|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: Pohřešované ::
| (Inspirováno skutečností - do chvíle, kdy jsme otvor vyfotily.) |
| |
|
|
Přecházely jsme přes ztemnělé parkoviště osvětlené vzdálenými pouličními lampami. Podvečerní vítr si hrál s listy stromů stojících opodál.
„Pozor na tu díru,“ upozornila jsem holky.
„Jakou díru?“ ptala se Jana.
„Tuhle,“ vydechla jsem; zrovna jsme k ní dorazily.
„Jak je to hluboký?“ ptala se Jana. „Posviť tam mobilem,“ dodala směrem k Natalii.
„Nebo to vyfoť… s bleskem,“ napadlo mě.
Kamarádka přistoupila s připraveným mobilním telefonem. Rozestoupily jsme se kolem temnému kruhového otvoru o průměru přibližně jedné stopy. Byl tvořen jakousi kovovou rourou, která byla celá zapuštěná do země.
Natalie stiskla spoušť. V jednu chvíli byl otvor ozářen až na své dno, které bylo vzdálené aspoň dva metry. Hned nato mě zář blesku zcela oslepila. Neviděla jsem nic, jen jsem cítila, že padám po zádech dolů. Čekala jsem náraz o tvrdou zem, ale pořád jsem letěla vzduchem. Čas utíkal hrozně pomalu, přišlo mi to jako věčnost, když tu jsem najednou dopadla. Do měkkého, ale místy jakoby ostrého, takže jsem si i tak odřela záda. V puse jsem měla hlínu, nemohla jsem dýchat… Kašlala jsem, mnula si oči, snažila se je otevřít a posadit se.
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Seděla jsem na hromadě zeminy a kamení. Byla tma, ale po chvíli si moje oči začaly přivykat a já zahlédla obrys Jany stojící kus ode mě. Neslyšně si něco mumlala a vyděšeně se rozhlížela kolem. Ve tmě jsem rozpoznala také Natalii, která vedle mě vstávala a kašlala, jako chvíli před tím já.
Ani jedna z nás se nezmohla na slovo, přestože jsme toho chtěly každá říct hrozně moc. Já jsem se zvedla a začala jsem prozkoumávat okolí. Nacházely jsme se v jakési kruhové místnosti bez oken a bez dveří, s podlahou tvořenou hlínou udusanou i nakupenou na sebe. Vysoko nad námi byl malý světlejší kruh. Místnost měla v průměru asi tak pět metrů.
Už jsme mluvit nechtěly a ani nemusely. Natalie tiše plakala. Mně se zvedal žaludek. Jana si sedla s nohama pokrčenýma a hlavu si opřela o kolena. Padla na nás divná nálada, nebylo divu.
Malé kolečko nad námi tmavlo. Přestávala jsem rozeznávat obrysy kamarádek. Byla černočerná tma. Netuším, kolik uběhlo času. Cítila jsem se hrozně vyčerpaně a usnula jsem.
Probudily mě vzdálené mužské hlasy. Otevřela jsem oči. Kolečko nad námi zářilo jasně bíle, i tak bylo tady dole celkem šero. Jana spala a Natalie se jí snažila probudit. Soustředila jsem se na hovor nad námi…
* * *
Byl slunečný letní den. Na parkovišti stálo několik aut. Z jednoho z nich právě vystoupili dva mladíci. Odcházeli pryč, když vtom si jeden všiml něčeho ležícího opodál. Přistoupili blíž. Na zemi, vedle jakéhosi otvoru, ležel mobilní telefon. Jeden z chlapců ho zvedl. Displej se rozsvítil a spatřili na něm fotografii toho otvoru a kolem něj stojící tři páry nohou. Trochu je to zaskočilo a bavili se o tom, co dál… Rozhodli se zavolat na některé číslo z kontaktů telefonu.
Najednou k mladíkům přistoupil podsaditý muž ve středních letech oblečený v modré ušmudlané kombinéze. Vystoupil z nákladního automobilu s míchačkou, který stál opodál, a jehož příjezd ani nezaznamenali.
„Kluci, prosím vás, běžte na stranu,“ vyzval je muž.
Chlapci odešli k nedalekým stromům a sledovali vozidlo, na které muž v kombinéze mávl rukou, jak couvá k místu, kde před chvílí stáli, a naklání míchačku k zemi.
* * *
Hlasy, kterým stejně nebylo rozumět, utichly a bylo slyšet jen jakési tiché vrčení. Nemohly jsme rozpoznat, o co se jedná. Zvuk se přibližoval a kolečko světla nad námi něco zpola zakrylo.
Najednou mezi nás dopadla obrovská šedá hrouda nějaké mokré a husté látky, jakéhosi bahna. Všechny jsme odskočily stranou a vyjekly. Vtom už padala další, větší, která zakryla tu první. Stály jsme přitisknuté u studené zrezlé zdi a strachy jsme ani nemohly dýchat. Ta šedá hmota už se seshora lila proudem. Zalila nám nohy, kotníky, kolena… Byla studená. Během okamžiku jsme ji měly do pasu… Pak skoro po ramena…
Srdce mi bušilo. Měla jsem strach. Vpravo jsem zahlédla vykulené Janiny oči… Vlevo už jen Nataliinu ruku s nataženými prsty, pomalu mizící ve všudypřítomné hmotě. Sama jsem ji měla už skoro u nosu. Bylo mi zle. Chtěla jsem plavat, zachránit se… Mávala jsem rukama, nohama… Nešlo to. Ta látka byla těžká… Jakoby tuhla…
Nemohla jsem dýchat… Naposled jsem se rozhlédla kolem. Pak už mě v očích pálil ten materiál. Chtěla jsem si je promnout, ale nedokázala jsem ani dostat ruce k obličeji. Pokoušela jsem se nadechnout, nešlo to… Plíce mi naplňovalo něco těžkého, mokrého, bolestivého…
Byl konec, prázdno, tma.
* * *
Mladíci se dívali, jak dělníci zabetonovali ten otvor. Měli přitom jakýsi zvláštní pocit, i když si říkali, že je to dobře – ještě by do té díry mohlo někomu něco spadnout. Míchačka odjela. Chlapci dohledali rodiče dívky, které patřil onen nalezený telefon.
Dominika, Natalie a Jana jsou pohřešované. Zmizely jednoho teplého letního podvečera, když se vracely ze své oblíbené kavárny. Zůstala po nich jen fotografie v digitální podobě.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
85.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.3 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 7 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 18 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
