» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska je jako Opera. Člověk se tam nudí, ale vrací se tam."

Gustav Flaubert

počet přístupů: 2141610

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 8 ::

:: Lotosový květ - 2. část ::

Shanti	publikováno: 22.06.2010, 6:03

O dva roky dříve...


	Sheffield, sídlo barona Williama Johanssona, jaro 1808... Rozlehlá zahrada, udržovaná v anglickém stylu a obklopující malebné sídlo, stojící na pokraji Sheffieldu, byla plná nádherně rozkvetlých stromů, z jejichž korun se ozýval hlasitý zpěv ptáků a ovzduším se linula svěží vůně probuzeného jara. Zdálky bylo slyšet něčí rozpustilé a bezstarostné pokřikování. Za bezovými keři se po chvilce objevila štíhlá sedmnáctiletá dívka. Pravou rukou si přidržovala dlouhé, světle modré hedvábné šaty a levou si nervózně odhrnula z obličeje neposedný pramen kaštanových vlasů. Rozhlédla se kolem sebe a rozzlobeně dupla nožkou, až kamínky pod jejím střevíčkem zlověstně zaskřípaly. „Time, tak slyšíš mne? Přestaň se konečně schovávat, takhle to dál nejde! Naše učitelka latiny už na nás čeká bezmála dvě hodiny. Jsem zvědavá, jak jen tohle vysvětlíš otci, viděla jsem jej přijíždět a už se po nás určitě ptal.“ Z hustého porostu stromů se poté vynořila hubená postava třináctiletého chlapce. V náručí nesl mladého raněného zajíce a jeho tvář se stáhla do mírně pohrdavého úšklebku. „Pche, latina! Zvířata, zejména koně, jsou mnohem lepší a zajímavější. Učení je pro dívky, mne baví prohánět se v sedle po loukách, toulat lesem a starat se o raněnou zvěř.“ „Když se nebudeš učit, zůstaneš navždy hloupý a žádná tě pak nebude chtít za muže.“ Odpověděla mu uštěpačně a škodolibě nakrčila mírně pihovatý nosík. Zamračil se na ni a ihned pohotově odsekl. „Hmm, jak to můžeš vědět? Zdědím přece otcův titul a budu si smět vybrat. Horší to bude s tebou, provdají tě určitě za někoho starého, ošklivého a bohatého!“ A rozpustile se rozesmál. Mrštně k němu přiskočila s úmyslem uštědřit mu výchovný pohlavek. Najednou ale oba ustrnuli, protože prostor před nimi rozčísl ostrý a přísný mužský hlas, ozývající se z balkónu jejich sídla. „Adriano? Timothy? Okamžitě se vraťte domů!“ Rozrušeně zamrkala a pohlédla na svého bratra, který jí obdařil jedním ze svých odzbrojujících nevinných úsměvů a výmluvně pokrčil rameny. „Tak vidíš a je to tady, tenhle tón používá, když je opravdu hodně rozzlobený.“ Řekla přísně. Pak se na něj znovu zadívala a po chvilce rezignovala. „No dobře, naposledy tě ještě zachráním. Něco si vymyslím, ale příště už na mou pomoc nespoléhej.“ Posléze oba běželi raději do síně, kde už na ně čekala chůva Sarah. Když je uviděla, jen spráskla ruce a začala lamentovat. „Proboha, kdepak jste tak dlouho? Váš otec je velmi rozzlobený! A copak to máte, můj milý? Další nemocné zvíře! Dejte ho sem, zanesu je k ostatním do stáje a vy už raději utíkejte nahoru!“ Váhavě se vydali po mramorovém schodišti do prvního patra a pomaličku otevřeli mohutné dubové dveře pracovny. Ještě se krátce na sebe ustrašeně podívali a vešli dovnitř. Otec stál u stolu, z očí mu sršely blesky a pravou rukou si rozčileně mnul svůj pěstěný prošedivělý plnovous. Na židli u dveří seděla jejich učitelka a rozpačitě klopila oči. Věděli dobře, že na ně nežalovala, ale dnes měli prostě smůlu, protože otec se objevil naprosto nečekaně. Zřejmě se jednalo o něco velmi důležitého, ani neměli čas a příležitost omluvit se za svůj pozdní příchod a zmeškanou hodinu. „Tak, konečně jste se ráčili objevit! Timothy, okamžitě odejdeš s paní Stevensovou do učebny a doženeš, cos zameškal. A ty, má drahá, se mnou půjdeš do pokoje pro hosty. Máme dnes velmi vzácnou návštěvu. Týká se to tvé a do jisté míry i mé budoucnosti, takže bych přivítal tvou vstřícnost a milé chování.