|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: Zkouška a zrada (1/2) ::
Tak si představte co se mi podařilo. Napsala jsem další jednorázovou povídku ze světa Prachu hvězd. Tentokrát popisuje dobu dávno před Eviným příchodem do toho světa. Kdo byli Urmek? Jak vzniklo proroctví? Co mu přecházelo? Kdo byl Ra'jil? Jakou v tom všem sehrál úlohu? To vše a ještě víc jsem se pokusila ukázat a odhalit. Povídka je poněkud delší, pro to je rozdělena na dvě poloviny, osobně doufám že je alespoň trochu čtivá, takže mi nezbývá než vám popřát příjemný zážitek. :)
Poděkovánní: Arrand, Ranger-strriderovi, Kéronovi, Sta-nickovi, Tiaře, Rizzel, Lady Jet a Claymanovi z internetového serveru Andor.cz, kteří ztvárnili účastníky Zkoušky králů v dobrodružství, jež se stalo částí předlohy pro tento příběh. |
| |
|
|
Zkouška a zrada
Na zemi vládla temná noc.
Ta paní, která nezná soucitu ni slitování.
Kdysi zemřel muž. Starý a moudrý elfí muž, leč mezi hvězdami stal se opět chlapcem a přijal jméno, které mu duchové hvězd, jímž se sám jednou měl stát, dali. Ra’jil… Když bytost zemře, její duše se vrátí na svět a znovu se narodí. Tak putuje v neustávajícím koloběhu do té doby, než dosáhne osvícení a bude jí nabídnuto aby se stala součástí Nebeského chrámu. A přesně to se tomu muži stalo. Stanul v temné místnosti s jediným starým mužem a ten mu vysvětlil, že už se nemá ve světě smrtelníků čemu naučit a proto může zůstat s nimi - učit se zde, a jednoho dne se stát hvězdou jako mnozí další před ním. Přijal tuto nabídku a jako syn Dronta a Áty, kteří si jej vybrali, se stal hvězdným chlapcem a získal své místo v síních nekonečna.
Učil se jak mu říkali. Získal svého mistra a poctivě se snažil, dokud ze všech jiných, nebyl vybrán právě on.
„Nerozumím tomu…“
- „Ani nemusíš.“
„Ale… Duch hvězdy nemůže vstoupit na povrch světa aniž by se rozplynul…“
- „Ano, to je pravda,“ pochválil ho Měsíc, „pokud se nestane smrtelníkem.“
„Říkal jste, že už nemusím…“ Dětská upřímnost byla vždy zarážející a zde se stal Ra’jil opět dítětem, i když na úplně jiné rovině bytí.
- „Neříkám, že musíš, říkám že můžeš a to je rozdíl. Zrovna tak můžeš odmítnout. Je to tvé plné právo.“ Hlas Měsíce zněl hloubkou, která mu však příliš na výběr nedávala.
„Co… Co mě tam čeká?“
- „To ti nepovím. Až tam přijdeš, zjevíš se odnikud, ale neboj se, mágové si nedovolí ti ublížit…“
„Ale proč…? Co tam mám dělat? Což si smrtelníci sami nevystačí? A pokud ne, proč nepromluvíte s paní Gilven?“
Měsíc se po jeho slovech jen pousmál. „Svět tam dole se třese před změnami, které někteří kdož jsou jeho součástí, nastrojili. A Gilven řeknu co musí zvědět, ale ta bude mít stejně jako všichni z Urmek, teď jiné starosti. Nyní je třeba aby smrtelníci viděli, že nám nejsou lhostejní. Proto musíš jít. Učil jsi se dlouho a dobře, dnes se ale tvůj svět otřásá v základech. Možná je ještě možné předejít tragédii, ale to si musí rozhodnout lidé sami. My jim můžeme pouze ukázat cestu. Jít po ní musejí oni sami. Pokud se rozhodneš přijmout tento úkol, nadále zůstaneš duchem hvězdy, ale získáš smrtelné tělo jednoho z elfů a žár slunce ti neublíží.“
„T-tak dobrá… Přijímám…“ vypravil ze sebe ne zcela ochotně a odhodlaně. „A…“, chtěl se zeptat, ale Měsíc se jen blahosklonně pousmál.
- „Jakmile jedinkrát přijmeš smrtelné tělo a zachováš si podstatu ducha hvězdy, vícekrát to již nebude možné…“
Ra’jil sklopil pokorně hlavu. Na jedné straně byl rád, že byl vybrán, ale na druhé věděl, že přichází o něco co by mohl býval jindy využít jinak. Netušil proč, ale ta ztráta ho bolela.
A přece své rozhodnutí již nezměnil. Chtěl být užitečný…
***
Vysoká bílá věž Trenkar se vypínala k nebesům jako prst zdvižený na protest všem bohům a hvězdám v Nebeském chrámu. Slunce se opřelo do jejích zdí rozhodnuté uzmout si pro sebe alespoň kousek její majestátnosti a hrdé pýchy. Byly však rovnocennými soupeři v tomto každodenním boji.
V komnatě těsně pod vrcholem otevřel oči věčně mladý mág, jeden z Urmek, Roundrant.
