|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: Drak v mém srdci 41 - 45 ::
 Eillen |
publikováno: 20.10.2010, 20:11
|
Od této chvíle začíná nový příběh. Osa příběhu zůstává stejná, jako v původní verzi, ale Lenka toho mnohem víc prožije.
Lenka je teď po smrti neznámé dívky v šoku. Nechápe jak jí to mohl udělat vlastní otec. Nechápe vlastně vůbec nic. Pomůže jí Bheirg aby po pochopila? Jak se nakonec rozhodne Lenka, když zjistí že právo volby je jen na ní? Vzdá se, jako již někdo před ní? Nebo se naopak zatvrdí a půjde dál? |
| |
|
|
Ani si neuvědomuji kudy jdu. Najednou se nalézám před dveřmi do mého pokoje. Vím, že je za nimi Creagan a čeká na mě, ale nemám sílu vejít. Chci se utápět ve vzteku, bolesti a trápení a je mi jasné, že s ním to nepůjde. Odstupuji k protější stěně a sjíždím podél ní k zemi. Choulím se klubíčka a objímám si kolena. Začínám proklínat svojí fantazii, protože se mi před očima začíná odvíjet trápení té malé holčičky. V živých barvách vidím, jak prosí svého otce, aby přestal, ale on ji stále ubližuje. Své dceři, své krvi. Z té představy se mi chce zvracet, ale nemohu ji od sebe odehnat.
Najednou cítím, jak mě někdo bere kolem ramen. Bojím se vzhlédnout, protože tuším, že to je Creagan.
„To bude v pořádku, Lenko. Jen se vyplač,“ utěšuje mě známý hlas, který však Creaganovi nepatří. Choulím se Trivetovi v náručí a nechávám slzy téct. Cítím, jak se pomalu uklidňuji, ale slzy nepřestávají téct.
„Co se stalo? Chceš si o tom promluvit?“ ptá se mě, ačkoliv už musí vědět, že ta dívka umřela.
„Udělal jí to otec,“ soukám ze sebe a cítím, jak Trivetovi tuhnou svaly v šoku. „Jak jí to mohl udělat?“ ptám se a čekám na nějakou pořádnou odpověď. Žádná ale nepřichází. Trivet mlčí a já si to ticho vychutnávám.
„Lenko, musíš pochopit, že tento svět je jiný. Nevím jak to chodí v tvém, ale tady lidé žijí v neustálém strachu,“ začíná svoji řeč, ale nechci ho poslouchat.
„Trivete, prosím. Neříkej nic. Nechci to slyšet. I u nás se žije ve strachu. Nikdo neví, co ho další den čeká. Ale ví, že má rodinu na kterou se může spolehnout. Rodiče mají povinnost se starat o své děti. To, co provedli té dívence se nedá odpustit. Na to není žádná omluva. Ten člověk může být rád, že netuším kde ho najít. Jinak bych byla schopná hned vyrazit, jen abych se pomstila. Pokud si myslíš, že on je chudák, tak jsem tě asi nikdy neznala.“
Všímám si, že jsem Trivetovi trochu ublížila. Přeci jen se mi snaží uklidnit a já bych na něj neměla být taková.
"Promiň, prostě bych na to chtěla zapomenout."
"Měla bys jít spát," radí mi a hladí mě po ramenou. Je to příjemný pocit a mně se nechce Triveta opustit. Právě teď je mi větší oporou, než si myslí.
"Popravdě bych se radši prošla. Nemohl bys mi dělat společnost?" ptám se a dívám se mu do očí. Vidím v nich, jak urputně přemýšlí, ale nakonec souhlasí. Pomáhá mi na nohy a společně odcházíme na nádvoří.
"Víš co je na tomhle nejhorší?" ptám se ho, aniž bych upřesnila, co přesně mám na mysli. Odpovědí mi je ticho. "Vím, že se mám brzy stát matkou a poté vrahem. Nic z toho mě ale tak netrápí. Nemohu s tím nic udělat, prostě je to tak dané. Víc mě mrzí ten čas prožitý předtím." Sleduji Triveta, který stále mlčí, ačkoliv by rád položil několik otázek.
