|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: Ómalöra-28 ::
 Annún |
publikováno: 13.06.2010, 11:12
|
Tak milí čtenáři po delší odmlce tu máme další díl příběhu o elfím princi Dirielovi a elfce Mëllindě.
V minulích dílech se princ vydal do lidkého království vyhledat ostatky Mëllindiných dětí, které chce dopravit do Ladérionu.
Povede se mu toto předsevzetí splnit?
Najde pozůstatky obou dětí?
Čtěte a uvidíte. |
| |
|
|
XXVIII. - Hledání ztracených.
Plouživými kroky se vydali ke dveřím vedoucím ven do podloubí budov. Bylo znát, že starému převorovi dělá chůze určité problémy, a tak šel Diriel velmi pomalu a vedl jej směrem, který mu mnich ukázal.
Líným tempem kráčeli dlouhou venkovní chodbou, již podpíraly sloupy s lomenými oblouky. Elf se rozhlédl po okolí a pohledem hledal svého druha. Uviděl ho sedět na lavičce v klášterní zahradě, jak si povídá s tím novicem, který je předtím tak neochotně vpustil dovnitř. Grygory byl uvolněný a jak se zdálo, nevadilo mu odpovídat na zvídavé otázky toho mladíka.
Princ odvrátil zrak od dračího muže a věnoval plně svou pozornost převorovi, jenž mu v rychlosti vyprávěl o historii zdejšího opatství.
Při chůzi míjeli mnohé dveře vedoucí do různých částí opatství, výklenky se skulpturami zdejších svatých a potkávali staré i mladé muže v hnědých lněných kutnách, kteří je pokývnutím hlavy zdravili a nosili rozličné předměty. Pod klenutými arkádami obešli skoro půl zahrady, než stanuli před vchodem jen o dva palce vyšším, než byl Diriel, takže měl trochu obavy, aby se při vstupu neuhodil o futra do hlavy.
Otevřeli dveře a vešli do nízké, mírně se svažující chodby, spoře osvětlené olejovými lampami. Udělali třicet, možná čtyřicet kroků a zastavili se u dalších dveří. Převor vymanil ruku z ohybu princovy paže, vzal za kliku, stiskl ji a dveře povolily. Před nimi se objevil vchod do několika rozlehlých místností s vysokými stropy. Ovanul je poněkud zatuchlý vzduch, prosycený odérem starých kožených vazeb, klihu, papíru a vypáleného lampového oleje.
V místnosti, kde se právě nacházeli, bylo trochu šero, protože se zde nenacházel žádný zdroj přirozeného světla. Všude kolem se táhly vysoké regály s policemi plnými svitků, knih, listin, kronik a kožených desek, obsahujících různé dokumenty. Nacházelo se tu toho tolik, že se v tom vyznal jen opravdu dobře zasvěcený člověk, který archív spravoval.
Otec Morgan přivedl Diriela do středu hlavního sálu, kde stálo několik stolů, osvícených mnohoramennými stojany s olejovými svítilnami, a pár židlí. U jednoho ze stolů seděl na zvýšené sesli mnich v černé sutaně s cvikrem na nose a něco horlivě zapisoval do objemné knihy.
„Pochválen buď Všemohoucí,“ pozdravil převor onoho muže.
„Až na věky věků,“ odvětil mnich, odložil brk stranou a zavřel knihu. Podíval se skrze zvětšovací skla na převora a přívětivě se pousmál. „Vítejte v mém království zapomenutého vědění.“
„Zdravím, bratře Angusi. Rád bych tě seznámil s tímto mužem,“ poukázal převor na vedle stojícího elfa. „Představuji ti vzácného hosta, elfského prince Diriela.“
„Buďte zdráv, bratře Angusi,“ pokýval mu na pozdrav elf.