Upíral pohled vysoko do nebes vlastní postele a očima se přímo vpíjel do tmavomodré látky, která mu v jiné chvíle připomínala roucho mistryně Fanyerach. Dnes ale ne. Dnešní noci měl zvláštní sen a pro jiné myšlenky mu nezbylo místa.
Posadil se, pohlédl k oknu a co nejrychleji vstal aby se oblékl a mohl vyrazit. Musel co nejdříve svolat shledání Rady Urmek aby jim sdělil co viděl…
***
Kroky…
Tiché a plíživé doprovázené šustěním hábitu největší z mistryň magie.
Ty kroky osudu stoupaly po schodech až na samotný vrchol věže Mágů, kde ležel nahý chlapec. Netušila to. Ani nemohla. Po ránu upírala své vědomí jen do vlastního nitra a nic kolem jako by neexistovalo. Byl to její rituál, který nesmělo nic narušit, pokud by případný narušitel netoužil zaplatit životem.
Nyní se však zastavila. I když její niterní zrak selhal, oči pracovaly bezchybně. Elfí žena ustala ve své ladné chůzi a spočinula pohledem na spícím, nahém, elfím chlapci. Krása těla ji nezajímala. Její myšlenky byly za ta léta již velmi vzdálené tužbám obyčejné ženy.
Věděla, že zde by nikdo být neměl. Žádný novic nikdy nesměl ani vstoupit do Trenkaru, natož aby vystoupal a nahý přespal na jejím vrcholu. Ne, to bylo nepřípustné….
A přece jí na tom něco nesedělo. To něco co jí zabránilo aby ho ve svém typickém chladném hněvu zmrzačila, nebo usmrtila.
Pohnul se.
Fanyerach k němu upřela celé své nitro aby se dotkla jeho vědomí. Nedotknutelného vědomí, které pro ni bylo nedobytné, byť ten hoch nemohl být mágem natož jí rovným či dokonce lepším.
Otevřel oči a spatřil ji. Snad nejkrásnější z žen ve svém chladném půvabu z něhož přecházely oči, které mu byly dány. Neubránil se zprvu strachu ze slunečních paprsků, které vystoupily zpoza obzoru, ale překonal jej. Slunce ho nepálilo a ta žena se ani nepohnula. Dívala se na něj pohledem, který jasně dával znát nelibost a vír myšlenek za nimi do kterého sice nahlédnout nemohl, ale ani po tom netoužil.
„Kdo jsi?“ Proťal vítr jako bič její hlas prostý emocí.
„R-ra’jil, paní,“ odpověděl, ale jistý si nebyl. Ne, svým jménem, ale tím zda by jí ho měl říct.
„Jak jsi se sem dostal?“ Zaútočila na něho další otázkou.
„Netuším…“, odvětil popravdě. O procesu získání smrtelného těla neměl ani tušení. Nebyl při vědomí, když se to stalo.
„Odkud jsi?“ Elfka pozvedla jedno obočí a on měl pojednou divný pocit, že ho mravenčí po celém těle. Zdálo se přetěžké aby odpověděl. Byl zmatený. Všechno to co zde cítil, necítil už celé věky a byť jen vítr ve tvářích mu připadal jako něco nepatřičného.
Pohlédl na oblohu.
Proč?, ptal se ve svých myšlenkách. Co mám teď dělat? Co jí mám říct? Proč tu jsem? Jakou cestu jim mohu ukázat? Těch myšlenkách na něž nedostal odpověď.
***
Stará kentauří žena, napůl kůň a napůl člověk, s vlasy do pasu, tedy místa kde se lidská část těla stýkala s koňskou, poklekla na úpatí Měsíční věže před starého vousatého muže s přízračným stříbrným světlem které vyzařovala jak věž, tak i on sám. Cítila Roundrantovo volání, ale tohle setkání nemohla odříct. Sama tušila, že něco není jak má být.
„Proč jsem volána?“ tázala se s pokorou ve svém hlase.
„Vítej Gilven, ty která bdíš. Volal jsem tě, bys zvěděla co je nutné znáti.“ Začal Měsíc. „Vládnoucí období trpasličího krále Hamura skončilo. Zkouška králů se blíží…“ Naznačil jí.
„Já vím, můj pane, leč zkoušku mají na starosti mágové. Děje se něco co by měl Roundrant zvědět a zůstává mu skryto?“ Zeptala se. To byla její úloha. Tlumočit stanovisko hvězd a Měsíce lidem na zemi skrze ústa ostatních Urmek.
„Jsi moudrá, ale ani všechna tvá moudrost nezastaví city lidí, natož pak těch, kteří je jindy tak mistrně ovládají, či se zdá, že je snad ani nemají, nebo jim nepřísluší.“ Začal Měsíc. „Mágové jsou ctižádostiví a ne všem jde skutečně o dobro a zachování rovnováhy. Roundrant již ztrácí hlavní slovo mezi nimi.“
Žena se lehce otřásla. Ctižádost mágů, pokud by nad nimi Roundrant ztratil kontrolu, by mohla celý svět ošklivě poznamenat.
