» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"V pohromách se většinou z přátel stávají nepřátelé."

Caesar

počet přístupů: 2141597

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 8 ::

:: Život je sen. Cože? ::

davedav	publikováno: 06.06.2010, 20:20

Bez popisu


	Jdu křišťálovým lesem. Všude kolem černé stromy. Jejich větve jak dravčí spáry sklánějí se stále níž. Mám strach. Opravdový elementární strach vycházející zevnitř. Jdu dál, ale uvnitř se třesu jak děcko u zubaře. Mám strach, že se rozsypu na malé kousíčky, které pak roznese zvěř. Jedna stojí naproti mně. Je to zrůda. Děcko v modrých šatičkách a s červenou kšiltovkou. Trhá ta malá stvoření ze země i s jejich srandovními kloboučky. Zabíjí je. Slyším jejich pláč. Slyším jejich agónii. Mám strach. Mám strach, že to udělá taky mě. Seru na to, jen ať si mě klidně nakrájí, vysuší a sní. Jako nějakou zasranou žirafu. Nejlepší obrana je útok. Beru do ruky kámen. Sedí pěkně do ruky. Jako pěstní klín jeskyních opic. Vydávám ze sebe válečný pokřik a vyrážím do boje. Čas se strašně vleče. Je mi, jako kdybych běžel roky. Slyším kolem uší tancovat vítr. Všechno je tak jasné a strašidelné. Ta zrůda si ničeho nevšimla, dokud jsem na ni neskočil. Asi sem neřval tak jak jsem si myslel. Ale chtěl jsem. Vážně. Sedím na ni a mlátim ji kamenem do hlavy. Stříká z ní krev a nějaká našedlá sračka. Chvíli řve a kope nohama, ale za chvíli přestává. Buším do ní, dokud uzvednu ruku. Jdu křišťálovým lesem. Strach je pryč. Stromy mi tleskají a plácají mě pochvalně po zádech. Jsou šťastní, že jsem je zbavil netvora. Cítím naprostou euforii. Opravdovou, dokonalou, vycházející zevnitř mě. Rozběhnu se kupředu a zpívám si. Do boku mi vystřeluje palčivá bolest a dochází mi dech, ale stále běžím a zpívám. Je mi krásně. Na chvíli se vznesu do vzduchu a dvacet metrů popoletím. Pak přistanu jako dopravní letadlo a znovu se rozběhnu. Běžim minuty, hodiny, staletí. Běžim dokud nepadnu do bezvědomí. ***** Probudím se v příkopě před naším domem. Oblečení mám roztrhané a špinavé. Jako bych se brodil šmírou a bahnem. Oči mám napuchlý a skoro na ně nevidim. Bolí mě celý tělo. Dobelhám se ke dveřím a zazvoním. Fotr mě hned ve dveřích zmlátí. Bez jedinýho slova si sundá pásek a zbije mě. Mám rozseklý ret a nateklý ksicht a krvavé šrámy po celých zádech. Nevadí mi to, chci se jen vyspat. Strhám ze sebe oblečení, je úplně zničené a tak ho hážu ke dřevu na topení. Spadnu na postel a snažím se usnout. Je mi zima. Když se probudím, za okny je tma. Nevím, jak dlouho jsem spal. Možná celý den, možná pár hodin. Sejdu dolů do kuchyně a udělám si granko. Pak jdu do obýváku. „Co si zase dělal ty hovado?“ zeptá se mě fotr, když mě uslyší vejít. Ani se nenamáhá ke mně otočit a dál čumí na televizi. Zrovna dávají zprávy. Zase hlásí jenom bouračky a vraždy. Jednu holku dokonce zabili pár kilásků od nás. Lidi jsou prasata. „Nevím, nic si nepamatuju, byl jsem ožralej,“ odpovím mu. Jó, kdyby jenom ožralej. Napíchal jsem si do žíly všechno svinstvo, co jsme sehnali. Škoda, že si z toho nic nepamatuju, musela to být fakt jízda. „Seš hovado. Na dva měsíce ani na krok, rozumíš?“ řekne. „OK,“ přikývnu a jdu do svýho pokoje. Vypiju granko a obleču se. Záda mě pálí jak čert a cítím jak mi napuchá obličej. Chvíli jen sedim a čumim na zeď. Pak otevřu okno a vyskočím ven. Je teprve deset a noc je ještě mladá. Vždycky se scházíme za starým nádražím. Je tam hezký plácek, na kterej nejni odnikud vidět. Přitáhli jsme si tam lavičky a udělali si parádní doupě. Takový jaký měly ty děcka ze správný pětky. Aspoň myslím, že něco podobnýho měly. Přelezu plot porostlý přítulou a pozdravím partu. Jenom dva mi odpoví, ostatní se s vykouřenými ksichty válejí po lavičkách. „Včera t-to bylo hustý. Jak ses sjel. Fakt hustý, t-t-to jsem ještě neviděl. Prostě ses sebral a odběh. P-pořád si řval, že nejsi blázen, ale letadlo nebo c-co,“ řekne Vocas, když přijdu blíž. Je malej, zrzavej a trochu koktá, ale mám ho rád. Je jediný s kým se ještě dá trochu pokecat. „Fakt? Byl jsem trochu mimo, pamatuju si akorát velký hovno.“ „Hustý. Si pěkně zvalchovaný, zas f-fotr?“ „Jo,“ přikývnu. „Máš něco?“ „ Jeden malej trip za tři kila, chceš?“ **** Svět se semnou točí. Všechno vnímám tisíckrát líp. Slyším trávu růst a mravnce dýchat. Ležim na zádech. Hvězdy nade mnou krouží, vzdalují se a zase padají, mizí a objevují se na jiných místech. Jednu z nich utrhnu jak malinu a strčím si ji do pusy. Chutná hořce tak ji vyplivnu. Letí oblohou, a když dopadne, stvoří nový vesmír. Byl by ze mě kurva dobrej Bůh. Tráva se kolem mě ovíjí jak ruská striptérka. Leze mi do pusy, nosu i uší. Za chvíli už jsem její součástí. Padám. Propadám se do země , letím nekonečnou propastí. Přistanu na zadku. Jsem v pekle. Všude kolem hrajou čerti mariáš. Mávám jim na pozdrav a přeju hezkej večír. Napíchnou mě na vidle a rozřežou na malý kousky. Svět se rozmazává a stáčí do jednoho žlutýho bodu nade mnou. Ještě se nechcu probudit, je to sranda. **** Domů přijdu k poledni. Slunko mi svítí přímo do ksichtu. Fotr by měl být v práci, ale místo toho ho slyším kurvovat ve sklepě. Přikleknu k okýnku a podívám se, co tam tropí. Jenom si prohlíží nějaký hadry, nadává a háže je do pece. Má zas náladu jako prase. Zuju se a snažím se našlapovat jako myška. Zkouším zalézt do pokoje a zamknout se tam dokud nevychladne. Bouchnou dveře od sklepa a v nich stojí můj upocený nasraný fotr. Dřív, než otevřu zobák, mě chytí za vlasy a hodí do sklepa. Kutálím se ze schodů a nic nechápu. Dopadnu ksichtem na betonovou podlahu. Uslyším prásknutí dveřma a zachřastění klíčů. Nemá cenu se zvedat. Tělo mě bolelo už po posledním výprasku a teď jsem to dorazil. Navíc jsem si zlomil ruku. Je mi špatně. Chvíli ležím a přemlouvám se, abych vstal. Nakonec usínám, jak jsem dopad. Probouzí mě zvonek u dveří. Slyším fotra běžet dolů po schodech a s někým mluvit. Nerozumím jim tak se přinutím vstát a doplazit se nahoru ke dveřím. Zlomenou ruku mám nafouklou a plnou hnisu. Je zamčeno. Přitiskávám ucho ke dveřím a poslouchám. Je to policajt. Mumlá ty svoje bláboly, jestli neviděl něco podezřelýho a že poslední stopy vedou k nám před barák. Fotr mu říká, že nic neviděl a syn že je na prázdninách u babičky, ale hlas má roztřesený jak patnáctiletej kluk objednávající si svý první pivo. Tomu přece nemoh uvěřit. Policajt děkuje a odchází. Až pak mě napadá, že jsem moh řvát o pomoc. Nemůže mě tu přece držet. Mám hlad, žízeň a čelo rozpálený horečkou. Sjíždím schody po zadku a plazím se do rohu sklepa. Vyzvracím se a stočím do klubíčka. Ještě dlouho se třesu zimou a bolestí, než usnu. *** Chřastění klíčů. Vrznutí dveří a hodně nohou dupajících po schodech. Někdo kleje, asi si mě už všimli. Nestojí mi to za to, abych se pohnul. Je mi na umření. Nebo už jsem mrtvej? Ne, to ne. Mrtvý nebolí. Zkusí mi tep, překulí mě na záda a hodí na mě nějaký deky. Potom volají sanitku. „Tak na prázdninách u babičky hm? Za tohle dostanete doživotí, tak už se do prdele přiznejte. Všechny důkazy hrajou proti vám, takže vás stejně usvědčíme,“ promluvil cizí hlas. Otevřel jsem jedno oko. Fotr stál opodál s želízkama na rukách a dvěma gorilama po boku. Díval se na mě a nepřítomně kýval hlavou. Takhle jsem ho nikdy neviděl, vypadalo, že má na krajíčku. Pak se naše oči střetly. Ucukl pohledem a otočil se na chlupatý. „Jo. Tak dobře. Udělal jsem to. Všechno. Zasloužil bych provaz. Dělejte si se mnou, co chcete. Jenom se, kurva, postarejte o mýho syna.“ „Teďka se staráte co? Ale když jste ho mlátil, tak vám to nevadilo,“ řekl jeden policajt a já viděl, že by mu nejradši jednu střelil. „Dělal jsem to pro něj. Všechno jsem to dělal a dělám pro něj. Je to zkurvený feťák a někdo se o něj musel postarat.“ „Odveďte ho.“ Snažil jsem se něco říct, ale místo toho jsem se rozkašlal. Všichni se ke mně otočili. „ Chcípni,“ řek jsem mu na rozloučenou.


celkové hodnocení autora: 96.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 15		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Alexys Lee	06.06.2010, 23:26:54

Páni! Přečetla jsem to jedním dechem. :) Použil jsi slang, ale přitom to pořád znělo jakoby profesionálně. A myslím si, že i ztvárnění toho ,,feťáckého světa" je realistické. Nikde jsi se moc nezdržoval a všechno napsané vlastně sloužilo k vývoji příběhu. A jak psal Šíma: konec byl opravdu překvapivý. Líbilo, líbilo a moc!

Šíma	06.06.2010, 22:14:10

Líbilo, přestože konec je dosti překvapivý! Čekal jsem, že sbalí syna a ono sbalili otce? Ale jinak hezky napsané, přestože jde o vážné téma... Na práci šotků jsem nekoukal! ;-)

Anna	06.06.2010, 20:19:29

Je-li toto fikce, pak klobouk dolů před Tvou schopností vžít se do postav a užít nepatrné detaily k autentizaci situace. Pokud jsde o popis holé skutečnosti (byť s třeba dofabulovaným koncem), pak si vážím Tvé otevřenosti a odvahy téma otevřít. V tomhle textu každopádně autentičnost daleko vítězí nad formou. Stylisticky to působí poněkud hnaně, jako bys měl strach, že když se na jediné nadechnutí odmlčíš, ztratíš nit a nedopovíš to, cos chtěl (nebo Ti někdo skočí do řeči ,-D). Neškodilo by přehlednější členění (odstavce fakt nejsou přežitkem z 19.století). Pozor na přešlapy v interpunkci, a některé nepřesnosti - náhle užité spisovné koncovky, lokální slang - chřastění... Navzdory tomu všemu, i poněkud vykonstruované pointě, má v sobě text jakousi dychtivost, touhu vyprávět. Samo o sobě to nestačí, ale pokud zapracuješ na formě, určitě se s tím dá lecos dělat.