|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (60. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 11.06.2010, 21:31
|
|
| |
|
|
Vzkaz z vesnice Gosaa
Celé ráno na mě byla Ana milá, ani jsem si to nezasloužila. Povídala si se mnou, pomohla mi nasoukat se do oblečení, které jsem prve kategoricky odmítla, ale nakonec mi nezbylo, než se podvolit.
Odměnou mi byla snídaně, čerstvý chleba s medem a horký čaj, ovšem Ana trochu podcenila můj hloupý zlozvyk pořádně se nacpat po období půstu. Protože jsem předchozího dne vůbec nejedla, nezbyla na talíři ani odrobinka, přitom jsem si byla dobře vědoma, že mi bude zle.
Jak by řekla Kaileen – jsem nepoučitelná. Když jsem si na ni vzpomněla, napadlo mě, že za celou dobu s ní jsem med nejedla. Vlastně ani houby, asi je neměla ráda nebo je nepoznala, kdo ví, prostě jsme je nesbíraly.
Ana mě doprovodila do rozlehlého sálu, kde se na velkých stolech rozkládaly tři mapy. Corita si právě zamyšleně prohlížela jednu z nich, když služebná zaklepala a oznámila, koho přivedla.
„Královno,“ pokorně jsem oslovila Coritu, Ana za mnou zavřela dveře a nechala nás o samotě.
Vzhlédla, usmála se a přešla blíž ke mně, aby si mě prohlédla. Jistě, zřejmě nezvyklý pohled, když jsem před ní stála v modrobílých šatech. Náprsenku jsem měla jak pes a náhrdelník, který měl překrýt vyčnívající jizvu na hrudi, škrtil jak obojek.
„Sluší ti to,“ spokojeně pokývala hlavou.
„Hm,“ znovu jsem si prohlédla, do čeho mě navlekli, ale ať jsem se snažila sebevíc, nemohla jsem Coritě uvěřit. „Kde je moje oblečení?“
„Dala jsem jej vyprat, že by zvlášť vonělo, to se nedalo tvrdit,“ zatvářila se ukřivděně, že jsem odmítla její kompliment.
„Odkdy jsi taková čistotná?“ neskrývala jsem rozmrzelost.
„Já ne, ale kdyby se náhodou objevila Kaileen, aby neřekla, že se o tebe nestarám. Víš, že ona si na čistotě zakládá, což mi u divošky připadá neobvyklé.“
„Viděla to u zvířat, ty se taky furt pucují.“ Corita se rozesmála a zakroutila hlavou přesně tak, jak to dělávala Kaileen, když mi chtěla připomenout, že používám pro ni nezvyklé výrazy. „Navíc, kdyby mě viděla v tomto...“
„Jeden den v tom vydržíš, ne?“
„Celý den?“ zhrozila jsem se.
„Nevím, co se ti nelíbí,“ zabrblala.
„Vypadám v tom, jako bych neměla nohy a ty rukávy... Nahoře mě to táhne, nařasené konce zas plandají, vždyť je mám skoro po zem!“
„Tak to má být,“ namítla nechápavě. „Dámy z lepší společnosti teď takové šaty nosí.“
„Z lepší společnosti...“
„Půjčila bych ti něco svého, nicméně bys v tom vypadalo divně, neboť poprsí ti půjčit nemohu,“ zašklebila se škodolibě.
„Měla bys mít v zásobě šaty pro obyčejné lidi.“
„Nemohla jsem vědět, že budu mít u dvora malou princeznu,“ pronesla s hranou vážností.
„Princeznu... Radši mi ukaž tu mapu.“
„Pojď,“ lehce mě postrčila. Kupodivu ne k mapě, nýbrž ke dveřím. „Mně by ses coby princezna líbila.“
„Dovedeš si to představit? Narat si přivlastňuje Kaileen a kdybys byla mou matkou, žily bychom v přízni.“
„No, zrovna ty nemáš ani jednu vlastnost po mně,“ zadržovala smích, když otvírala dveře, „ale kdyby, dávno bys nežila, o to by se Narat rychle postarala nehledě na následky.“
„Ještě ráda povolí a potom z ní bude bezva tchýně. Ta mi nedá jeden den pokoj a ty bys mohla prohánět Kaileen, aby jí to nebylo líto.“
„To dělám už spoustu let,“ doplnila pobaveně, načež se zamyslela. „Vzhledem k okolnostem bych mohla být spíš tvou babičkou.“
„Prosím tě, vždyť vypadáš na čtyřicet,“ ujelo mi. Pozdě jsem si uvědomila, že není příliš taktní bavit se s královnou o jejím věku, zvlášť když se blížil k vyšším hodnotám.