„Rád vás poznávám, vaše Výsosti,“ pronesl mnich v odpověď a úslužně se uklonil. Narovnal se a pohlédl na převora. „Cožpak vás přivádí do archívu, otče Morgane?“
„Potřeba vyhledat jisté záznamy, bratře.“
„Tak to jste na správném místě. S čím vám mohu tedy pomoci?“
„Mě a jeho Výsost by zajímaly matriční záznamy z posledních let vlády pána Rindona zde ve Werdenu.“
„Hm, to je převelice dávno, asi pět set let zpět, že ano?“ bratr Angus si promnul zamyšleně bradu, posunul si malé brýle, které mu sjely na špičku orlího nosu, a bylo vidět, že pečlivě hloubá. „Musím trochu popřemýšlet. Najít to nebude lehké, ale v žádném případě ne nemožné.“ Podrbal se v řídnoucích plavých vlasech, pak si dal ruku v bok a druhou si třel zátylek. Po chvilce se ťukl prstem do čela a ve světle modrých očích mu zajiskřilo poznání: „Ha, už to mám!“
Zamířil do jedné z mnoha úzkých uliček mezi vysokými regály a něco si mumlal pod nos. V šeru archívu zašustila jeho lněná kutna. Byl slyšet i další šramot od toho, jak za sebou tahal posuvné schůdky z místa na místo, a pak vrzání dřevěných šprušlí, když v zadní místnosti stoupal nahoru k vrchním policím.
„Heuréka!“ zaznělo vítězné zvolání, následované skřípěním a pak spěšnými kroky, které se blížily zpět k převorovi a princi. Z přítmí se vynořil bratr Angus a nesl poměrně velkou a těžkou knihu s odřenými koženými deskami. S dunivou ranou ji položil na čtecí stůl, až se ve vzduchu rozvířil prach, který byl po dlouhá léta usazený na knize.
„Tak tady to je. Jaké údaje chcete vyhledat?“ otázal se strážce archívu.
„Narození a úmrtí dětí v době posledních pěti let života pána Rindona,“ řekl převor.
Bratr Angus uchopil omšelou vrchní desku knihy a opatrně ji otevřel. Započal listovat zažloutlými stránkami a vyhledávat rok smrti pána z Werdenu, a pak šel v záznamech pět let nazpět.
„Hledáte chlapce či dívku?“ tázavě pozvedl obočí bratr Angus.
„Chlapce,“ odpověděl Diriel.
„Znáte jeho jméno či datum narození?“
„Ne, ale měl by to být syn pána Rindona a jeho ženy, paní Mëllindy, který zemřel při porodu,“ vysvětlil mnichovi, co by měl hledat.
„Rozumím,“ přikývl bratr Angus a pustil se do pečlivého prohledávání věkem vybledlých záznamů.
Řádku za řádkou pozorně četl a snažil se najít tu správou informaci. Trvalo to půl hodiny, než mnich oznámil: „Mám ho, našel jsem jej.“
„Vskutku?“ podivil se převor.
„Ano, není divu, že unikal mé pozornosti, protože byl zapsán jako nemanželské dítě paní Mëllindy a ne jako legitimní potomek zemana. Zde to stojí napsáno.“ Ukázal prstem na špatně čitelné řádky a četl nahlas: „Chlapec, váha tři a půl kila, výška jeden a čtvrt stopy, narozen mimo manželské lože třináctého dne měsíce Lovna, zemřel toho dne při porodu. Nepokřtěn a pohřben v neoznačený hrob, mimo svatou půdu.“
Diriel poslouchal mnichův hlas a nevěřícně vrtěl hlavou nad tehdejší Rindonovou zlobou. Jak hrozně velkou zášť musel nosit v sobě, když dokázal zavrhnout dítě vlastní krve a nechat ho beze jména pohřbít na neoznačeném místě. Elf se zahleděl na archiváře a otázal se:
„Je v té knize zaneseno i místo, kde byl pohřben?“
„Ne. Dnes už všechny údaje zapisujeme do jedné knihy, ale dříve se vedly knihy dvě. Matriční kniha shromažďovala záznamy o narozených a zemřelých a pohřební kniha v sobě měla zapsáno, kdo byl kam pohřben,“ objasnil elfovi bratr Angus.
„Pak se tedy podíváme do pohřební knihy a budeme to vědět, nebo ne?“
Mnich archivář se ošil a podrbal se za uchem.
„Víte, princi, v tom je trošičku problém.“
„Jak to?“ otázal se nechápavě Diriel.
Nyní se do hovoru vmísil převor.
„Pohřební knihy z minulých století byly uloženy v jiné části archívu než matriční. Bohužel před sto lety opatství postihl ničivý požár, který zachvátil i onu místnost. Vše co tam bylo, shořelo na popel a veškeré zápisy byly nenávratně ztraceny,“ pronesl s lítostí v hlase otec Morgan.
„Chcete říct, že neexistuje žádná možnost, jak zjistit, kde ten neoznačený hrob je?“
„Ano, moc mě to mrzí, Výsosti,“ dotkl se soucitně princovy paže. „Mám obavy, že…“
Do řeči mu skočil bratr Angus.
„Ehm. Promiňte, otče, že vás přerušuji, ale možná, že tu určitá možnost přece jen je.“
„Vážně?“ v princově hlase byla znát naděje.
„Co tím myslíš, bratře Angusi?“ položil mnichovi otázku převor.
„Inu, je to už skoro rok, co jsem probíral nějaké knihy, jež nám byly darovány z pozůstalosti jednoho měšťana,“ vysvětloval jim. „Našel jsem mezi nimi i převelice starý deník, co si vedl jistý ranhojič – doktor Leonard, a byl z doby pána Rindona. Ze zvědavosti jsem si ho přečetl. Nacházelo se v něm mnoho zajímavých poznatků a také tam popisoval svůj přátelský vztah s paní Mëllindou a mnohé další věci. Zahlédl jsem v něm i nějakou zmínku o tajném hrobě, ale nevěnoval jsem tomu velkou pozornost. Třeba by se tam nějaké vodítko našlo.“
„Máte ten deník?“ zajímal se Diriel.
„Ano, chvilku mi sice potrvá, než najdu místo kam jsem ho uložil, ale když vydržíte, přinesu ho,“ pravil brat Angus a spěšnými kroky se vzdálil prohledávat police a regály plné různých svazků. Pobíhal sem a tam, podpatky jeho bot klapaly po dlažbě a s ozvěnou se vracely zpět. Vždy zmizel v šeré uličce mezi vysokými knihovnami, aby se za okamžik zjevil v další. Minuty utíkaly a za okamžik z nich byla necelá půl hodina. Bratr Angus stále pátral a ofukoval zaprášené hřbety knih, aby rozeznal jednotlivá díla a dokumenty.
„Heuréka,“ ozvalo se náhle mnichovo oblíbené vítězoslavné slovo. Vracel se ke čtecím stolům a jedním rukávem stíral prachovou vrstvu z objemného sešitu svázaného tvrdými koženými deskami.
„Našel jsem ho, dalo to zabrat, ale mám ho,“ poukázal na deník doktora Leonarda a položil ho na stůl. Mnich ho otevřel na první straně. Stránky byly zažloutlé časem, ale na to jak byl deník starý, bylo písmo ještě velmi dobře čitelné. Inkoust, který ranhojič k psaní používal, byl na tu dobu poměrně kvalitní. Princ si sešit prohlížel a zatoužil přečíst si všechno, co doktor zaznamenal.
„Bratře Angusi, otče Morgane, mohl bych si ten deník půjčit a sám si jej přečíst?“
„Ovšemže, pokud vám nebude vadit, že s ním zůstanete zde, neboť tady je pro tyto staré knihy vhodné prostředí a teplota. Silnější světlo a jiný vzduch by je mohl hodně poničit,“ pronesl převor.
„Zůstanu tady a budu na něj nadmíru opatrný, to přísahám,“ přislíbil jim Diriel.
„Pak nevidím žádný důvod, proč vám to nedovolit. Bratr Angus mě odvede do přijímacího pokoje a vy si zatím v poklidu prostudujte zápisky. Až budete hotov, princi, přijďte mi říct, zda jste našel něco zajímavého.“
Bratr Angus nabídl své rámě, převor se do něj zavěsil, společně opustili archív a zanechali elfa o samotě s deníkem.