„Ostatně vás teď čeká jiné, velmi vážné rozhodnutí, což se sama brzy dozvíš na setkání Urmek, které se blíží.“ Odmlčel se aby mohla vstřebat jeho slova. „Vyslali jsme chlapce z hvězd, Ra’jila, aby dohlédl na zkoušku králů. Mezi mágy se ale skrývají zrádci. Bude to velice nebezpečné. Žádám tě o jediné. Nedovol, aby bylo Ra’jilovi jakkoliv ublíženo. Stanovisko nebeského chrámu zní, že chlapec musí žít a bdít nad kralevici po dobu zkoušky.“
Gilven přikývla s velkým kamenem na srdci.
„Až bude třeba, pověz, že Roundrant má pravdu.“, dořekl Měsíc tajemně. Nerozuměla tomu, ale ptát se dál bylo zbytečné. Natolik dobře znala Pána Měsíční věže.
Uklonila se ještě a pokorně odešla vstříc Roundrantovu volání na setkání kruhu Urmek – Starších…
***
„Zbláznila jsi se Fanyerach?!“ rozčilil se nejvyšší z Rady Mágů. „Ten chlapec zde nemá co pohledávat. Musí okamžitě pryč!“ Mistryně nepohnula byť jediným svalem ve tváři.
„A kam, Demetrie? Kam jej chceš poslat?“ Zeptala a vzduch jakoby se stával jen ledovou tříští. „Ten hoch přišel z hvězd. Je vyslancem Nebeského chrámu ať už přišel z jakéhokoliv důvodu.“
„To tvrdí on!“ odsekl jí a zadíval se z velikého okna, vedoucího na ochoz kolem věže.
„Tak dej povolat Gilven. Ona nám jistě poví co s chlapcem z hvězd a proč přišel. Je to její povinnost.“ Upozornila jej klidně na zcela nesporný fakt.
„Gilven…“ ušklíbl se nejvyšší. „Roundrant opustil věž. Lilith odešla z trpasličích síní a Nathaniel se také ztratil. Chtít se spojit s Taliesinem nebo nedej Měsíc s Gilven, je jako žádat o odpověď kámen, Fanyerach. Ne… Je to jen na nás. Musíme vše připravit ke zkoušce a ten chlapec naši úlohu bude jen ztěžovat. Pošli jej pryč, nebo ho zab!“ rozhodl. Mistryni se však jen zalesklo v očích a prudce chytila svého nadřízeného za paži.
„Ne!“ oznámila mu nebezpečně šeptavým hlasem. „Vyčkáme. Roundrant se brzy vrátí a Gilven přijde s ním. Právě teď se možná někde radí o tomtéž o čem mi tu tápeme. Nikdo z nás nemá právo zastoupit kohokoliv z Urmek byť by si to sebevíc přál!“ O tom přece musela něco vědět ne? Dávno usilovala o Roundrantovo místo.
Demetrius pohlédl do její tváře. Časy kdy tuto ženu marně miloval pominuly a nyní nebyli ničím víc než spojenci i soupeři na poli magie.
Vytrhl se jejímu sevření a ona jej nechala. Bez jediného dalšího slova Demetrius opustil svou pracovnu a nechal svoji sokyni jejím vlastním pochybám. Fanyerach netušila zda činí dobře, ale právě v těchto časech, kdy změna sálala ze všech koutů světa, si nemohli dovolit jedinou chybu.
Ty jen doufej, chlapče z hvězd, že nenarušíš nic z toho co se má stát…
***
U stolu ve tvaru pěticípé hvězdy sedělo pět postav, kterým jediným bylo dovoleno vstoupit do útrob svatyně.
Roundrant, bělovlasý elfí muž, světlých očí, s tváří mladého muže, ne staršího než třicet let, v černém rouchu mágů, seděl v jednom z bočních hrotů.
Gilven, kentauří žena s hnědými vlasy až do pasu a očima barvy hvězdné noci, v šatech z pevné kůže na lidské půli svého těla, seděla přímo naproti Pánovi magie.
Lilith, bledá, vysoká, štíhlá, slepá, elfka, v bílých šatech a loknami stejně bílých vlasů, pak byla usazena v levém spodním cípu hvězdy, blíže Roundrantovi.
Nathaniel, na pohled zhruba třicetiletý muž z národa pláňanů (barbarů), s černými vlasy ostře řezanou tváří, šířící kolem sebe exotickou vůni bylin, seděl pak v druhém spodním cípu hvězdy, hned vedle půvabné Lilith.
A nakonec i začátek jejich kruhu v nejvyšším z hrotů, naproti Nathanielovi a Lilith, seděl Taliesin. Starý muž, ani elf, ani barbar, s vlasy i vousy ve svém šedém plášti a kutně s kápí, kterou nyní neměl nasazenou aby mu bylo vidět do tváře. Tak zněla pravidla Starších. Bez ohledu na pohodlí a zvyky jednotlivých členů, na setkáních si budu všichni hledět do tváře na důkaz rovnosti.
Rozhostilo se ticho.
Starý muž z hvozdů si postupně prohlédl všechny své společníky od Pána magie, Paní míru, Léčitele až po vykladačku hvězd, načež se znovu podíval do tváře svého dávného přítele Roundranta.
