|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: Zkouška a zrada 2/2 ::
Příběh zrození zla, pokračuje :)
Předem se omlouvám za pravopisné chyby... |
| |
|
|
Jako první předstoupil princ z rodu Pláňanů a obřadně odložil hůl o níž se opíral. Tu následoval luk se šípy, tesák a dýka, jíž vyňal z vysokých kožešinových bot. K těmto věcem pak položil vak se zásobami, bylinami a běžným vybavením na cesty, které bylo v jeho rodu obvyklé. Dokonce odložil i malý vak se svou sbírkou kůží z lebek tvorů jež porazil v boji, dejte mi na ni pozor…, a náhrdelník z vlčích zubů, načež prstenem provlékl kožený řemínek a uvázal si jej kolem krku. Nyní byl připravený.
I vysoký troll odložil všechny své věci. Na rozdíl od barbara však bylo něco co si ponechal a to černý luk, odznak své rasy. Šípy, lektvary a jedy si mohl vyrobit. Luk pro něj však byl vším. Na důkaz toho i darovaný prsten umístil na úzkou koncovou část, kam se upínala tětiva. Tak si byl jist, že jej neztratí…
Zahanbit se nenechala ani dryáda. Převzala prsten, sňala z hlavy kápi z listí a větviček, a vytrhla si z hlavy pramínek hustých hnědých vlasů, aby jí vzápětí dorostl nový. Jen slzy na tvářích dávaly znát, že to dvakrát příjemné nebylo… Svazek vlasů provlékla prstenem a stejně jako princ pláňanů si jej pověsila na krk. Jakmile si byla jistá, že je prsten v bezpečí, pevně na svém místě, vstala, a odevzdala svůj plášť i luk, nakonec sundala i svou ze dřeva vyrobenou zbroj a také toulec se šípy a dýku v ozdobném koženém pouzdře. Jen luk si pak vzala zpět. Luk, který podobně jako troll k ní patřil. I jeho tětivu vyrobila ze svých vlasů. Nebylo nic co by jí od něj mohlo odloučit.
Když se dryáda opět posadila, na řadu přišel i princ elfů. Prsten si jako doposud jediný navlékl na prst. Neměl jediný důvod tak neučinit. Pasoval mu přesně na zvolený prst. Netušil proč právě on byl vybrán. Nikdo mu nikdy neřekl, že je princ a nechápal proč s ním, pouhým učedníkem magie, jednají nyní tak jako nikdy dřív. Přesto však vstal a tak jako ostatní odložil své věci. Sedlové brašny. Svou kočičku Ellyn a zásoby, i meč odepjal od pasu. Jediné co se rozhodl si ponechat, byla kuše. Snad se o tebe, má milá Ellyn, dobře postarají…, věnoval své bílé kočičce s černou tlapičkou, ouškem a špičkou ocásku, poslední myšlenku na rozloučenou…
„Mnoho otázek sžírá tvé nitro, Alinore, princi elfího lidu. Otázek na něž je potřeba abys znal odpověď, jinak by totiž tvá zkouška, postrádala vyrovnanosti vzhledem k ostatním, kteří vědí…“, oslovila jej v mysli lehce jako vánek, Fanyerach. „Ano, jsi princ. Princ po své matce Sinthil a dědovi, mocném, Dimionu Deritheirenovi, bývalém králi naší říše, jediný zástupce královského rodu. Nikdo ti to nepověděl, což je škoda, neboť jsi přijel neznalý této skutečnosti. Ty jsi nyní právoplatným následníkem trůnu a tudíž jsi byl vybrán abys se účastnil Zkoušky jménem svého lidu. Dimion ti tuto skutečnost neřekl, neboť tě znal a věděl, že ti dvůr příliš nevyhovuje. Doufal že tohoto budeš ušetřen. Nestalo se tak… Přijímáš kdo jsi a jsi ochoten nést následky svého rozhodnutí? Podrobíš se Zkoušce králů, mladý princi?“ položila závěrem otázku na níž ne, znamenalo totéž jako se otočit před branami Trenkaru. Alinor byl překvapen. Překvapen tím co vyslyšel, ale hlavně tím, s jakým porozuměním k němu mistryně promluvila.
Ano…Bylo jediným slovem a odpovědí. Ano, byla jeho cesta v před. Bez výčitek, bez nejmenších pochyb. Konečně pochopil…
Hobití slečna přemýšlela usilovně co si ponechat a co nikoliv. Jen s velkou lítostí odložila konvičku na čaj s kalíšky, láhev s čajem, zásoby koláčků a kuřecích kousků s okurčičkou, kteréžto následoval prak a zásoba kamínků. Až do té chvíle byla jako duchem nepřítomná, ale pak svraštila čelo a tiše k sobě promluvila: „Co si vzít? Věřit a spoléhat na můj talismánek, nebo si vzít sebou dýku, která by se hodila?“ Za vlastních slov odložila ještě červenou knížečku a váčky s bylinkami, než nakonec s drobným nevinným úsměvem odložila na vzrůstající hromadu i svou dýku. Čtyřlístek na stříbrném řetízku vyhrál svůj nerovný boj v její mysli. Ke čtyřlístku přibyl i prstýnek a hobití princezna se vrátila na své místo.
