|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28103 příspěvků, 4448 autorů a 295996 komentářů :: on-line: 17 ::
|
 |
|
:: Černá díra- kapitola 3 ::
 Tesss |
publikováno: 08.06.2010, 9:28
|
|
| |
|
|
Kdo je Trash?
Jedna hodina...dvě hodiny...tři hodiny a nikde nikdo. Už mě to věčné nicnedělání nebavilo. Nejspíš řeknu sestře, ať mi pustí televizi, pokud ovšem vůbec přijde. Tady ty sesřičky snad platí za vykecávání u kafíčka. Achjo, proč už tu není Pepa. Ten byl jiný.
Najednou jsem uslyšela z chodby klepot podpatků. Pořád se přibližoval až skončil u dveří mého pokoje.
Ve dveřích stála žena okolo čtyřicítky a mile se na mě usmívala. Vůbec mi nebyla sympatická. Takový ten typ žen, co na pohled vypadají mile, ale ve skutečnosti jsou náladové a hysterické.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem ji.
„Dobrý den, Šarlotko. Dovol, abych se ti představila. Jmenuji je Irena Krausová a jsem tvá psycholožka“, představila se mi. Potom se vyptávala, jak mi je a co všechno si pamatuju a pak mi oznámila: „Víš, v brzké době by tě měli navštívit tví rodiče, a proto bych te¨ě měla na něco připravit. Měla bys vědět, že se k tobě nebudou chovat, tak jak kdysi. Proto by jsi měla vědět pár věcí ze své minulosti, abys jejich situaci pochopila.“
Hmm...a teď mi začne vykládat o tom, jak jsem se zdrogovala a potratila svě dítě, pomyslela jsem si. Už jsem to nechtěla slyšet podruhé.
„Já už vím, co se stalo,“ podotkla jsem tiše.
„Co všechno víš? A kdo ti to vůbec pověděl?“
„Zdrogovala jsem se a a...,“ nedokázala jsem to doříct. Do očí mi vtrhla další smršť slz.
„Neplač. To bude dobrý. Nemůžeš za to,“ snažila se mě utěšit.
„Samozřejmě, že za to můžu. Jak jsem mohla být tak blbá?!“ křičela jsem. „Tohle jste mi chtěla říct?“ zeptala jsem se jí.
„Ano, to s tím souvisí. Podrobnosti, bych ale radši nechala na rodičích. Je toho teď na tebe moc. Proboha, kdo ti o tom řekl?“ zeptala se mě.
„To...to je moje věc.“
Nemohla jsem Pepu shodit. Byla jsem mu vděčná, že byl ke mně až tak upřímný, ikdyž až moc. O tom dítěti mi říkat fakt nemusel. Bez téhle informace by mi bylo líp. Že jsem brala drogy a dělala bůhvíco, budiž, ale že jsem otěhotněla a svou vlastní blbostí o něj přišla, to si nikdy neodpustím.
„No nic, musím si promluvit s těmi, co tě měli na starosti. Sama vidíš, že ti to akorát ublížilo, takhle informace. Hlavně se teď musíš uklidnit. Předepíšu ti nějaké prášky na uklidnění. Hlavně si nic nedávej za vinu. Tohle se prostě stává.“
Psycholožka stále byla u mě a snažila se mě uklidnit. Říkala mi, že to bude všechno dobrý, ale já ji nevěřila. Už nic nebude jako dřív. Už jsem nic nechtěla poslouchat. Nic.
Zavřela jsem oči a řeči té psycholožka jsem nevnímala. Za chvíli jsem usnula.
Vzbudila jsem se až ráno. Do oken svítilo slunce a já jsem poprvé ucítila pocit štěstí. Jaro. Stromy se začínaly zelenat. Ptáčci zpívali jako o život a já chtěla ven. Jen tak si lehnout do trávy a na nic nemyslet, jen ležet a poslouchat zvuky přírody a nechat se hřát sluncem.
Náhle mě z mého rozjímání vyrušili sestřičky: „Dobré ráno. Jakpak ses vyspinkala?“ ptala se jedna přes druhou a hned se o mně začaly starat.
Převlékly mě, omyly a odpojily ze mě všechny přístroje kromě kapaček. Pustily mi televizi. Byl tam nějaký stupidní kreslený seriál, na který jsem se nemohla vůbec soustředit. Vlastně jsem se nemohla pořádně soustředit na nic..
Pořád jsem jen přemýšlela a zkoušela jsem si vzpomenout aspoň na něco z mě minulosti Ale nic. Mou minulost pohltila tma.
„Snídaně,“ zavolala sestřička a položila mi na postel tác se suchým rohlíkem a začala mě krmit, protože mé tělo bylo stále slabé.
Hledala jsem Pepu, ale zřejmě tu dnes nebyl, což mě velmi zklamalo. Místo něho mě krmila sestřička, která se u toho tvářila, jako by ji to obtěžovalo.Nejvíc to ale obtěžovalo mě. Už jsem chtěla používat své vlastní ruce.
„Otevři tu pusu pořádně,“ houkla na mě a strčila mi tak velké sousto do úst, až jsem se začala dusit. Plácla mě po zádech a dala mi napít čaje.
„Díky, už nebudu,“ odmítla jsem jí další sousto suchého rohlíku.
Radši budu o hladu, než se nechat krmit tou otrávenou sestřičkou.
Nesnáším nemocnice a tu svoji nemocniční postel a hlavně tu svoji bezmoc. Chci už konečně svobodu a hlavně chci zpátky svoji paměť. Anebo radši ne.Radši ať se mi vůbec nevrátí. Na jednu stranu chci vědět vše ze své minulosti, ale na druhou stranu se nechci trápit výčitky svědomí.