„Svolal jsi nás, bratře mágu, pověz co jako stín leží na tvé duši.“ Vyzval jej tichým, přesto jasným hlasem.
Pán magie přikývl a na rozdíl od Taliesina, povstal aby tak dal najevo, že jde o věc vskutku vážnou.
„Není to dávno, kdy jsem měl sen.“, započal svou řeč. Všichni přítomní si vyměnily zvídavé a nejisté pohledy. „Viděl jsem jak došlo k nezdravému spojení. Spojení dvou z nás.“ Významným pohledem přejel Taliesina s Gilven a Nathaniela s Lilith. „Viděl jsem jak z tohoto spojení vzešlo dítě. Dítě mocné a zhoubné, které se stalo nositelem opačného řádu věcí, než měli střežit jeho rodiče.“ Ta slova se napjatě vznášela ve vzduchu, zatímco jeho společníci se snažili vstřebat jejich obsah. Roundrant pak postupně ukázal na každého z nich.
U Lilith. „Válek.“
U Nathaniela. „Nemocí.“
U Gilven. „Zmatené zprávy a chaos, konečné přerušení styku s Nebeským chrámem.“
U Taliesina. „Vymírání zvířat, hubení rostlin. Smrt…“ Odmlčel se. Jeho tvář se pyšnila tvrdým a významným pohledem bledých očí, kterým se dlouze zadíval na každého z přítomných.
To už to ale Nathaniel nevydržel, prudce vstal, rukama objal hrany stolového cípu u něhož seděl a opřel se. „Sebe jsi nějak opomněl!“ Lilithina ruka se dotkla jedné z jeho a slepé oči Paní míru a Léčitele se setkaly.
„Dost!“ rozhodl Taliesin a gestem naznačil aby se oba usadili, což učinili a Lilith Nathaniela opět pustila. „Drante, snažíš se nám, říct, že jsi měl vidění?“ zeptal se nejstarší z Urmek.
Pán magie přikývl.
„Gil?“ obrátil se Pán přírody k Vykladačce vůle hvězd.
„Pán magie má pravdu.“ Neřekla mu jménem. Ona mu nikdy jménem neříkala. Neměla ho příliš v lásce. Narozdíl od ostatních on rád překrucoval pravidla a magii nejen využíval ale občas i zneužíval, což odsuzovala.
Lilith suše polkla. Touha jí spalovala už takovou dobu…
Taliesin si ji prohlédl a poté sjel pohledem na Léčitele.
„Tedy někdo z nás hrozí porušit pravidlo, že mezi námi nebude ničeho jiného nežli přátelství a povinností jež nás pojí a svádí na tisíckrát dohromady.“, odtušil stále nespouštějíc pohled z těch dvou. „Jelikož Drant nikdy k nikomu z nás nezdravě netíhl a sám s tímto varováním přišel, jeho tedy mimo podezření. Já a Gil jsme si příliš vzdáleni a oba ctíme závazek kruhu Urmek, jehož jsme součástí. Tedy jediní dva, kteří zbývají, Nate, jsi ty a Lil.“
Oba zmínění se na sebe otočili. Nathaniel pozoroval Lil pohledem plným nekonečné něhy, která podrážela i samotné pilíře Nebeského chrámu. Jejich ruce se něžně spojily a prsty dlaní se propletly v tom květu, který doposavaď kvetl jen v jejich srdcích.
„Je to tak!“ pronesl Nathaniel pevně, nezvykle silným hlasem, kterým proťal tíživé ticho vážných tváří, které je sledovaly. „Já a Lil se milujeme. Oba ale stejně jako ty Tale a ty Gil, cítíme závazek nás všech a odpovědnost ke světu. Netušili jsme co může vzejít, dáme-li své lásce průchod, ale i tak trvalo velmi dlouho než jsme se odvážily překonat hranici dávného nepsaného zákona. Možná až příliš dlouho. Jsme Starší, ale ne nesmrtelní. Kde jest psáno, že se skutečně nesmíme milovat?“ Odmlčel se a hrdě vzdoroval všem svým společníkům. Gilven si zakryla ústa dlaní v němém poznání. Taliesin dál němě sledoval dvojici milenců a Roundrant si jen pohrdlivě odfrkl.
„Dobrá, Nate, nevěděli jste. Nyní už víte. Sama Gilven a hvězdy potvrdily, že má vidina byla skutečná, že se jedná o předpověď strašlivé budoucnosti pro nás i svět samotný, pokud si vy dva nadále budete blízcí.
Zůstává jediná otázka. Co teď? Zachováte se podle mého varování? Dostojíte svému postavení v našem kruhu?!“ Mágův hlas byl chladný jako by se do srdcí obou milenců zarývaly ledové krápníky ve snaze je rozervat.
Taliesin pokynul Roundrantovi rukou aby zmlkl a již dále nepokračoval, což Pán magie skutečně učinil.
„Gil?“ obrátil se starý druid ke své někdejší přítelkyni z rodu kentaurů.
Žena se postavila na všechna čtyři kopyta: „Nejde jen o vás dva,“ pohlédla na Lilith a vlídně až povzbudivě se usmála, i když to její přítelkyně nemohla spatřit. Věděla o jejím trápení a bolesti, kterou prožívala hluboko v sobě, ale nemohla ji zmírnit. Ne, její úkol byl jiný. „Nyní je v sázce vše. Král Hamur odložil korunu. Období jeho vlády skončilo. Zkouška králů se blíží. Hvězdy se posouvají ke konstelaci nutné k jejímu provedení. Mágové,“ na to slovo dala velký důraz a věnovala Roundrantovi vážný a varovný pohled, „nejsou loajální naší věci. Ne všichni ti na nichž záleží. Skrývá se mezi nimi zrádce či zrádkyně a sama zkouška je ohrožena. Z Nebeského chrámu byl vyslán hvězdný chlapec aby na kralevice a průběh zkoušky dohlédl. Musí být u všeho co se bude dít. Takové je rozhodnutí Hvězd.“
Pán Magie přikývl aniž by se v jeho tváři pohnul byť jediný sval.
„Pokud by se během zkoušky cokoliv pokazilo bude náš svět v ohrožení i bez Dítěte zkázy.“dodala ještě a opět nastalo ticho. Tentokrát ovšem mnohem delší a napjatější.
„Kdo je zrádce?“ Zeptal se nakonec Mág věcně. Roundrant dlouho přemýšlel na koho by mohl varovný prst hvězd ukazovat, ale ať přemýšlel sebevíc, na nic nepřišel. Na všechny z Rady mágů, mohl ukazovat stejně dobře.
„To Měsíc neprozradil. Víš sám moc dobře, že na něco takového musíme přijít sami. To mi jsme Strážci světa, ne oni.“ Odpověděla mu tlumočnice hvězdných znamení.
Taliesin se vzepjal do celé své výše aby rozhodl.
„Nathanieli a Lilith, souhlasíte s tím, že nedáte průchod své lásce a vášni a nikdy spolu neulehnete na lože?“ Zeptal se jen. Lilith měla sklopenou tvář k zemi, vlasy jí zakrývaly obličej a prázdnýma nevidoucíma očima se přímo vpíjela do podlahy. Byla ráda za Nathana, že jejich lásku tak hrdě přiznal ve vzdoru vůči všem, ale nyní se vše změnilo. Už nešlo jen o ně. Nešlo jen o dávné slovo a slib, který dali z nerozvážnosti. Zde se jednalo o celý svět, který mohli ohrozit. To ona nesměla dopustit. Byla strážkyní míru jak by mohla být matkou válek?
Konečně zvedla hlavu, když už Nat chtěl promluvit. „Ano,“ hlesla jen. Její milý se na ni užasle podíval. „Ano můj drahý,“ odpověděla na jeho nevyřčenou otázku. „Musí to tak být…“. Slzy si razily cestičky po jejích tvářích.
Vstala a vykročila směrem k němu. Lilith měla úžasný dar. Uměla vycítit přítomnost kohokoliv živého, věděla přesně kde její milý je.
I on se postavil.
Přišla až k němu a přivinula ho do svého něžného obětí.
„Proč?“ zašeptal jí.
„Je to naše povinnost, zapomněl jsi?“
„Ale…“
„Musí to tak být… Ale… Alespoň pro teď…“
Oddálili se a Nathaniel též souhlasil. Na jeho srdci dlel těžký kámen, ale zlehčila jej naděje Liliiných posledních slov. Jen díky tomu dokázal vyslovit svůj souhlas.
„Dobrá,“ uzavřel Taliesin věc týkající se dvou milenců. „Roundrante a Gilven. Vydejte se společně do Trenkaru. Musíte střežit hvězdného chlapce. Gilven, jakmile přetlumočíš stanovisko hvězd, přenecháš věž mágů Roundrantovi a vrátíš se ke svému lidu, aby ses pokusila vyčíst z Hvězdných znamení něco víc. Lilith, ty se vydáš do hlavního města na úbočí Valmerských hor abys dohlédla že po dobu trvání zkoušky nebude porušen mír. Nathanieli, ty se nadále budeš věnovat svým povinnostem v trollích vesnicích, kde se začíná šířit mor. A já…? Já se vydám naslouchat srdcím všech bytostí do prastarého hvozdu na úbočí Guan-chick… Pokud lze někde zaslechnout píseň větru změn, je to tam.“ Starý muž natáhl ruku před sebe nad stůl a totéž gesto soudržnosti a souhlasu učinili i ostatní čtyři Starší z Rady. Zasedání skončilo…
***
Roundrant a Gilven. Stěží by kdo nalezl rozdílnější dvojici poutníků, než právě je. A přeci to byli právě oni, kdo projeli po mostě až k samotné věži mágů.
Kopyta dozněla. Gilven i mágův kůň se zastavili.
„Přísahala jsi, že jaktěživa do zdí Trenkaru nevstoupíš.“, připomněl jí bez emocí v hlase Drant. Ona po něm jen střelila pohledem.
