» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Polibek je krásný vynález přírody, jak zastavit řeč, když už jsou slova zbytečná."

Ingrid Bergmanová

počet přístupů: 2141608

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 8 ::

:: Stopy krve ::

Alexys Lee	publikováno: 14.06.2010, 7:36

Můj první příspěvek zde. Snad se mezi kritiky najde i někdo, komu se tohle mé malé dílko alespoň trochu zalíbí. :)


	Hodiny už dávno odbily poledne, když Priscilla, znavená dalším příšerným dnem ležela na balíku svázané slámy a nepřítomně sledovala obláčky putující po blankytně modrém nebi. Čas od času jí nějaký upoutal svým tvarem. Paprsky slunce prosvítaly skrz koruny stromů a obloha byla krásně zbarvena do modré. Ptáci zpívali jedu ze svých posledních písní, před cestou do teplejších krajů. Listí, v podzimních barvách směle tancovalo ve větru. Palčivé paprsky dopadaly na Priscillinu smutnou tvář. Zavřela oči, aby je před sluncem skryla. Přemýšlela, jaký by měl být její život. Fantasie byla jediné místo, kde byla opravdu šťastná... Krajina už byla zalita bílým světlem, když se Priscilla vzbudila. Měsíc byl v úplňku a pronikavě svítil. Paprsky omotávaly každý lísteček trávy i kmen stromu stříbřitými nitkami. Rozhlédla se kolem. Nebe bylo poseté hvězdami a louka zaplavena zářivým měsíčním světlem. Byla si jistá, že je hluboká noc, ale domů nespěchala. Věděla že ji tam stejně nikdo s otevřenou náručí nečeká, že o ni nikdo nemá strach. Seskočila z balíku, na kterém před několika hodinami neúmyslně usnula. Posečená sláma tiše zašustila, když na ni dopadla. Sebrala svou tašku pohozenou v kupce rozryté hlíny a zamířila na cestičku. Když na ní vešla, trochu se zděsila. I přestože jí chodila každý den, ještě nikdy ne v noci. Stromy, lemující uličku se tiše kolíbaly ve větru a mohutné koruny nepropouštěly měsíční zář na cestu. Stíny těch stromů vypadaly jako pařáty, které ji chtěly uchopit. Kráčela tmou a skrz hustou mlhu, která dopadla k zemi nic neviděla. Prudce se otočila, když zaslechla prasknout větvičku. Ano, měla strach. Věděla že není sama už od doby, kdy stromy zastínily tu temnou cestu. Zadívala se do tmy a snažila se rozeznat obrysy něčeho jistě děsivého. Jediné co však rozeznala, byly větve keřů, sklánějící se k zemi pod tíhou jedovatých bobulí. Otočila se s úmyslem pokračovat v cestě. Boty pleskaly o kamennou cestu čím dál tím rychleji. I přestože se jí to zdálo nesmírně hloupé, měla panický strach. Snažila se ignorovat několik dalších zašustění v křovinách za ní. Mysl měla zaplněnou černými myšlenkami - co všechno by se mohlo stát? Před očima jí probíhaly ty nejkrvavější scény z těch nejděsivější hororových filmů, které kdy viděla. Ozvalo se silné, pronikavé zavrčení. Prudce zastavila. Srdce se jí rozbušilo. Měla pocit, že každou chvíli vyskočí z její roztřesené hrudi. Pevně přitiskla oční víčka k sobě a pomalu se otočila. Když otevřela oči spatřila vlka. Velkého, bílého vlka. Nevypadal by tak děsivě, kdyby necenil své dlouhé, špičaté zuby a neupíral na Priscillu rudé oči. Další, silnější zavrčení. Priscille se podlamovala kolena. Byla si jistá, že každou chvíli omdlí strachy. Chtěla volat o pomoc, i když ani to se jí nejevilo jako ten nejlepší nápad. Z jejího hrdla se však vydral jen tichý sípot. Hleděla tomu děsivému, tajemnému stvoření do žhnoucích očí. Vítr šeptal slova, která nemohla rozeznat. Zpíval svou noční píseň. Stromy vrhaly na cestu děsivé stíny a měsíc, i přestože byl v úplňku a jeho zář byla nekonečná, nemohl své paprsky prodrat skrz mohutné koruny stromů. Priscilla neviděla téměř nic, kromě těch dvou zářivě rudých očí, které na ni cosi zlostně upíralo. Chtěla utéct, ale nemohla se pohnout. Nohy jí ztěžkly, jakoby byly z olova. Dýchala roztřeseně a v krátkých intervalech. Třesoucí se rukou sáhla do kapsy svých kalhot a krátkým pohybem vytáhla svůj mobilní telefon. Tentokrát to nebylo jen výhružné zavrčení, ale hlasité zavití. Mobil se roztříštil o dlažbu. A najednou se Priscilla octla na zemi. Oči měla pevně zavřené. Cítila tlak na prsou a horký dech na svém krku. Bála se otevřít oči a čelit strašlivé skutečnosti, že tohle je její konec. Přesto je otevřela a pohlédla vlkovi do očí z tak krátké vzdálenosti, že se jí to zdálo až skoro nemožné. ,,Prosím," zasípala s beznadějí v hlase. Slzy jí stékaly proudem po tvářích. Mezi krkem a ramenem ucítila řezavou bolest vystřelující do celého jejího těla. Pevně k sobě přitiskla oční víčka a rukou křečovitě svírala hrst trávy, kterou před malou chvíli vytrhla bolestí ze země i s kořínky. Vlk povolil stisk. Cítila, jak jí po krku a rameni stéká horká krev a vsakuje se do bílé mikiny. Její krev. Koutkem oka zahlédla pramínek rudé tekutiny, stékající po cestě z mírného svahu, osvětlený zbloudilým měsíčním paprskem. Její zacuchané vlasy byly slepené krví do tenkých provázků. Pohlédla zpět na vlka, který jí stále svým dechem ohříval ztuhlou šíji. Začalo se jí mlžit před očima, až se vše rozpilo do dvou velkých, červených teček. A pak… tma.


