Lancel
obr
obr obr obr
obr

..příběh nového začátku
Mája
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr