obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Polibek je krásný vynález přírody, jak zastavit řeč, když už jsou slova zbytečná."
Ingrid Bergmanová
obr
obr počet přístupů: 2915289 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39391 příspěvků, 5727 autorů a 389816 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Malé gé ::

 autor Axis publikováno: 09.06.2010, 8:24  
Velmi lehké sci-fi
 

Samozřejmě, že mohli jet autem a pan Hron to taky zpočátku vyžadoval, ale pan Šálek nedal jinak, než že pojedou vlakem. Když se teď v poloprázdném kupé na něj pan Hron díval, jak sedí naproti němu a jak se mu v rytmu pražců chvějí zbylé pramínky vlasů, pečlivě obtočené kolem jinak povážlivě holé lebky, uvědomil si, že výsada milovat jízdu vlakem je vyhrazena jen těm šťastlivcům, kteří jím nikdy nemuseli denně dojíždět do zaměstnání. Kolega Šálek bydlel přímo ve městě, ve kterém spolu učili na gymnáziu, a tak píšťalka výpravčího, ostrý třesk nárazníků a práskání zavíraných dveří, to vše bude pro něj jistě navždy spojeno výhradně s cestami na letní dovolenou. Se zplihlými batohy, na jejichž dně se povalovaly jedny šortky a dvoje ponožky, a s naivními písničkami čundráků, kterým nevadilo, že jim na kytaře nikdy dobře nezazní Há sedm.
Ale vždyť i já jsem to tak zamlada míval, pomyslel si překvapeně pan Hron, vlastně i na hory se v zimě jezdívalo, no jistě, tlačenice s lyžemi v chodbičce byly vhodnou záminkou, jak navázat hovor s nezadanými slečnami, záminkou tak krásnou a tak průhlednou. “Panebože,“ pomyslel si pan Hron, „je to vůbec možné, že i já jsem někdy cestovával rád vlakem?“
Z těchto hořce melancholických vzpomínek byl pan Hron nemile vytržen žvatláním svého kolegy, jehož nadšení nad dnešní cestou neznalo mezí, a který se k němu snažil strhnout i pan Hrona, aniž si povšimnul, že ho tím spíše popouzí - zvláště když pan Šálek každou druhou větu doprovázel významným obličejem, který měl patrně znamenat: „Počkejte, až tam dorazíme, uvidíte, to bude něco. Něco!“
Celé to začalo včera večerním telefonátem, ve kterém pan Šálek přemluvil kolegu k tomuto výletu. Objevil prý někde u řeky nádherné místo, to musí pan Hron ale rozhodně vidět. Po celý hovor pan Hron cítil, že kolega tají něco důležitého, skutečný smysl té cesty, ale byly ty tajnosti tak okaté, že bylo jasné, jak moc si pan Šálek přeje být přemlouván k jejich vyzrazení. A pan Hron předstíral, že si ničeho nepovšimnul, protože tuhle dětinskost neměl rád, tohle bylo něco, co ho na kolegovi rozčilovalo. Sám sobě neuměl vysvětlit, proč tomu tak je, ani si nevzpomínal, odkdy tyhle pocity má. Čas od času se mu do mysli nicméně vkrádaly výčitky - koneckonců, působili spolu na jedné škole už dlouhou řadu let - a právě tyto výčitky ho také přiměly k souhlasu s výletem, jakkoli se mu v neděli odpoledne nikdy nikam nechtělo. A ke všemu ještě na pěší túru… V zimě!

Vystoupili na malém nádraží, jehož jméno pan Hron hned zase zapomněl, a stoupali starou alejí směrem k lesu. Pan Šálek vláčel na svých drobných zádech objemný batoh, ale to mu nebránilo cupitat do kopce tak dychtivě, že se každou chvíli musel zastavovat a čekat na přítele. Ve své staré větrové bundě a sepraných manšestrácích teď ze všeho nejvíc připomínal pouťový balónek, který musí samým napětím každou chvíli prasknout.
Pan Šálek byl starý mládenec, což mu rozvedený pan Hron, aniž by si to přiznal, svým způsobem záviděl. Výsledek by se mohl zdát stejný, ale neopotřebované nadšení v porovnání s cynickou zkušeností byla přece jen lepší výbava pro zbytek života. Nicméně to, že jeho kolega bydlel stále se svou maminkou, považoval pan Hron za něco neodpustitelného.
Zima se už hlásila o slovo - přestože bylo teprve krátce po poledni, srážela se jim u úst pára. I tak si musel korpulentní pan Hron stírat z čela pot, jak se postupně blížili k hřebenu. V místě, kdy se terén lámal a přecházel zase v prudké klesání, začínal také hustý les. Vrstvy dubového listí jim šustily pod nohama, když začali sestupovat dolů do údolí.
Říčka o sobě dala vědět dlouho předtím, než ji uviděli. Její tok musel být dravý, protože hučení vody, přeskakující přes kameny, se neslo daleko. I ve vzduchu byla voda cítit. Svah se změnil spíše v kamenitý sráz a tak se oba museli chytat kmenů stromů, aby jim nepodklouzly nohy.
Konečně byli dole. Místo to bylo krásné, ale případným návštěvníkům téměř nepřístupné. Koryto řeky se ukázalo jako hluboké, divoké a rozervané, na mnoha místech překlenuté padlými kmeny stromů, dřevo některých z nich už téměř zetlelo, zatímco jiné se musely zřítit teprve nedávno.
Pan Hron vzhlédl vzhůru mezi koruny stromů na těžkou oblohu a pak se ohlédl zpět na cestičku klikatící se přes kameny.

„Jestli teď začne sněžit, tak se zpátky nedostaneme, je vám to jasné, pane kolego?“
„No tak tu přezimujeme jako Eskymo Welzl,“ smál se pan Šálek. „Budeme tady jako v Andersenově pohádce.“
„Spíš pěkně v řiti,“ poznamenal pro sebe suše pan Hron.
„Ale jděte,“ snažil se pan Šálek o bodrý tón, „vždyť musíte být rád, že jsem vás vytáhl, protáhnete se aspoň na čerstvém vzduchu, shodíte nějaké to kilo.“
Tato poslední poznámka zjevně nebyla přijata s nadšením.
Pokračovali v cestě. Pan Šálek mířil k nějakému konkrétnímu cíli. Postupoval podél řeky, jinam se v úzkém a hlubokém kaňonu stejně ani jít nedalo, a čas od času se zastavoval a pečlivě studoval kmeny stromů. Panu Hronovi tohle počínání nedávalo žádný smysl, ale zařekl se, že se za žádnou cenu nebude na nic ptát.
Náhle se pan Šálek zastavil.
„Někde tady by to mělo…,“ skláněl se těsně ke kmeni jedné borovice, až se jí téměř dotýkal nosem. „Ne, to není ono.“ Narovnal se a rozhlédl se kolem sebe. „Možná je to některý z támhle těch stromů.“
Popošel k sousední skupině stromů.
„Tady je to,“ zvolal vítězoslavně. Usmíval se pyšně, jako jezevčík, který právě vyčenichal liščí noru. Pan Hron došel až k němu a nechápavě se na strom podíval. Přítel se sehnul a zaťukal ukazovákem na kmen těsně u země. Při bližším pohledu bylo možné spatřit malou a nenápadnou šipku, vyřezanou do kůry.
„To je ono? Kvůli tomu sem jdeme?“
„Ale kdeže, to je jen značka, kterou jsem tu včera udělal já. Je to tu všude stejné, a tak jsem měl strach, že bych to nemusel podruhé najít. Když tady vylezeme kus do svahu od řeky, najdeme to místo. Tam to je!“ A zase ten tajnůstkářský pohled.

Pan Hron se záměrně neptal, jaké místo, ani co by tam mělo být, a zachmuřeně se vydal za kolegou vzhůru. Chtěl poznamenat něco jízlivého, proč že bylo nutné sejít až dolů k řece, když se teď zase mají hrabat nahoru, ale velmi záhy si uvědomil, že do těchto míst se shora přijít nedá. Vysoko nad nimi se tyčily skalnaté útesy, které bránily přístupu z jakékoli jiné strany, než od řeky.
Museli šplhat opatrně po kamenné suti, protože zem jim každou chvíli ujížděla pod nohama. Jedno takové klopýtnutí už pan Hron neustál, ztratil rovnováhu, pan Šálek jen zahlédl bezmocné máchnutí paží a pak už se jeho společník poroučel po břiše dolů. Zastavil se až o pěkný kus níž.
Jeho kolega k němu seběhl samá starost. „Jste v pořádku? Nestalo se vám nic?“
Pan Hron seděl mezi kameny a masíroval si natlučené koleno.
„Myslím, že mi snad nic není,“ řekl, ale jeho výraz výmluvně naznačoval, že velmi dobře ví, kdo za to všechno může.
Pan Šálek byl vtělené neštěstí. Pohlédl nahoru do svahu a pak zase zpátky na přítele.
„Možná to nebyl dobrý nápad, abych vás sem vláčel.“
To bylo pro pana Hrona ten den poprvé, kdy mohl s kolegou v něčem souhlasit a taky se mu to chystal sdělit, ten ale pokračoval.
„Měl bych vám asi něco říct,“ pronesl pan Šálek. „Víte - ono to místo - má určité – zvláštní - kouzlo. Je zde i nesporný vědecký význam, to především. Ale to není všechno. Nevím, jak bych to - popsal, ale…“
Přešlápl z nohy na nohu a poškrábal se ve zbytcích vlasů, jak hledal vhodná slova.
“Je možné, že se vám odtud nebude chtít - odejít. Prostě není snadné se odtamtud odpoutat.“
Pan Hron, pořád ještě vsedě, se zamyslel nad tím, co právě slyšel. Rozhlédl se kolem sebe a nachýlil hlavu jako by se snažil zaslechnout něco přes hučení řeky.
„Myslím, že máte pravdu,“ připustil nakonec. “Úplně to už cítím!“
„Cože? To je ale holý nesmysl, tady to ještě není. To místo je o pěkný kus výš. Proč by mělo být pro vás těžké odejít zrovna odsud?
„Protože jsem si zaklínil kotník mezi kameny,“ zněla lakonická odpověď.
Pan Šálek sestoupil k příteli a obhlédl situaci.
„Jejda, skutečně. Ukažte, pomůžu vám.“
S jeho pomocí se pan Hron vyprostil a postavil se. Kromě uválených nohavic žádnou větší újmu neutrpěl. Pokračovali opět ve výstupu.