Drobounká květinová víla z rodu pixxie seděla celou dobu stísněně. Nejistota a strach jí zmítali jako ještě nikdy ne. Připadala si proti všem tak malá a bezvýznamná. Vůbec nechápala proč by s nimi měla soupeřit. Nebyla nejstarší ani nejchytřejší. Jediné co rozhodlo o její účasti byly květiny, které pod jejíma rukama vzkvétli více než pod rukama jejích sester a bratrů. Ale copak něco takového smí rozhodnout o tom, kdo dostane šanci vládnout? Jako jedna z přírodních mudrců věděla, že tomu tak není… Jenže teď byla tady. Tady mezi tolika jinými a už bylo pozdě na návrat. Nepřišla vyhrát, jen dostát závazkům ke svému lidu. Neměla s sebou nic co by mohla odložit, ani nic co by si mohla vzít s sebou. Zastyděla. Drobounké tvářičky jí znachověly, když tiše hlesla: „Paní, Fanyerach, nemám žádnou věc, kterou bych si s sebou mohla vzít…“, sklopila pohled ke špičkám bot. „Ale kdyby… Kdyby slečna z hobitího kraje d-dovolila… Půjčila bych si jeden z kamenů do jejího praku.“ Napadlo jí a hned své myšlenky řekla nahlas. Ať už je chtějí vyslat kamkoliv, tohle byla možnost vzít si sebou kus svého domova. Srdce země z níž vzešla…
Hobití princezna si právě pixinku prohlížela v němém úžasu, když si uvědomila, že právě k ní je mluvenu a má v zamyšlení zcela nevhodně otevřená ústa. Rychle se sehnula pro kamínek, který princezničce květinového národa podala. Byl krásný, kulatý, hladký… „Bude vám vyhovovat tento, madam?“ Až pozdě si uvědomila, že i když je to kamínek do praku, mnoho mu nechybí aby byl stejně veliký jako pixinka.
„Děkuji ti, paní. Dar tvůj jest cennější pro mé srdce, než vše jiné a překonati jej by mohla pouze květina jíž se zde nedostává...“, vzdala úctu a hold hobitce. Přitiskla prstýnek ke kamínku a začala tiše zpívat krásnou tesknou píseň v jazyce květin, kterému nikdo nerozuměl, jen kámen, který objal prsten a začal se spolu s ním zmenšovat na takovou velikost, aby se snadno vešel pixince do některé z kapes drobounkých šatiček. Všechny její píseň oslovila a naplnila smutkem a stýskáním. Někteří uronili třeba i několik slz, než dozněla. Jakoby si až nyní počali uvědomovat, jak závažná jejich zkouška může být. Že se už možná nemusejí nikdy navrátit…
Trpaslíkovi však slzy nepříslušely. Neměl rád elfy, ani mágy. Toto místo se mu nelíbilo, ale nyní neměl na vybranou. Předstoupil aby odložil své věci a odložil vše. Tedy vše kromě své zbroje, kterou považoval za součást oděvu a dvou sekyr na něž byl zvyklý a v boji mu vyhovovaly. Byly pro něj obě jedinou zbraní, proč by měl kteroukoliv z nich odkládat? To však mistryně připustit nemohla, tak jako i jinou věc.
„Jest mi známo, mistře trpaslíků, princi Böindile, že považujete svou zbroj, za součást oděvu, ovšem my zde, nikoliv. Rovněž vím, že obě své sekyry považujete za jedinou zbraň. Ovšem ve skutečnosti, tomu tak není. Věřím, že se jedná o pouhé nedorozumění a apeluji na Váš smysl pro čestný boj, když Vás žádám, abyste si zvolil jedinou věc, kterouž si odsud odnesete ke splnění zkoušky, tak jako učinili i všichni ostatní v této místnosti.“ Žádné zabarvení hlasu, žádné emoce. Ne, že by neuměla cítit, to by musela chtít a nyní jsou emoce něčím co do tohoto sálu nepatří.
„Jistě, odpusťte.“ Zamručel trpaslík a s řinčením kovu si počal sundávat svou zbroj. Nevolil pak ani jednu z oblíbených sekyr. Sáhl po daru od bratra – dvojčete. Vidíš Boëndale, přece jen jdeš se mnou. Aspoň mi bude tvůj Vraní zobák připomínat tvou rozvahu a smírné myšlení a bude klidnit mou prudkou povahu. Děkuji, Páko, bratříčku.
„Pravila jsem, že jedinou věc, si smíte vzít sebou. Považujete svou přítelkyni Ellyn, za věc, princi Alinore? Každý v této místnosti, potvrdí, že jest to živá bytost a tedy se na ní pravidla věcí nevztahují.“ Nejednomu z přítomných se zatajil dech. Přeci jen, bylo to opravdu spravedlivé? Kdyby se kdokoliv z nich rozhodl zpochybnit nestrannost zkoušky byl by to skandál té nejvyšší vážnosti, který by mohl být předzvěstí i války...
Tak tomuto říkám elfí spravedlnost a elfská čest? vychytralost a proradnost. Vraccasi ty to vidíš! ale dobrá budu hrát její hru až do konce. Oči se trpaslíkovi zúžili do úzké štěrbinky a žhnuly jako dvě malé kovářské výhně.
Elegantně jsi to celé vyřešila, má paní, však těžko říci zda je toto němé zvíře více živoucí bytostí, či dokáže v rukou čaroděje posloužit více nežli jeho hůl. Ano, nechceš mu odejmout jeho nadání, chápu, ale nejsem si jistý, zda tomu porozumí i ostatní stejně. Vstupuješ tím na tenký led rivality mezi dvěma rasami, které jsou si tolik vzdálené a přitom spolu musí vycházet. V zájmu celé říše. Vidíš mnohé a musíš si být vědoma toho, co může tvé rozhodnutí mezi těmito rasami rozpoutat - zvláště v tak stěžejním okamžiku, jako je volba panovníka. Pomyslel si princ kentaurů, který jako jediný doposud zůstával v pozadí.
Fanyerach četla v jejich myslích a srdcích a dobře věděla co a proč činí. Princ Alinor sice vypadal, že chodí, ale ve skutečnosti se jednalo jen o pouhou iluzi způsobenou kouzlem. Nemohl doopravdy chodit. Byl ochrnutý. Tím, že mu umožnila vzít s sebou svou kočku, tento handicap vyrovnala. Alespoň si to myslela. Trpasličí princ měl u sebe něco víc než jen dvě oblíbené sekyry a zbroj. Měl u sebe vraní zobák, jak tomu říkal. Byla to speciální dýka, dar od jeho bratra. Pokud bylo něco co si měl vzít s sebou byla to právě ona a on se pro ní přeci i sám rozhodl když mu nebyla dána jiná možnost. Pevně si stála za svým rozhodnutím a nebylo nic, co by jej dokázalo zvrátit. Tedy… Téměř nic…
Očima spočinula na mladíkovi v róbě novice, Ra’jilovi… Na tom jediném, do jehož nitra nahlédnout nedokázala, ani se toho již neodvažovala.
Přišla řada na kentaura, který jako poslední předstoupil, by odložil své věci, leč každý v jeho očích mohl číst jistou nelibost.
„Pověsti o vaší kráse a charismatu vskutku nelhaly, vzácná paní,“ pokusil se nevtíravou poklonu. „A nepochybuji o tom, že máte dobrý důvod k dočasnému odejmutí našich věcí. Sama víte, jak nerad se vzdávám svých drahocenností. Je mi zatěžko vybrat si mezi nimi jedinou. Musí -li to ovšem být, nechť se tak stane!“
Sundal si z krku jediný šperk, který nosil – dar od otce – , stejně tak jako dlouhý luk z tisového dřeva, jenž mu věnovala matka. Pokládám mocné čarodějce k nohám své zásoby jídla i vody, které si hravě doplní bude-li třeba i malý dalekohled, jenž mu vyrobil jeden ze šikovných hvězdářů, aby ho potěšil a povzbudil jeho vášeň pro noční oblohu. Rozhodl se nechat si meč, neboť byl pro něj symbolem všeho čím musel projít, aby měl právo jej nosit. Na oplátku pak přijal prsten, který dokonale padne na jeho prsteníček, odkud nespadne, dokud tomu nedovolí.
„Děkuji, paní,“ pravil ještě se zdvořilou úklonou ve snaze vrátit se na místo.
Ra’jil tam stál a všechno viděl. Jeho srdce se v hrudi otřásalo změnami, jimž přihlížel. Nikdo neviděl do jeho nitra a on za to byl rád. Byl jediným, kdo nebyl mistrem mezi čaroději a směl přebývat ve zdech této věže. Byl jediným, kdo směl vystoupat na její vrchol aniž by mu kdo řekl byť jen půl slova a přece nebyl ničím v tomto světě. Světě, kde nosil podobu, jakou musel aby nebyl jiný než všichni zde, alespoň na pohled, a přežil.
Tác z jeho rukou jako kouzlem zmizel, když z něj bylo odejmuto osm z devíti prstenů a poslední již neměl kdo by si vzal. Chlapec se cítil stísněný. Zkouška ještě ani nezačala a už je jich o jednoho méně. A proč tu jsem já? Abych se díval? Abych byl nápomocen tomuto šílenství? V jeho tvářích se neodráželo nic. Žádná emoce, jen podivná hloubka toho pohledu. Snad osudovost s jakouž nahlížel do očí všech těch, kteří přišli. Jaký má tohle všechno smysl?
Díval se jak se paní Fanyerach ujala dohlížení nad pravidly a pak povolila princi Alinorovi vzít sebou jeho kočičku. Samozřejmě to chápal a možná i proto doufal, že i ona pochopí jeho pohnutky s nimiž vykročil k princi kentaurů. Všichni zde si sebou odnášejí něco víc. Jsem tu i když bych neměl. Jsem tu přesto, že do věže Trenkaru normálně smějí vstoupit jen největší mistři magie, jsem tu abych na vše dohlédl, myslím a tak tedy i ty musíš být roven všem ostatním v síni. I pro tebe musí být zkouška spravedlivá. Ale jak by mohla být, kdybys nemohl číst z hvězd? Kdybys nemohl naslouchat jejich rad, jak je zvykem u tvého rodu? Upřel svůj pohled na kentaura a přikročil k němu. Třásl se, ale jeho pohled byl pevný když se mu s úctou zadíval do očí.
„Ra’jile!“ uslyšel za sebou mistrynin hlas. Neohlédl se však. Dále tam stál jakoby na protest a sám se jal slova podivným přízračným hlasem. “Zkouška musí být spravedlivá a tak jako si princ Alinor zaslouží svou kočku vzít s sebou, i princi Chamuelovi musí být umožněno číst z hvězd v kraji, kam bude vyslán, neboť hvězdy jsou rádci a ochránci národa kentarů, kteří jediní si uchovali skutečnou znalost číst jejich znamení. Sama Gilven jest z jejich národa.“ A tím jako by řekl vše, mistryně, přec mocnější než chlapec, ustoupila jeho slovům a nechala jej konat.
Pro kentaura, však pro nikoho jiného se podoba elfího novice změnila. Už neměl dlouhé špičaté uši, a podivně vybledlé bílé vlasy a bezbarvé oči. Ne… Celého ho halil přízračný chladný třpyt, jeho oči byli stříbřité a vlasy jakbysmet. Jeho bílá róba měla nyní stejně přízračný nádech stříbra jako chlapec sám i jeho pleť.
Usmál se.
A tak jako se chlapcova podoba změnila jen pro kentaura, i jeho následující slova a činy patřili jen jemu.
„Jsem Ra’jil, vyslanec z hvězd. Přijmeš nyní můj dar, Chamueli? Měsíční křišťál…“ chlapec vytáhl ruku z kapsy a v ní se leskl malý průzračný kamínek z měsíčního křišťálu.
„Lépe než dalekohled pomůže ti rozumět hvězdám na obloze místa kam směřuješ své kroky. Neztrať jej, prosím…“,nabídl jej kentaurovi. Chlapci se ve tváři zaleskl smutek. Hodně štěstí…
Podle toho co o zkoušce zvěděl od Roundranta a Fanyerach, měli kralevici přejít do jiného světa, kde se měli podrobit zkoušce. Ta měla určitá kritéria, dle nichž se určoval úspěch či neúspěch. Kdo v ní chtěl uspět, musel v tom světě přežít měsíc a neprovést nic zlého, musel prokázat své vůdčí schopnosti, tedy stát se představeným nějakého města, nebo vůdcem alespoň pětiset členné skupiny lidí a nakonec také získat si respekt a uznání u ostatních kraleviců, tak aby ho alespoň většina z nich uznala za svého vladaře a krále. Taková zkouška sama o sobě byla velice obtížná. Natož, kdyby byl některý z kraleviců nějak znevýhodněn. Vyžadovala nejen um v nějaké dovednosti, ale byla to hlavně zkouška houževnatosti a charakteru. Nebyl si vůbec jak to může skončit a bál se, že se něco zvrtne. I Měsíc se obával, proto sem byl vyslán, ale opravdu by dokázal v takovém případě něco změnit?
