obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Svolného osud vede, vzpurného vleče."
Seneca
obr
obr počet přístupů: 2074278 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 28102 příspěvků, 4448 autorů a 295982 komentářů :: on-line: 26 ::
obr

:: Azurit ::

 autor Alexys Lee publikováno: 19.06.2010, 7:57  
Proč název ,,Azurit"? Jednou mi jedna slečna řekla ,,Azurit je kámen, nádherný, ale cesta k tomu, aby vznikl je těžká". Stejně jako cesta některých lidí může být složitá, ale když se někomu povede tu těžkou část své cesty projít, najde na jejím konci štěstí. Štěstí, které si pak takový člověk dokáže vychutnat víc, než kdokoliv jiný. Alespoň já v to věřím. Tento kraťoučký příběh je inspirovaný skutečnou událostí...
 

Seděla na balkoně a pozorovala hvězdy. Měsíc zářil. Osvětloval zahradu před domem natolik, aby se ve tmě nebála.
,,Máma se zase opila,“ sykla k velkému plyšovému pejskovi, kterého držela v náručí. Mluvila potichu, aby jí nikdo neslyšel, aby si nikdo náhodou nemyslel, že je blázen, kdyby zaslechl, že ve svém věku mluví k plyšovému zvířátku. A to i přestože věděla, že jí stejně nikdo poslouchat nebude. Nikdy jí nikdo neposlouchal.
„Myslíš, že zapíjí smutek?“ podívala se nahoru do nebe. „Asi ano. Táta na nás kašle. Jezdí si za tou svojí blondýnou a nás si nevšímá.“ Ukápla jí slzička. Už alespoň stá, za ten večer. Pokaždé, když si vzpomněla na ty staré časy, kdy s rodiči jezdili k vodě stanovat, nebo po večerech hráli karty. Smáli se a... měli se rádi. A občas i litovala, že tohle s nimi zažila. Kdyby byli její rodiče takoví, jací jsou teď už od jejího narození… Ano, byla by smutná, ale nebolelo by to tolik, jako myšlenka, že už nikdy nebudou rodina. Ba co víc: mohla by je nenávidět. Jenže ona, ač mnohokrát v duchu křičela, nadávala rodičům i bohu za to utrpení, které na ně seslal, nemohla své rodiče nenávidět. I když se přesvědčovala o tom, že jsou to nejhorší, co jí v životě potkalo a přesvědčovala o tom i ostatní, milovala je. Protože vzpomínky na staré časy přeci nemohly jen tak samy od sebe zmizet. Ty zůstanou na vždy.
„Čubko, jsi opilá jako prase!“ slyšela křičet mužský hlas z obýváku.
„No a co? Nesahej na mě ty kre*éne!“
Zakryla si uši rukama, aby neslyšela a potichu vzlykala.
Né, prosím nekřičte! Prosím už ne! Dost! Nechte toho! Honilo se jí hlavou znovu a znovu. A pořád dokola. Nekřičte, už dost! „Ty krávo nalitá.“ Ne, prosím! „Ty sr*či, jdi si ojet tu svojí blonďatou pí*u!“ Nechte toho! „Drž hubu, nebo ti jednu vrazim!“ Tati! Ne!
Slzy jí tekly proudem po tvářích. Věty, které lítaly vzduchem dennodenně a které se jí stále honily hlavou ji zraňovaly. Zasahovaly někoho úplně jiného, než komu byly určeny. Zasahovaly toho nevinného, malého človíčka, který se krčil tam, na těch studených dlaždičkách a nastavoval měsíci svou bledou tvář, aby mohl ozářit jeho slzičky.
„Polož to ty krávo, než se někomu něco stane!“
„Drž hubu!“
„Co budeme dělat?“ přivinula si pejska blíž k sobě. „Nechci, aby to takhle bylo. Chci, aby se měli zase rádi. Chci, aby maminka nepila. Chci žít normálně, jako moje kamarádky. Co budeme dělat?“ Opakovala plačtivě. Hlas se jí třásl. Vztekem, bolestí, smutkem… Ani pořádně nevěděla co cítí, ale věděla, že už takhle nemůže. Že tohle už dál poslouchat nebude. Položila plyšáka na studenou zem. Otevřela dveře a zamířila do obývacího pokoje. Bosé nohy se lepily na linoleum položené na schodech. Ani nevěděla, co chce dělat. Jen šla. Zaslechla jak něco cinklo o podlahu.
„Pust mě! Tak ku*va slyšíš? Co děláš?“ slyšela opilecký hlas své matky. Pomalu otevřela dveře. Spatřila svého otce, jak drží matku pod krkem přitisknutou ke zdi. Ta se snažila jeho ruce odtrhnout od svého hrdla, ale marně.
Malá se rozeběhla k otci.
„Nech ji!“ křikla a bušila pěstičkami do otcových zad. Nevšímal si jí. Náhle spatřila na zemi nůž. Nepřemýšlela, kde se tam vzal, jen ho popadla a krátkými tahy vyryla do svého předloktí pár čar. Ne tak, aby zasáhla žílu, jen natolik, aby upoutala pozornost rodičů. Ani necítila bolest. Vlastně necítila vůbec nic, jen instinktivně jednala. Až když na předloktí bylo tolik ran, že se na něj nedala vyrýt další krvavá čára konečně nůž odhodila.
„Jste spokojení?“ vykřikla a nastavila ruku tak, aby byla oběma rodičům dobře na očích. Otec pustil matku a uchopil její paži do rukou.
„Co to má být?“ zakřičel, ale to už se malá hnala do svého pokoje. Krev kapající z jejích ran za ní vytvářela cestičku. Doběhla do dětského pokoje, prudce zabouchla dveře a zamkla je za sebou. Potichu se po dveřích sesunula na zem a začala plakat. Znovu. Zase. Jako už tolikrát. Rukou přejížděla po ranách na poraněné paži. Ach, jak jí ta bolest připadala utišující. Pohledem přejela po papírových kapesníčcích na psacím stole naproti ní. Krev utřít nechtěla. Líbil se jí i pohled na ni. Na chvíli jí napadlo, co kdyby příště zaryla nůž hlouběji? Co by se stalo? Možná by si konečně uvědomili, jak trpěla, kdyby viděli její bezvládné tělo v kaluži krve… Ale ona přeci nechtěla umřít. Ne! Chtěla žít. Tak moc si přála žít, jen kdyby si mohla vybrat jiný život. Jen kdyby byl život o něco lehčí...

Seděla tam ještě dlouho po tom, co slyšela auto svého otce odjet, i po tom, co její matka zavřela dveře své ložnice s rozhodnutím vyspat se z opilosti do dalšího příšerného dne. Malá ale spát nechtěla. Tentokrát se nebála, že by se jí zdály noční můry, jako každou jinou noc. Bála se, že až se vzbudí, začne to znovu. Znovu přijede její otec, znovu uvidí svou mámu opilou a znovu bude svědkem jejich hádek. A vůbec si neuvědomovala, že čas poběží i když spát nepůjde, a že tohle se bude opakovat znovu a znovu a znovu. Ale prozatím jí to bylo jedno. Prozatím byl klid. A ještě bude, dokud neuslyší auto u příjezdové branky a neuvidí prázdné lahve na kuchyňské lince…


 celkové hodnocení autora: 92.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 16 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Sidonie Kermack 26.08.2010, 16:02:50 Odpovědět 
   Dávám za 1, i když popravdě je mi tento příběh vzdálen miliony světelných let.Nic takového jsem nepoznala a ani mí synovéne, naopak, jsou úžasní, když mi i v dospělém věku říkají, jak nás mají rádi. A tohle by mělo zažít každé dítě. Samozřejmě vím, že tak, jak je to v příběhu,to některé děti prožívají ve skutečnosti. K tomu můžu dodat na adresu našich slavných zákonů jediné: "Vrah byl odsouzen. Na viníka je zákon krátký."
 Radmila Kalousková 26.08.2010, 14:23:25 Odpovědět 
   Ahoj, tak to je opravdu silný příběh, zvlášť pokud je psán dle skutečnosti. Jenom ta nevšímavost, byt opilé matky a otec, který, aniž by zkontroloval dceru, odjede, je dost krutý. Navádí mě to k myšlence, jestli ty sťastné chvíle, na které dcera vzpomíná, nejsou zkreslené dětskou naivitou. Protože takový nezájem by neměl vyplynout jen z problémů s partnerem. I když se asi bohužel stává i to.
RK
 justýna 21.06.2010, 12:24:23 Odpovědět 
   Smutné, bohužel i takové věci některé děti prožívají a není jich málo.Krásně napsané . . .
 lotty 19.06.2010, 17:43:57 Odpovědět 
   Hezky napsané. Přečetla jsem to jedním dechem. Tohle dílko, jakoby si mě vybralo k přečtení. Byl to smutný příběh. Snad malou nečekají další takové příběhy. Připomnělo mi to i trochu můj život na základní škole, když jsem ještě bydlela v jedné vsi u Brna. Otec tak trochu alkoholik, nevěděl, jakou míru si může dovolit. Vymlouval se třeba i na služební cesty a jezdíval za milenkou. Měl i další. Matka? Ta se starala o domácnost, jak mohla. Nejhorší na tom bylo to, že časem se člověk bál jít na místo, kterému by mohl říkat domov. Nicméně to sem nepatří. Já jsem to uvedla spíše jen pro demonstraci toho, že vím, o jaké jde pocity. A tady ty pocity byly dobře vylíčeny. Pocity strachu, úzkosti, marných nadějí o lepším životě. Ale vždycky je třeba říct si, že jsem na tom ještě dobře, že by mohlo být i hůře, a že cesta k tomu vysněnému Azuritu za to stojí. Za jedna.
 Šíma 19.06.2010, 15:47:37 Odpovědět 
   Dosti pěkně popsané strasti jedné malé holčičky, která chtěla jen jediné, aby mohla žít v docela normální rodině a její otec s mamkou se měli rádi (aby se mamka neutápěla v chlastu a otec nechodil za svou milenkou). Jak už to bývá, většinou je chyba na obou stranách, ne jen na té jedné, o to více pak trpí samotné děti... (ale nebudu si tu hrát na psychologa)

K textu... Myšlení hlavní hrdinky i jejích rodičů jsou popsaný hezkým a uvěřitelným způsobem, stejně tak ono "zkratkové jednání" dívky, která se pořeže, aby ukázala svým rodičům, jak trpí... Trochu mě však zaráží onen přechod, kdy krvácející dívka se zamkne v pokojí a matka se jde klidně vyspat z opice a otec odjíždí autem (bůh ví kam), tedy nejspíše za svou "bokovkou"! Ale možná je v tomto místě jakýsi pomyslný střih a ona "demonstračka" ze strany malé dívky s plyšovým psem byla zapomenuta. A život šel dál, aniž by se kdokoliv z rodičů hodlal chtěl a hodlal změnit. Pokud... Pokud ta dívka nezemřela a jako duch se dívá, jak si oba rodiče dál ničí svůj život (ale tady jde spíš o mou malou osobní spekulaci, protože autorovi-autorce do hlavy nevidím)...

Jednička (asi něco kolem Jednička)! ;-)

P.S. Práce šotků jsem si nevšiml, nebo byla tak banální a bezvýznamná, že nepřehlušila děj i formu téhle povídečky...
 čuk 19.06.2010, 7:42:25 Odpovědět 
   Vcelku banální a bohužel velice smutné téma dobře rozvedeno psychologicky, s drastickými tóny, které jsou nejen vyčítavé, ale i varující. Vyústění v pointě je jedno z řešení (které není konečné- to slovo prozatím), v tom druhém lze tušit tragedii. Forma napsání se mi líbí: odlišení slyšeného (i když v jednom případě není vytištěno tučně), vnitřní monolog i fiktivní dialog s plyšákem (zde je obratně připomenut věk, který zůstává ve fantazii čtenáře - ale proč se píše malá, malý človíček?) Expresivní, kontrastní, někdy příliš (a vloudí se trochu naivity - ale i soucit může být takový, s rysy sentimentu). Eticky a společensky velmi závažné.
obr
Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlížeče: IE 6.0, Opera, Firefox.
© 2005-2009 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Vaše literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman Kýbus
 
Hypotéka, investice, pronájem - blog · Antikvariát Kačur
 
Stáhnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Petr polák
(9.2.2012, 18:55)
Karollin.S
(8.2.2012, 23:43)
Krteček
(8.2.2012, 21:17)
Saskie Enkeli
(8.2.2012, 16:16)
obr
obr obr obr
obr
Martínek
Govrid
Příběh mezi kap...
Radmila Kalousková
Případ č. 13- P...
Kagome
obr
obr obr obr
obr

Babča
elsemera
obr
obr obr obr
obr
Literární almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr
obr
Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci?
obr
obr obr obr