Diriel se uvelebil na zvýšenou židli a začal pročítat doktorovy poznámky. Bystrýma očima nesmírně rychle přebíhal řádky psané úhledným oválným písmem a vstřebával do sebe všechny informace, které deník obsahoval. Přečetl asi sto dvacet stran, než se dostal k údajům z doby Mëllindina pobytu ve Werdenu. Pečlivě studoval každičký řádek a chvílemi ho ohromilo to, co se dověděl.
Mistr Ewerion mu zjednodušeně řekl, čím si Mëllinda prošla, ale zde to bylo popsáno mnohem detailněji. Jaká zranění jí doktor léčil, kolikrát za týden jí poskytoval ošetření a postřehy nezúčastněného pozorovatele toho, jak se k ní Rindon choval. Při některých poznámkách v elfovi kypěl vztek na mrtvého muže, kterého by rád osobně podrobil řádnému výprasku, kdyby byl ještě naživu. Chvilkami si Diriel říkal, že kdyby ji zajali skřeti, možná by se ve vězení měla líp než v manželství s tím záštiplným surovým půlelfem.
Po hodině pročítání deníku konečně dorazil k pasážím týkajícím se porodu Mëllindina syna a jeho náhlého úmrtí. Doktor psal, že ať se snažil sebevíc, nebohé dítko zachránit nemohl, protože se udusilo na pupeční šňůře dřív, než skončil samotný porod. Chlapec byl na příkaz pána tvrze pohřben na neoznačeném místě mimo svatou půdu bez řádného smutečního obřadu.
Nikdo neměl znát, kde se ten hrob nacházel, obzvláště před Mëllindou to mělo být utajeno, přesto ho Leonard vypátral. Bylo mu líto mrtvého novorozence i jeho nešťastné matky, ale nesměl se protivit vůli svého lenního pána. Tak místo označil kamenným sloupkem.
Podle felčarova deníku se hrob chlapce nacházel čtvrt míle severovýchodně od opatství těsně na kraji lesa, kde u sebe stálo pět mohutných dubů, z nichž jeden byl porušen od blesku. Princ v duchu zajásal. Konečně našel i chlapce, tedy to co z něj po stoletích zbylo.
Teď zbývalo pozůstatky vyzvednout a dopravit je včas do Ladérionu na obřad věčného světla.
I když už věděl, co vědět chtěl, přesto si dočetl deník až do úplného konce, poté jej obezřetně zavřel a předal bratru Angusovi, který se již před půl hodinou vrátil a pokračoval ve své započaté práci.
„Děkuji za půjčení deníku, bratře Angusi.“
Mnich si knihu převzal, aby ji mohl uložit na její místo v regálu.
„Nemáte zač, Výsosti. Hlavně, že vám pomohl najít, co jste hledal.“
„Ano, pomohl, a to hodně. Ještě jednou vřele děkuji za laskavost.“
Mnich přikývl, ale již nic neřekl, místo toho se otočil, nasměroval kroky do jedné z mnoha šerých uliček a odnesl deník. Princ se vydal ven z archívu. Prošel chodbou a otevřel dveře do podloubí, jež bylo zalité slunečními paprsky.
Čistý, čerstvý vzduch, mu málem podrazil nohy. Vůbec si doteď neuvědomoval, jak moc byl v uzavřených prostorách archívu vzduch zatuchlý a plný prachu. Musel zamžikat víčky a na pár vteřin si zaclonit oči, protože jeho zrak si přivykl na přítmí archívu a nyní byl zpět na denním světle. Za okamžik se mu vidění srovnalo a on zamířil za otcem Morganem, aby mu řekl, co se dozvěděl.
Vrhl rychlý pohled na Grygoryho, který stále seděl na lavičce, ale nyní ho obklopovalo několik noviců v béžových hábitech a dva mniši v hnědých kutnách. Drak byl středem pozornosti a trpělivě odpovídal na zvídavé otázky lidí. I když se na první pohled zdál být naprosto klidný, princ si všiml, že ho to klábosení začíná znervózňovat, protože si mimovolně pohrával s koženou tkanicí na svém kabátci.