Princ Chamuel se zmateně rozhlédl kolem. Ostatní vypadli jako se pro ně čas zastavil.
„Je mi obrovskou ctí...“ Jen velmi obtížně hledal vhodná slova. Nepamatoval si nikoho jiného, který by byl poctěn přímým kontaktem s živoucím důkazem toho, že hvězdy nejsou jen zaniklá mrtvá tělesa jejich bájí, ale naopak, že jejich bádání a nalézání odpovědí i vhodných otázek, se zakládají na pradávné zkušenosti, jež stále zcela nezemřela, přestože všechny ostatní národy na tuto tradici již zanevřely.
„Jistě, jaký pošetilec by mohl odmítnout takový dar, střeží-li jeho kroky šťastná hvězda," upravil si volně slova jednoho z kentauřích četných přísloví a s díky přijal malý, křišťálový kamínek. Kamínek, který jej zastudil na dlani chladem vesmírných dálav. Posléze jej uschoval do bederního postroje na němž visel i jeho meč a mladík tak jako pro ostatní zůstal, se i pro kentaura opět stane, obyčejným elfím novicem, který pokorně sklopil hlavu a obrátil se k mistryni, která si jej temně měřila pohledem, nic však k tomuto již nedokázala říct.
„Je zrcadlový sál připraven?“, zeptala se jen?
„Ano, paní,“ odpověděl jí, pozvedl zrak a stejně vyrovnaně a stejně obřadně, jak do této chvíle působil, vykročil ze síně jediným dveřmi, které jí dělily od zbytku věže.
Sama Fanyerach byla odzbrojena Ra’jilovými slovy. Jeho jediného jména se obvykle zdráhala, ale nyní jej oslovila. Chtěla znát odpovědi a těch se jí dostalo. Potvrdily se jí tak její vlastní niterní obavy, na něž předsedající Radě čarodějů, odmítl brát zřetel. Tohle bude náš konec Demetrie… Nebo minimálně tvůj, určitě… A s touto myšlenkou pak pokynula princům a princeznám, aby vykročili a následovali mladého novice, který předal svůj dar, zástupci rodu kentaurů. Sama pak uzavřela celý průvod a magie jí obklopující vřela svým vlastním bujným a tvárným životem.
Jsou jiní než ti před nimi. Jistě, že… Pokaždé jsou jiní… Barbar, hrdý a čestný… Troll, silný a vytrvalý… Dryáda, krásná, srdcem tak blízko přírodě jak je možné a přece hrdá žena se svou neproniknutelnou ctí… Mladý elf, krásný s opojnou mocí magie a hloubavou myslí. Hobitka, křehká a veselá se srdcem jako zvon a trny jimiž se růže brání… Pixxie, ztělesnění nevinnosti v srdci a duši. Mladičká a nerozhodná. Však s největší mravní silou, kterou takové srdce ukrývá… Trpaslík, tak mladý a pošetilý… Hrdý, čestný, odhodlaný a silný, ale příliš, ještě příliš divoký… Kentaur, vykladač hvězd a přání. Ty bys měl zvítězit, i když mým favoritem je někdo jiný. Ty bys měl zvítězit…
Všichni před ní kráčeli až sešli po schodech dolů do místnosti plné nejrůznějších zrcadel, kde uprostřed stálo to největší a nejzdobenější, jehož zlatý rám byl posetý nejrůznějšími symboly, které nedokázali rozluštit ani znalci magického písma.
Chlapec z hvězd, Ra’jil, se před zrcadlem zastavil a sklopil hlavu. Fanyerach pouhou myšlenkou přikázala dveřím aby se zavřely.
„Je čas.“ připomněla mu a on se ohlédl.
„Toto zrcadlo je brána do Vaší zkoušky. Toto zrcadlo jest dveřmi, které vás tam dopraví. Předstoupíte před něj, jeden po druhém, představíte se mu svým jménem a dotknete se jeho středu prstenem. Jakmile se jeho povrch rozvlní a bude připomínat vodní hladinu, pak projdete a další z vás zopakuje celý postup. Rozumíte všemu?“ zeptal se jich a ustoupil, aby si mohli účastníci zrcadlo lépe prohlédnout a předstoupit před něj. Opakoval jen co mu bylo řečeno. Kdyby zde nebyl jeho role by náležela Fanyerach, ale využít jej tímto způsobem byl, podle mágů, důstojný způsob jak se vyrovan s úlohou, kterou mu hvězdy přisoudily.
Jestli se něco pokazí, chlapče z hvězd, věz že se nedožiješ oslavy nebeského chrámu nad naším světem!“, pomyslela si mistryně temně. Její špatný pocit z tohoto všeho trval už velmi dlouho a teď se obávala, že se její tušení možná naplní.