„Přitom je mi skoro dvakrát tolik,“ naznačila.
„Promiň, nechtěla jsem tě urazit.“
„Nezlobím se,“ odpověděla s mírným úsměvem. „Líbí se mi tvoje bezprostřednost i ta roztomilá drzost.“
„V tom případě se neurazíš, ani když namítnu, žes mi chtěla ukázat Kaileeninu mapu.“
„Neurazím se, protože jsem ti nic ukázat nechtěla,“ rozhodila rukama.
„Říkala´s...!“
„Říkala jsem, že srovnám tvé šance proti Narat, ne že ti ukážu, kde se Kaileen pohybuje. Na to je zatím čas.“
Nadávala jsem si, jak mě zase převezla. Špacíruju se tu beze zbraní a v šatech, zatímco Kaileen je kdovíkde, předvádí se před Narat a ta sílí a zvyšuje svůj náskok. Že já mám pořád tolik štěstí!
Trochu jsem se uklidnila, když jsme dorazily do prosluněné zahrady. Konečně jsem zas uviděla kousek přírody. Stromy, vzorně zastřižené keře, kytky, které Kaileen chtěla nosit, ačkoliv se nám to oběma příčilo. Lehký vánek přinášel vůni barevných záhonů. Občas proletěl motýl nebo včela, jen mi vadilo to ticho. Byla jsem zvyklá na nepřetržité štěbetání ptáků, křik zvěře volající partnery k páření, na výhrůžný řev šelem, kočkování mláďat a na hlasitá varování jejich rodičů.
Corita mě provedla, obzvlášť pyšná byla na „bylinkový koutek“, nakonec jsme zamířily do odlehlého rohu zahrady, kde se ráz květeny náhle změnil. Ocitly jsme se skoro v jiném světě, kde nízké jehličnany chránily obrostlé skalky.
Zahradník a mladá žena klečeli u jednoho z kamenů, do trhlin vsazovali malé rostlinky. Na jedné z nich jí něco vysvětloval v cizí řeči, ona ji opatrně vzala z jeho rukou a možná poprvé zkoušela zasadit. Alespoň to tak vypadalo.
„Mistr Tan,“ řekla tiše královna, jako by je nechtěla rušit a gestem naznačila, že se zde nebudeme zdržovat.
Pomalu jsme procházely zahradou, posedávaly na lavičkách a povídaly si o všem možném. Také oběd nechala přinést na terasu. Příjemně strávené dopoledne, ale ta pohoda mi připadala podezřelá.
„Jsem ráda, že konečně mohu promluvit s někým jiným než s patolízaly, které trpím u dvora,“ pronesla a její oči vyzařovaly spokojenost, když upíjela vína stejné barvy, jako měly její rty.
I já jsem byla spokojená. Konečně jsem zas viděla slunce a nemusela jsem o ten pohled bojovat, přesto mi tu něco chybělo.
„Líbí se ti tady?“ zeptala se s nehraným zájmem o můj dojem.
„Líbí, ale...“ Pozorovala jsem její reakci, výraz její tváře mne však ujistil, že jí moje upřímnost nebude vadit. „Chybí tu fontánka, kašna nebo aspoň malé jezírko. A taky je tu až moc velké ticho a trochu mrtvo. Vím o ptáku, který by skvěle doplnil tu krásu kolem.“
„Slavík prý hezky zpívá.“
„Myslela jsem spíš na něco vznešenějšího.“
„Povídej,“ pobídla mě.
„Na první pohled zaujme jeho modré lesklé peří a když roztáhne ocas, jako by se na tebe dívaly desítky očí. Dokonce nosí na hlavě korunku, jako by na královský dvůr odjakživa patřil. Taky by ti rozhodně neuletěl, ale...“
„Čekala jsem, kdy to přijde,“ usmála se.
„Jeho křik zní, jako bys tahala kočku za ocas.“
„A takovou havěť si mám pořídit do zahrady?“ vyprskla.
„No, slavík si s ním v ničem nezadá, neboj se. Navíc nejradši zpívá v noci a na pohled taky není nic moc.“
„Promluvil znalec, který ani neví, že havran létá v hejnech,“ rýpla si.
„Dobře, mlčím.“
„Tak se hned nečerti,“ řekla smířlivě. „Kde ten tvůj zázrak žije?“
Můj zázrak se toulá po lesích.
„To nevím. Nikde, kde jsme s Kaileen byly, jsem ho neviděla,“ přiznala jsem.
„Nevadí,“ pousmála se a velmi jemně zavrtěla hlavou. „Existuje-li něco takového, obchodníci to najdou, až rozhlásím, že dobře zaplatím. Co kdybychom si zahrály šachy?“
„Šachy?“ překvapilo mě, že vůbec nepochybovala, že je umím.
„Umíš to přece?“
„Umím.“
„Tak proč bys odmítala, teď stejně o nic nejde, klidně můžeš prohrát. Největší partii sehraješ s Narat.“
„S Narat,“ zamyslela jsem se, zatímco sluha se odebral přinést hru. „To ani tak nebudou šachy jako spíš boj o život.“
„V šachu bojuješ o život krále a také je přesně stanoveno, kam se která figura smí pohnout. Něco je jí dovoleno, něco zakázáno jako v životě.“
„Chceš tím naznačit, že Kaileen má omezený pohyb stejně jako hlavní figura?“
„Bílé nebo černé?“ přešla moji otázku, protože sluha už se vracel a v rukou držel krabičku s královskou hrou.
Den nám rychle uběhl, navečer jsme opět navštívily lázně. Znova jsem vyhodila dívku, která se o mě měla postarat, s velkou úlevou jsem shodila šaty a vlezla do teplé vody.
V druhé místnosti zrovna brunetka, která tu byla i posledně, rozčesávala královniny dlouhé černé vlasy. Corita se po mně letmo ohlédla, nechala mě přijít blíž, otočila se ke služce a nastavila ruku:
„Nech nás.“
Žena jí ihned vrátila hřeben, mírně se uklonila a odešla. Corita sice nic neřekla, přesto jsem se snadno dovtípila, co se po mně chce a vyhověla jsem jí.
Kaileeniny vlasy jsou jemnější, mnohem jemnější...
„Tak vidíš, že to jde,“ podívala se do zrcadla, její pohled se odrazil ke mně. „Proč se víc nevěnuješ Kaileen?“
„To je otázka, když trčím tady.“
„Nemyslím teď, dříve.“
„Trávíme spolu veškerý čas,“ namítla jsem. Tedy kromě zhruba jednoho roku, který jsem strávila sama u Erijců, když se Kaileen rozhodla dát Kharovi přednost přede mnou.
„Trávíte, ale nevěnujete se sobě.“
„Zaprvé jsme obě samostatné a za druhé můžu odpočívat, jenom když spím.“
„Vyspíš se, až umřeš,“ usmála se škodolibě.
„To už jsem slyšela. A zrovna od tebe.“
Jak Corita řekla, vzala mi všechno, na čem mi záleželo a hodlala mi to postupně vracet. Toho večera jsem dostala zpátky svoje oblečení a k tomu nové boty. Neznamenalo to nic, nebo to byla odměna za něco, o čem nevím? Napadlo mě, jestli se nechtěla odvděčit za těch pár hodin, kdy jsem jí byla přítelkyní, kterou neměla.
Druhý den byli ke snídani přizváni Tan s vnučkou. Na první pohled plachá dívka se královny bála, mě si nedůvěřivě prohlížela. Corita s Tanem mluvila jeho řečí, přátelsky, jako by nebyl pouze poddaný. Znatelně ztlumila hlas, ani gesta nepoužívala spontánně jako obvykle.
Holohlavý mužík s poněkud vyhaslýma očima byl v její přítomnosti klidný, zato Liana se mírně otřásla, když se Její Výsost zapomněla a užila prudkého gesta. Tanovo rameno se mírně pohnulo. Nepatrný pohyb prozradil, že vzal vnučku za ruku. Obě jsme si toho všimly, i když se snažil chovat nenápadně.