Diriel se pousmál, chvatně prošel podloubím a dorazil k vchodu do přijímací místnosti, kde na něj čekal převor. Jak si všiml, na stole čekalo též lehké občerstvení skládající se z poháru pramenité vody a jablkového koláče.
Posadil se do křesla a svěřil se převorovi s tím, co zjistil a popsal mu místo, kde by se měl hrob nacházet. Otec Morgan řekl, že ono místo dobře zná, ale nikdy netušil, že by tam mohl být někdo pohřbený. Pozval elfího prince, aby společně s drakem povečeřel v jeho společnosti a přijal nocleh v opatství.
Přislíbil, že druhý den hned ráno požádá hrobníka a jeho pomocníka, aby s princem zašel pod duby u lesa a vykopal ostatky. Diriel mu byl vděčný za jeho ochotnou a přijal převorovo pohostinství s tím, že by si ještě před večeří rád zařídil jisté pochůzky ve městě, protože si uvědomil, že nemá nic, do čeho by pozůstatky těch dětí uložil. Převor chápavě přikývl. Diriel se prozatím rozloučil a opustil přijímací pokoj.
Jen co se objevil venku na nádvoří, Grygory to bystře zaregistroval. S velkou úlevou se omluvil, že už musí jít a přispěchal ke svému princi s otázkou na rtech.
„Kam půjdeme nyní, můj pane?“
„Znovu do města, potřebuji si něco zařídit u bednáře a pak se zase vrátíme sem. Převor nás totiž pozval na večeři, takže tu klidně zůstaň, jestli chceš a bav své nové přátele,“ pousmál se elf na draka.
„Ó ne, můj pane, moc rád vás doprovodím a protáhnu si nohy, jsem už trochu přesezený.“
„Vážně?“ pozvedl tázavě obočí Diriel.
„No, pravda je ta, že mi začínala třeštit hlav z těch všech dotěrných otázek, co mi pokládali, svěřil se Grygory.
„Tak jsi jim to měl říci.“
„Když já nějak neměl zájem je urazit. Lidé se snadno rozhněvají kvůli maličkostem a začnou být zákeřní. Přišli jsme v míru, a tak bych rád v míru i odešel.“
„Dobře, tak pojď, ať jsme zpátky před zvoněním k večeři,“ řekl princ svému druhovi.
Oba muži prošli branou, kterou jim otevřel jeden z noviců, a vyrazili dolů z kopce do Werdenu. Slunce pomalu klesalo k západu a modrá obloha dostávala narůžovělý nádech a obláčky, vznášející se nad horizontem, se zbarvovaly purpurem, oranží a fialovošedými odstíny. Větřík se mírně ochladil s příchodem večera.
Ve městě vyhledali bednáře a Diriel se s ním dohodl na tom, že mu bednář do rána vyhotoví okovanou truhlici požadovaných rozměrů a on ho za to štědře odmění. Bednář nejdřív váhal a vymlouval se, že nemá čas, ale když mu elf ukázal tři zlaté mince, ochotně přikývl a slíbil, že ráno bude truhlice hotová.
Poté ještě princ navštívil místného krejčího, u kterého zakoupil dva metrové čtverce sametu, jeden tmavě vínový a druhý indigově modrý, do nich hodlal ostatky zabalit před tím, než je uloží do truhlice. Jakmile elf zařídil vše potřebné, nasměrovali muži své kroky znovu k opatství na kopci za městem.
Večeře v klášteře se podávala přesně v osm hodin. Zvon na věži osmkrát odzvonil, když se u dlouhého, hrubě otesaného stolu, pokrytého režnými ubrusy, sešli všichni mniši včetně převora, elfa a dračího muže.