A jako první předstoupil před zrcadlo světů, princ Chamuel. Přilož prsten jak mu bylo řečeno a tiše, leč pevně se představil: „Jmenuji se Chamuel, syn Chaironúv syna Trákila a přicházím jako princ svobodného národa kentaurů!“ Na svá slova dal důraz. Bál se aby jej hlas nezklamal v této rozhodující chvíli. Povrch zrcadla se rozvlnil a kentauří princ cítil v srdci pochybnosti. Stejné, jaké spatřil v očích hvězdného posla. Těsně před tím než se dotkl té hmoty a pomalu do ní strčil ruku, následovala paže a posléze se do hlubin zrcadla vnořil celý a zmizel ze zrcadlového sálu, zaslechl ve své mysli, hlas Fanyerach. „Zkouška musí být spravedlivá, jak už bylo řečeno. Kočka prince Alinora je živý tvor, i když může být nástrojem, ale to přeci při správné manipulaci může být každý živý tvor, nebo se mýlím? Ona vyrovnává handicap s nímž se jeho duše a tělo musí vyrovnávat každý den jeho života, i když vám není znám... Že jsem princi Böindilovi nedovolila užití dvou sekyr? Jest tomu tak. Ale díky tomuto mému rozhodnutí nakonec zvolil věc mnohem cennější jeho duši. Dar od jeho bratra. Věc, která mu bude připomínat aby krotil žár své krve. Nemám žádných výčitek. Tak jako zcela nemohu vyčítat tobě dar, jenž ti byl dán za závojem hvězdného třpytu, který jediný ti umožní číst z tamních hvězd. Dnes jste se všichni něco naučili. A ještě mnohé se naučit, musíte… Přeji vám štěstí…“ Zrcadlo světů se uklidnilo.
Jako druhý z řad kraleviců vystoupil princ elfů a v mistryni se cosi pohnulo. Bylo zvláštní to sledovat. Odešel první, nyní odcházel druhý a prozatím jen jeden z osmi zúčastněných pochopil oč ve zkoušce skutečně jde. Jeden jediný…
Princ předstoupil před zrcadlo a stejně jako kentaur před ním, se dotkl prstenem skla a představil: „Alinor Filip Irian Valtaren, syn Filipa Morgana Valterena a Sinthil, princezny elfů, jejímž otcem je elfský král Dimion Deritheiren. Princ elfského rodu.“ Na srdci měl stín a v duši obavy. Jen bych rád věděl, kolik mi toho ještě děs zamlčel, ať už úmyslně, nebo proto, že to sám zapomněl. Přeci jen v sobě nalezl stopy výtek k milovanému dědovi.
„Říká se, princi, že některé věci nestačí tušit, nestačí je cítit ve svém srdci, ale je potřeba je slyšet. Jste tohoto rčení řádným příkladem. Sám proto neváhejte i to co považujete za samozřejmé říci nahlas, ať nedopustíte se na někom stejné chyby, jaké se dopustili na vás…“, promluvila mistryně k princi elfů v myšlenkách.
A on šel. Co tam je? A....kde to vlastně je? Vtíraly se vířící neodbytné myšlenky, kterých se, přes veškerou snahu o čistou mysli, nedokázal zbavit. Ale vrátit se kvůli tomu nehodlal. Ani se vyptávat… Neboť co má být utajeno, utajeno zůstane.....Dokud nebudu na druhé straně a sám to nezjistím. S přivřenýma očima vklouzl do hlubiny zrcadla, jako kentaur před ním a ono zrcadlo se za ním opět uzavřelo.
Sotva se tak stalo, předstoupil trpaslík. Jeho nitro stále sžírala zloba, ale soustředil svůj temperament k tomu, aby se představil a s hrdostí vlastní jeho lidu, prošel za kentaurem a elfem.
„Boïndil Dvojčepel z klanu Vrhačů seker z kmene Druhých. Syn Gundrabura Bělohlavého krále druhých a velkokrále trpaslíků, jenž byl bratrem krále Hamura.“ Pronesl zvučným hlasem, prstem se dotýkal skla a to se změnilo ve vodní hladinu.
„Neprovinila jsem se na cti ani spravedlnosti, mistře trpaslíku. Vždyť i vy si s sebou odnášíte dar. Nedostal jste jej ode mě, ale dar to je. A pro ty kteří nemají dar věcný se zde dostalo daru poučení. Nesuďte, pokud nevidíte hlouběji a Vaše oči nedohlédnou do všech koutů temných místností…“, zaslechl ve své hlavě elfčin hlas a jen ho to více popudilo. Nechtěl už nic dalšího slyšet, byť to mohla být pravda.
Po obezřetném kentaurovi, trpaslík prostě vstoupil. Byl to jeho způsob jak se vyrovnat s věcmi neznámými.
Čtvrtá šla hobitka. Pentle v kudrnatých vlasech se jí jemně vlnily. Bod ze kterého není návratu, tohle je on. Už nikdy nic nebude jako dřív… Třeba se už nevrátím. Potřásla hlavou a stiskla čtyřlístek. Ještě pár krůčků… Jeden… Dva.. Ne neotočím se!! Tři…
Zastavila se před velikým zrcadlem a vypjala se do celé své výše.
„Lila, řečená Pentlička, dcera krále Beldila, z Kraje,“ její hlas se třásl, ale přesně dle instrukcí přiložila prstýnek a vyčkávala, zatímco se celé její nitro chvělo. Přes všechnu nejistotu a strach ale zůstala stát a viděla jak se povrch zrcadla změnil.
„Jsi první, kdo se ptá, Pentličko z Kraje. První kdo si uvědomil, že zkouška může pro vás být zastávkou konečnou na cestě vašeho žití. První kdo zvěděl, že ať už zkouška dopadne jakkoliv, nikdy pro ty kteří přežijí již nic nebude jako dříve. Každá zkouška která se uskuteční může buď křehkou rovnováhu našeho světa zničit a nebo ještě více utužit. O tom kam se váhy pohnou nyní, rozhodnete vy. Proto… Volte moudře…“, poradila jí mistryně mezi mágy, ale pro hobitku už bylo pozdě aby se otočila a vrátila. V tu chvíli totiž udělala poslední krok a překročila svůj „bod“ a zmizela v Zrcadle světů.
Chci odsuď... Tohle místo se mi nelíbí. Blesklo hlavou hlavou princi barbarských kmenů. sledoval jak kentaur, elf následováni trpaslíkem, jak podivná souhra okolností, a nakonec i hobití princezna mizí za zrcadlem.
Zavřel oči a proběhl svou myslí a vzpomínkami vším co vyslechl od svého příchodu. Teprve poté jeho mysl zamířila k domovině a k pláním, ve kterých strávil dětství. Čím více se vzdaloval, tím klidnější se cítil. Sundal z krku prsten, otevřel oči a s ledově klidným výrazem v nich předstoupil před zrcadlo, jako všichni ti před ním.
„Jsem Kéron Poutník syn náčelníka kmene Vlků.“, pronesl hrdým hlasem. „Ten jenž je princem lidu z Plání.“ Dotkl se prstenem středu zrcadla a opět ho pověsím na krk, sotva se hladina rozvlnila.
„Ne každý z účastníků zkoušky přišel aby zvítězil. Nejste sám, princi Kérone. Vaše obavy o to zda rozhodnuto jest předem jsou zbytečné, ale to poznáte lépe až projdete na druhou stranu. Jak jsem již sdělila princi Böindilovi, dar, i když třeba ne od někoho zde a ne věcný, jste obdrželi všichni. Tím vaším je obezřetnost, obavy a odhodlání…“, zaslechl ještě, ale zrovna tak jako hobitka, byl již v půli pohybu a průchodu tou magií nasáklou věcí. Nebylo moci, jež by jej v ten okamžik dokázala zastavit.
A tak i další z princů zmizel. Pak přistoupila paní z Divých hvozdů. Dryáda byla klidná, jak klidná jen mohla být. Všichni již zrcadlem prošli. Bude tedy sdílet stejný osud, ať již bude jakýkoliv.
„Nionne, dcera hor a bouří.“, uklonila se zrcadlu, protože ho, ač to mohlo znít zvláštně, považovala za živého tvora. Teprve poté přistoupila k jeho povrchu a dotkla se ho prstenem. Zčeřená hladina zrcadla jí svým tvarem připomněla tůňky v lesních říčkách, a tak se ani nemusela příliš přemáhat, aby udělala onen poslední krok a prošla jím…
„Ellyn, kočka prince Alinora jest živý tvor, jest jeho pomocníkem, ale tak jako jemu může pomáhati věrný přítel v podobě šelmy, vám slouží vaše nohy a ptákům křídla. Pověz, dcero hor a bouří, mám vzít ptáku křídla? Jak by vám byl roven?“ Odpověděla v myšlenkách mistryně na dřívější Dryádiny protesty vůči kočce, které sama Nionne pronášela jen v uzavření vlastního nitra. Další z uchazečů zmizel v hlubinách mezi světy.
Pixinka cítila napětí a strach. Měla dojem, že se v každém z přítomných něco změnilo. Zkouška už zdá se začala. Zkouška začala už ve chvíli, kdy jsme byli vysláni... A první část se blíží ke konci. Vstoupit, či nevstoupit? Vrátíme se vůbec? A kam nás posílají? Vždyť nechci vyhrát. Nebylo by lépe odstoupit? Co nás čeká na druhé straně?, Sleduji jak jeden po druhém přistupují zástupci královských rodů k zrcadlu. Kentaur, elf, trpaslík, hobitka, barbar i dryáda. Už zbývala jen ona a troll. Troll z lesů…
Podívala se na něho, na mistryni i chlapce s podivnýma očima.
„Věřím moudrým, že zkouška má pádný důvod, proč je jakou je. Věřím Vám, paní, že ve své moudrosti jste spravedlivá. Věřím i Vám, mladý muži, že zrcadlo jest naší cestou dál. Věřím svému otci, že vybral nejlépe jak mohl. Věřím vůli Starších z kruhu Urmek, kteří rozhodli pro tuto cestu míru a věřím, že touha po vítězství jednotlivce, nezastíní to nejdůležitější. Vítězství nás všech a těch kteří obývají naše společné země.“ Uklonila se a posléze sama přilétla k zrcadlu, jehož plocha byla teď stejně hladká a průzračná jako na počátku. Bylo to poprvé co se setkávala se zrcadly a bála se chladných odrazů sebe sama, prázdnějších, než byly všechny jiné ve vodních hladinách.
Opatrně vzala kamínek s prstenem a přilétla ještě blíže, aby jej mohla přiložit na určené místo.
„Jsem Wenexie, čtvrtá dcera krále Paretaia, třetí toho jména, princezna pixxie.“, představila se té podivné věci. Byla tak veliká, tak děsivá ale také krásná a důležitá. Jako ostatně vše tady.
Když se hladina rozvlnila jako vodní tůně, připadalo jí bližší, i když věděla, že je to jen magií, kterou v sobě zrcadlo váže. Mohla by se ohlédnout po elfím novici i mistryni, ale těm už neměla co víc říci.
„Jsi moudrá, Wenexie, moudrá a šlechetná jako nikdo jiný, koho můj niterní zrak kdy spatřil. Pro jiné slabost je pro tebe silou, ale pamatuj, že všechno jen tím zdolati nelze. Přeji ti štěstí…“ Uslyšela sama v sobě mistrynin hlas, jako i ti před ní.
Nedechla se a zavřela oči. Je čas jít… A tak mávla křidélky, dotkla se plující lesklé hmoty a ponořím se do víru magické cesty očekávající tedy, druhou stranu ať už bude jakákoliv…
Pixinka zmizela a zůstal jen troll. Vysoký, silný a poslední. Na nic dlouho nečekal a následoval ostatní. Nic už neříkal. Nikomu. Vše bylo řečeno a on si stejně nikdy na dlouhé řeči nepotrpěl.
„Jste mistrem přežití, princi Krakmare. Nezdolá Vás žádná bouře ani síla přírody. Ale vězte, že pro mnohdy nestačí jen přežívat. Dokážete také žít?“ Zeptala se jej paní Fanyerach, ale jemu to bylo jedno.
„Krakmar, syn náčelníka Vrága, princ národa Lesních trollů.“ Jediný dotek prstenu mu stačil, aby zrcadlo předvedlo to co již osmkrát před tím a on prošel za ostatními.