celkové hodnocení autora: 92.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.5		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 5		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 8		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Radmila Kalousková	15.06.2010, 7:38:10

Ahoj, je to psáno hezky napínavě a moc se mi to líbilo. Ale na tom konci se mě to malinko nezdá. To zvíře na ní zaútočí spíš jako upír než vlk nebo potažmo vlkodlak. Ale jinak hezký. RK

Šíma	14.06.2010, 12:24:09

Zdravím! ;-) Jestli se můžu ozvat, zdá se mi, že na svůj věk (snad mě za to nevytaháš za uši) píšeš pěkně! Text je čtivý a nepostrádá určité napětí, ale také hodně pěkných detailů. Zdá se mi, že si také tak trochu pohráváš s city čtenářů, když vyprávíš o dívce, o kterou se nikdo nebojí, cítí se opuštěná a sama (možná opravdu žije ve svém vlastním - vnitřním - světě), který je zcela odlišný od toho skutečného. Příběh se mi jeví hodně snový, až neskutečný. Hrdinka se probouzí sama kdesi na poli na stohu slámy (nabálíkované?) a vydává se temný lesem domů (skoro jako Karkulka) a potká vlka. Trochu mne zmátlo, že ji chtěl nejdřív zadávit (kousl tu dívčinu do krku a do ramene), ale pak ji na její žádost nechal a zahříval ji (což patrně asi nebude ta pravá vlčí přirozenost), pokud by šlo o zdatnou a zdravou šelmu (nepohádkovou), zcela jistě by dívku zle potrhala a možná i usmrtila (třeba by zemřela, stejně jak popisuješ na mnohačetná zranění). Vlci jsou divoká stvoření, to jen lidé si je zidealizovali pro své potřeby (viz pověsti o Karkulce, o vlkodlacích, např. i takový "Bílý Tesák" od J. Londona je o vlku, který se nechová dak docela jako vlk). Ale asi to tak má být... ;-) Co mě trklo po prvním přečtení, ačkoliv jsem vyloženě na práci šotků Překlepníčků nenatrefil, nebo přehlédl? -- Hodiny odbily už dávno poledne... ??? "Na kostelní věži, šímo!" Aha! ;-))) Teď mě to napadlo, kdo ví, v jaké krajině se hrdinka pohybovala... -- Když si představím balík svázané slámy, to vypadá na mechanizaci (kombajny a jiné stroje), zatím co příběh vyznívá hodně pohádkově (až poeticky), jako by šlo o moderní pohádku o divčině, která si dělala co chtěla a také na to doplatila... -- I přestože jí chodila každý den, ještě nikdy ne v noci. -- tuším, že se obvykle chodí po cestičce, tedy po ní, ale kdo ví... Ledaže by chodila "tou cestičkou"! ;-))) -- slůvko "ulička" mi tam trochu nesedí, když se dívka vydala cestičkou k domovu, možná "pěšinka", ledaže by se procházela jakýmsi "lesoparkem" na okraji města (v tom případě by ten vlk musel mít pořádnou odvahu, nebo hlad, hihi) --- Mobil se roztříštil o dlažbu. No, já nevím, možná ta cestička v lese byla vydlážděná, možná je to celé jen sen, ale musel jsem se nad tím trochu pozastavit! ;-))) Jedna až Dvě. P.S. Prostě to má pěknou atmosféru a docela dobře se to čte!


ze dne 14.06.2010, 14:14:30
Alexys Lee: Ahoj, tak s tím vlkem jsem to asi špatně napsala (nebo jsi to ty špatně pochopil? :D), ale mělo to být tak, že ona ležela na zemi, on jí kousl a když umírala, stál na jejím hrudníku a pozoroval ji a jak byl u jejího krku blízko, tak cítila jeho horký dech. Nebylo to, jakože by jí chtěl zachránit, nebo něco podobného. :) A hodiny: nemělo to být, jakože někde slyšela hodiny, co odbíjejí poledne, ale jen jakože už bylo po poledni... :) Jinak s tím ostatním máš asi pravdu, jsou to většinou nesmysly. Zvlášť to s tou dlažbou. :D No nevadí, příště si to po sobě radši přečtu ještě jednou. :D Děkuji za hodnocení. :)

čuk	14.06.2010, 7:35:55

Buď vítána na saspi. Vypravovat umíš, plasticky, s občasným zákmitem poezie. Umíš i zařadit detail.Text má napětí. Je-li pointou kontrast krásy přírody s její nemilosrdností-pak tomu leccos chybí. Jako příběh odehrávající v lese text zase nemá neočekávanou pointu. Spíš lze text brát jako výsek drastické skutečnosti, která nepřekvapí: prostě se to tak v přírodě děje. Něco textu chybí: zapojení odrazu příšerného dne( pro to se to stalo), větší kontrast fantazie (která je lepší ve snu než ve skutečnosti). Napsáno dobře. Možná že trochu lepší rozvedení a propojení naznačených motivů a zamontování podtextů by hodně prospělo.


ze dne 14.06.2010, 10:41:41
Alexys Lee: Děkuji za publikaci a hodnocení. Příště to zkusím o něco lépe. :)