“ Řekl přísně a bleskl pohledem po svém synovi, který na ně zvědavě zíral, ve snaze dozvědět se co nejvíce a oddálit hodinu latiny. Pokynul mu rázně, aby ihned odešel. Chlapec se ušklíbl, ale nicméně musel poslechnout. Zato Adrianino srdce sevřela podivná předtucha. Po chvilce už vešla s otcem do vedlejší místnosti. V křesle seděla starší vznešená dáma, oblečená v honosných švestkově modrých šatech, ale se strohým a přísným výrazem ve vrásčité tváři. Když je spatřila, napřímila se a nasadila si kostěné brýle. Adriana se na ni plaše usmála, pozdravila a pokusila se neobratně o pukrle. Tyhle uvítací nezbytnosti k smrti nesnášela, ale nyní vycítila, že je to zřejmě zapotřebí. Pořád ale nechápala, oč tady kráčí. „Takže, milá hraběnko, omlouvám se, že jsem vás nechal čekat a zde vám konečně představuji svou dceru Adrianu.“ Dáma se na ni chvíli zkoumavě zadívala pichlavýma hnědýma očima a pak pokývla hlavou. „Těší mne, měl jste pravdu, je opravdu krásná, urozený původ své matky nezapře. I když na můj vkus je trochu hubená a dosti zřejmě pobývá na slunci. Opálená pleť dnes není příliš v módě, ale to vše se dá změnit, tím myslím i její šatník. Také se nesluší, aby běhala takhle rozcuchaná a prostovlasá, mí kadeřníci si s tím ale dozajista poradí. Neuškodí ani pár lekcí společenského chování, hodného jejího budoucího postavení. Myslím, že můj syn Max bude jistě velmi spokojen.“ Odvětila odměřeným tónem. Adriana zpupně pohodila hlavou. Co má tohle všechno znamenat? Komu se má líbit? Proč si ji ta bába prohlíží a hodnotí jako koně na tržišti? Má snad na ni ještě vycenit své zuby? Mírně zbledla a zadívala se vyplašeně na svého otce, v jeho tváři ale spatřila nepřístupný výraz. Pak ta dáma znovu promluvila. „Nu, budu už muset jít, ještě mne čeká návštěva sirotčince. Věc je tedy uzavřená, vy tímto sňatkem z naší strany získáte pro svou dceru hraběcí titul a pro sebe peníze. My zase od ní budeme očekávat, že přivede co nejdříve na svět dědice, což bude její hlavní úkol, protože můj syn je poslední z našeho rodu. Až dívka dovrší osmnácti let, začneme s přípravami na svatbu, kterou vzhledem k vaší…ehm…poněkud zoufalé situaci budu financovat já. Ale předpokládám, že snad pro svou jedinou dceru máte aspoň nějaké věno. Tenhle honosný dům nepočítám, protože patřil vaší zesnulé ženě.“ Řekla uštěpačně. Baron rozpačitě přikývl. Vůbec mu nebyl po chuti její pohrdavý tón, ale snažil se to vzhledem ke svému postavení nevnímat. Pak se s nimi krátce rozloučila a odešla. Když s otcem osaměli, s úzkostí v očích se jej Adriana odvážila zeptat. „Otče, kdopak to byl? Koho si mám vzít? A proč?“ „Byla to hraběnka Winwoodová, mé dítě, a vezmeš si za muže jejího syna Maxmiliana. Už jsi jej jednou viděla, loni na plese.“ Vyděšeně se na něj podívala, pomyslela na ten úlisný tvarohový obličej a zplihlé zrzavé vlasy, ze kterých se jí už tenkrát dělalo nanic. Otřásla se při vzpomínce, když ji požádal o tanec a pak se k ní nestoudně tiskl. Ještě dnes si vybavila jeho nepříjemný, doutníkem páchnoucí dech a odporně vlhké dlaně. „Toho? Ale vždyť je hrozně ošklivý a starý, je mu nejmíň sto let!