„Přísahal jsi, že žádný posel hvězd nikdy nevystoupí až na vrchol.“, odsekla mu. Dva sliby a oba porušeny.
Drant sesedl a mladší mág se ujal jeho koně. Roundrant a Gilven pak vešli hlavní branou. Žádné z kouzel, kterými byla opředena nemohlo odolat vůli Pána magie.
Ve vstupní síni již stála rada mágů. Demetrius a Fanyerach stáli bok po boku spolu s dalšími z představených řádu.
„Buď vítán, nejvyšší,“ uklonil se Demetrius. „I Vás, vítáme, paní hvězdných znamení.“ Ani jede z příchozích však pozdrav neopětoval.
„Před několika dny, vstoupil do věže, hvězdný chlapec.“ Začal Drant.
„Jmenuje se Ra’jil,“ přisadila si Gil.
„Chceme jej vidět.“ A tím bylo řečeno vše. Mágové se po sobě podívali, kdesi mezi nimi zašuměl tichý vzruch hovoru a pak už je Demetrius s Fanyerach odváděli nahoru po točitých schodech, které kentauří žena překonávala jen s obrovským úsilím.
Když vstoupili do velkého konferenčního sálu, konečně jej spatřili. Mladého chlapce v bílé kutně noviců s plavými vlasy a šedýma očima.
Povstal, když vešli a uklonil se, jakmile se za nimi brána zavřela.
„To je on, nejvyšší, ten jenž se zve Chlapcem z hvězd.“, představil jej Demetrius Roundrantovi.
„Čekali jsme netrpělivě na váš příchod.“, přisadila si mistryně. „Jen vykladačka hvězdné vůle a pán věže mohou vynést nad ním svůj soud.“ Tichý spor mezi dvěma mágy z Rady visel v těch slovech zavěšen pevným vláknem ctižádosti.
Gilven vykročila směrem k chlapci.
„Jaké jest tvé jméno?“
- „Ra’jil,“ odvětil.
„Proč jsi sestoupil z Nebeského chrámu?“ pokračovala mírným hlasem. Její oči se setkaly s jeho.
„Byl jsem vybrán bych dohlédl na změny zde na zemi. Přicházím ukázat cestu po níž mají smrtelníci jít…“ Sám však netušil jaká by ta cesta měla být.
Gilven se ohlédla po ostatních. „Jeho slova jsou pravá. Jeho oči mají třpyt hvězd, je to on. Nyní slyšte vůli Měsíce a hvězd! Chlapec musí žít. Bude trávit svůj čas v Trenkaru a dohlížeti údělem mu bude, na Zkoušku králů, jíž chystáte. Jakýkoliv jeho čin, rovnocenný bude činům těch nejvyšších a nejmocnějších. Vítr změn již začal vát, je jen na vás, jak velký dopad bude mít.“ Její slova zněla jako zvon a ten zvon jim odbíjel poslední zbytky času. Času, který ona už neměla. Musela jít.
Ještě naposledy věnovala pohled Ra’jilovi. „Jsi nejistý v svém údělu, ale netřeba se bát. Nesmíš sám sobě nepřítelem být. Jiných i tak dost máš.“ Rozloučila se a dotazy všech ponechala bez odpovědí. Beztak neměla žádné, které by mohla dát. Dále směl rozhodovat v té věci jen Roundrant.
***
Čas plynul a neznal mezí. Zkouška králů se závratně blížila. Všichni kralevici již byli vysláni ze svých domovů, aby se jí podrobili. Z každého královského rodu jediný zástupce byl vybrán, aby se v magické zkoušce utkal s ostatními o možnost stát se králem králů, jak pravila dávná tradice. Jen mágové, Rada Starších a ti, kteří jí už někdy prošli, věděli v čem spočívá a jen málokteří z nich skutečně chápali její význam. Mladí princové a princezny se hnali do neznáma, ale i to patřilo ke zkoušce jako takové a muselo být dodrženo.
Bylo ráno. První paprsky slunce, zbarvily obzor do nachova a stébla trav se zaleskla ranní rosou. Zatímco v jiných koutech světa, se s vrzáním otevíraly první hobití nory, rozevíraly květinové příbytky pixxie, probouzeli elfové v korunách vzrostlých stromů i Trollové ve svých chýších či jeskyních, a hluboko v trpasličích slujích roztápěli kováři své výhně, uprostřed hvozdů dryády zpívaly lesní písně, na pláních barbarští lovci vyráželi na lov, noční hlídka kentaurských střelců se vracela z objížďky a kontroly hranic svého území, a stroje gnómů bez ustání hučely v harmonickém chorálu celého světa, vybraní kralevici se probudili daleko od svých domovů, aby se ujistili, že již dnes jejich cesta skončí.
Nikdo jim neřekl v čem zkouška spočívá. Nikdo jim neprozradil, co budou potřebovat. Nedali jim žádnou radu, kromě té, že se musí vydat do věže mágů v Trenkaru, kde jim, sami mistři magie, mezi prostými lidmi považovaní za legendu, řeknou o zkoušce tolik kolik mohou, než skutečně započne.
A tak tedy poslední úsek jejich dlouhé cesty tvořila rozlehlá planina před mohutnými štíty Valmerských hor, před nimiž se vzpínala k nebi vysoká bílá věž.
