|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28102 příspěvků, 4448 autorů a 295982 komentářů :: on-line: 26 ::
|
 |
|
:: Azurit ::
| Proč název ,,Azurit"? Jednou mi jedna slečna řekla ,,Azurit je kámen, nádherný, ale cesta k tomu, aby vznikl je těžká". Stejně jako cesta některých lidí může být složitá, ale když se někomu povede tu těžkou část své cesty projít, najde na jejím konci štěstí. Štěstí, které si pak takový člověk dokáže vychutnat víc, než kdokoliv jiný. Alespoň já v to věřím. Tento kraťoučký příběh je inspirovaný skutečnou událostí... |
| |
|
|
Seděla na balkoně a pozorovala hvězdy. Měsíc zářil. Osvětloval zahradu před domem natolik, aby se ve tmě nebála.
,,Máma se zase opila,“ sykla k velkému plyšovému pejskovi, kterého držela v náručí. Mluvila potichu, aby jí nikdo neslyšel, aby si nikdo náhodou nemyslel, že je blázen, kdyby zaslechl, že ve svém věku mluví k plyšovému zvířátku. A to i přestože věděla, že jí stejně nikdo poslouchat nebude. Nikdy jí nikdo neposlouchal.
„Myslíš, že zapíjí smutek?“ podívala se nahoru do nebe. „Asi ano. Táta na nás kašle. Jezdí si za tou svojí blondýnou a nás si nevšímá.“ Ukápla jí slzička. Už alespoň stá, za ten večer. Pokaždé, když si vzpomněla na ty staré časy, kdy s rodiči jezdili k vodě stanovat, nebo po večerech hráli karty. Smáli se a... měli se rádi. A občas i litovala, že tohle s nimi zažila. Kdyby byli její rodiče takoví, jací jsou teď už od jejího narození… Ano, byla by smutná, ale nebolelo by to tolik, jako myšlenka, že už nikdy nebudou rodina. Ba co víc: mohla by je nenávidět. Jenže ona, ač mnohokrát v duchu křičela, nadávala rodičům i bohu za to utrpení, které na ně seslal, nemohla své rodiče nenávidět. I když se přesvědčovala o tom, že jsou to nejhorší, co jí v životě potkalo a přesvědčovala o tom i ostatní, milovala je. Protože vzpomínky na staré časy přeci nemohly jen tak samy od sebe zmizet. Ty zůstanou na vždy.
„Čubko, jsi opilá jako prase!“ slyšela křičet mužský hlas z obýváku.
„No a co? Nesahej na mě ty kre*éne!“
Zakryla si uši rukama, aby neslyšela a potichu vzlykala.
Né, prosím nekřičte! Prosím už ne! Dost! Nechte toho! Honilo se jí hlavou znovu a znovu. A pořád dokola. Nekřičte, už dost! „Ty krávo nalitá.“ Ne, prosím! „Ty sr*či, jdi si ojet tu svojí blonďatou pí*u!“ Nechte toho! „Drž hubu, nebo ti jednu vrazim!“ Tati! Ne!
Slzy jí tekly proudem po tvářích. Věty, které lítaly vzduchem dennodenně a které se jí stále honily hlavou ji zraňovaly. Zasahovaly někoho úplně jiného, než komu byly určeny. Zasahovaly toho nevinného, malého človíčka, který se krčil tam, na těch studených dlaždičkách a nastavoval měsíci svou bledou tvář, aby mohl ozářit jeho slzičky.
„Polož to ty krávo, než se někomu něco stane!“
„Drž hubu!“
„Co budeme dělat?“ přivinula si pejska blíž k sobě. „Nechci, aby to takhle bylo. Chci, aby se měli zase rádi. Chci, aby maminka nepila. Chci žít normálně, jako moje kamarádky. Co budeme dělat?“ Opakovala plačtivě. Hlas se jí třásl. Vztekem, bolestí, smutkem… Ani pořádně nevěděla co cítí, ale věděla, že už takhle nemůže. Že tohle už dál poslouchat nebude. Položila plyšáka na studenou zem. Otevřela dveře a zamířila do obývacího pokoje. Bosé nohy se lepily na linoleum položené na schodech. Ani nevěděla, co chce dělat. Jen šla. Zaslechla jak něco cinklo o podlahu.
„Pust mě! Tak ku*va slyšíš? Co děláš?“ slyšela opilecký hlas své matky. Pomalu otevřela dveře. Spatřila svého otce, jak drží matku pod krkem přitisknutou ke zdi. Ta se snažila jeho ruce odtrhnout od svého hrdla, ale marně.
Malá se rozeběhla k otci.
„Nech ji!“ křikla a bušila pěstičkami do otcových zad. Nevšímal si jí. Náhle spatřila na zemi nůž. Nepřemýšlela, kde se tam vzal, jen ho popadla a krátkými tahy vyryla do svého předloktí pár čar. Ne tak, aby zasáhla žílu, jen natolik, aby upoutala pozornost rodičů. Ani necítila bolest. Vlastně necítila vůbec nic, jen instinktivně jednala. Až když na předloktí bylo tolik ran, že se na něj nedala vyrýt další krvavá čára konečně nůž odhodila.
„Jste spokojení?“ vykřikla a nastavila ruku tak, aby byla oběma rodičům dobře na očích. Otec pustil matku a uchopil její paži do rukou.
„Co to má být?“ zakřičel, ale to už se malá hnala do svého pokoje. Krev kapající z jejích ran za ní vytvářela cestičku. Doběhla do dětského pokoje, prudce zabouchla dveře a zamkla je za sebou. Potichu se po dveřích sesunula na zem a začala plakat. Znovu. Zase. Jako už tolikrát. Rukou přejížděla po ranách na poraněné paži. Ach, jak jí ta bolest připadala utišující. Pohledem přejela po papírových kapesníčcích na psacím stole naproti ní. Krev utřít nechtěla. Líbil se jí i pohled na ni. Na chvíli jí napadlo, co kdyby příště zaryla nůž hlouběji? Co by se stalo? Možná by si konečně uvědomili, jak trpěla, kdyby viděli její bezvládné tělo v kaluži krve… Ale ona přeci nechtěla umřít. Ne! Chtěla žít. Tak moc si přála žít, jen kdyby si mohla vybrat jiný život. Jen kdyby byl život o něco lehčí...
Seděla tam ještě dlouho po tom, co slyšela auto svého otce odjet, i po tom, co její matka zavřela dveře své ložnice s rozhodnutím vyspat se z opilosti do dalšího příšerného dne. Malá ale spát nechtěla. Tentokrát se nebála, že by se jí zdály noční můry, jako každou jinou noc. Bála se, že až se vzbudí, začne to znovu. Znovu přijede její otec, znovu uvidí svou mámu opilou a znovu bude svědkem jejich hádek. A vůbec si neuvědomovala, že čas poběží i když spát nepůjde, a že tohle se bude opakovat znovu a znovu a znovu. Ale prozatím jí to bylo jedno. Prozatím byl klid. A ještě bude, dokud neuslyší auto u příjezdové branky a neuvidí prázdné lahve na kuchyňské lince…
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
92.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 16 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlížeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2009 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
