|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28102 příspěvků, 4448 autorů a 295984 komentářů :: on-line: 27 ::
|
 |
|
:: Bod zlomu ::
Takový krátký textík ze života...
Snad se bude alespoň trošku líbit a předem děkuji za jakýkoli komentář.
RK |
| |
|
|
Už tomu byly dva roky, co jsem byla vdaná. Zrovna jsme se vraceli z nákupu a jako vždy jsem táhla čtyři přeplněné igelitky a vláčela je do patého patra. Výtah jsme v domě neměli. Manžel nesl také dvě igelitky a vzal našeho dvouletého synka na koně. Vybíhal schody po dvou, aby měl klučina radost, jak jeho koníček pěkně běhá!
„Pomalu!“ křičím za nimi a snažím se je dostihnout.
Jsem zase pěkně vystrašená, protože si už představuji, jak manžel zakopne na kamenném schodišti a malého nám zmrzačí.
Nikdy mě neposlouchá!
Jako tenkrát, když jezdil s kočárkem jak blázen po trávě a já mu říkala, ať to nedělá, že to klouže a vysype ho. Ale co by mě poslouchal, má přece vše pod kontrolou a já jsem bláznivá matka! A než jsem se otočila, uklouzl, převrhl kočárek a půl ročního kluka vysypal na zem. Ještě, že to bylo do měkkého a nespadl z výšky, jen se vykutálel. Nebo když jsme šli k doktorce na pravidelnou prohlídku pro kojence a špatně chytil uši přenosné korbičky a vysypal ho na chodník. A to nebudu mluvit o houpačce. Říkala jsem, že ho nemůže houpat a zároveň lochtat, že se pustí a spadne. Zase nesmysl, který může napadnout jen bláznivou ženskou! A nemusím psát, jak to dopadlo, že.
No, když na to vzpomínám, má ten náš kluk vlastně štěstí, že je ještě naživu.
„Spadneš s ním,“ funím do schodů, už jsem ve čtvrtém patře.
Ale co se to děje! Začíná se mi svírat hrdlo a z úst se mi derou podivné sýpavé zvuky. Musím položit tašky. Stojím, držím se zábradlí a začínám lehce panikařit. Snažím se nadýchnout, ale čím víc se snažím, tím víc se mi hrdlo zužuje. Mám pocit, že mě vypadnout oči z důlků a dělají se mi mžitky před očima. Ten tlak na prsou je k nevydržení a nemohu se nadýchnout!
Hurá, už slyším, jak odemykají. Tentokrát to dobře dopadlo!
Uklidni se! Nadávám si. To bude asi astmatický záchvat. Musíš se uklidnit.
Sice jsem ještě nic podobného nezažila, ale vím, že to pomáhá. Ale není to vůbec jednoduché. Stojím na schodišti a uširvoucí sýpání se nese celým starým domem. Jen aby nikdo nevyšel. Cítila jsem se hrozně a bála se, abych neomdlela nebo se snad neudusila. Astmatici mají přeci vždy po ruce nějaký inhalátor!
Klid, klid, nádech – výdech, nádech - výdech.
Zabírá to, je to dobrý. Bolí mě sice na prsou, ale už se mi dýchá mnohem lépe…
Potřebovala jsem pomoc, potřebovala jsem uklidnit, potřebovala jsem manžela a on tam nebyl.
Beru tašky a pomalu stoupám k bytu.
Nebyl tam pro mě, aby mě vzal do náručí a řekl, že bude vše v pořádku. Nebo aby mně alespoň pomohl s těmi zatraceně těžkými taškami. Vždyť se ještě celá třesu. Proč pro mě manžel nepřišel? Nevěděla jsem, co se děje.
Vejdu otevřenými dveřmi a manžel sedí na posteli, puštěnou televizi a ledově klidně říká:
„Už si se uklidnila?“
Ta věta mě zasáhla jako šíp, bodla jako ledové ostří. Vletěla mezi mě a mého muže jak nemilosrdný uragán, který s sebou vezme vše, co mu stojí v cestě, co se snažím dva roky pracně budovat. Sesypal se mi můj hrad z písku, můj svět.
Byl to bod zlomu v našem manželství.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 10 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 20 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlížeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2009 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