Z chodby jsem uslyšela hlasy a náhle do mého pokoje vstoupilo hned několik doktorů a všichni na mě brejlily své oči.
Ten nejvyšší doktor-asi primář-mě začal poslouchat a vyptával se sestřiček na můj stav a potom se začal vyptávat i mě.
„Tak co, jak se máme?“ zeptal se mě.
„Špatně,“ odpověděla jsem popravdě.
„Co tvě tělo?“
„Dělám pokroky, ale pořád jsem velmi slabá a ztuhlá.“
„No jo, chvilku si tu pobudeš, než se dá tvé tělo dohromady a nabereš sílu a potom...potom půjdeš domů.“
„A za jak dlouho?“ zeptala jsem se nedočkavě.
„Záleží na tobě jak budeš pokračovat. Možná tak měsíc, i míň.
Měsíc? Tak dlouho? Zdá se mi to tak nekonečně dlouhé doba.
Doktoři ještě chvíli postávali s komentovali můj stav a potom se rozprchli.
Zůstala jsem na pokoji sama a poslouchala klepot dešťových kapek na okna. Déšť zesiloval a zesilovat. Venku se strhlo hotové peklo. Sem tam zahřmělo a do oken svítily blesky.
Najednou jsem uslyšela zaťukání na okno. Donutila jsem se otočit a dívala se do obličeje jakéhosi kluka.
Měl černé, rozcuchané vlasy a nádherné či. Na sobě měl černou koženou bundu a v uchu náušnici.
Usmála jsem se na něho, ale on mi můj úsměv oplatil úšklebkem a zmizel.
Kde jsem ho jenom viděla. Jeho obličej mi byl tak povědomý. Že by někdo z minulosti?
Odpoledne mě převezli na rehabilitační oddělení. Celé odpoledne jsem jen cvičila a cvičila. Můj novy pokoj byl barevnější a nepůsobil na mě tím depresivním dojmem.
Mé tělo dělalo neuvěřitelné pokroky, dokonce se mi podařilo se postavit. Nebude to trvat dlouho a budu moct chodit. Zatím mě vozí na vozíčku. Už jsem byla i konečně na záchodě a nemusím nosit ty nechutné plínky.
Na pokoji mi sestra pustila na televizi DVD a odešla. Konečně jsem byla sama. Vzala jsem si hrníček s čajem a pomalu jsem si ho vychutnávala. Přemýšlela jsem nad svými rodiči. Proč mě ještě nenavštívili?
Do dveří vstoupila sestra a v ruce držela obrovskou kytici.
„Tohle bylo přede dveřmi a zřejmě, podle dopisu, to patří tobě,“ řekla a usmála se na mě.
„Vážně? Tak mi to dejte na stůl. A nevíte od koho je?“ zeptala jsem se.
„To vážně nevím, ale snad z toho dopisu to vyčteš,“ řekla a odešla z mého pokoje.
Sedla jsem si na postel a podívala se na ty květiny. Byly nádherné. Tulipány. Zřejmě mě ta osoba velmi dobře zná. Tulipány miluju.
Vzala jsem si dopis. Na svrchní straně stálo velmi úhledným písmem Pro Šarlotu. Pomalu jsem dopis otevřela a rozevřela papír, co byl uvnitř.
Na linkách stálo:
Ahoj Lotko!
Včera jsem se dozvěděl, že už jsi vzhůru. Ani nevíš jakou mám radost. Každý den jsem se jen modlil, abych s tebou ještě mohl mluvit a vidět tě.
V době tvého bezvědomí, mě k tobě nechtěli pouštět. Tisíckrát jsem je prosil, ale potřeboval jsem svolení od tvých rodičů, anebo od tebe, což nevylo možné a k tým rodičům jsem se neodvážil jít. Tudíž jsem čekal a čekal, a když jsem se dočkal, tak mi řeknou, že na návštěvy teď není vhodný čas, že mám přijít až příští týden, kdy ti bude líp.
Tak ti aspoň posílám tvé oblíbené tulipánů a přání brzkého uzdravení.
Jsem rád, že jsem tenkrát včas zavolal záchranku. Kdybys to nepřežila, asi bych se zabil, ale ještě předtím bych zabil Ondru.
Nadobro jsem s ním skončil a ostatní kluci též. Nevím, co to do něho tenkrát vjelo. Nikdy takový nebyl...Myslel jsem, že tě má rád. Mýlil jsem se.
Chtěli jsem ho nabonzovat policii, ale nabonzovat jeho by bylo, jako nabonzovat i tebe. A to bysme ti nikdy neudělali. Víme, že ty za nic nemůžeš, bylo to v afektu. Musela ses nějak bránit.
No nic, končím. Uvidíme se příští týden. Doufám, že se tam o tebe dobře starají. Nedovolím, aby s mou nejlepší kámoškou někdo špatně zacházel.
Přeji brzké uzdravení
Trash
Asi 10 minut jsem na ten dopis hleděla a nic nechápala. Ale jedno jsem věděla. Ten kluk není můj kluk, ale můj nej kámoš, který o mě ví víc, než všichni dohromady.
Pomalu jsem tomu přicházela na klub. Nějaký Ondra mi něco udělal, ale já jsem mu zřejmě taky něco udělala. Pořád mi toho hodně chybělo.
Trash...kdo je Trash? S tím klukem musím nutně mluvit.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
84.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 2.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 13 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlížeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2009 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