"Jde o to, že v mém světě jsem měla takovou malou tradici. Od mého dětství, tuším, že mi tehdy bylo něco kolem pěti, chodila jsem se svým otcem na procházky do lesa. Sbírali jsme borůvky, maliny, někdy jsme šli jen na houby. Hlavní ale bylo, že jsme byli spolu a užívali si to. Nakonec jsme našli nějaké ohniště a opékali si buřty. No a teď jsem tady, všude kolem je to samý les a já si dokážu živě představit, jak ho procházím s otcem. Nejhorší na tom všem ale je něco jiného. Pro moji rodinu jsem mrtvá. Muselo je to hodně bolet, ale mají jeden druhého. Naučili se s tím žít, cítím to. Ale co já? Já vím, že oni žijí. Vím, kde bych je našla, ale nemůžu za nimi. Musím tady zůstat sama," dodávám a cítím, že zase brečím. Trivet mě opět objímá. Bere mě do náruče a odchází se mnou k fontáně, na kterou usedá.
"Lenko, nikdo z nás si nedokáže představit čím si procházíš. Ale musíš vědět, že tě nikdo do ničeho nenutí. Pokud se rozhodneš Lautuse nezabít, my ti to vyčítat nebudeme. Můžeš tu s námi prožít zbytek života," snaží se mě uklidnit, ale plete se. Musím to udělat. Vím, že oni by mi nic nevyčítali, ale moje čest ano. Možná kdybych netušila o proroctví, měla bych možnost volby, ale takhle ne.
„Myslím, že by sis měla promluvit s Bheirgem. Řekne ti k tomu víc," dodává Trivet trochu tajemně. Tuším, že něco ví, ale nechce o tom mluvit a tak mlčím. Choulím se v jeho náručí a divím se, že je mi tak příjemně. Cítím, jak mě hladí ve vlasech i to, jak mě pomalu přemáhá únava. Snažím se bojovat ze všech sil, abych zůstala vzhůru, ale prohrávám. Po několika minutách usínám. Matně si jen uvědomuji, že se Trivet zvedl a odnáší mě do hradu.
Ráno se probouzím a nedokážu poznat kde jsem. Po chvíli mi dochází, že nejsem ve svém pokoji. Kde to jsem? Pamatuji si, že jsem včera šla s Trivetem ven a pak už nic. Asi jsem usnula venku. Asi budu v Trivetově pokoji, uvažuji potichu a pomalu se zvedám z postele.
„Dobré ráno," ozývá se dvouhlasně od dveří. Otáčím se za hlasy a vidím Triveta s Creaganem. Trivet se tváří rozpačitě, zato Creagan vypadá vesele.
„V noci jsem tě hledal. Narazil jsem na Triveta, který mi vyprávěl, jak jsi mu usnula v náručí. A já jsem si celou dobu myslel, že jsem to jen já, kdo má na tebe takový vliv," dobírá si mě Creagan a já konečně chápu Trivetovi rozpaky.
„Závidíš?" šklebím se na něj a s radostí si všímám, jak oba propukají v hurónský smích.
„Abych se přiznal, tak se mi ještě nikdy nestalo, abych měl ženu v posteli, aniž bych ji musel pozvat na schůzku," osmělil se Trivet. Tentokrát jsem v rozpacích já, cítím jak rudnu a slyším, jak se mi pánové smějí. Bohužel čas klidu rychle končí. Čeká nás práce a všichni tři si to uvědomujeme. Já se vydávám měnit vlasy a pánové opravovat hrad.
Celé dny mám na práci jen to jediné a už to dělám automaticky. Cítím, jak Frundor nabírá sil a každý den je schopen přeměnit více lidí najednou. Po měsíci jsme s přeměnou hotovi a s hrdostí jdu najít Bheirga. Nachází se v trůním sále a s podivem zjišťuji, že je sám.
"Lenko, slyšel jsem, že jsi se svojí prací hotova," zdraví mě s úsměvem.
"Dobrý den. Ano, konečně je hotovo. Ale chtěla bych se vás na něco zeptat," měním téma, protože si vzpomínám na večer, kdy mě musel Trivet utěšovat, "Asi před měsícem jsem se bavila s Trivetem. Říkal, že tu prý mohu prožít zbytek života, aniž bych změnila dějiny. Víc mi ale říct nechtěl. Prý jsem si měla promluvit s vámi." Bheirg se přestává usmívat, což mě trošku děsí.
"Ano, Trivet mi o tom říkal. Myslím, že máš právo o tom vědět. Můžeš si ještě vybrat. Zatím je čas," mluví naléhavě a zvyšuje moji pozornost.