Řeka zůstala kus pod nimi, ale její hukot doléhal až sem nahoru. Pan Hron přemýšlel, co asi budou dělat, až se zarazí o už nedaleké strmé útesy, ale pan Šálek se náhle zastavil.
„Tak, a jsme tady.“
Pan Hron se rozhlédl, ale nic pozoruhodného neviděl. Prudký svah, stromy, kameny porostlé mechem – stejné, jako všude jinde. Odkašlal si.
„Ehm, takže tady někde je další šipka, že ano?“
„Ne ne, tohle tady je už opravdu ono.“
Pan Šálek dokázal vyslovit slovo „ono“ se zřetelným velkým „O“. Shodil batoh s žuchnutím na zem a s rukama v bok se významně zahleděl na pana Hrona.
„Tak co tomu říkáte?“
Pan Hron v duchu počítal ušlapané kilometry.
„Abych pravdu řekl…“
Do mysli se mu neodbytně vkrádala představa jeho oblíbené a vytopené kavárny, kterou si dnes musel nechat ujít.
„Kdybych měl být úplně upřímný…,“ dodal s myšlenkou na šlehačku, rozpouštějící se v alžírské kávě. Pak ho přemohlo dvojí hlasité kýchnutí a při pohledu na jinovatku na stromech upadl do jakési nevrlé melancholie.
„Myslím, že mi začíná rýma.“
„Tak si teď chvíli odpočněte. Sedněte si tady na tu hromádku kamení.“
„Děkuju pěkně, ale nevypadá to moc pohodlně. Nejsou to zrovna oblázky, jestli mi rozumíte.“
„Ale to stačí jen trošku přerovnat. Podívejte, tady vám dám nahoru krásný placák, a je to. No jen si pěkně sedněte.“
„Ale to bude určitě hrozně studené. Už takhle je mi zima.“
„Tak já vám na to dám deku.“ Pan Šálek vytahoval pohotově pokrývku z batohu.
„Tak. Vidíte, a už si můžete krásně sednout.“
Něco v hlase pana Šálka přivolalo panu Hronovi starou vzpomínku na Šlause z kvinty a na připínáček, nastražený na jeho židli za katedrou. Jen s vypětím sil ji zahnal. Na krku ho zastudily zmrazky, které se mu utvořily na límci pod jeho dechem, a to byla poslední kapka. Z nedostatku vlastní vůle a s úmyslem oddat se sebelítosti si povzdechl, udělal dva kroky k hromádce kamení a usedl na ni.
Pak se to stalo.

Pozvedl užaslý pohled na pana Šálka a uviděl ho, jak se zubí od ucha k uchu. Teď se dokonce smíchy neudržel a plácl se do stehen.
„Panebože, co to je?,“ hlesl pan Hron.
Pan Šálek se sklonil až těsně k obličeji přítele a se smíchem se zeptal: „Tak co, pane kolego, jak se cítíte?“
„Já nevím, je to jako bych. Jako bych byl…“
„Jako byste byl co?“
„Jako bych byl najednou strašně lehký.“
Pan Šálek se zaklonil a šťastně se zařehtal do korun stromů.
„Tak to jste trefil hřebík na hlavičku. Mě to trvalo daleko déle, než jsem dokázal pojmenovat, v čem to je. Z čeho pramení ten fantastický pocit euforie. Ale že je to síla, viďte?“
„Panebože. Dobrý Bože.“ Na víc se pan Hron nevzmohl, měl pocit, že se musí zajíknout něčím, co se mu dralo odněkud z plic hrdlem vzhůru.
„Boha nevolejte, mám pro vás něco lepšího,“ řekl pan Šálek a vytáhl z náprsní kapsy placatku. „Nevím, kolikátého dne Bůh stvořil rum, ale dobře udělal. To vám pomůže.“
Pálení rumu v útrobách přivedlo pana Hrona trošku zpět na zem. Euforický pocit mu zůstal, ještě pořád měl pocit, že se musí samou blažeností rozplynout, ale už mu nehrozilo, že každou chvíli omdlí.
Uvažoval, co může být příčinou takového prožitku a proč se to projevuje jen v tom malém prostoru, kde právě sedí.
„Už to mám. To je nějaký plyn, viďte? Něco uniká ze země skrze ty kameny pode mnou, ne? Nemůže to být nebezpečné? Ale čert to vem, když je to tak příjemné. Ale poslyšte - “ Pana Hrona se zmocnilo pubertální pochichtávání. „Poslyšte, ten plyn má i nějaké halucinogenní účinky. Víte, co se mi teď zdálo? Zdálo se mi, že jste mi včera telefonoval a že jste po mě chtěl, abych na tu dnešní túru sebou vzal kilo cukru. Není to legrační? Cukr! A ještě jste mi kladl na srdce, že to musí být nové neotevřené balení.“
Pan Šálek byl teď pro změnu vážný a něco hledal v přítelově batůžku.
„To se vám nezdálo. Kde ten cukr máte?“
„Tak to bylo doopravdy? Tak to je ještě legračnější. Vy máte ale nápady. Představte se, že já jsem ten cukr asi skutečně vzal. Je v přední kapse batohu.”