Než se usadili ke skromnému pokrmu, mniši se nahlas pomodlili a poděkovali bohům, za jejich dary a boží ochranu. Jídlo nebylo nijak honosné, ale chutnalo poměrně dobře a zasytilo. Skládalo se ze zeleninové polévky se sušenými houbami, dušených ryb a vařených brambor. Po večeři mniši svým hostům ukázali jejich skromné světničky a popřáli jim dobrou noc. Ložnice byly malé pokojíčky s jedním oknem a celé zařízení tvořila úzká postel s nízkým slehlým slamníkem, dostačující pro jednoho člověka střední postavy, ale stěží pro dlouhonohého elfa, židle, stolek a malá komoda, na níž stálo kameninové umyvadlo a džbán s vodou. Grygoryho vyhlídka na nocování v tak malém kamrlíku moc nenadchla, raději by spal pod širákem. To by však urazilo hostitele, tak si alespoň otevřel okno, aby do místnůstky proudil čerstvý vzduch.
Diriel udělal ve své ložničce totéž, popřál příteli hezké sny a uložil se na postel tvrdou a tak krátkou, že si musel nohy podložit stoličkou. Z vedlejšího pokoje se po chvíli začalo ozývat spokojené chrupání spícího dračího muže, ale Diriel ne a ne zabrat.
Stále přemýšlel o Mëllindě a o tom, čím vším si za svůj dosavadní život prošla. Usnul teprve za pár hodin, kdy měsíc stál vysoko na bezmračném nočním nebi a vrhal matné bílé světlo skrz otevřené okno na dřevěnou podlahu pokojíku.
Ráno se v opatství stávalo v pět hodin. Mniši se nejdřív sešli na ranní modlitbu, až potom se podávala společná snídaně – obilná kaše a hořký čaj.
Po skončení snídaně Diriel poslal Grygoryho do města k bednáři, kde měl vyzvednout truhlici a donést ji do opatství. Princ společně s otcem Morganem čekal na příchod místního hrobníka a jeho pomocníka.
Čekání si Diriel krátil příjemnou rozpravou s převorem. Dřív, než přišel hrobník, vrátil se Grygory s truhlicí. Na to, že byla dělaná narychlo, si na ní dal bednář velice záležet a vyvedl ji opravdu pečlivě. Diriel byl s jeho prací spokojen. Necelých dvacet minut po dračím muži dorazil i hrobník, vyšší robustní muž s hnědými vlasy, mírně prokvetlými šedinami, a plnovousem. Jeho pomocník byl asi o patnáct let mladší chlapík se silnými pažemi a rukama jako lopaty.
Převor vysvětlil hrobníkovi, co se po něm dnes bude chtít, a kam má s těmi zvláštními cizinci jít. Hrobník poslušně přikývl a poslal pomocníka pro nářadí na vykopání díry. Chlapík byl za chvíli zpět i s lopatami a krumpáčem, které vezl na dřevěném kolečku.
Elf, Grygory a hrobník s pomocníkem se vydali k pěti dubům u lesa. Chůze na ono místo netrvala příliš dlouho. Diriel byl tichý a zadumaný. Drak nesl v podpaží truhlici a pobrukoval si nějakou neznámou písničku. Lidští muži si mezi sebou něco špitali a kolečko tiše vrzalo při každém otočení okovaného kola na prašné stezce. Během patnácti minut před nimi začal čnít k nebi hvozd a na jeho rozhraní rostlo do půlkruhu pět neuvěřitelně mohutných dubů. Kmeny měly velmi široké, že by je stěží objalo šest mužů a kůru hluboce zvrásněnou jako stařeckou tvář.
Prostřední strom se pyšnil dlouhou rozčíslou rýhou, která vedla od koruny až ke kořenům. Byl to pozůstatek po úderu blesku. Větve těch úctyhodných velikánů se navzájem proplétaly, jako ruce rozvášněných milenců a tvořily přírodní strop, jenž připomínal svatyni, chránící místo odpočinku nevinného dítěte.
Diriel si byl stoprocentně jistý, že se ocitli na správném místě, protože mezi třetím a čtvrtým dubem se nalézal kamenný patník porostlý lišejníkem, zčásti zakrytý vysokou seschlou trávou a starým spadaným listím. Elf prošel kolem dubu a pokleknul před kamenným sloupkem, do něhož byl vyrytý již zubem času téměř neznatelný křížek. Rukama očistil provizorní náhrobek od travin a listí a jeho srdce obestřel podivný pocit smutku.