"Nejsi první dívkou, která se ocitla v Aldormě. Není tomu tak dávno, kdy naše země dostala první šanci. Objevila se zde malá dívenka. Její jméno je Caointiorn. Objevila se zde v době, kdy byl Arthur Elat ještě malým chlapcem. Stali se velmi dobrými přáteli. Tehdy si lidé neuvědomili, že právě ona je tou dívkou, kterou mají očekávat. I tak se však rozhodla změnit osud naší země. Bohužel, ač by měla sílu zabít, rozhodla se jinak a nepomohla naší zemi. Arthur o tom nerad mluvil. Já sám o tom vím jen proto, že mi zanechal vzkaz. Na tom vzkazu bylo jasně ukázáno, jak moc mu na Cao záleželo. Splnil její přání. Vepsal její jméno do vykotlaného dubu. Toho, kterým jsi sem přišla. Byl jsem se tam podívat a opravdu tomu tak je. Nápis je skoro nečitelný, jak přes něj kůra rostla, ale je tam. Další nápis by měl být v jeskyni u vodopádu. Bohužel je to pro mne daleká cesta a myslím, že bych ji nezvládl."
"Ale počkat, ta jeskyně u vodopádu je ani ne půl dne cesty odsud. Byla jsem tam s Creaganem. Právě tam, tedy v okolí, jsme našli tu dívku," skáču mu do řeči.
"To by ale znamenalo, že jsme měli Wildaran stále tak blízko u sebe a nikdy jsme jej nenašli. Jak je tohle možné?"
Řekni mu, že to draci schovali toto místo. Bez dívky, která by spasila jejich svět, by jej nikdy nemohli najít, ozývá se Frundor a já jeho slova tlumočím. Bheirg se tváří trochu zmateně, ale je rád, že mu bylo dovoleno pochopit.
„Co takhle vyrazit zítra k té jeskyni? Přeplaveme jezero a potvrdíme si, zda je v té jeskyni opravdu vyryto jméno té dívky,“ navrhuji, ale Bheirgův smutný pohled mě překvapuje.
„Nemyslím si, že někdy to jméno spatřím. I kdybych měl sílu dojet k jezeru, nikdy se na jeho druhou stranu nedostanu. Možná tě to pobaví, ale neumím plavat,“ dodává a plete se. Nepřijde mi to ani trochu směšné. Vždyť mě naučil plavat, potápět se a skákat do vody můj vlastní otec, který uplave maximálně tři tempa.
„To neznamená, že se nemůžete vrátit na místo, které pro vás zřejmě hodně znamená,“ odporuji mu a nenechávám mu šanci odpovědět. „Takže ráno vás očekávám u stájí. Vy a já si uděláme zítra výlet,“ ukončuji náš rozhovor a odcházím do svého pokoje. Ačkoliv je teprve několik hodin po poledni, jsem utahaná a chce se mi spát. Ulehám do postele a během několika minut usínám.
Probouzím se až ráno, ale sama. Creagan tentokrát spal někde jinde. Přijde mi to divné, ale nemám čas nad tím myslet. Rychle se oblékám do jezdeckých šatů a běžím ke stájím. Bheirg už na mě čeká. Můj Cheti i jeho kůň jsou již osedlaní a s radostí čekají, až na ně nasedneme. Ač je Bheirg starý, sleduji, jak se vyšvihuje do sedla. Zhluboka se nadechuji a dodávám si odvahy. Třeba to dnes zvládnu také. Přistupuji k Chetimu a všímám si, že stojí kousek od stoličky. V duchu se tomu směji. Vystupuji na stoličku a poté bez problému nasedám na Chetiho.
„Kamaráde, dneska to je na tobě. Já si cestu moc dobře nepamatuji, ale ty jsi chytrý a určitě nás dovedeš na místo, kam si se mnou naposledy jel. Věřím ti, Cheti,“ promlouvám ke koni a poté se omluvně usmívám na Bheirga.
„Víte, nedávala jsem moc pozor, když jsme tam jeli poprvé, ale když Cheti dokázal najít cestu domů, tak myslím, že nebude mít problém najít cestu tam.“
Cheti je opravdu inteligentní bytost a nedělá mu žádné problémy jet správnou cestou. Navíc mám tušení, že i kdyby nevěděl, stále by tu byl Frundor, který by nás na to místo dovedl. Cestou si povídám s Bheirgem o všem možném. Asi mi chce udělat radost, tak se mě ptá na moji minulost a život doma. Vysvětluju mu, kde jsem se naučila pracovat se sekyrou a jinými nástrojemi. Vyprávím o strejdovi, díky kterému jsem se toho naučila a popisuji naše každoroční pobyty na chatě. Čtrnáct dní pracovní brigády, jak jsme tomu říkali.
Za tohoto hovoru nám utíká celá jízda. Najednou poznávám místo. Vím, že už budeme brzy u vodopádu. Popoháním Chetiho, protože jsem nedočkavá. To místo mi učarovalo a nechci čekat déle, než je to nezbytné.