Pan Šálek se narovnal a v rukou třímal nové nerozdělané balení krystalového cukru.
„Podržte to.“
Strčil balík kolegovi na klín a pak se ponořil pro změnu zase do svého batohu. Vytáhl odsud trubičku asi třicet centimetrů dlouhou. Z její spodní části koukalo jakési očko či háček.
„A teď si vemte ještě tohle.“
Pan Hron se trubičky chopil jednou rukou a namířil ji k obloze, ukazovák druhé ruky provlékl háčkem a rozverně se zazubil na přítele.
„To je rachejtle? Na oslavu? Můžu ji odpálit?“
„To není žádná rachejtle, ale siloměr. Pružinový siloměr! Tím nic neodpálíte. Zapíchněte ten háček do obalu cukru a nechte ho na siloměru viset. Tak. Co ukazuje?“
Pan Hron vše učinil a studoval čárkovanou stupnici, která se objevila spolu s vytaženou pružinou.
„Nemám brýle, ale řekl bych, že sedum a půl. To je v tuhle roční dobu povážlivé číslo, co?“
Pan Šálek měl pramálo smyslu pro humor, pokud šlo o fyziku.
„To jsou Newtony! Na balík cukru působí tíhová síla 7 celých, pět desetin Newtonů. To zhruba odpovídá hmotnosti nula celá, sedmdesát pět setin kilogramu. Tedy pokud pro jednoduchost uvažujeme tíhové zrychlení malé g rovno deseti. Ve skutečnosti je to asi devět celých osm. Je to jasné?“
Pan Hron se pořád blaženě culil.
„No to je naprosto jasné. Dokonce by se z toho dala udělat slovní úloha. Když kilový balík cukru po převážení vykazuje hmotnost tři čtvrtě kila, o kolik vás ošidili v konzumu?“
„Kdepak, chyba lávky,“ nesouhlasil pan Šálek.
Odebral příteli siloměr i s cukrem a provedl vážení znovu sám - tam, kde stál.
„Tak, co vidíte teď? Krásných čistých deset Newtonů. Hmotnost rovné kilo. Jak tohle vysvětlíte, aha?“
Pan Hron si mnul čelo.
„Chcete mi říct, že ten balík váží tady na tom mém místě míň, než kdekoli jinde?“
„To není tak úplně přesné, přijde na to, jakou byste chtěl použít definici hmotnosti. Přesnější je, že na něj tady působí menší tíhová síla. Ale ano, máte pravdu, v důsledku toho tak vlastně navenek váží míň.“
Pan Hron se s tím nehodlal tak snadno smířit.
„To máte tou vaší pochybnou pružinoměrkou. Kdo ví, jak to funguje, měl byste to převážit na pořádných kupeckých vahách.“
„Aha!, “ zavýskl pan Šálek, „přesně to je můj oblíbený chyták, který používám při zkoušení u tabule. Jakou hodnotu by ukázaly ramenné váhy při vážení tělesa, které na Zemi váží dvanáct kilogramů, kdybychom vážení provedli na Měsíci? Víte, co skoro všichni odpoví? 2 kilogramy! Protože tak jak z fyziky neví pořádně nic, tak to, že na Měsíci je šestinová tíže, si díky slavným záběrům poskakujícího Armstronga, pamatují dobře. Jenže to je chyba! Na vážené těleso sice působí menší tíhová síla, ale stejně tak působí menší síla i na závaží na druhé straně vah, takže na Měsíci vám ty váhy ukážou opět dvanáct kilogramů! Proto se nemůžou použít váhy, fungující na srovnávacím principu, ale například pružinový siloměr. Pružina klade pořád stejný odpor proti natažení - na Zemi i na Měsíci!“

Teoretický výklad na pana Hrona neučinil velký dojem, ale zato ho zaujal důsledek, který si z toho odvodil pro sebe.
„Říkáte, že kilo cukru váží sedmdesát pět deka. To tedy znamená, že já, místo svých bezmála sto kil, tady vážím jen… jen…, to máme jedno kilo - sto kilo - jak to bylo s tou trojčlenkou?“
Pan Šálek se nad ním slitoval.
„To znamená, že teď máte svých krásných maturitních pětasedmdesát kilogramů.“
„Aááách,“ udělal slastně pan Hron.
„Ale to platí jen pro ten maličký prostor, kde právě sedíte, “ uváděl vše na pravou míru pan Šálek.
„A taky že ještě sedět budu!“ nenechal si vzít radost pan Hron a pohodlně si natáhl nohy.
Cítil se jedním slovem fantasticky. Takhle mu nebylo už řadu let. Vlastně si vůbec nevzpomínal, kdy naposled mu bylo tak dobře.
Pan Šálek se zatvářil nespokojeně. „Vy se tomu nedivíte? Nezajímá vás, jak je to vůbec možné?“
„Ovšem že mě to zajímá. Ale víte, že jste se trefil? Že jsem měl ve svých osmnácti letech kolem pětasedmdesáti kilo? To byly časy! To byly krásné časy!“
„Ale uvědomte si, že zeslabení gravitace je jev, který dosud nebyl nikdy a nikde pozorován!“ rozhorlil se pan Šálek. „Možná vám to ještě nedošlo, ale tohle je bezprecedentní objev!“
Pustil se do zapáleného výkladu o tom, jak je gravitace úžasná a tajemná věc. Jak je všude kolem nás, a přitom o ní tak málo víme. Považte, není ji možné ničím odstínit! Prostupu tepla zabráníte tak, že jeho zdroj obalíte izolací, stejně jako je tomu třeba v termosce s čajem. Elektromagnetické pole lze zeslabit tím, že mu do cesty postavíte vhodný materiál. Proti slunečnímu záření vám stačí obyčejný slunečník. Ale na celém světě není nic – nic! - co byste si mohli dát pod sebe, aby vás matička Země přitahovala o něco méně!

Pan Hron se zaklonil, hlavu si pohodlně opřel do dlaní složených za hlavou, a s přivřenýma očima hleděl do korun stromů.
Pan Šálek se nemohl zbavit neodbytného pocitu, že jeho přednášce není věnována dostatečná pozornost, a zvýšil tedy kalibr. Vyrukoval s principem dualizmu mezi vlnou a částicí, podle kterého lze na každé vlnění pohlížet také jako na proud částic. Světlo - jako elektromagnetické vlnění - je tak zároveň řítícím se oblakem nehmotných fotonů, jejichž existence byla prokázána pozorováním fotoelektrického jevu, což je jistě panu Hronovi dobře známo, není - liž pravda? Takže tedy i ke gravitačnímu poli by měla existovat nějaká částice – a tak byl teoreticky předpovězen – no ano - graviton!
Potíž je v tom, zalitoval pan Šálek, že teoretické vlastnosti gravitonu jsou jaksi velmi nepříznivé k možnosti ho jakkoli pozorovat. Má nulovou hmotnost. Nemá žádný elektrický náboj. Dokonale odmítá s čímkoli interagovat.
Pan Hron vyjádřil také smutek nad touto skutečností a podotkl, že jako češtinář tomu sice tolik nerozumí, ale že jeho laickému rozumu to připadá velmi podobné tomu, jako by žádný graviton prostě vůbec neexistoval.
Tuto pošetilou úvahu pan Šálek odmítl a argumentoval tím, že největší mozky této planety věnovaly fůru úsilí a peněz na to, aby nějaký ten graviton chytili. Jen si představte, že se jich k Zemi neustále řítí celé mraky, a prolétají atmosférou, střechami domů, skrze nás, dokonce skrze celou Zemi, aby na druhé straně vylétly a zmizely, aniž by se někde ztratil jediný z nich. Tak jsou imunní vůči jakékoli interakci. Aby byla aspoň nějaká naděje, že graviton zachytíme, umístili vědci do hloubky stovek metrů pod zemí obrovské nádrže s heliem a čekají na to, až některý graviton bude mít natolik šťastnou cestu, že se srazí s jádrem helia.
Jak pan Hron pochopil, jsou ovšem natolik neopatrné gravitony velmi nedostatkovým zbožím, takže všichni čekají na to, až někde v blízkosti vybuchne supernova a poctí Zemi pořádnou sprškou těch malých potvůrek. Pan Hron přece jen trošku zpozorněl a zajímal se, jak blízko může taková supernova vybuchnout, ale uklidnil se opět, když ho pan Šálek informoval, že to nebude méně, než nějakých sto miliónů světelných let.
„I já jsem v mládí prováděl spoustu pošetilostí, “ navázal pan Hron, „ale tenkrát jsme dovedli čas trávit lákavějším způsobem, než zakopáváním heliových nádrží pod zem. Znal jsem jednu slečnu ze sousedství, která vcelku nic nenamítala, když jsme jí -“
„Desítky let!,“ přerušilo ho zvolání pana Šálka. „Za celé desítky let vědci nepozorovali ani jednu srážku gravitonu!“
„Třeba to jen přehlídli,“ konejšil přítele pan Hron. „Tak té slečně jsme říkali Pen, ale to nebylo proto, že by se jmenovala Penelopa. Pen bylo odvozeno od zkratky P. N. A tu zkratku si vysloužila svou nejčastější odpovědí „Prečo nie!“ Ona byla ze Slovenska, víte?“ zasnil se pan Hron.
„Na Slovensku je hezky,“ připustil neochotně jeho přítel. „Ale teď uvažujte se mnou. Pokud na tom maličkém kousku, kde teď sedíte, je prokazatelně zeslabená gravitace, musí být někde pod vámi něco, co to způsobuje. Někde v té hromadě kamení, nebo možná i daleko hlouběji pod zemí, je nějaký naprosto neznámý materiál, který dokáže pohltit gravitony. Dokáže vlastně udělat jakýsi gravitační stín! To je přece úžasné!“
„Přímo epochální,“ souhlasil pan Hron. „Pětasedmdesát kilo! To jsem se vrátil o čtyřicet roků zpět! Nikdy bych neřekl, že jen snížení váhy může působit tak blahodárně.“
„Viďte,“ souhlasil Pan Šálek. „Mně se to včera taky líbilo. Ale celou noc jsem musel myslet na to, co všechno to může přinést. Přestavte si, o kolik snazší by mohlo být třeba létání. Stačí spodní část trupu letadel pokrýt tímto materiálem a hned máte spoustu paliva ušetřeného. A zvýší se hmotnost, kterou letadlo může nést.“
„Myslíte, že je možné, že už to dřív objevili kouzelníci?,“ zauvažoval zase pan Hron. „Víte, takoví ti eskamotéři, co nechávají levitovat své asistentky?“
„To bych neřekl. Do jejich sporého oděvu by se moc toho záhadného materiálu nevešlo.“
„Jaj, to máte pravdu,“ mlaskl pan Hron.
„Nebo si představte, o kolik snadnější by bylo stěhování. Na vynesení pračky do poschodí by už nikdo nemusel volat stěhováky. Prostě by pod pračku šoupl rohož, vyrobenou z té úžasné záhady, a pračku by uzvedl snadno s manželkou.“
„Otázka je, kolik by vážila ta rohož,“ poznamenal pan Hron. „Jestli by nebyla těžší, než samotná pračka.“
Myslel to spíš jako žert, ale na čele svého přítele tím vyvolal vrásky.
„To máte vlastně pravdu. Vždyť ono to může být klidně těžší, než olovo. Na to jsem nepomyslel.“
Pan Šálek si s tím dělal evidentně starosti. Mnul si spánky a mumlal si pro sebe: „Přece není možné, aby tak krásná myšlenka ztroskotala jenom na tomhle.“
Pak se mu tvář ale opět vyjasnila:
„Ale vždyť tu rohož by vůbec nebylo nutné vláčet spolu s pračkou. Jak jsem říkal, vytvořilo by to vlastně takový gravitační stín. Stejný stín, jako vrhá na zem slunečník, pouze zdola nahoru. Stačilo by to položit dole přesně pod okno a v celém sloupci nad tím by byla slabší gravitace. Spustíte lano z okna a už táhnete pračku nahoru. Jen byste musel dát pozor, aby se vám náhodou nezhoupla mimo tu rohož.“
Oba přátelé se na dlouho odmlčeli. Pan Hron se stále nemohl nabažit své mladické váhy, zatímco pan Šálek v duchu domýšlel všechny možné dopady a možnosti využití tohoto objevu.