„Včera jsem tě zdržela, Lee, dnes se ti to pokusím vynahradit,“ konečně promluvila i na mě. „Kaileen tě učila jejímu způsobu boje, já jsem ti ukázala jiný, ovšem tys pokaždé udělala stejnou chybu.
Vrtalo mi hlavou, proč se neustále snažíš někomu vyrovnat a pak mě napadlo, že nejspíš jen nevíš, co všechno se ti nabízí. Kdo by ti to taky ukázal?“ prohodila spíš pro sebe. „Tan ti předvede, že se jedná o nekonečné množství možností. Nebudeme tě nic učit, jsem si jistá, že si najdeš svůj vlastní styl, v němž využiješ především rychlých nohou, jako jsi předvedla s Ronym. Mistr ti pouze poskytne malou inspiraci.“
Bylo pod mrakem, když sluha sklízel ze stolu a my jsme se přesunuli do odlehlého koutu zahrady. To místo, kde jsem Tana včera prvně viděla, bylo vyhrazeno výhradně jemu, mohl si jej upravit podle vlastního uvážení. Královna si ho zřejmě považovala, když k něčemu takovému svolila.
Příliš mě nepřekvapilo, že se Liana postavila dál od Její Výsosti, přesto se po ní pořád po očku dívala, jako by kontrolovala její pozici. Já jsem se hned připravila nastoupit proti Tanovi, ale on mě zastavil.
„Říká, že nebude rozptylovat tvou pozornost,“ překládala Corita, „a také tě chce ušetřit zbytečné prohry.“
„Pár modřin ze mě nedělá krypla!“
„Pozor, Lee, zde jsi pouze host,“ pronesla výhrůžně. „Zapamatuj si konečně, že horká hlava rozhodně není žádnou předností. Dívej se, představ si soupeře a hledej údery, na které Tan reaguje. Aspoň tě to přinutí myslet jinak, než jsi zvyklá.“
Tan vždy ukázal siluetu nepřítele a jeho dispozice, teprve potom na své osobě vysvětloval, jakých výhod proti němu použije. Ať dělal cokoliv, zaujala mě jeho lehkost, v některých momentech až hravost. Corita se na něj dívala s obdivem a pobaveně se pousmála, když jsem mlčky ocenila umění zdánlivě neškodného staříka:
„Co tomu říkáš?“
„Fantazie.“
„Bohužel není možné cvičit každého vojáka zvlášť podle toho, co by mu nejvíc vyhovovalo. Ty tu výhodu máš, využij jí. Teď jedna lahůdka pro hravé,“ mrkla a vysvětlila Tanovi, co po něm chce. „Postav se proti němu zpříma a sleduj, jak tě pošle k zemi.“
„To určitě,“ přikývla jsem s jistotou, že to ustojím. Přece mě nesloží kmet.
Vyskočil, ale ne tak vysoko, jak jsem čekala, moje obrana se minula účinkem. Byl obratný, dokázal se přetočit, aby střídavě kopl oběma nohama a přestože jsem si ustoupila, stačilo mu ze zadní strany zasáhnout jedno koleno. Při pádu jsem narazila na jeho dlaň, zuby cvakly o sebe a nastal okamžik temna.
„Chytré, že?“ zašklebila se Corita, místo aby mi pomohla vstát.
„Bezva,“ oprášila jsem se.
„Mohla by sis zkusit víc, ale musíme brát ohled na tu zraněnou ruku. Taky bude dobré, když to necháš trochu uležet. Co kdybychom se věnovaly mírumilovnější činnosti? Slíbila jsem ti, že ti ukážu stáje. Co ty na to?“
„To bude bezpečnější,“ souhlasila jsem, protože Tan se poťouchle usmíval a jeho pohaslý pohled opět žhnul jako zamlada.
Poté, co se Corita pochválila svým stádem, dovolila mi pobýt s Girem. Chyběl mi, taky moje zbraně a hlavně jsem chtěla být zase volná, o Kaileen ani nemluvě.
„Co ruka, pořád bolí?“ zajímala se, když jsme vyšly ze stájí.
