|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28115 příspěvků, 4451 autorů a 296077 komentářů :: on-line: 5 ::
|
 |
|
:: SMLOUVA S ĎÁBLEM 4. DÍL ::
 Tonyend |
publikováno: 26.07.2010, 7:52
|
| Životní příběh Tonyho Wolfa |
| |
|
|
O nohy tam nepřišel ani v době nejsilnějších Spojeneckých náletů.
Těch šest let, co tam byl, jej poznamenalo jinak. Asi tam ztratil to, čemu se říká cit.
Možná, že ne úplně. Mámu měl rád, ale nedával to moc najevo. Neuměl říct vlídné slovo a pohladit.
Máma byla jiná. Hodná. Dovedla mě pohladit, vyprávět před spaním pohádky, políbit na čelo na dobrou noc. Byla laskavá a cit mohla rozdávat.
Od otce jsem denně slyšel, do patnácti let, jen Musíš a Nesmíš!
K výchově mu postačil těžký kožený řemen, kterým mě mlátil hlava nehlava. A facka? To je slabé slovo.
Výprask jsem dostal pokaždé, když usoudil, že se něco rozcházelo s jeho nároky a názory.
S oblibou používal k mému potrestání také ostrých smrkových polínek, na kterých jsem musel půl hodinu klečet. Jinak jsme s nimi topili v kamnech.
Nevím, jestli to týrání odkoukal od Němců, nebo tak byl vychován svým otcem.
Byl to můj tatínek, ale nikdy jsem mu tak neřekl. Pro mne byl buď Otec, nebo On.
Mámu jsem miloval. Ta byla hodná a trpělivá, stejně, jako byla paní Berková.
Ta ale nebyla pořád doma, chodila to tovární prádelny, ve které pracovala.
Moje máma chodila jen na nákupy. Nechtěla jít se mnou ani do blízkého kina Oko.
Pan Berka jezdil na vozíku.
Ale neměl ten obyčejný, se dvěma koly. Ten jeho měl kola tři. Vzadu dvě, mezi nimi byla kožená sedačka. Vepředu bylo kolo třetí, kterým se vozík řídil. Pohon byl ruční, řetězem. Na řidítkách byly pedály, jako na jízdním kole. Místo nohama se muselo točit pedály rukama. Pak se vozík rozjel.
A jezdil hezky rychle, zvláště z kopce u domku.
Když byl pan Berka opilý, kluci někdy vytlačili vozík před vrata domku a vozili jsme se v něm po ulici.
Kolemjdoucí se podívali a říkali si, „tak malý, takový chudáček a musí jezdit ve vozíku…“
Měli jsme z toho velkou srandu.
Berkovi měli také za dvorkem malou zahrádku. Pěstovali si zeleninu, pár řádků měli brambor a taky pár keříků červeného rybízu. Z jeho plodů si pan Berka vyráběl doma víno. Na dvorku kvokalo pár slepic a v kotci měli králíky.
Ale měli tam extra záhon a na něm pěstovali zvláštní rostliny.
Tabák. Z jeho usušených listů si pan Berka pak řezal tabák, který balil, jako můj děda, do papírků a šůlal si cigarety. Kouřil také stovku denně.
Kluci se mě ptali, jestli jsem už kouřil.
„Ještě ne.“ Byla má odpověď.
To bylo v době, kdy jsem chodil do 2. třídy.
Oni už občas kouřili. Rozhodli se, že mě zasvětí do tajů kouření.
Chodili jsme do nedalekého parku, kterému se říkalo Kotva.
V něm jsme měli pod železničním náspem, v hustém křoví zlatého deště, vybudovanou skrýš, naše Doupě, do kterého jsme si vlezli, aby na nás nebylo vidět. Vidět bylo do Doupěte jen od kolejí, ale po nich nikdo nechodil, bylo to nebezpečné, jak mi říkal otec.
Kouření velel jeden ze starších kluků Berkových, Slávek, který chodil do 9. třídy.
Obstaral cigarety i sirky.
Vlezli jsme si do Doupěte a Slávek rozdal cigarety Partyzánky.
Poučil mě, jak mám natáhnout kouř do plic.
Ale napřed jsem musel odříkat slib, že to nikomu neřeknu a pak vstupní formulku, abych se stal řádným kuřákem.
Slib jsem dal a tak jsem mohl říkat vstupní formulku.
Dal jsem si pořádného šluka kouře do plic. Zadržel jsem dech a spustil.
„Správný kuřák řekne deset slov, než vypustí kouř ven z plic!“
Kluci pečlivě počítali, jestli jsem řekl deset slov.
Teprve pak jsem vydechl kouř z plic.
Hlava se mi zatočila a bylo nějak zle od žaludku. Necítil jsem se po prvním kouření nejlépe, ale nezvracel jsem, jako někteří jiní kluci, kteří to také zkusili. Ti pak nikdy nevzali cigaretu do pusy.