Mezitím se obloha ještě víc zatáhla a velmi citelně se ochladilo. Zvedl se mrazivý vítr, rozšuměl listí na stromech a přinutil pana Šálka, aby si zapnul bundu až úplně ke krku.
„Ale vždyť vy pořád sedíte na těch kamenech, takhle prostydnete,“ projevil obavy pan Šálek. „Vstaňte přece, ať nejste nemocný.“
„To je v pořádku, mně není zima.“
„Vždyť i mě to úplně profouklo, a to stojím. Mějte rozum a vstaňte.“
„Když mně se nechce. Povídejte mi radši ještě chvíli o těch – jak jste to říkal – gravitonech.“
„Pane kolego, tady přestává legrace. Stejně už budeme muset jít, vykládat si můžeme cestou zpátky a ve vlaku. Tak pojďte.“
Pan Hron neodpověděl a taky se ani nepohnul. Díval se upřeně kamsi do země a místo rtů měl jen tenkou čárku. Pan Šálek si pomyslel, že ho asi přeslechl.
„Čeká nás dlouhá cesta a večer je už na krku. Panebože, nějak jsme se zapovídali a ono snad začíná sněžit. Vždyť jste to říkal sám, pokud trošku nasněží, bude stezka zpět neschůdná. Tak honem, honem!“
Pan Šálek začal horečnatě balit, naházel do batohu balíček cukru i siloměr, zašrouboval placatku a zapnul ji do boční kapsy. Uchopil cíp deky, na které seděl jeho přítel a čekal, že se zvedne.
Pan Hron pomalu odlepil oči od země a podíval se na svého kolegu.
„Já ještě nepůjdu. Nemůžu.“

Pan Šálek ztuhl v předklonu, s cípem deky stále v ruce.
„Podívejte - já vím, jak vám teď - asi je.“ Snažil se opatrně volit každé slovo. „Vzpomeňte, že jsem vás na to upozorňoval. Je to velmi – návykové - ale – vždyť se sem přece můžeme zase vrátit, no ne?“
Jeho přítel jen zvolna zavrtěl hlavou. Pak se beze slova zase zadíval dolů do údolí a vypadalo to, že tím považuje debatu za uzavřenou.
Pana Šálka zamrazilo někde okolo žaludku a nebylo to zimou. Jakkoli se tomu snažil bránit, probleskla mu hlavou nesmyslná představa noci, strávené na tomto místě. Bez ohně. Bez spacího pytle. S vyhlídkou na hluboký mráz. Člověk, který by se snažil bránit zimě aspoň aktivním pohybem, by mohl mít jakous takous naději. Ale vsedě a bez pohybu by byl během pár hodin nepochybně odsouzen ke zmrznutí.
„Ale tak pane kolego. Příteli,“ řekl nakonec jemně.
Žádná reakce.