Tohle místo bylo Mëllindě utajeno a nikdy jej nesměla spatřit a položit kvítí na hrob svého dítěte. Ale to se brzy změní, pomyslel si princ. Pohladil starý, počasím zvětralý, studený kámen a zašeptal ve svém rodném jazyce, aby lidé nevěděli, co říká.
„Neměj strach, maličký, brzy tvá dušička dojde klidu. Slibuji, že se opět setkáš s matkou a na věčnosti se shledáš i se svou sestrou.“
Postavil se a ukázal, kde mají začít kopat. Hrobník s pomocníkem se na sebe podívali a dali se do práce. Krumpáč i lopaty se zakusovaly do lesní půdy a vršily ji na hromadu. Byly v hloubce asi pěti stop, když na něco narazili. Opatrně předmět očistili od přebytečné hlíny a vyjmuli z díry. Byla to malá napolo ztrouchnivělá dřevěná bedýnka, vhodná akorát tak pro tělíčko novorozeněte.
Diriel poklekl na trávu vedle rozpadající se bedýnky, rozprostřel na zem čtverec modrého sametu a pak opatrně s úctou odlamoval tlející dřevo. Úlomky házel zpět do vykopané jámy. Po krátké chvíli se mu před zrakem objevily první drobounké kůstky, nic jiného se po těch letech nedochovalo. Vytahoval všechny křehké ostatky, jako kdyby to byl nějaký vzácný poklad a položil je na rub sametu.
Když s tím byl hotov, pečlivě kůstečky zabalil do látky a vložil je do truhlice, kterou sem Grygory přinesl. Muži popadli lopaty, zaházeli jámu a udusali hlínu nad prázdným zbytkem malé rakvičky, která na tomto místě bude tlít, až jednou úplně splyne se zemí.
Jakmile hrobníci dokončili zasypávání, vydali se na cestu zpět do opatství, aby ještě vyzvedli ostatky Mëllindiny dcerky.
Hrobník je podle převorova příkazu zavedl do staré krypty skryté za velkou klášterní kaplí.
V ponurém podzemním mauzoleu se nedalo skoro dýchat, jak moc byl vzduch uvnitř zatuchlý a těžký. Hrobník rozžehl louči a osvětlil tak prostor dávno nepoužívané rodinné hrobky.
Ze stropu i po stěnách visely velké husté pavučiny, všude se nacházely několikacentimetrové vrstvy prachu. V tichu krypty bylo slyšet nepatrné šramocení a cupitání myších nožek. Zdi byli v některých místech očouzené a začernalé od plamenů a dýmu loučí, které zde kdysi hořívaly. Procházeli kolem několika kamenných sarkofágů a mířili až do nejodlehlejší části, kde byli uloženy ostatky posledního zemana Rindona z Werdenu a jeho dcery.
Princ ani dračí muž se zde necítili příliš dobře, působilo to tu na ně poněkud klaustrofobicky, přesto šli dál. Mihotavý plamen louče vrhal bizarní stíny na ponuré kamenné zdi. Zvuk kroků se v mauzoleu dunivě nesl a narušoval posvátné ticho krypty.
Dorazili do zadní části mauzolea, kde na žulových podstavcích ležely dvě různě velké kamenné rakve. Té velké si Diriel vůbec nevšímal, protože ho nezajímala, zaujala ho spíš ta mnohem menší. Přistoupil k ní a rukou sestřel vrstvu prachu z žulové desky, do níž bylo vytesáno datum narození i úmrtí nebožátka a jméno Eilian.
Zde na věky spočívala dcerka jeho němé přítelkyně. Grygory postavil truhlici na vedlejší kamenný sarkofág. Elf pokynul lidským mužům, aby rakev otevřeli a umožnili mu přístup k ostatkům.
Hrobník se zamračil, až se mu zvrásnilo čelo, protože se mu nelíbilo být tím, kdo má naruší klid mrtvých, ale věděl, že tento muž má k tomu povolení od převora a i od člena královské rodiny. Neochotně kývl na svého pomocníka, aby mu pomohl odsunout kamennou desku. Muži vzali za hrany horního dílu a pokusili se ho odtáhnout. Posouváním kamene způsobili nepříjemné skřípavé zvuky, jež protnuly tíživé ticho krypty.