“ zajíkla se. „Na jeho vzhled si zvykneš a nepřeháněj, starý není, je mu pouze čtyřicet. Je v plné síle a hlavně nesmírně bohatý a to právě potřebujeme. Jak jistě víš, jsem velmi zadlužen, od té doby, kdy mé dvě poslední lodi nedopluly do přístavu a šly ke dnu i s celým nákladem. Je mi to líto, ale nedá se nic dělat. Tohle je to jediné, co nás nyní může zachránit…a když mu pak ještě dáš jejich vytouženého syna…“ Adriana si s hrůzou přitiskla své dlaně na hruď a pokoušela se nadechnout, tíha nesmírné úzkosti ji v tom ale bránila. Čtyřicet! A to prý není starý! A ještě s ním má mít syna! Jen při pomyšlení, že by se jí pouze dotkl, se zachvěla odporem a pokoušely se o ni mdloby. Vzpomněla si na slova svého bratra dnes v zahradě a píchlo ji u srdce. Určitě jej v té chvíli nenapadlo, jak blízko budou pravdě. Najednou se v ní vše zlomilo, bez slůvka rozloučení se otočila a s hořkým pláčem utekla do své komnaty… Po půlhodině se ozvalo tiché zaklepání. Adriana ležela ve své posteli a úzkostně objímala polštář. Připadalo jí, že za tu chvilku vyplakala snad všechny slzy, které v sobě měla, ale zřejmě zbytečně. I kdyby jich bylo celé moře, určitě by nestačily k tomu, aby otce obměkčily. V jejím srdci se podivně mísila zlost a nevíra se zoufalstvím. Jak jí tohle mohl udělat? Jakým právem? Copak je nějaká věc nebo snad bytost bez vlastní vůle, citu a rozumu? Proč musel kvůli svému neúspěchu obětovat zrovna ji? Otřela si hedvábným kapesníkem zbytky slz, které jí ještě utkvěly na tváři a pohlédla zpupně ke dveřím. Jestli to bude otec, nepromluvím s ním ani slovo…pomyslela si vzdorovitě. Posadila se na lůžku a trošku si upravila pomačkané šaty a rozcuchané vlasy. „Můžete vstoupit!“ Zavolala odhodlaně. Dveře se pomaličku otevřely, byla to naštěstí Sarah. „Mohu dál, drahoušku? Měla jsem o vás starost, vyběhla jste od otce jako smyslů zbavená. Copak se stalo a jak to vypadáte? Ublížil vám snad někdo?“ Zeptala se a přisedla si k ní na postel. Tahle slova způsobila, že se Adrianiny oči znovu naplnily hořkými slzami. „Ach chůvo, jsem hrozně nešťastná! Představte si, otec mne chce proti mé vůli provdat, za toho příšerného hraběte Maxmiliana Winwooda!“ A zoufale ji objala. Sarah se na ni udiveně podívala, tohle vůbec nečekala! Velmi ji to překvapilo a krátce se rozhlédla kolem sebe. Na stolku i posteli ležela spousta panenek a knížek. Vždyť je to proboha ještě dítě! „Cože? To přece nemyslíte vážně?“ Vydechla, co si ale pomyslela, raději nahlas nevyřkla. Mnoho o něm slyšela a to jí úplně stačilo. Baron se musel dozajista pomátnout na rozumu! V následujících chvílích jí dívka pověděla dopodrobna vše, co se dnes událo. Když skončila, vzala smutně ze stolku do rukou portrét své maminky, tiše povzdechla a řekla odhodlaně. „Ona by mu to určitě nikdy nedovolila! Nenávidím ho! Už nikdy s ním nepromluvím!“ „Ale, má drahá, nesmíte se na něj zlobit. Myslí také na vaše dobro a je hlavně na mizině, v takovém případě jde veškerá soudnost stranou…“ „Ale já se ještě nechci vdávat a už vůbec ne za hraběte! Neznám ho, nemiluji a je ošklivý a starý!“ Vykřikla zoufale mezi vzlyky. Chůva se zamyslela a řekla tiše. „Zvyknete si zlatíčko, jako vaše drahá matka. Bude z vás přece hraběnka. Kdybyste byla zamilovaná do někoho jiného, bylo by to pro vás mnohem horší, věřte mi…“ Adriana si otřela slzy a nos, znovu pohlédla na obrázek, pak ho s něhou pohladila a postavila zpět na stolek. „Copak maminka mého otce nemilovala? Vyprávějte mi o ní, prosím.“ Pohodlně se usadila a nedočkavě se na chůvu zadívala. Na tohle se jí ještě nikdy nezeptala. „Takhle to nemůžete soudit, ale pravdou je, že než jej poznala, skutečně měla ráda někoho jiného. Samozřejmě tajně, jak jinak. Byl to její učitel hudby, velmi talentovaný italský houslista, krásný jako bůh. Úplně ji očaroval a jmenoval se Mario… Její rodiče by tomuto společensky nerovnému vztahu pochopitelně nepřáli. Když se však jednoho hrozného dne loď, na které baron Winston se svojí ženou, tedy váš dědeček a babička cestovali, roztříštila při bouři o skaliska, oba zde zahynuli. Zůstala úplně sama. Mario se tehdy, aniž se to stačil dozvědět, musel nutně vrátit zpět do své země a baron Johansson, váš otec, byl jediný, kdo se jí ujal a pomohl jí ve velmi těžké situaci. Znali se už z dřívějška, často vaše sídlo navštěvoval. Nu a za dva měsíce se jí začal dvořit. Z vděčnosti pak přijala jeho nabídku k sňatku. Těžko se jí ale na jejího milého zapomínalo, musela se s tím však smířit, i když její srdce umíralo steskem. Po roce jste přišla na svět vy, o čtyři roky později váš bratr a tak její život dostal nějaký smysl. Vašeho otce měla sice ráda, ale ten, kterého skutečně milovala, zůstal v daleké Veroně a už se nikdy neukázal. Teprve po dvou letech dostala smutnou zprávu, že zemřel ve své zemi na tyfus. Tak, nyní už vše víte. Co bylo dál, to už znáte.“ Adrianě se znovu vybavila téměř zapomenutá bolestná vzpomínka, kdy se otec vrátil domů z nemocnice a sdělil jí se slzami v očích, že maminka už domů nikdy nepřijde. Měli mít tenkrát dalšího bratříčka. Bylo jí tehdy šest let a její dětské srdce se zaplavilo hlubokým smutkem. Spolu s maličkým Timothym se tenkrát ukryli ve stáji, kde oba, schouleni do klubíčka ve slámě a zahříváni dechem koní, vysílením a žalem usnuli… Chůva ji něžně pohladila po ruce a řekla tiše. „ Nebuďte smutná, ještě máte před sebou necelý rok, za tu dobu se s tím smíříte a kdoví, co se všechno ještě může stát…“ Snažila se ji utěšit, ale zřejmě zatím marně. Dívka pohodila vzdorovitě hlavou, pak sklopila oči a zlostně cupovala svůj kapesník. „Nu, půjdu se podívat do kuchyně a pomůžu Dianě s přípravou večeře. Hezky se upravte a nemyslete už na to. Vězte, že i pro vašeho otce to není lehké, protože pokud vím, velmi vás miluje.“ Snažila se potlačit tíživou myšlenku na nevalnou pověst hraběte. Dívka bolestně povzdechla a rozloučila se s chůvou. Když osaměla, pohlédla zamyšleně k pootevřenému oknu. Pocítila, jako by ji k němu něco táhlo zvláštní nevysvětlitelnou silou. Najednou zaslechla zvenku přibližující se dusot kopyt a následně zaržání cizího koně a pak také hlas jejich komořího Eliota. „Dobrý den, pane, už jste očekáván, pan baron vás ihned přijme. O vašeho koně se zatím postará náš podkoní Jacob.“ Ozvalo se poděkování, ten druhý hluboký mužský hlas zazněl měkce a sametově, s mírně cizím přízvukem. Zaujalo ji to. Už to nevydržela a se zvědavostí opatrně vyhlédla z okna, ale uviděla už jen mihnout se vysokou a štíhlou mužskou postavu v jezdeckém oděvu. Zaregistrovala pouze jeho rovné černé vlasy, lehce rozčepýřené rychlou jízdou a spadající až na ramena a také obrovský kožený cestovní vak. Trošku se jí podařilo na moment zapomenout na její strádání, zmocnila se jí téměř dětská zvědavost. Kdopak je asi ten neznámý host? Maličko se jí zlepšila nálada. Otevřela šatník a svlékla si pomačkané šaty. Chvíli se probírala těmi ostatními a nakonec si vybrala světle meruňkové s jemnou přízovou ozdobou v živůtku. Usoudila, že se skvěle hodí k její lehce opálené pleti. Pak usedla k toaletnímu stolku a začala si zamyšleně s lehkým úsměvem na rtech pročesávat husté prameny svých kaštanových vlasů…


celkové hodnocení autora: 97.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.5		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 10		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

zahradník	17.01.2011, 19:25:45

Píšeš krásně čistě, perfektní gramatika, bohaté používání přívlastků činí text velmi barvitý a plastický, čtenář všechny ty emoce cítí taky, je to živé. "Sentimentalita" mi tu nevadí, zapadá do žánru, je to prostě romantický román. Milostné příběhy ze staré Anglie mám rád (asi budu opravdu zakuklená žena) - příběh Adrianiných rodičů je téměř jako z Větrné hůrky. Těším se na další část...

čuk	22.06.2010, 6:03:04

Trochu klišovitý příběh napsán poněkud přetaženě, romanticky až do řad červené knihovny. Chápu však citový náboj, byť mnozí řeknou: sentimentální. Takovéto příběhy bývaly reálné, vedou však ke zevšeobecňování. Protože už víme z předchozího dílu, jak se asi situace vyvine, je závěr poněkud nepřekvapivý. Anebo by to pokračovalo originálně jinak? Ale láska- vzdor - útěk nebude to pravé ořechové. Ale pokud bude příběh pokračovat, jistě se naskytne možnost z určitého stereotypu vybočit.


ze dne 22.06.2010, 18:20:00
Shanti: Děkuji za kritiku mého dílka a hlavně za jeho publikaci, což pro mne hodně znamená. Ten citový náboj tady je, to nepopírám, možná až moc silný, občas máme potřebu vložit své city do příběhů či veršů, ale musí se to udržet na uzdě a to je někdy obtížné, aby to nepůsobilo klišovitě či příliš sladce. Příběh má v dalších dílech nádech určitého tajemna, je plný zlomů a překvapení, tím snad bude svým způsobem originální a červené knihovny se dotkne jen zlehka. Snad najdu odvahu poslat sem další díly...