Zkusil v duchu odhadnout, jak dlouho by trvalo, než by došel pro pomoc a než by se s někým (pokud by vůbec někoho takového našel) vrátil zase zpět. Když vzal v úvahu to, že za chvíli bude tma a zasněžená stezka se stane naprosto neschůdnou, musel zavrhnout i tuto možnost. Stále mohl jen stěží pochopit, jak vůbec mohlo k tak absurdní situaci dojít. A že může mít tak fatální následky.
Uchopil zlehka pana Hrona za ruku. Ten si ji stejně zlehka mírným pohybem ze sevření zase uvolnil. Pan Šálek to zkusil znovu a tentokrát použil větší sílu – sám nedokázal uvěřit, že něco takového dělá. Ruku teď už udržel a tak se ho pan Hron snažil druhou paží odstrčit. Následovalo několik rychlých a nepřehledných přehmátnutí a výsledek se už dal nazvat regulérní rvačkou, nicméně pan Hron své místo uhájil.
Pan Šálek měl jednoznačný silový handicap, ale tento nedostatek nahrazovala míra jeho zoufalství.

Chvilku supěli, jak se přetlačovali jeden zaklíněný do druhého.
„Pane kolego,“ zafuněl náhle nečekaně pan Hron, „nemyslíte, že bychom si mohli začít tykat?“,
Panu Šálkovi se zdálo, že se snad přeslechl a překvapením ustal v zápase a poodstoupil.
„Začít si tykat?“
Pan Hron si stahoval zpět přes záda vyhrnutou bundu a rovnal si límec.
„No ano, po dvaceti letech, co se známe, vlastně už jednadvacet let to bude, to to letí, snad to není příliš troufalé, ale potřebuji vám říct něco, co vyžaduje tykání. Nezlobíte se na mě, doufám?“
Pan Šálek zažíval lehký pocit neskutečna. Přejel si dlaněmi přes obličej a rozhlédl se kolem sebe, jakoby čekal, že odněkud přijde pomoc. Nic se ovšem nestalo. Dole pořád hučela ledem osaměle řeka, mezi stromy se dál snášely vločky sněhu a pan Hron seděl stále zatvrzele na svém místě.
„Tak já jsem Libor,“ natáhl nakonec rezignovaně ruku.
„Vladimír,“ rozzářil se pan Hron a srdečně potřásl nabízenou pravicí. „Můžete mi říkat Mirku! Tedy, můžeš mi říkat Mirku.“
Pana Šálka až pozdě napadlo, že mohl využít situace a pokusit se v nestřežené chvíli přítele za podanou ruku stáhnout.
„Tak tedy, Mirku, co jsi mi to chtěl říct? Mluv otevřeně, když si teď tykáme. A hlavně rychle, brzy bude tma.“
Pan Hron se soustředil na svůj proslov.
„Libore! Já vím, jak jsi vždycky toužil po mém místě v kabinetě u okna. Ne, nic mi neříkej, vím, že je to tak. Já chápu, že jsi to mohl cítit jako křivdu, byl jsi v kantorském sboru služebně starší. Ale pochop, že takto rozhodla zástupkyně ředitele a já se jen podvolil. Koneckonců, mé oči by nesnesly ten tvůj tmavý kout.“
Pan Šálek, teď už Libor, v duchu rozvažoval, jestli je možné praštit někoho kamenem tak, aby jen omdlel, a přitom mu nepřivodit vážné zdravotní následky. Ve filmu se to dělá snadno, ale něco mu říkalo, že ve skutečnosti to takto nechodí. Aby získal čas, pronesl zvolna: „Kvůli stolu v kabinetě jsme si museli začít tykat?“
Pan Hron, netrpělivě zatřepal rukou.
„Ten stůl, Libore, jen abych to dokončil, ten stůl si můžeš nechat. To chci, aby bylo jasné.“
Pak se zhluboka nadechl a zařval z plných plic:
„Ale teď už, Libore, mě tu nech na pokoji a táhni do háje!“

Soumrak zastihl pana Šálka, jak klopýtá přes kameny podél řeky a rukou si utírá slzy. Jestli to byly slzy vzteku, anebo žalu, se už asi nikdy nikdo nedozví, stejně jako o existenci toho záhadného a vědecky naprosto revolučního místa. Jediný, kdo by celou tu tragickou událost mohl osvětlit, je pan Šálek sám a ten se o celé věci zatvrzele odmítá bavit.


 celkové hodnocení autora: 97.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 9 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 26 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Sakora 09.06.2010, 22:33:59 Odpovědět 
   Jedním slovem: líbilo!!! Ať už charakteristika obou mužů, popis jejich mentality a názorů, anebo tajemná cesta a nakonec plynulé zakomponování fyzikálních principů... skvělý text.
 ze dne 30.06.2010, 14:30:02  
   Axis: Ahoj Sakoro,
děkuju za uznání. Vážím si ocenění mentality a charakteristiky obou pánů, o tu mi šlo ze všeho nejvíc. Nechal jsem se tím ovšem asi unést, takže nevím, jestli i to zakomponování sci fi bylo opravdu tak plynulé, jak píšeš. Více jsem se o tom zmínil dole v odpovědi Čukovi.
Na každý pád díky!
 Šíma 09.06.2010, 11:12:10 Odpovědět 
   Pěkné scifko! ;-) Tak pěkně a košatě jako čuk Tvé dílko neokecám. Musí Ti jen stačit, že se mi líbila na první pohled nezajímavá cesta vlakem, která zvolna přešla v pěší tůru do překrásné skoro zimní přírody. Také já jsem se chytil na onen pomyslný háček a čekal jsem s každým řádkem, cože to je za tajemství. Čekal jsem kde co i bránu do jiného světa a ono to bylo místo, kde člověk, či cokoliv vážilo méně, než jinde na Zemi. Napadlo mě, že tento dosti malý a ohraničený prostor musel mít vliv i na lidskou psychiku. Copak se stalo s tím starým pánem, který tam zůstal sedět jako žába na prameni? Musel jsem také oprášit svou středoškolskou fyziku! ;-))) Hezky jsi to smontoval dohromady a musím říci, že jsem se nenudil a lituji jen toho, že nic nebylo vysvětleno a že pointa vyústila do psychologické roviny (viz spřátelení těchto dvou vědců) a tajemství zůstalo tajemstvím... ale tak to asi musí být, že ano? ;-)))