Elfský princ mezitím rozprostřel červený sametový čtverec rubem nahoru. Hrobníci odstranili desku, jež kryla pozůstatky malé půlelfky. Diriel nahlédl dovnitř a do tváře ho uhodil puch zetlených pozůstatků, div se mu z toho neudělalo nevolno od žaludku. Musel se na chvilku od rakve odvrátit a nechat ten špatný vzduch odvát pryč, než do ní opět nahlédl. I zde už zůstaly jen pouhé kosti zahalené rozpadající se látkou z dětského oděvu. Kvůli suchu a stálé teplotě byly kosti děvčátka o něco zachovalejší než ty chlapcovy.
Vyjmul opatrně a s úctou její ostatky z dočasného hrobu a přemístil je na samet, který pečlivě složil, zabalil a vložil do truhlice k jejímu bratrovi. Hrobník s pomocníkem opět uzavřel sarkofág a poté všichni čtyři opustili mauzoleum a zanechali ho mrtvému tichu spících nebožtíků.
Jen co vyšli ven na denní světlo, princ se zhluboka nadechl čerstvého, svěžího vzduchu, aby ho v plicích vyměnil za ten zkažený z krypty. Vedle kaple na malém travnatém nádvoříčku stála studna s dřevěnou nádrží na vodu, v níž si elf umyl ušpiněné ruce, aby se nešel rozloučit s převorem umazaný od prachu a hlíny.
Poděkoval hrobníkovi i jeho pomocníkovi a oba za ochotu odměnil dvěma stříbrnými mincemi. Muži se úslužně uklonili a odebrali se za svou obvyklou prací, což byla péče o hřbitov umístěný hned u severní zdi opatství. Grygory zůstal s truhlicí raději čekat venku, zatímco elf se šel rozloučit s otcem Morganem. Našel ho sedět v křesle u krbu v přijímací místnosti. Starý muž se podíval na elfa a unaveně se usmál.
„Tak jakpak jste pořídil, Výsosti?“
„Dobře, převore, děkuji za optání. Eilian i její bratr jsou pečlivě uloženi v přepravní truhlici a připraveni na převoz. Konečně budou v blízkosti své matky a chlapec bude při obřadu pojmenován, aby jeho duše došla klidu u věčného světla.“
Převor souhlasně pokýval hlavou.
„Všechny dobré duše si zaslouží naleznout mír, obzvlášť duše nevinných dítek, tak ať je jim dopřán.“
„Nevím, jak vám poděkovat za vaši laskavou pomoc při pátrání, proto ode mne přijměte tento skromný dar jako příspěvek na chod vašeho opatství,“ podal převorovi objemný váček se zlatými mincemi a představený ho přijal.
„Váš štědrý dar bude dobře využit, princi Dirieli. Použijeme ho na běh zdejšího sirotčince. Ty nebohé opuštěné a osiřelé děti si to víc než zaslouží,“ pronesl převor chvějivým hlasem.
„Věřím, otče Morgane, že víte, komu mohou nejvíce prospět. Ještě jednou tisíceré díky. Přeji vám ještě dlouhá léta spokojeného života. Ať vás bohové opatrují.“
„I vás, Výsosti. Bůh s vámi, milý synu. Šťastnou cestu vám i vašemu dračímu příteli.“
„Sbohem,“ Řekl Diriel a odešel z přijímacího sálu.
Na nádvoří se k němu přidal Grygory, společně opustili opatství a zamířili na louku za lesem, kde před necelými dvěma dny přistáli. Zde vyzvedli tlumok se zásobami na cestu, který si tu pečlivě ukryli. Grygory se převtělil do své dračí podoby. Diriel na něj nasedl hned poté, co truhlici bezpečně uložil do vaku, jenž drak ponese ve svých spárech. Když bylo vše připraveno, Grygory vzlétl a společně s elfem na zádech a tlumokem v drápech zamířil nejkratší cestou domů do Ladérionu.
Vysvětlivky:
měsíce Lovna – měsíce Září
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 20 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