Já to ustál a byl jsem přijat do party.
Tak jsem občas s kluky kouřil Partyzánky. Nestály moc, krabička s deseti „brky“ byla za 1.60 Kč a sirky dvacetník.
Peníze jsme si sháněli nejčastěji sběrem papíru a železa. Prošmejdili jsme město, a co se dalo odnést, to jsme odnesli do Sběrny surovin. Tak jsem sice poznal město Brod, ale stejně jsem nevěděl, jaké vlastně je, jak žije, jak se nenápadně rozrůstá o nové ulice, sídliště. Naší partě nadlouho stačilo Brod znát tak, abychom věděli, kde se dá co šlohnout a odvézt to do Sběrných surovin. O nové ulice a sídliště jsme neměli zájem.
Co bylo těžké, na to měli kluci doma malý vozík, dvoukolovou kárku.
Starší brášci předávali své zkušenosti, kde se dá sběr sehnat, těm mladším.
V Doupěti jsme si někdy rozdělali malý ohníček a opékali na něm špekáčky.
Na cestu domů každý dostal mentolový bonbón. Sloužil nám k zamaskování dechu, aby nebylo poznat, že jsme kouřili.
Máma to neomylně stejně poznala.
Dala mi výchovnou facku a radu, abych nekouřil. Když na to přišel otec, tak pane jo, to byl zase výprask.
Cítil jsem se jako mučedník, jako mistr Jan Hus na hranici. Taky jsem neodvolal.
Partu jsem nezradil a sem tam kouřil v Doupěti s kluky dál.
Školní docházka byla bez problémů.
Vymýšlel jsem různé legrácky, za které mi třídní vyhrožoval dvojkou z chování, ale nikdy jsem ji až do 5. třídy nedostal.
Vysvědčení jsem měl docela pěkné. Prý kdybych byl více ctižádostivý a trochu přidal, byl bych studijní typ. Já se ale spokojil s dvojkami a nějakou trojkou na vysvědčení. A to na další studium nebylo. Tak jsem si raději pořád doma četl, abych si rozšířil vědomosti.
Chtěl jsem být kuchařem na zaoceánském parníku. Procestoval bych na něm celý svět, který jsem znal jen z knih, které jsem přečetl, které jsem si chodil půjčovat do Městské knihovny.
Knihy jsem si tam chodil půjčovat od chvíle, kdy jsem se naučil číst.
Když bylo venku špatné počasí, když jsem si nemohl jít ven hrát, zavřel jsem se do svého pokoje a četl a četl. Za týden jsem stihl přečíst někdy i deset knih.
Televizor jsme doma neměli, tak jsem si četl. Objevoval jsem stále nové a nové vědomosti.
Když jsme se přestěhovali do Brodu, tak mě rodiče nutili, abych s nimi chodil do kostela. Nelákal mě.
Každou neděli ráno jsem s nimi do kostela šel. Oba byli silně věřící. Já ani trochu.
Společně jsme vstoupili do kostela hlavním vchodem.
Naučili mě, abych si namočil prsty pravé ruky v mramorové vaničce, ve které byla jakási svěcená voda. Byla studená, jako ta doma, která nám tekla z kohoutku v kuchyni, nebo v koupelně.
Pak jsem se musel pokřižovat a pokleknout. Potom si naši šli sednout do dřevěné lavice.
Já ne. Řekl jsem, že půjdu blíž k oltáři, abych lépe viděl na pana faráře.
Ale kdepak, abych lépe viděl. Rychle jsem se protáhl davem věřících a utekl jsem z kostela ven bočním vchodem.
Ani kázání pana faráře mě nepřesvědčilo, abych začal věřit v Boha. Když byla mše u konce, vstoupil jsem zase do kostela a zůstal jsem stát u hlavních dveří a předstíral jsem, že jsem byl v kostele po celou dobu. Naši moji lež neprohlédli. Dostal jsem dvě koruny a mohl jsem jít do kina Oko na promítání filmu.
Věřil jsem, že je něco mezi nebem a zemí, ale že je to Bůh, tak tomu ne.
V Boha jsem přestal věřit ještě před školní docházkou.
Máma mi dala na svačinu chleba s máslem a jablko.
Šel jsem s chlebem a jablkem ven, za kluky. Jablko jsem snědl celé, ale chleba jen půlku.
Rozhlédl jsem se okolo sebe, nahoru dolů, do všech světových stran, a když se nikdo nedíval, tak jsem půlku namazaného chleba máslem zahodil do kanálu.
Se sklopenou hlavou jsem čekal, co se stane, co mi udělá Bůh za to, že jsem pohrdl božím darem, jak doma o chlebu mluvili naši.
Nevím, kde v tu chvíli byl Bůh, ale nablízku rozhodně nebyl. Žádný trest nepřišel.
Měl jsem jen špatné svědomí a to byl asi ten trest za to, jak jsem s chlebem naložil.
Pochyboval jsem, že existuje Království nebeské.
Definitivně jsem v Boha přestal věřit, když Sovětský svaz vypustil do vesmíru prvního kosmonauta světa, majora Gagarina. To bylo slávy!
Doma jsem naštvaně prohlásil, „že soudruh Gagarin byl ve vesmíru, vysoko nad zemí, kterou obletěl a do žádné Nebeské zdi nenarazil. Tak tam Bůh není.“
Máma zalapala po dechu. Otec se zamračil a beze slova si vzal klíč od sklepa a šel naštípat pěkně ostrá polínka. Během chvilky byl ze sklepa zpět s náručí polínek.
Vyskládal polínka na parkety do koutu v obýváku a poručil mi, abych si na ně klekl.
Půl hodiny jsem na nich za trest klečel.
Slzy mě tekly bolestí, ale trval jsem si na svém. Bůh není. Alespoň ne pro mne.
Nejvíc to mrzelo mámu. Chodila do kostela a modlila se, aby zase mohla dobře chodit. Modlila se k Bohu a ke všem svatým, ale zázrak se nekonal. Berle neodložila. Ale ten zázrak bych jí přál.
Učitelé se mě vyptávali, jestli v Boha věřím. Řekl jsem, že nevěřím. Měli radost.
Naočkovali mě už v Jiskřičkách, že jedině Čuk a Gek, Timur a jeho parta jsou ti praví, kterým můžu věřit.
Když jsem přešel z Jiskřiček do Pionýra, nosil jsem bílou košili a na krku rudý šátek.
Povinně, jako ostatní spolužáci.
To mně zase říkali, „že jedině komunisté a Sovětský svaz je pro celosvětový mír.
Až budu větším, že si místo bílé pionýrské košile obléknu modrou, svazáckou.
A až budu ještě větší, tak se stanu kandidátem Komunistické strany Československa.
A u odvodu mám říct, že chci na vojně být jedině u vojska Pohraniční stráže.
S nabitým samopalem a vlčákem u nohy budu bránit a chránit naši drahou vlast před Západními záškodníky a vrahy.
A správný Pionýr je ateista.“
Nevěděl jsem, co to znamená. Soudružka vedoucí mě poučila.
„Ateista nevěří v Boha. Nosí třeba bílou košili a má správně uvázaný šátek u krku. Rudý.“
Bílá košile a pionýrský šátek mně vydržely až do 5. třídy. Ateismus mnohem déle.
Na školním záchodě jsme potkali jednou nějakého kluka, z 9. třídy.
Ten Pionýr nebyl.
Jak nás uviděl, tak nám řekl, „že si máme s tím rudým hadrem vytřít prdel.
Že mu fotr dávno řekl, že je Pionýr komunistická obdoba nacistických Hitlerjugend.
Že on bojoval proti Hitlerovi a teď podobně blbnou lidi komunisti.“
Kouřil cigaretu Globus. Nabídl jednu i nám. Byli jsme machři, tak jsme si ji zapálili a zavřeli jsme se do kabin. Podávali jsme si ji pod plechovou stěnou záchodu z jednoho do druhého.
Cigareta glóbuska byla ale moc tlustá, dlouho jsme ji kouřili a tak jsme prošvihli začátek hodiny.
Co bylo nejhorší, objevil nás tam školník, který šel na záchod a ucítil tam cigaretový kouř.
Odvedl nás k řediteli. Já, Olda, Mirek a Láďa jsme dostali poznámku do Žákovské knížky.
A Ředitelskou důtku, od které byl jen malý krůček ke dvojce z chování.
Po škole jsme celí rozmrzelí šli do parku Kotva, do našeho oblíbeného Doupěte.
Zapálili jsme si každý cigaretu partyzánku a rozebírali jsme naši situaci.
Nic jsme nevymysleli. Cestou domů jsme cucali mentolové bonbóny a připravovali si prdele na výprask.
Olda ale na něco přišel.
„Kluci, když máme mít průser, tak ať stojí za to! Zítra ráno přijdeme do školy bez bílých košil, ale šátky si vezměte. Sraz před vyučováním na hajzlíku! Doma ale neserte, nechte to až na ten školní.“
Na druhý den, po výprasku jsme se sešli na záchodě.
Olda vstoupil do kabinky a stáhl si kalhoty. Dveře nechal klidně otevřené.
Nevěděli jsme, co zamýšlí.
Vykadil se a místo toaletního papíru použil pionýrský šátek. Byla řada na nás.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 3 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 10 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlížeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2009 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Bloodynka
|
|
| (10.2.2012, 20:32) |
|
|
pitron
|
|
| (10.2.2012, 09:19) |
|
|
mbun
|
|
| (10.2.2012, 08:49) |
|
|
Petr polák
|
|
| (9.2.2012, 18:55) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