„Je to lepší.“
„Dobře, takže dnes ti opět něco vrátím.“
Zavedla mě do jedné ze sklepních místností, před vstupem mi však zavázala oči. Nevěděla jsem, kam jdu, když mě vzala za ruku a pomalu vedla za sebou. Bylo příjemné cítit jemný dotyk, rozhodně příjemnější než skřípavý zvuk, který vydaly otvírající se dveře.
Zastavila, zavřela za mnou, udělaly jsme ještě pár kroků. Připadalo mi, že moje místo v této páchnoucí kobce je přesně určeno. Její vůně byla jako vratký kámen v Kharově lávové řece. Slyšela jsem svůj dech, její kroky, ale byl s námi ještě někdo – nabuzený soupeř nebo vystrašená oběť. Spíš oběť, přerývané dýchání a tlumené zvuky vycházely zdola. Nejspíš mu dali roubík a podle všeho jej někdo držel, jinak by se přece pohnul.
Zaslechla jsem tichý, ale důvěrně známý zvuk. Vábivý zpěv, kterým se ohlašuje meč pokaždé, když jej šermíř vytahuje z pochvy. Pomalu, s citem, jaký této nádherné zbrani náleží.
Corita se vracela, soustředila jsem se na ni. Nemohla jsem vědět, co si na mě vymyslela, a tak jsem čekala útok.
„Víc než tři libry váží můj dar,“ řekla polohlasem, když stála těsně u mě a vtiskla mi do ruky jílec.
Sotva jsem ho sevřela a ucítila jeho váhu... Byl dokonalý, přesně pro mě, Kaileen už by se nemusela rozčilovat, že jej držím oběma rukama. Jenže Corita mě nenechala dlouho se kochat. Vzala mi meč a zasunula zpět do pochvy. Pomalu jsem se s ním loučila, vnitřní napětí a agresivita chtěly ven, ale v této nevýhodné pozici jsem se musela ovládnout.
„Víc než měsíc kovář pracoval, aby stvořil tvého nového přítele,“ mluvila, zatímco mě ozbrojila. „Otázka zní, co s ním teď uděláš. Víš, k čemu to je nebo ti mám přinést deku a vodu?“
Ustoupila a dobře věděla, že ten, kdo přede mnou klečí, to má spočítané. Když jsem tasila, byla jsem si jistá, že bych měla být vděčná, kdykoliv to budu moci znova udělat.
Cítila jsem pohled královny, dokonce i její obavy, že zase zaváhám. Ne že bych neznámého chtěla ušetřit, vůbec ne, nemohla jsem se rozhodnout, jak poprvé seknu nebo zda bude lepší bodnout. Především jsem potřebovala vědět něco bližšího o pozici zajatce. K tomu výborně posloužily moje pomalé pohyby a jeho nejistota, když se jej meč poprvé dotknul a pak naplocho putoval po jeho těle.
Možná se zdálo, že jsem vyděšenější než kořist, ale já jsem ho ještě chtěla poslouchat a vzrušení zapříčinilo, že moje oddechování bylo hlasitější než jeho. Chtěl pryč, ale nemohl. Pohyb podrážek po podlaze značil jen jednoho strážce, který však zajatce pevně držel. Někteří lidé před smrtí i pláčou, kéž bych mohla cítit vůni slz...
Kaileen si ráda pohrávala se strachem, vždycky to dělala, pokud na to měla čas. Užívala si to a později, ve zvláštních chvílích, se stejně vzrušeně dívala i na mě, když jsem zabíjela, ačkoliv jsem prve byla jen štěně na hraní. Ráda bych jí to oplatila, taky bych si hrála, kdyby Narat na pár hodin zapomněla, že nás zná.
Úkrok.
Poslední pomalý pohyb, nápřah a nádech.
Rychlé přenesení váhy na přední nohu, zpěv čepele.
Kaileenin krvelačné pohled. Nic jiného, žádný zvuk, žádná vůně, jen ty oči.
Corita mě nenechala, abych si to dost užila. Vyzvala mě k odchodu, znovu mě vzala za ruku a odvedla z místnosti. Dobře věděla, že potřísněný meč nezastrčím zpátky do pochvy, a tak jsem čekala, že pro mě má další úkol.
Sundala mi šátek z očí a nařídila, abych na ni počkala ve svém pokoji. Trochu mě to zmátlo, ale aspoň jsem si mohla vyčistit a prohlédnout nového miláčka. Poměrně velká, jako list tvarovaná hlavice vyvážila krátký meč pěkně na střed, na kulatých koncích záštity královský znak. Uprostřed nad čepelí pár písmen, možná moje jméno, štvalo mě, že tomu nerozumím.
Když Corita přišla, hověla jsem si na kožešině a přemýšlela, jak mi to s novým přírůstkem půjde v bitvách. Posadila se, pohodlně natáhla nohy a byla zticha.
„Co teď?“ zeptala jsem se, protože mi vadilo, jak mě mlčky pozoruje.
„Jak se cítíš?“ přešla moji otázku, to mi vždycky vadilo, ale v tu chvíli už ne.
„Dobře.“
„Tvé oči jsou mnohem klidnější než předtím,“ naznačila a vzápětí nasadila přísný výraz. „Ani ses nezeptala, kdo to byl.“
„Myslela jsem, že se nemám ptát.“
„Zřejmě tě to příliš nezajímá,“ dovtípila se.
„Ty rozhoduješ, vyhověla jsem ti.“
„Vychutnala sis to, ten finálový úder má Kaileen ráda.“
„Já taky, v mnohém jsme si podobné.“
„Možná to byl otec od rodiny,“ naznačila a tón jejího hlasu se změnil z chladného na účastný. Pokud doufala, že toho chlapa ušetřím, neměla mě k němu pouštět.
„A možná to byl lapka,“ stála jsem na svém.
„Opravdu je ti to jedno? Tobě, která jsi neustále chtěla chránit slabší?“
„Ty zabíjíš ubožáky, já slabochy. No a? Neměl se nechat chytit. Byla jsem silnější a chtěla jsem ten meč.“
„Nevěřím tomu, co slyším,“ pohnula se, jako by chtěla vstát.
„Nebudu se omlouvat za to, co je mi přirozené!“ nechala jsem se unést a zvýšila hlas.
Vstala, hned jsem vyskočila, ale ona pomalu prošla kolem mě. Zamířila k psacímu stolu pod oknem a ze šuplíku vyndala moji dýku. Tak blízko jsem ji celou dobu měla?
„Hezký kousek,“ prohlásila, když mi ji podávala. „Pro T´han to byla zřejmě významná kořist, takovou dýku nenosí kdekdo.“
„Souhlasím. Byla bych ráda... Nic jiného nemám... Nech si ji.“
„Opravdu?“
„Já to s dýkou stejně moc neumím.“
„Neřekla bych,“ řekla povzbudivě.
Cítila jsem se divně, provinile, jako bych podváděla. Nejdřív jsem chtěla pryč a najednou mi to nepřišlo tak naléhavé.
„Co teď, královno?“ doufala jsem, že mě něčím zaměstná.
„Nemohla bys jeden den zapomenout, že jsem královna?“
„Nemohla bys na to zapomenout ty? Na dva dny?“
„Táhne tě to ven, že?“ zeptala se skoro zklamaně.
„Projedeme se, jenom my bez tvých mužů. Uslyšíš slavíka,“ nabídla jsem, když zaváhala. Taky ji to táhlo ven, snažila se to popřít, ale já jsem dávno věděla, že mezi zdmi se necítí dobře.
„Dám připravit jídlo na cestu,“ rozhodla se konečně.
„To není potřeba, přece se o tebe postarám, ne?“
Vyrazily jsme ještě téhož dne. Vzala jen to nejnutnější, celou cestu městem se neurčitě usmívala a hned za branou pobídla koně do běhu. Vůbec si pobyt venku užívala, jindy se ze svého panství dostala pouze v doprovodu strážců.
Chytaly jsme ryby, kradly ovoce, kousek cesty jsme se svezly s nějakým farmářem. Uvázaly jsme koně k vozu, lehly si do sena a Corita se stéblem trávy v puse a zavřenýma očima vychutnávala drncavou jízdu po nerovném terénu.
Ráda se dívala, jak se nad poli třepotají skřivani a radostně prozpěvují. Líbilo se jí jen tak zastavit, odpočívat a poslouchat lesní koncert v čele s obyčejným kosem. Až v noci, když se ozval mistr pěvec, se rozčílila.
„Tady se vážně nedá spát,“ nadávala, když se asi počtvrté otočila a ne a ne zabrat. „Copak ten pták nemůže být chvíli zticha?“
„Slavík,“ naznačila jsem.
„Slavík?“ obrátila oči v sloup. „To jsem ho chtěla na svém panství, neřád jeden!“
„Já jsem tě varovala, ale záleží na vkusu, někomu se to líbí.“
„Když už jsme u vkusu, proč myslíš, že se by se mi líbil Atan?“
Svitla mi naděje na dobrý konec, a tak jsem jí o něm vyprávěla. Pravda, musela jsem zmínit, že jsem neměla pod palcem celou Erii, ale jen jednu vesnici, protože ostatní se k nám nechtěli připojit, dokud vládla žena. Trošku jsem si přimyslela, abych potvrdila, jak je Atan statečný, na druhou stranu jsem raději neříkala, s jakým gustem při zasvěcení kreslil na má ňadra.
„No, vládu rozhodně přebírat nechci,“ zvedla ruce ve výmluvném gestu.
„Třeba by ten rituál změnili. Kvůli mně to udělat nechtěli, jenže ty jsi královna, možná by to brali jinak.“ A nebo by neustoupili právě pro tvé přednosti.
„Anebo by neustoupili právě pro moje… proporce. Jen ať si to Atan zařídí po svém.“
„Vždyť můžete panovat oba, až se vezmete,“ navrhla jsem, načež Corita vytřeštila oči a kategoricky to odmítla.
„Snad si nemyslíš, že se za něj provdám!“
„Myslela jsem, když ses ptala…“
„Nechci ho pro sebe, ale pro Lianu,“ překvapila mě. „Nebudu tě nudit vyprávěním, jak jsme se s Tanem poznali. Chtěla jsem je oba zabít, ale… řekněme že prokázal jisté kvality.“
„Už si nevěříme? Měla jsem zapomenout, že jsi královna.“
Zadívala se na mě, zaváhala, ale nakonec jsem to z ní stejně dostala.
„S Tanem jsem se utkali, když byl ještě mlád. Chtěla jsem se pobavit, no po prvním úderu jsem věděla, že tak snadné to nebude. Po druhém jsem zjistila, že umí víc, než bych čekala. Záměrně mě nechal vyhrát, za to já jsem ušetřila jeho i děcko a rozhodla se využít jeho znalostí. Pro ostatní je otrokem, ale pro mě mají jeho zkušenosti nesmírnou hodnotu.“
„Já nevím, zdá se mi pro Atana příliš mladá.“
„Ve všem mu vyhoví, dá mu děti, bude mu dobrou manželkou, je pokorná a pracovitá. Nabídnu dobré věno,“ naléhala, takže jsem zavětřila problém.
„V čem je háček? Přece je schopna sama si najít muže.“
„Je vnučkou otroka,“ řekla rozhořčeně, „kdo si ji vezme? Já ani její děd tu nebudeme věčně, musí mít někoho, kdo se o ni pak postará.“
„Proč najednou tolik spěcháš?“ uhodila jsem na ni zpříma.
„Jakkis mi dal ultimátum…“ odpověděla částečně s obavou, jak to přijmu.
„A tys to nepřijala,“ vzpomněla jsem si, s jakým rozhořčením psala dopis.
Nevěděla jsem, co na to říct. Najednou už nám nevadil ani ten uřvaný slavík, neslyšela jsem ho, měla jsem plnou hlavu vlastních myšlenek. Člověk se stará o svoje a najednou je ve válce. Přežiju do té doby? Budu se moci tažení zúčastnit? Pokud ano, budu jezdec, pěšák, střelec nebo členka královské gardy? Kaileen se umí plížit jako nikdo jiný, dobře se doplňujeme, byly bychom vynikající záškodníci.
„Kaileen z toho bude nadšená,“ protrhla jsem rozpačité mlčení.
„Určitě,“ potvrdila Corita.