Hodím si tento kus ke svým oblíbeným, určitě se tam bude vyjímat a nebude mu tam smutno! Scifku zdar! A na světě je plno nevysvětlitelných tajemství, míst i událostí, při kterých přinejmenším tuhne krev v žilách, nebo nad nimi zůstává rozum stát! A fyzika a další vědní obory si s tím nevědí rady! ;-)))
 ze dne 30.06.2010, 14:27:50  
   Axis: Ahoj Šímo,
koment jsem vložil omylem níže k Čukovi, tak si ho můžeš v případě zájmu přečíst tam :-)
 čuk 09.06.2010, 8:23:15 Odpovědět 
   Píšeš velmi plasticky, klenutí souvětí lze obdivovat (není-li ovšem čtenář tlačen nedostatkem času) a přistoupí na "pickwikovský" způsob vyprávění šmrncnutý Hrabalem.
Filigránsky a sofistikovaně vykreslované detaily prostředí i charakteristik postav spolu s humorným pomrkáváním okem i zjevným trochu jízlivým humorem propůjčují příběhu tah. Naznačené tajemství v úvodu tah podporuje a budí čtenářovu zvědavost. Pak začíná být text i fyzikálně zajímavý, a čtenář se lačně pídí, kde je schován čertík a těší se, že autor z této originální šlamastiky nevybředne.. Aha! Autor nás začně vodit za nos s pojmem gravitonu, důmyslnou konstrukcí. "Odborný" výklad svou kontrastností nenudí, protože přitom oba protagonisté pořád hrají své role. Rozvádění tohoto fenoménu je velmi vynalézavé, s obrovským humorem. Pak čtenáři asi pozvolna dojde, že mělo být pointou vyostření vztahu obou pánů (tedy spíš do podoby sblížení)- i když tady začínají oba trochu navzájem zaměňovat své postoje, jak se mi zdá. Vysvětlení balamutícího jevu bylo obejito způsobem známým, ovšem zasutým v jednom vtipu. Čekal jsem že bude vyústění započaté cimrmanovskými objevy v tomto stylu dovedeno do konce. Trochu pak zamrazí, že je pan Šálek taková svině (nebo to byl jeho hororový záměr: oblbnout kolegu a pomstít se mu. Copak se pak stalo s panem Hronem: to je další hrůzné tajemství)). Velmi dobře, inteligentně a zajímavě podaný text s humorem, parodií i mrazením z fyziky. I klubání se charakterů pod maskou maskou sci-fi s psychlogií. Doporučuji přečíst, je to velice zábavné a kvalitně napsané.
 ze dne 30.06.2010, 15:04:34  
   čuk: Pro rozhlas by byl text dost obtížný, především s vyjádřením pointy. Jako film, kde může dokreslovat a dopointovávat kamera, by se mi to líbilo.
 ze dne 30.06.2010, 14:31:06  
   Axis: Čuku, omylem jsem ti přilepil i odpověď, která měla jít na Šímu...
 ze dne 30.06.2010, 14:26:40  
   Axis: Ahoj Šímo,
děkuju za hodnocení a postřehy. Na tom, že jsem utekl ze sci fi do psychologické roviny bude hodně pravdy. Jednak já nejsem ani sci fi čtenář, natož autor, zajímají mě lidé a jejich osudy a tak se to promítá do mého psaní vždy.
A další důvod rozdrobenosti a nedostatečné vyhraněnosti v záměru povídky jsem už konstatoval níže v odpovědi Čukovi.
 ze dne 30.06.2010, 14:23:58  
   Axis: Ahoj Čuku,
omlouvám se za pozdní odpověď. Děkuju moc za tvé postřehy a kladné hodnocení. Musím přiznat jednu věc - nabídl jsem tuto povídku Českému rozhlasu České Budějovice (Kde mi dříve zdramatizovali mou povídku Vánoce 1914) a tam ji tentokrát nepřijali. Prý je tam mnoho motivů, které jsou příliš roztříštěné a chybí pointa.
Ty mě zde chválíš, tak teď co si z toho vybrat? :-)

Můj soukromý závěr a mé vlastní hodnocení - kdybych měl použít příměr filmu - dobrý námět, dobří herci, některé dobré scény, ovšem celek se nepodařilo režisérsky ukočírovat...

Ale udělal jsi mi radost!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
obr
obr obr obr
obr
A leni terte
asi
Osmadvacátý kvě...
Louise Courbet
Vzpomínky poušt...
Naovy
obr
obr obr obr
obr

Profesor John
Pavel D. F.
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr