obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska klade odpor jakémukoliv osudu."
Miguel de Cervantes y Saavedra
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Potemníci ::

 autor Doll publikováno: 16.06.2010, 8:17  
Kdo nebo co se skrývá v podzemí???
 

Ta ji nyní vězní u sebe, současně zvědavá i plná nenávisti k ní, a její výkřiky tlumí nános udusané půdy.
- John Connolly


Byla tma.
Naprostá tma.
Zkoušet se nadechnout v té drtivé, dusivé temnotě by se každé příčetné bytosti jevilo jako holé šílenství. Ale ona přesto pořád přerývaně dýchala. Jen tma. Pohltí vás. Naplní vás. A každým nádech jí v sobě máte víc a víc. Její nafouklé plíce, celé naplněné až k prasknutí tou prožluklou tmou.
Měla doširoka otevřené oči a neviděla vůbec nic. Nic. Vidí vůbec??? Snad neoslepla a neleží na nějaké jednotce intenzivní péče??? Možná má oči zalepené nějakými vatovými polštářky a zavázané spoustou bílých sterilních obvazů. Možná má zlámané všechny kosti v těle a jen pípající přístroje zapojené do zásuvek ji udržují při životě. Možná se ani nemůže hýbat . . .
Pohnula se. Něco se jí drolilo pod rukama. Malé tvrdé kamínky a sypká hlína. Zkusila se postavit, ale hlavou narazila na hroudu hlíny, tvořící strop jejího nového domova. Maličké mravenčí komůrky. Vyhloubené v hlíně.
Jako pohřbená zaživa.
Cosi na sobě cítila. Po těle jí přebíhal mráz a nejen on. Jako hlazení hedvábného šátku na prokřehlé kůži. Hnusného hedvábného šátku se spoustou sulcovitých střapců. Štítí se ho. Toho šátku omotaného okolo –
Najednou si s hrůzou uvědomila, že tu není sama. Dotýkají se jí tenké, bledé a sinale bílé ruce (Jsou to vůbec ruce??? Necítila na prokřehlé kůži žádné prsty – jen jakousi teplou roztřesenou hmotu.). Naštěstí nic neviděla.. Šeplavý smích v temnotě. Chrčení a chrochtání, ale ne z jejích úst.
Křičí, ječí, tiše vzlyká. Ale nikdo ji neslyší.
Ne pod nejméně deseti metry solidní zeminy. Uvězněna navždy ve společnosti té vilné věci. Nikdy ji nikdo nenajde. Protože se propadla. Zem se po ní slehla. Doslova.
Ptáte se, jak se tam dostala??? Ptáte se, jak se mohlo lidské děvče ocitnout v úzkých, stísněných místech, kam člověk prostě nepatří a kam by se nikdy sám od sebe nedostal. Ve společnosti tvorů tmy???
Dobře, dozvíte se to. Povím vám, jak to celé začalo . . .

