|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 39820 příspěvků, 5843 autorů a 393391 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
|
:: Šu, šu, šu... ::
 Šíma |
publikováno: 17.06.2010, 7:34
|
| Další rychlovka a snad to nebude další "propadák"! ;-))) Pokud se bude dílko líbit, budu rád a jako vždy se loučím s mým oblíbeným: "Šotkům zdar!" |
| |
|
|
Ten den byl jako každý jiný a nezáleželo na tom, jaké bylo zrovna roční období, nebo zda byl den, či noc. Vlastně ano. Přes den bylo více práce, nežli v noci a každý normální tvor v noci spí, pokud není nočním lovcem a nežene se za kořistí. Avšak On a Ona nebyli dravci. Nebyli ani kořistí, prostě jen byli a existovali. Snažili se prožít své bídné životy na plný plyn, zkrátka co to dá, jako by každý jejich den měl být jejich posledním.
„I love you!“ stálo napsáno nedaleko jejich bydliště. Na první pohled se v ničem nelišili od svých vrstevníků. Nebyli namyšlení, nenosili nos příliš vysoko na to, aby neviděli na cestu pod sebou. Vlastně toho moc nenajezdili a na dovolené nebyli už pěkně dlouho. Skoro si nepamatovali, kdy si posledně vyrazili na výlet. Jeden by řekl, že byl nejvyšší čas něco udělat se svým životem. A co na to oni? Zatím nic. Byla jen Ona a byl jen On. Byli dva a bylo jim dobře. Ne že by jeden bez druhého byli ničím a neznamenali by nic, ale bylo by jim smutno. Nakonec, každému je smutno, když je sám a ve dvou se to lépe táhne.
Vraťme se však k onomu ránu. Jako každé ráno je čekala práce. Celou noc se k sobě něžně tulili a jejich rozpálená vlhká těla toužila po vzájemné lásce. Každou chvíli se ozývalo jejich sladké a něžné: „Ach!“ a „Och!“, které přehlušovalo tiché šustění.
„Miluji tě! Jsi moje květinka! Chci tě... Toužím po tobě!“ říkal On mezi vášnivými polibky.
„Rozdala bych se pro tebe. Dělej si se mnou co chceš, jsem jen tvou...“ něžně vrněla Ona, sotva popadala dech...
Ale jak už to v životě bývá, není existence naplněna jen vášní a zálibami, ale je nutno také chodit do práce a být něčím živ. Jak už kdesi bylo napsáno: „Bez práce nejsou koláče!“ a tak se každý den vydávali oba na krátkou pouť k nebesům, kde si v bílé pěně plné bublinek vydělávali na chléb náš vezdejší. A přestože nebyla jejich práce zvláště namáhavá, pracovali na tři směny a to vždy v určitých intervalech: ráno, v poledne a večer. Občas sice přišel nějaký ten přesčas, ale dalo se to vydržet. To byste pak mohli po práci slyšet, když se vrátili domů: „Jak ses měl?“ a „Jak bylo?“
Čas ubíhal se železnou pravidelností. A s časem i jim přibývalo let. Nejprve pozvolna a neznatelně, ale čím víc se nakláněla doba jejich životů na tomto světě, tím více bylo na nich znát, jak na ně dolehlo kolo Osudu. Oba ztratili svůj lesk. Jejich těla už nebyla tak ztepilá a propracovaná jako zamlada. Roky dříny se na nich podepsaly a bylo jedno, zda šlo o Něj, nebo o Ni. Žár v jejich srdcích zvolna pohasínal a noční milostné hrátky vystřídala moudrá láska duchovní, protože ta tělesná časem vyšuměla a oni už neměli tu sílu se oddávat vzájemnému pokušení svých těl.
O co však přišli na těle, to si vynahradili ve své duši. Myslí byli stále mladí, ačkoliv jim táhlo na pěknou řádku let. Sice nevychovali žádné potomstvo a neměl kdo nést jejich jméno do dalších generací, ale to jim nevadilo. Byli tu jeden pro druhého. Mohli se radovat ze své neustálé blízkosti, avšak pak přišel čas jejich rozloučení. Vždyť také u svatebního obřadu si slíbili svou lásku, dokud je smrt nerozdělí. Nejdříve odešla Ona a pak On. A domeček s názvem: „I love you!“ osiřel. Ne však na dlouho. Přišli noví nájemníci plní životního elánu, předsevzetí a plánů do života.
Nové zubní kartáčky s nápisy: Ona a On ve sklenici, která byla jejich novým domovem. Také je čekal nový život plný lásky, vzájemné úcty a pracovního nasazení. A dny ubíhaly se železnou pravidelností. Až jednou, když se do koupelny tiše přikradlo dítě, které si chtělo vypláchnout pusu, zůstalo v úžasu stát nad sklenicí, ve které ležely dva zubní kartáčky. Chvíli se nehýbalo a s otevřenou pusou sledovalo, jak se v šeru noční lampičky oddávají své vzájemné náklonnosti, aby se pak rozběhlo do ložnice svých rodičů se slovy: „Mámí, oni si tam šuškají! Vaše zubní kartáčky si hrají na mámu a tátu...“
Věřili byste tomu?
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
96.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 16 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.1 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 34 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 66 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
|
| © 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