Zrcadlový sál se vyprázdnil. Zůstali zde jen Ra’jil a Fanyerach.
„Proč jsi vlastně tady?“ zeptala se ho, jako by to snad bylo poprvé co mu někdo položil onu otázku. Vše co věděl jim již pověděl. Nic dalšího zatím nepoznal ze svého úkolu.
„Nevím…“, hlesl tedy popravdě. Jeho samotného to uvnitř hlodalo. Tím však jejich rozhovor skončil. Temné roucho paní Fanyerach se zavlnilo, jak se otočila na podpatku a odkráčela. Ra’jil vrhl po zrcadlovém sále poslední stinný pohled a odešel za ní. Až sem příště vstoupí, bude zde celá Rada…
***
Roundrant nebyl přítomen vyslání kraleviců. Měl být, ale nepřišel. Stále přemítal kdo by mohl být zrádce, co by měl takový jedinec zalubem a co by mohl provést. Že se to týká zkoušky mu bylo jasné, ale kdo a jak by ji mohl ovlivnit? A Kdyby to někdo udělal, dokázal bych na to přijít? A poznal by to ten chlapec?
***
Demetrius odložil poslední z prstenů, původně určený pro prince gnómů a zasedl za svůj stůl, kde pohledem přelétl tác s devíti prsteny. Devíti pravými prsteny…
***
„Trápí tě něco?“, zeptala se Fanyerach Roundranta, uprostřed noci, když jej nalezla hledět z okna své ložnice.
„Kdybys mě chtěla zradit, mocná Fanyerach, jak bys to udělala?“, zeptal se jí jen.
V obou z nich se něco otřáslo. Ticho se stalo nesnesitelným.
„Zradila bych tě jen, kdybych si myslela že mohu nastoupit na tvé místo v radě Urmek.“, vypravila ze sebe přiškrceně.
„Zradit mě, znamená zradit všechny z kruhu.“ Potlačoval on svou náhlou slabost.
„Je-li kruh slabý…“
„A jsi ty dost mocná?!“ zvýšil hlas a ohlédl se po ní. Byla tak krásná, nahá, nepřikrytá v teplé letní noci… „Jsi tak pošetilá?“ Nepřestával ji propalovat pohledem.
Jejich mysli se spojily a utkali v nerovném boji. Byli si blíž než kdy dřív. Blíže, než kdykoliv později. Žádné později už nikdy nemělo přijít…
***
Na druhý den se celá Rada mágů sešla v zrcadlovém sále. Všichni až na Fanyerach, kteráž zaplatila daň života Roundrantovi. Života a duše.
I Ra’jil cítil že se něco změnilo. Že se stalo něco co je nad jeho chápání a síly.
Jednotlivá zrcadla ukazovala dění jež prožívali kralevici jako součást zkoušky. Byly to kruté scény, tvrdé a nelítostné. A co mohl on? Dívat se… Nic víc, jen to… A jeho hvězdný otec a matka? Byli příliš vzdálení, než aby mu mohli pomoci, či poradit. Svůj křišťál daroval Chamuelovi. Neměl ani jak rozprávět s měsícem. Myslel to dobře, tak proč se teď tolik bál, když hleděl do očí třetího z Urmek? Do chladných očí, které pozbyly posledních zábran, když v noci zahubil tu, kterou jedinou na světě miloval…
„Mezi vámi je zrádce a já ho odhalím, nebo zničím i kdyby to znamenalo podkopat základy této věže!“ rozezvučel síň jeho hlas. „Očekávám přiznání!“ přelétl je všechny pohledem. O účastníky zkoušky se teď nikdo nestaral. Jen chlapec z hvězd se díval. Díval se aby nemusel vidět nic z toho co se dělo kolem něj. Připadalo mu že by zde neměl být. Že by zde vůbec neměl být…
Nikdo se ale nepřiznal…
***
Čas plynul a jeden po druhém mágové z Rady umírali. Demetrius vyčkával. Trenkar se otřásal s každým zemřelým z nich. Roundrant nenacházel východisko. Sledoval dění za zrcadly a tápal v magii, přemítal a hledal odpovědi. Stejně jako Ra’jil sám. Ani jeden z nich však se ničeho nedopátral.
***
Kopyta Nathanielova koně dozněla na nádvoří kol bílého stromu uprostřed hlavního města. Lilith pozvedla svůj slepý zrak ke svému milému.
„Neměl bys zde být, Nathane…“, hlas se jí třásl. Cítila bolest, cítila strach a chlad…
„Miluji, Lil, nemohu už bez tebe být!“, nenechal se odbít.
„Víš co to způsobí, nesmíme…“
„Drant se mýlí. Jistě se mýlí… Nevíme nic jistě. Když budoucnost známe můžeme jí změnit, nikdo nám přeci nemůže bránit abychom se milovali, Lil… nikdo…“, naléhal a polkl před svou vyvolenou.
Objala jej.
„Chyběl jsi mi…“, zajela mu prsty do vlasů tak pevně až to zabolelo, ale on bolest potlačil. Přitiskl jí hlavu do klína a pažemi ji objal kolem pasu.
***
Probudil se. Bylo mu jako po dlouhém namáhavém běhu, kterýž už léta nepocítil. Ten sen… Stále jej cítil a byl jím spalován. Tou zhoubnou silou. Úplně zapomněl, co že předpověděl a nemyslel by na to dál, kdyby se však jeho sen nevrátil. Kdyby se nezměnil…
***
Znovu se zástupci Urmek sešli kolem Hvězdného stolu. Tak jako již před Zkouškou aby se poradili. Pán magie slábl a umíral. S každým z mágů s jehož smrtí ona síla slábla, slábl i on sám.
„Zdál … Zdál se mi sen…“, začal vyprávět. „I pojednou že prasklo dračí vejce, když do něho udeřil blesk, silou mocností starších než svět je sám, a to vejce stalo se branou, do srdcí a duší vytesanou, branou mezi časem a prostorem, nekonečnou, smrti a života, z níž naděje povstala…“, rozkašlal se. Gilven, leč jej neměla příliš v lásce se nechtěně zatajil dech. Vše se zdálo ohroženo.
„Naděje hluboko v srdci ukrytá, v lásce spočívá. V lásce a moudrosti, v soucitu… Hluboko v Prachu hvězd se ukrývá…“, dořekl Drant a sesul se níže ve své židli. Taliesin probodl pohledem oba milence a ti se přiznali. Čas který byl až do onoho dne jejich přítelem se nyní postavil proti nim a oni nebyli připraveni.
„Gil, musíš jít k Měsíční věži. Popros hvězdy o pomoc… Žádej o radu naším jménem, musí být způsob jak zvrátit Roundrantovo vidění.“ Nikdy si nepomyslel, že to skončí právě takto. Ještě žila naděje, ale byla skutečná?
***
Gilven stanula na úpatí Měsíční věže tak jako už mnohokrát.
Sám Měsíc z vrchního schodu na ni shlížel z celé své výše a na obloze se stříbrný kotouč právě ujímal vlády.
„Nemohu ti pomoci, Gilven, z národa kentaurů. To není v naší moci. Vše jednou skončí a má-li nyní nastat konec Věku Urmek, nemůžeme zasáhnout ani nic měnit.“
„Tak proč…? Proč jste posílal Ra’jila, pokud nemůže nic změnit?“ Na tvářích ucítila slané slzy. Měsíc však jen pokýval hlavou.
„Vždycky je naděje. Mohl něco změnit, kdyby dostal svou příležitost. Vy jste s ním ale nemluvili. Nikdo z mágů ani vás mu nedal dost informací aby mohl něco učinit. Tápal a tápe stále. Až pochopí, bude již pozdě. Ono už vlastně pozdě jest, Gilven. Cesta Urmek končí…“ A s těmi slovy jej zahalila přízračná záře a on zmizel. Zmizel i se svojí věží, kteráž poprvé a navždy už zůstala skrytá jejím očím.
Ne… Ne…, odmítla uvěřit. Jako by snad právě odmítnutí skutečnosti mohlo něco změnit.
***
Taliesin se u společného stolu postavil: „Porušili jste vlastní slib. Porušili jste závazek kruhu Urmek.V Lilithině lůně dlí zhouba a zkáza. Mrzí mne to více než dokážu vypovědět. Lituji slov, kteráž nyní vyřknu a nikdy už nebudu moci vzít zpět. Nyní na konci našeho věku, jsem nucen vykázat vás z našeho kruhu. Jděte!“, vydechl a sesul se zpět na své místo.
Oba milenci společně opustili síň Starších, kde již nebyli vítání…
***
Princ Chamuel hleděl na noční nebe. Už byli všichni v tomto světě dlouho. Moc dlouho… Stále nikdo nezvítězil, nikdo neskončil s neúspěchem, krom těch, kteří zemřeli. Prsteny zůstávaly stále stejně chladné a neměnné.
Vytáhl Ra’jilův křišťál a četl z hvězd jako už několikrát před tím. Zdejší nebe bylo jiné, než jaké znal. Přesto mu krystal pomáhal z něj číst. Nyní však neviděl hvězdná znamení, nýbrž starého muže. Starého přízračného muže…
„Když dovolíš princi, Chamueli, vzal bych si zpět, chlapcův dar, jenž ti z dobré vůle daroval. Ty dobře tušíš co to znamená. Proč prsteny zůstávají němé… Ty to víš a i ostatní to tuší. V hloubi svých srdcí to cítí a ty to nyní zvíš s jistotou. Není pro vás cesty zpět a nikdy nebylo. Byli jste zrazeni, tak jako i Rada Urmek. Váš svět se mění ale vy už do těch změn nezasáhnete. Chlapec jenž ti dal jediný svůj majetek, jej však bude ještě potřebovat. Žijte tak dobře, jak umíte. Vy všichni… Hvězdy vždy stáli na tvé straně. Cestu ti však určili jiní. Nezazlívej nic těm, kdož bdí...“, zaslechl jeho přízračný vzdálený hlas. Nemohl tomu uvěřit a přeci někde v sobě věděl, že je to pravda. Věděl to dávno a nebyl sám. Mohl by odmítnout vydat chlapcův dar? Ne… To mu nepříslušelo. Ať už je zradil kdokoliv, posel hvězd to nebyl.
„Ano…“, hlesl jen a kámen z jeho dlaní vymizel. Zůstala jen prázdnota, chladnější než vesmírné dálavy. Prázdnota zmar.
Nikdy jsme neměli naději…
***
Na úpatí hor stáli dvě osamocené postavy. Starý muž v šedém rouchu a kentauří žena s dlouhými vlasy. Před nimi v plameni tonul jejich přítel a mág, Roundrant a kdesi v dálce se ozval dětský pláč.
„Co budeš teď dělat?“, ptala se ta žena.
„Jeho prví vidění se naplnilo… Naplní se tedy i to druhé. Vypravím se pod horu Guan-chick a budu čekat v Divém hvozdu, až přijde Moan-pa. Vyvolená, proroctví.“
„Proč myslíš, že to bude žena?“ Jejich oči se setkaly.
„Moan-pa, či Moan-ga, co na tom záleží?“
Přikývla.
„A ty?“
„Můj osud byl zpečetěn, když se mi Měsíční věž uzavřela. Vypravím se za Lilith a Nathanielem a pokusím se zabít jejich dítě.“
Starý elf políbil kentauří ženu na čelo a přitiskl si ji blíž k sobě. Oba věděli, že se jí to nezdaří, přesto však ji nechal jít. Zvolila si svou svůj osud tak jako si on zvolil svůj. To bylo právo, které jí nesměl upřít…
Skončilo to.
Popel rozfoukal vítr a týž vítr skryl její i jeho stopy v zemi. Vítr změn…
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 2.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 7 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