Od klenutého kamenného mostu přes řeku Goméru se táhla k věži dlážděná cesta na níž kopyta koní, poníků, či podrážky bot jasně zvonily. Jeli každý zvlášť a přicházeli postupně. Měli na příchod celý dnešní den…
Nikdo kromě vybraných kraleviců tudy neprojížděl ani nepřicházel. Vzduch se zdál stojatý a napjatý téměř k prasknutí. Věž se jevila až příliš klidná ve své němé majestátnosti. Nikde nebylo slyšet nic kromě jejich kroků, nebo kroků jejich ořů.
Nic…
Brána Trenkaru byla otevřená. Nádvoří před věží čekalo už pouze na ně. Neviděli co se ukrývá za bílou zdí, ale čím dál více se v srdcích příchozích stupňoval pocit napjetí a nejistoty. Jakoby se jim v poslední chvíli snažilo ještě něco říct, že pokud půjdou dál, už pro ně nebude cesty zpět.
Jenže ten, kdo by se, před vstupem na nádvoří, otočil, by ztratil právo účastnit se zkoušky a vyškrtl svůj lid ze seznamu účastníků i pro příští období jako trest za jeho zbabělost. Takový jedinec by se pak musel svým lidem zodpovídat ze své hanby a to bylo něco, co by se jen málokdo odvážil. Obzvlášť, má.li v sobě alespoň trochu královské cti a hrdosti.
A tak zdobenými branami Trenkaru prošel princ národa lidí z plání i vysoký troll, krásná půvabná dryáda, vznešený elf, maličká hobitka i drobounká pixie, udatný trpaslík i hrdý kentaur, jen zástupce národa gnómů k věži pro tentokrát ani nedorazil.
Na nádvoří stanuli zástupci svých národů čelem zástupu čarodějů a mágů, kteří již jejich příchod netrpělivě očekávali tvoříce uličku pohledů a nejistot, která prince i princezny bez rozdílů dělila od starého elfího mistra, jež je čekal na schodech u paty samotné věže, která se za ním tyčila jako varovný prst bohů. Bílá věž a před ní čaroděj v černém hávu se zlatými vyšitými magickými symboly, které doplňovaly i zlatou barvu jeho vlasů.
„Buď vítán princi,“ nebo „Buď vítána princezno,“ bylo jeho oslovení těm, kdož přišli. Jen náznak úklony, který v jeho postavení ani nemusel přijít jako vzdání cti těm, kteří projeli branou, a nic víc. Jen úkrok stranou, pichlavý pohled černých očí propalující příchozí až do hlubin jejich nitra a dveře za ním, jako výzva ke vstupu.
„Vejdi tedy, ten jenž čeká za dveřmi tě odvede do sálu magikória, kde se dozvíte vše co vám smí být řečeno.“ poslední slova pronesená před věží, než vstoupili do vstupní síně za dveřmi z onyxu.
Kroky…
Dveře se opět zavřely s klapnutím samotného osudu a oni stanuly v kulaté síni z mramoru se vzorcem pentagramu na podlaze v jehož středu stál mladý elf v taláru čarodějných učňů, s pohledem plným pokory smíšené s nadřazeností této chvíle, který jen sklopil oči a ve své prosté bílé róbě jim ukázal směrem ke schodišti.
„Následujte mne,“ bylo vše co řekl.
Ticho… Nebyl nikdo kdo by jej porušil.
Vedl vzácné hosty po mramorovém schodišti na ochoz nad ním a dveřmi dál do chodby kolem nespočtu dveří, kdy skoro z každých vyzařovala magie jako z celého tohoto místa, přes několik dalších schodišť nakonec všichni dospěli až do jednoho z vyšších pater, kde je uvedl do velkého sálu s chrámovými okny kolem dokola celé místnosti ověnčenými nachovými závěsy, kde uprostřed síně stálo do kruhu rozestavěno deset židlí. Devět pro zástupce královských rodů a jedna pro zástupce Rady Mágů, který zde již čekal. Tedy spíše zástupkyni. Tmavomodrý hábit, pošitý kolem dokola stříbřitými runami, tak jako stříbřité byly i její vlasy. Mramorová pleť a hluboký pohled pomněnkových očí, z nichž jakoby se vytratil všechen cit.
Vždy se ohlédla, mistryně Fanyerach, když někdo z vybraných vstoupil, uklonila se plavným pohybem a pokynula dotyčnému aby usedl na místo, které mu přisoudila, sama však mlčela, dokud se v síni neusadili všichni a dveře jimiž byli přivedeni, mladý chlapec důkladně nezavřel.
Pláňanskému princi se toto nepřirozené místo nelíbilo, ale mágyni se uklonil s úctou, když usedal na pevnou židli z hnědého dřeva.
Trollímu princi se mistryně nezamlouvala. Přijal vyšší a širší židli než barbar po jeho boku a přemýšlel jak rasa elfů může vůbec přežít s tak chatrnou tělesnou stavbou, jakou elfí mágyně měla.