Konečně vstupujeme na palouček. Rychle seskakuji z koně a aniž bych se svlékla, skáču do vody. Sice se mi s botama plave obtížně, ale když jsem zbrklá, nemám se čemu divit.
Po chvíli jsem pod vodopádem a hledám vchod do jeskyně. Po několika minutách ho nacházím, vytahuji se nahoru a konečně vcházím dovnitř. Čekala bych tmu, ale je tu opravdu dost vidět. Hledám ten podpis dívky, kterou jsem nahradila. Po chvíli jej nacházím. Caointiorn. I na tento svět podivné jméno. Chvíli ten nápis hladím, když najednou cítím dlaň na svém rameni. Odskakuji stranou a vyděšeně se otáčím.
„Lenko, to jsem jen já. Zapomněl jsem se ti zmínit, že je zde jedna cesta, kterou se do jeskyně dostaneš v relativním suchu,“ uklidňuje mě Bheirg. Chvilku mi trvá, než se dokážu sklidnit. Srdce mi podivně buší.
„Jsi v pořádku, Leni?“ ptá se Bheirg trošku starostlivě. Kývám na souhlas.
„Jen mi dejte chvilku. Trošku jsem se lekla,“ přiznávám a Bheirg mě obdařuje jedním ze svých úsměvů.
„Měl jste pravdu, je tu její jméno. Caointiorn. Je tak zvláštní, krásné a zároveň plné smutku. Jako by jí předpovídalo její vlastní osud. Promiňte, plácám hlouposti. Prostě mi to tak jen napadlo,“ vysvětluji Bheirgovi, ačkoliv bych nemusela. Neodpovídá mí. Jen dojatě pozoruje jméno vyryté do skály.
„Co když to nedokážu? Co když budu jako ona? Umřu, aniž bych pomohla Aldormě?“
ptám se a čekám nějakou odpověď, ale rozhodně ne tu, které se mi záhy dostává.
„Caointiorn měla možnost změnit dějiny Aldormy, ale nechtěla. Za všechno mohl August. Jeho chování nepřišlo Caointiorn královské. Nepohodla se s ním. Nedokázala dát trůn muži, který nedokázal ctít její minulost. A když ji označil za zrádce, myslím, že tehdy se Caointiorn definitivně rozhodla. August byl hrozně hrdý a ačkoliv měl před sebou dost vodítek, nechtěl věřit, že právě ona je tou vyvolenou.“
„Ale proč? Vy jste mi třeba hned uvěřili. Teda, spíš jste mi museli všechno vysvětlit, ale nikdo nepochyboval.“
„Jenže ty jsi dospělá. Caointiorn se zde objevila, když jí bylo necelých jedenáct let.
August nechtěl věřit tomu, že ta malá holka je spásou jeho země.“
„Typickej chlap. Ješitnej, až to není hezký. Že mě to nepřekvapuje,“ pronáším ironicky.
„Víš, nemůžeš ho soudit. Neznáš ho. Nevíš, jak byl vychovaný. On byl zvyklý, že mu lidé prokazují úctu, vždyť byl od mala následníkem trůnu, posléze právoplatný král. Ale Caointiorn ho viděla jen jako muže, který je arogatní a proto jej nedosadila na trůn. Pokud si ho nedokázala cenit ona, jak by mohl být správným králem? Caointiorn měla vždy jiná měřítka, než ostatní. Musela se učit náš jazyk, aby rozumněla. Měnila se, protože cítila, že musí. Ale nikdo ji nechválil. Brali to jako samozřejmost. A to ji muselo neskonale bolet.“
„Chápu,“ šeptám. „Ehm, myslíte, že bych vás mohla o něco poprosit? Vadilo by vám kdybych tu dnes přespala a vrátila se na Wildaran až zítra?“
„Chceš, abych tu byl s tebou?“
„Ani ne, myslím, že potřebuji pár věcí promyslet a nejlepší bude, když tu zůstanu sama.“
„Dobrá, ale nechám ti tu pár věcí,“ souhlasí Bheirg a podává mi trochu jídla a tužku a papíry. Sice nevím, k čemu mi budou, ale přijímám je s vděčností. Odcházím Bheirga doprovodit a zároveň poznat cestičku, kterou sem přišel, abych zítra zase nemusela skákat do vody a jet na Wildaran v mokrém oblečení.
Bheirg odjíždí a já se jdu věnovat Chetimu. Sundavám mu sedlo a uzdu a nechávám ho volně se pást. Vím, že má dost rozumu a nenechá mě tu samotnou. Sedlo a uzdu nechávám u jednoho stromu a jen přes ně házím trochu spadaného listí. Poté se vracím do jeskyně.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
91.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 2 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 18 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