Sotva jsme přijely k městu, přidal se další problém. Arno už nás vyhlížel, nervózně přešlapoval před branou.
„Královno, čekal jsem tě,“ zachytil jejího koně a poplácal ho.
„Stalo se něco?“ zpozorněla.
„Dostala jsi poněkud netradiční vzkaz, jeden muž je vážně raněn. Doktor dělá, co může, ale zřejmě nepřežije,“ vychrlil. „Pojď, ukážu ti.“
Pokud zkušený Arno zavětřil potíže, rozhodně se nejednalo o planý poplach. Obyvatelé Ishar se za námi ohlíželi, když jsme spěchali přes náměstí.
„Hned jsme je odnesli, přesto to vidělo dost lidí,“ upozornil Arno, zatímco jsme se dívali na mrtvoly dvou podřezaných žen.
Větší blondýnka měla k pasu přivázaný pramen rezavých vlasů, zatímco menší brunetce do kůže vyřezali znak Narat, jaký jsem nosila i já. Jedině Gosaa to mohli vědět, jedině oni by se mohli mstít stejným způsobem, jakým je dříve zabíjeli Lonshi.
Corita zlostně přimhouřila oči, prudce dýchala, ale brzy své emoce opět skryla pod tvrdou slupkou. Nad něčím přemýšlela, podle výrazu tváře netrvalo dlouho než došla k závěru.
„Doprovodíš mě k raněnému a pak okamžitě svoláš Radu,“ přikázala.
„To už jsem zařídil.“
„Výborně, nemusíme se zdržovat.“
Zraněný mladík byl celý zpocený, třásl se, krev prosakovala obvazy. Kromě doktora u něj stál kamarád, držel ho za ruku a ujišťoval ho, že se uzdraví. Lékař vstal a sotva znatelně zakroutil hlavou. Corita si přisedla, prohlédla si vojáka a pochválila ho za dobrou službu a statečnost.
„Byl jsi u toho?“ zeptala se jeho druha.
„Ano, byl. Osm mužů, nemohli jsme nic dělat. Měli koně, hodili na zem ty ženy, zkoušeli jsme je zadržet... Ujeli nám. Já jsem… přece jsem mu musel pomoct...“
„To nic,“ uklidnila ho. „Být s vámi někdo zkušený, nikdy by se to nestalo. Zjistím, kdo vás tam poslal. Osobně dohlédnu na to, aby byl přísně potrestán ten, kdo plýtvá životy vlastních vojáků,“ slíbila odhodlaně. „Jak vypadali útočníci?“
„Já...“
„Přece jsi je viděl!“
„Viděl,“ přikývl zmateně. „Vypadali jako… jako ty,“ klekl si, jako by byla drzost mluvit o její rase.
„Vstaň, přece tě nebudu trestat za to, žes udal viníky. A ty se neboj,“ vlídně promluvila na zraněného, „pomůžu ti. Posadíme ho,“ vyzvala jeho kamaráda, on jí ochotně pomohl. „Podrž ho,“ přikázala, vstala a postavila se za raněného.
„Sama královna mi pomůže,“ vykoktal dívaje se na kamaráda a byl na to náležitě pyšný.
„Jsi dobrý voják, chrabrý, jsem na tebe hrdá,“ mluvila na něj, aby nezaslechl, že vytahuje meč. Získala jeho důvěru a mohla jí využít, aby ho ušetřila strachu.
„Slyšíš?“ chválil se kamarádovi, i když mluvení mu dělalo potíže. „Sama královna...“
Zarazil se v půlce věty, jeho pohled nesl stopy zrady, protože opravdu věřil, že se uzdraví, když Corita bodla. Nevyžívala se v tom, ale navenek ani necítila to co voják, který místo přítele držel mrtvolu. Podíval se na ni s výčitkou, načež ona reagovala:
„Nepochybuji, že bys pro mne udělal totéž. Rychle, bezbolestně, po vojensky.“
„Ano, paní,“ odpověděl nepřítomně, zatímco pokládal přítele.
„Přijdu na to, kdo to zavinil,“ slíbila mu.
Arno na mě pohlédl s obavami, když Corita rozčilená, s rozevlátým pláštěm a krvavým mečem odešla z místnosti.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 2 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 16 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