Princezna dryád se hluboce uklonila na pozdrav všem již přítomným a usadila se na úzkou, zhruba stejně vysokou židli jako měl barbar, ve tvaru větve vzrostlého stromu. S neklidem v nitru i tváři pak očekávala příchod ostatních.
Princ elfího domu byl zcela uchvácen věží nejvyšší magie a samotnou mistryní Fanyerach, o níž jako student magického umění často slýchal od svého děda, který jej vychoval. Tolikrát už si jí zkoušel představit a nyní stála přímo proti němu se svou chladnou vznešenou krásou, která jej na okamžik zcela odzbrojila. Na židli z leštěného bílého dřeva usedal jako ve snách.
Princezna hobitů přicházela s úctou a pokorou sama ve svém nitru pátrající po všem co vlastně umí snažíce se odhalit v čem bude jejich zkouška spočívat. Uklonila se, ale ne až k zemi a usedla na menší, zdánlivě dětskou i když dosti pevnou, židličku.
To pixxie byla značně na rozpacích, když se uklonila. Stanula zde tváří v tvář tolika vysokým bytostem, které ji všechny o tolik převyšovaly, že si připadala jako zástupkyně národa květinových skřítků poněkud méněcenná. Přesto však usedla na vysokou, leč vlastně malinkatou, židličku připomínající spíše bidýlko, jen místo tyčky na vrcholku měl drobounký trůnek tvar nádherného růžového květu.
Trpaslík přišel vyveden z míry vším co viděl a když zjistil kdo předsedá jejich setkání, zatvrdil se. Nevěřil by elfí mágyni ani nos mezi špičatýma ušima. Usedl na malou dubovou židli velmi pevně vyhotovenou a zůstával ostražitější než většina ostatních zde.
Pro kentaura byla připravená na zemi příhodná houně a ten ji po namáhavém výstupu až nahoru vděčně přijal. Jen jedna židle zůstávala prázdná. Princ gnómů na ni pro tentokrát usednout neměl.
„Buďte vítání, kralevici svých ras, vyslanci vašich zemí, jsem mistryně Fanyerach.“ představila se mágyně, když nadešel čas a bylo již zcela zjevné, že poslední židle již prázdná zůstane. Stála před nimi v celé své přízračné kráse, tak silná a mocná, že se jí nikdo z nich nemohl rovnat a promluvila hlasem bez emocí.
„Ať už jste byli vybráni svými rodiči, či jste jedinými potomky královských rodů, nyní přišel čas abyste se utkali ve Zkoušce. Každý z vás se sám sebe, a možná i jiných, ptal, v čem spočívá. Co bude vaším úkolem… Mnozí mlčeli a ti kteří odpověděli, odpovídali takto: „Zkouška je stejná pro všechny. Uspět v ní může kdokoliv. Jako rovný s rovným v ní stojí hobiti po boku trollů, elfové s barbary, kentauři i gnómové či pixxie s trpaslíky a dryádami. Nezáleží v ní, jaké je kdo rasy, ani na samotné síle, bojové zdatnosti, či intelektu a magickém nadání, ale na tom, jak kdo z vás, to umí využít. Jak znáte sami sebe, jste přizpůsobiví a zda umíte využít nejen svou sílu, ale i své slabosti.“ Ale je to možné? Ano je. Nikdo vám nedal žádnou radu a já vám ji také nedám. Jediné co vám povím je toto: Budete vysláni daleko odtud, kde se vaše zkouška odehraje. Nebudete vědět co máte dělat a smíte si s sebou vzít jedinou ze svých věcí, které jste si přivezli. Jen jedinou, kromě šatů, které jsou samozřejmostí. Každý z vás obdrží prsten…“ pokynula rukou k chlapci v bílém rouchu, který mezitím přešel kol dokola celé místnosti podivným obřadním krokem a nyní se otočil se stříbrným podnosem na němž leželo devět prstenů a přikročil k princům a princeznám, postavil se doprostřed kruhu z židlí a vždy se otočil k jednomu z nich, aby si některý z pokladů mohli vzít.
„Prsten s diamantem je magický a bude vás provázet po celou dobu zkoušky. Neochrání vás, ani vám neporadí, ale nesmíte jej nikdy ztratit, protože bude vaší jedinou vstupenkou zpět, až zkouška skončí. Pokud se vám podaří ji splnit, zbarví se kámen do zelena. Pokud neuspějete, kámen zrudne. Pokud někdo uspěje dříve než Vy, automaticky jste neuspěli.“ přelétla všechny svým netečným pohledem.
„Nyní si každý zvolte věc, jež vás bude po cestě provázet a ostatní odložte, ať můžeme přistoupit k další části obřadu.“ dokud mluvila její slova plnila síň svou mocí a silou, ale sotva utichla, rozlilo se kolem ticho, které se jevilo podivně svazující jako pouta z konopného provazu. Její hlas, sladký jako med, řekl mnohé a přitom vlastně vůbec nic.
Zlaté kroužky s diamantem studily na dlaních i na prstech. Nikomu se nechtělo pokračovat, ale všichni věděli že tak učiní. Cokoliv jiného znamenalo odejít s hanbou…
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 8 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