***

Naprosto nevinně, nenápadně a nepostřehnutelně. Tak to celé začalo. Samozřejmě že někdo by mohl říct, že si za to může sama – měla se chovat jako slušné děvče a odnést si to složené v kapse až domů – ale ona za to nemohla. I jeden malý oblázek může spustit lavinu bludných balvanů.
Až se mi dělá trochu špatně jen když mě napadne, jak málo stačí k tomu aby jste porušili tu hranici. Aby jste nevědomky udělaly nějakou nicotnou věc, kterou si ani neuvědomíte. A ta nedůležitá, zdánlivě (zdánlivě je tu klíčové slovo, protože i když nám se může jevit jako prkotina, pro ně je to událost velikého významu – téměř něco jako pozvání) nicotná věc okamžitě odstartuje řetězovou reakci. Reakci, která se vám rozhodně nebude líbit. Ale vy se budete líbit jí. A ona vás vždycky dostane. Vždycky. To akorát vy se už nedostanete z ní. Nikdy.
Tak mě napadá, že třeba všechny (a když ne všechny, tak minimálně většina z nich) ty ztracené duše, které zmizely beze stopy a které dodnes usilovně hledají uniformované postavy s revolvery a baterkami na těch nejšpinavějších, nejzapadlejších místech – že třeba všichni ti ztracení lidé, ty odložené nedořešené případy – mohli udělat tu nicotnou věc. A oni si toho všimli. A když ne oni, tak někdo jiný. Něco jiného. A využili toho.
Ať je to jak chce, už delší dobu mám vážné podezření . . .
Ale zpět k jejímu příběhu. To, co se stalo jí byla totiž naprostá blbost. Taková hovadina, kvůli které brečí malí usmrkanci na pískovištích a která se běžně stává těm divočejším dětem při běhání na školním hřišti.
Rozbila si koleno.
Ty její staré rozšmatlané nazouváky (spíš vyzouváky, protože ty botky po starší sestře jí byly stejně větší a pořád se jí vyzouvaly) se na procházku – brodění se po kolena vysokou luční trávou plnou pilných mravenečků a broučků šplhajících po štíhlých šťavnatých stéblech mezi poletujícími bělásky a tiše bzučícími vosičkami - moc nehodily, ale ona je nosila skoro pořád. Staré, dobře vyšlapané, pohodlné. Byly to její nejoblíbenější boty. Stejně je divné, že zrovna ta věc kterou měla tak ráda jí uchystala takový odporný osud. Krutá ironie.
Překrásný letní den. Pestrobarevné voňavé luční kvítí jí přátelsky kynulo. V dálce se vlnil zelený cíp lesa a po blankytně modré obloze se pásli načechraní, naducaní beránci bílých obláčků. Celá prosluněné louky byla brzo ráno ještě nacucaná ranní rosou a kulaté kapky zářily na sytě zeleném, šťavnatém moři vlnících se travin jako drobné diamanty v těžkém, temném sametu nákladné večerní toalety blaženého bohatství. Venkovská idylka. Celý svět se směje. Krajinka jako z pohlednice. Teda až na tu díru.
Napřed si jí vůbec nevšimla. Prostě se blaženě batolila po prosluněné louce. Až si jí najednou vyzula ta stará, ošmatlaná bota a ona upadla na zem. S hlasitým vyvřísknutím se natáhla jak široká tak dlouhá a levé koleno si rozbila o tvrdou hranu vyčnívaného kamene, napolo pohřbeného po zemí mezi zelenou luční trávou. Krev jí obarvila roztržený lem krátké květované sukně na červeno. Jako ty krásně kvetoucí vlčí máky všude kolem.
Když se pokoušela zvednout, pravá ruka jí zapadla do nějaké podezřelé prohlubně. Překvapeně se posadila a přitiskla si na rozbité koleno parfémovaný papírový kapesníček z kapsy své kostkované košile. Měla štěstí že tam rovnou nespadla a nezlámala si obě nohy.
Stačilo by jen upadnout trochu víc doprava a -
Když pohlédneš do propasti, propast pohlédne do tebe.
A ona si ji prohlížela velice překvapeně. Byla moc velká. Podezřele velká. Na každé louce jsou samozřejmě kopečky krtin, zaječí nebo dokonce liščí nory a někdy třeba i menší sesuv půdy, ale touhle dírou by snadno prošel i průměrný člověk. Vlastně proplazil. Otevřená, kulatá a bezzubá prázdně zející podzemní ústa ověnčená věncem spleteným ze změti stébel ševelících trav. Z těchto úst ale nevycházela žádná slova ani spiklenecký šepot. Jen podivný zemitý pach mokvavé hlíny a dávno pohřbených věcí, zakopaných a zasutých.
Otřela si pravou ruku do zničené sukně. Byla něčím ulepená. Něco bezbarvého a páchnoucího . . . Nějaký vazký studený sliz . . .
Sliz ze stále se svažujících stěn jámy. Jámy zvolna zanořující se do hlubin jako chladná chodba nějakého gigantického, téměř tekutého červa tvořeného snad jen soudržným slizem nebo obrovské nory pracně vyhloubené ploskýma lopatovitýma rukama jako cestičku na povrch. Možná že je celá zem skrz naskrz provrtaná podobnými chodbami a my o tom nemáme nejmenší ponětí, protože jen málokterá z nich vede jako vzdušný průduch napovrch.
Pod našima nohama.
Tam, kde je nevidíme můžou existovat celá podzemní města jako mraveniště. Dobře skrytá a obydlená věcmi, které se jen v noci pod pláštíkem tmy v měkkém svitu měsíce mohou pohybovat pod nebem aby . . .
Tato nora totiž nevedla dolů do hlubin.
Vedla ven. Prokopaná nebo vyhloubená zevnitř. Ze země.
Rozhodla se, že pro dnešek už se neprocházela až až. Podivně zneklidněná se rychle postavila na nohy a odkulhala se zpátky domů. A protože po ruce nebyl žádný odpadkový koš, hodila svůj zakrvácený kapesník dolů do díry.
A něco ho našlo a nasálou sladkou chuť rudé krve.


Ne, ona za to nemohla. Nemohla to vědět.
Jak asi mohla vědět že krev je bránou??? Krev, která teče v našich žilách jako voda v prudkých potůčcích a bublajících říčkách ústících do všeobjímajících hlubin oceánů??? Jak mohla vědět, že horká krev tryskající z podřezaného hrdla odporných obětin je základní esencí všech démonických vyvolání??? Všech příšerných pozvání??? Jak mohla vědět, že rudou krví se každou noc nalévají umrlí upíři jako když se piják prolévá vínem??? Jak mohla vědět, že panenská krev je –
Ne, ona nic nevěděla. Oni věděli.
A přijali pozvání.
Věříte na víly??? Ale pod pojmem víla si tu nepředstavujete žádné éterické bytosti. Žádné okřídlené krasavice s hedvábným závojem vlajících vlasů. Žádné milovnice květin s ústy jako růžová poupátka a jemnýma bílýma ručkama, kterými hladí něžné okvětní plátky svých milovaných růží. Takové laskavé nymfy sice existují, ale ne v podzemí.
Tam vládnou potemníci. Hřbitovní larvy s vypoulenýma očima a široširým děsivým úsměvem. Slepé ponravy s potrhanými křídly. Plazí se černou hlínou mezi kořeny stromů a v hlubinách hloubí svá hnízda. Takové temné víly, dalo by se říct.
Nikdo nikdy neviděl potemníka. Ani já jsem je nikdy neviděla.
Ne - neviděla jsem, jak se zmuchlaný kapesník nasáklý tou vzácnou tekutinou, kvůli které vampýři vraždí zvolna snáší černou tmou mezi drobnými poletujícími částečkami prachu a hlíny až na samé dno. Neviděla jsem ty kulaté rudé oči zářící jako rubíny ve tmě, jak jim hned padl do oka. Neviděla jsem ten dlouhý, vlhký a hrubý jazyk, několikrát stočený v černé jeskyni obrovských úst, jak se hbitě vysouvá ven a chtivě olizuje vzácnou kořist. Ochutnává čerstvou krev. Neviděla jsem ani jak se ten tvor rychle proplétá změtí chapadel chodeb až do té nejhlubší, nejtajnější a nejděsivější komory, aby doručil to vzácné pozvání samotné sinalé, sulcovité, roztřesené, obludně obrovské a bezkřídlé královně vychytrale skryté v konejšivých hlubinách věčné noci. Neviděla jsem, jak Její Veličenstvo dalo šťastnému nálezci souhlas k -
Neviděla jsem nic, protože tam dole vládne věčná tma.

***

A ona taky nic neviděla. Vždycky k tomu totiž docházelo v noci.
Když tiše ležela ve své posteli v pokoji s pootevřenými okny – bylo přece léto, a v létě je nejhorší to dusivé večerní vedro – neviděla je. Jen slyšela.
Namlouvala sama sobě, že to jsou jen větve rozložité lípy rostoucí před oknem.
Tiché ťukání na nedovřené okno. Naštěstí jen na malou škvírku, kterou se protáhl jenom dlouhý a bílý kostnatý prst korunovaný tvrdým, zčernalým nehtem. Drápem. Jen trošku, trošičku nedovřené, vyklopené nahoře, nebo by zítra rodina našla v jejím pokoji jen rozházenou prázdnou postel a osudné okno dokořán. A hrudky hlíny. A možná by si i všimli, že na zmuchlaných prostěradlech ulpěla mastná vrstva jakési páchnoucí, neidentifikovatelné tekutiny . . .
Začala zavírat okno. Navzdory nesnesitelnému letnímu vedru spala až po uši zavrtaná v dekách a peřinách. Začala se bát tmy. Jako malá holka, která neusne bez rozsvíceného světla. Akorát že ona si lampu na nočním stolku nikdy nerozsvítila. Bylo už tak hrozné to slyšet. Ale ještě horší by bylo to dokonce vidět.
Usilovné škrábání křivých pařátů, marně sjíždějících po plochém průhledném skle okna. Pleskání křídel v tiché tmě. Jako obrovské a šedé mamutí můry s bělostnou lebkou otištěnou na zádech poletující okolo zhasnuté žárovky. Úpěnlivé volání. Tichý chrčivý šepot jako když na podzim spadané žluté a oranžové listy z koster oškubaných stromů prohání hvízdavý vítr opuštěnou ulicí.
Myslela si, že je to jen sen. Noční můra.
Až jednou se osudové okno roztříštěné ostrými, tvrdými kameny úplně rozpadlo a z hlasitým řinčením rozbíjeného skla padla poslední hranice. Mezi skutečným a neskutečným. Právě odbíjela půlnoc. Spolykala spoustu prášků a spala jako zabitá. Kéž by opravdu zemřela . . .


 celkové hodnocení autora: 95.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 5 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 18 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 JRZee 10.12.2010, 15:48:53 Odpovědět 
   Ahoj,
v podstatě souhlasím se Šímou, ačkoliv vzhledem k Tvé oblíbenosti S.Kinga chápu ty obšírné popisy více či méně důležitých detailů. Ti na opačné straně barikády od Kinga naopak tvrdí, že každá věta, každé slovo by mělo mít smysl a posouvat příběh kupředu, ni jedno slůvko navíc.
Osobně myslím, že je třeba najít zlatou střední cestu, ty inklinuješ spíše k té Kingovské straně.
Námět je zajímavý, správně temný a máš tam několik opravdu pěkných momentů. Jako celek povedené.
Pro mě za (ač ne docela čistě) jedna:)
 ze dne 15.12.2010, 11:36:17  
   Doll: Dík moc, doufám, že se ti povídka líbila a snad ses tam přes ty popisy nenudil. Pro mě popis nemá jen funkci posouvače děje. Pro mě krestlí bizarní atmosféru a děsí lidičky, kterří to čtou. A kinga miluju jako málo kterého autora :)
 Šíma 16.06.2010, 14:57:59 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma ze dne 16.06.2010, 14:56:58

   Původně jsem chtěl dát za Dvě, ale čert to vem! ;-)
 Šíma 16.06.2010, 14:56:58 Odpovědět 
   Zdravím! ;-)

Musím se přiznat, že mě k této povídce přilákal už její název: "Potemníci", který vyznívá dost strašidelně... Text se tváří, nebo byl původně napsán jako horor, ale alespoň u mne je tato atmosféra strachu a bezmoci určitým způsobem zabita velmi květnatými (až podrobnými) popisy. Tedy, ne že bych skuhral nad tím, že máš velmi širokou slovní zásobu a dovedeš k sobě zajímavě pospojovat jednotlivá slova (a slovní obraty), ale... Osudy a pocity dívky jsou prostě přehlušeny popisy a zajímavou stavbou celé povídky. Textík se nečte špatně, málem jako bych tam byl také spolu s vyprávěčkou... Mnohdy příliš vysvětluješ a odbíháš od tématu a hororový žánr tím malinko trpí... Ale může jít koneckonců jen o můj osobní názor a pohled na věc! ;-)))

Práce šotků Překlepníčků?

-- Vidí vůbec??? -- jedno znaménko na konci stačí (pokud se otazník nedá dohromady s vykřičníkem) ;-)

-- Možná se ani nemůže hýbat . . . -- Možná se ani nemůže hýbat... (mezery mezi tečkami u tří teček se nedělá)

-- Toho šátku omotaného okolo – -- Toho šátku omotaného okolo. (A dál nic? Pak namísto pomlčky by konci věty slušela snad více tečka nebo tečky tři. Všiml jsem si tohoto ukončení věty v textu vícekrát...)

-- Naštěstí nic neviděla.. -- Naštěstí nic neviděla. (jen tři tečky, nebo jednu, ne dvě)

-- A ta nedůležitá, zdánlivě (zdánlivě je tu klíčové slovo, protože i když nám se může jevit jako prkotina, pro ně je to událost velikého významu – téměř něco jako pozvání) nicotná věc okamžitě odstartuje řetězovou reakci. Reakci, která se vám rozhodně nebude líbit. Ale vy se budete líbit jí. A ona vás vždycky dostane. Vždycky. To akorát vy se už nedostanete z ní. Nikdy. -- (Možná zbytečné vysvětlování, ale k vytvoření určité atmosféry... Kdo ví?)

Jsem hodně ukecaný (připouštím), ale ve Tvém případě mi připadá ono "odbíhání od tématu" a určité "vysvětlování" jako přítěž a svým způsobem ubírá příběhu na atmosféře (Nešlo by to v mnoha případech napsat jednodušeji? Mám na mysli ty texty v závorkách...)

-- V dálce se vlnil zelený cíp lesa a po blankytně modré obloze se pásli načechraní, naducaní beránci bílých obláčků. -- (Bez těch bílých obláčku? Ono asi každého "nakopne", že jde o oblaka na nebi, ale kdo ví?)

-- Celá prosluněné louky byla brzo ráno ještě nacucaná ranní rosou a kulaté kapky zářily na sytě zeleném, šťavnatém moři vlnících se travin jako drobné diamanty v těžkém, temném sametu nákladné večerní toalety blaženého bohatství. -- (Zkus si tuto část textu pročíst. Skladba tohoto souvětí vyznívá nejen po stylistické stránce podivně...) -- Celá prosluněná louka byla brzy ráno ještě nacucaná ranní rosou a kulaté kapky zářily na sytě zeleném šťavnatém moři vlnících se travin, jako drobné diamanty v těžkém temném sametu nákladné večerní toalety. (blaženého bohatství? Ano, vláha je určitě bohatství pro trávu a květenu, ale celé souvětí vyznívá dost těžkopádně...)

-- Jámy zvolna zanořující se do hlubin jako chladná chodba nějakého gigantického, téměř tekutého červa tvořeného snad jen soudržným slizem nebo obrovské nory pracně vyhloubené ploskýma lopatovitýma rukama jako cestičku na povrch. -- (dlouhá souvětí jen snižují čtenářovu pozornost a vypadají poněkud "těžkopádně")

-- schází čárky, např.:

- Možná, že je celá zem skrz naskrz provrtaná podobnými chodbami... (před "že")
- které se jen v noci pod pláštíkem tmy v měkkém svitu měsíce mohou pohybovat pod nebem, aby... (před "aby")
- ...že rudou krví se každou noc nalévají umrlí upíři, jako když se piják prolévá vínem? (před "jako")

Takže tak! Když se to vezme kolem a kolem, není to zas tak špatné počtení! ;-)

Jedna až Dvě?
 čuk 16.06.2010, 8:14:31 Odpovědět 
   Horor s morbidním nádechem: nikdy si nemůžete být jisti, že na vás nenalíčí past zlí a hnusní tvorové z podzemí.
Zvlášť když ucití a získají čerstvou krev. Dost sugestivní líčení, docela dobře napsané. První část s tázajícím vyprávěčem, který ví, co se děje, ,trochu narušuje napětí. Možná, že by dodržení chronologie zvýšilo napětí: od :proč? k popisu co a jak. Horor v podzemí mohl být o něco víc rozpracován, náznak dalšího osudu, zvýšení účinku lepším popisem potemníků.
udělaly?
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Co je třeba udě...
eRaziEl
KRÁL ŠÍLENSTVÍ
Janir Killman
O životní filoz...
Nikis
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr