» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Kdo žije z naděje, zemře hlady."

Walter Benjamin

počet přístupů: 2141610

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 8 ::

:: Příběh mezi kapkami krve - VIII.kapitola ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Příběh mezi kapkami krve

Radmila Kalousková	publikováno: 18.06.2010, 8:42

V minulém díle se byla Magdalena v rámci možností udobřit s Kristou.
Edmond Magdaleně přichystal překvapení v podobě mladé dívky. Ve stavu, ve kterém se Magdalena nacházela, její krvi neodolala.
Nyní se chystá uskutečnit jistý plán, aby už nemusela nikoho zabíjet. Zkusí ještě před tím zajít za Edmondem, ale dopadn to, jak přepokládala.

V tomto díle se toho moc neděje, ale snad se bude alespoň slušně číst.


	VIII. Už jako tolikrát seděli tři muži v malé japonské restauraci a pili z kalíšků saké. Na obličeji tmavovlasého muže byly stále vidět stopy po nedávném tvrdém výprasku. „Tak hele,“ začal Krysař „začíná tu být pěkně horko,“ „No, já myslím, že led se láme spíš pod tvýma nohama, ne?“ přerušil ho s posměchem Pulec. „Pamatuj si,“ vyštěkl Krysař ostře a ukazováček mu strčil téměř až pod nos „že půjdu-li ke dnu já, jdete se mnou. A já se nenechám zavřít nebo převelet někam na východ! Takže je mi líto, ale jsme v tom všichni. Nejprve musíme uklidit Stana, schovávat se nemůže donekonečna a kdyby ho poldové vyhmátli, promluvil by při prvním nátlaku.“ Muži neurčitě potřásli hlavami. „Nebylo by lepší to prostě zabalit?“ zeptal se opatrně Bouchač „prostě se někam na nějaký čásek zašijem a necháme to vyšumět.“ „Tobě to asi nedochází, viď! Kromě toho, že jeden výprask mi už bohatě stačil, tak jak dlouho myslíš, že poldům potrvá dát si dvě a dvě dohromady. Oni už totiž vědí, že Myšák se podílel na tý podělaný akci. Ta jedna ho identifikovala. A proto musíme zasáhnout dřív a nenechat žádné, rozumíte ŽÁDNÉ svědky“ dokončil svůj proslov. „Dobře,“ zabručeli ostatní „A chci, aby to zůstalo jen mezi náma. Nebudeme do toho zatahovat nikoho jiného. Jasný?“ pokračoval Krysař. „Jasný,“ odvětili „A už se ví, kdo Myšáka sejmul?“ zeptal se Pulec „Ne, je to nějaký divný“ prozradil Bouchač. „Až vyřešíme tohle, zaměříme se na ty dvě děvky, momentálně je hlídá policie. Počkáme si na vhodnou příležitost.“ Mladou podzimní noc prořezávala světla z pouličních lamp. Magdalena stála v malé uličce, opíraje se zády o jeden z řady domů a upřeně hleděla na zelený kříž před sebou. Svítil nad hlavním vchodem domu s okny lemovanými béžovými kachlíky. Hleděla na něho a doufala, že plán, kterým žila poslední noci a hodiny, ji pomůže překonat všechny ty nezvladatelné a nechtěné stránky nového bytí, které ji tolik zužovaly. Zašla za roh, kde byla řada činžovních domů přerušena vedlejší ulicí. Rychle a nenuceně vyšplhala po úzkém okapu na střechu. Tiše jako kočka, která si vyšla na noční procházku, se přes střechy dostala až na střechu domu označeného zeleným křížem. Malými dvířky ve střeše, které nebyl problém otevřít, se dostala na starou zatuchlou půdu, pokrytou vrstvou prachu a pavučin. Byla celá vzrušená a rozechvělá. Nebyl to strach, nebála se. Cítila jen napětí z očekávání. Takové, které člověk pociťuje, když jede do neznámého kraje nebo nastupuje do nové práce. Dostala se na úzké schodiště, ze kterého na každém patře vyúsťovala stejně dlouhá chodba schovaná za dveřmi. Seběhla do třetího patra a vešla do chodby. Vyhledala ty správné dveře. Byly však zajištěny elektronickým zámkem na čipovou kartu. I když měla dost síly, aby dveře vylomila, nechtěla spustit poplach a přivolat strážné, kteří podřimovali v přízemí. I přes zajištěné dveře cítila, že je tam to, co potřebuje. Stála, dlaně i čelo měla opřené o dveře, jakoby je přemlouvala, aby se samy otevřely, ale neposlouchaly ji. Snažila se soustředit a vymyslet, jak se dostat dovnitř bez hluku a násilí. Nic ji však nenapadlo, špatně se přemýšlí, když se tělo hlásí o svůj lačný příděl. Vrátila se ven a pomalu, poražená, se šourala ulicí. Nešla domů, šla tam, kde se nacházel téměř prázdný tmavý byt, ve kterém všechno tohle peklo začalo. Zlehka zaklepala na dveře a v tu chvíli si přála, aby nikdo neotevřel. Nevěděla, proč jde právě sem, ale něco ji sem táhlo, volalo. Dveře se pomalu pootevřely a před ní stál Edmond. Když ho Magdalena uviděla, zaplavilo ji tolik smíšených pocitů, že pokud by chtěl číst v jejích myšlenkách, ztratil by se v nich i on sám. „Tebe bych tady nečekal,“ monotónně prohodil na přivítanou. „Smím dál?“ špitla Magdalena. Edmond ji pozval dál a zavřel dveře. Pokoj byl stále tak pochmurný, jak si ho matně pamatovala. Působil na ni velice temně a chladně, bez života. Sedla si na ošoupanou prosezenou pohovku a přepadly ji nepříjemné vzpomínky. Proč sem šla? Nechtěla tohle místo už nikdy vidět! Ach, jak se jí najednou špatně dýchá. „Proč si přišla?“ sedl si do křesla „Stýskalo se ti?“ prohodil jedovatě „Nevím, prostě jsem přišla,“ odpověděla po pravdě. „Potřebuji mluvit, jsem moc zmatená, nemám kam jinam jít.“ „Od toho jsem tady, ptej se,“ pobídl ji. Pozoroval ji a viděl v ní jen zmatek a neklid. „Proč je musíme zabíjet?“ „Krom toho, že je to zábava?“ neodpustil si „Pro ochranu,“ „Jak pro ochranu?“ „Za dávných časů, před stovkami let, to bývalo jinak,“ sedl si k ní. „Upíři chodívali za svými oběťmi v noci, když spali, zahnali hlad a nechávali je na živu tak dlouho, dokud se lidem mohla sama obnovovat krev. Měli takovýchto lidí spoustu. Když už jim tělo vypovědělo službu, zemřeli většinou sami. Někomu to trvalo dny, někomu měsíce. Když se někdo dostal z dosahu upíra, trpěl velkými horečkami, blouznil a většinou už nikdy nebyli zcela v pořádku. Začali po nás pátrat a rozmáhat se tzv. zabíječi upírů a nakonec celý náš rod téměř vyhladili.“ „Ale teď na upíry už nikdo nevěří, ne?“ „Není moc lidí, kdo by o nás mohl někomu říct. A to by ses divila, i tak po nás pořád jdou.“ „Já… myslela jsem, že tě nenávidím, ale..,“ začala „Nenávidím!!!,“ odsekl povýšeně, ale přesto ho při těchto slovech uvnitř ostře bodlo „Co ty jsi zač, jak jsem se mohl tolik splést! Kdy to už pochopíš - nelitujem, necítíme a proč taky? Je to zbytečně komplikovaný, ty jsi komplikovaná s těma svýma citama!“ štěkal kolem sebe. Dívala se na něho, na to zvláštní stvoření, kterým je teď asi i ona a najednou si uvědomila, jak strašně moc by chtěla, aby byl jiný, aby byl člověk. A pochopila, že po něm nic takového nemůže nikdy chtít. Je to, co je a chová se vlastně naprosto přirozeně. To ona je, kdo se liší a vlastně se ani nediví, že se tolik zlobí. „Už chápu, že si mě chtěl pomoct. Je mi líto, že nejsem taková, jakou sis mě představoval, ale nech mě žít tak, jak chci, jak potřebuji. Vypořádám se s tím po svém. Prosím. Už mě to nikdy nedělej! Prosím,“ „Nedělej? Jak nedělej, ty nerada chodíš na večeře? Taková si bejt neměla! Nejraději bych tě zabil,“ zašeptal a díval se jí přímo do očí. Ano, jedna polovina by na ni skočila a zabila, proč se má tak lišit. Ale ta druhá polovina…. „Udělej to, možná nám to oběma pomůže,“ řekla v klidu a zavřela oči. Odevzdaně tam seděla se svojí nevinností jako se svým štítem. Edmond zavrčel a vstal. Nemohl být v její blízkosti, nesnesl to, protože jeho druhá polovina by ji nejraději sevřela pevně v náručí a řekla, aby se ničeho nebála, že se o ni postará. „Chci, abys odešla,“ byl tak rozpolcený, ale k čemu? K čemu to je? Jen to vše komplikuje. Kdyby ji zabil, získal by určitě zase svůj klid. „Tak co jsem tedy zač? Kdo udělal chybu, že nejsem stejná jako ty?“ zaútočila „Nevím, ale běž domu,“ přišel ke dveřím a otevřel je. „Bude to tak lepší.“ „Lepší pro koho?“ nečekala na odpověď, smutně na něho pohlédla a odešla. Zavřel za ní dveře a rukou praštěl do zdi, až se do ní otiskla jeho zaťatá pěst. Magdalena vyšla z domu a zamířila zpět k budově, která měla ve znaku zelený kříž. Už jí bylo jedno, jestli spustí poplach, vše jí bylo jedno. Potřebovala opět ukojit touhu a hlad po krvi. Věděla, že i když bude v úzkých, dostane se odtamtud. Stejnou cestou jako předtím se dostala až před zajištěné dveře. Na půdě našla starý režný pytel. Pořádně se soustředila a vší silou vrazila do dveří. Alarm začal neúprosně vyzvánět a dveře odletěly doprostřed místnosti jako by byly z papíru. Stále si neuvědomovala, jak velkou sílu může mít. Ve vteřině stála uvnitř a rozhlédla se kolem. Bíle zařízená místnost byla plná zdravotnických potřeb, pomůcek a léků. Na jedné straně u zdi stálo několik chladicích boxů. Rozběhla se k nim a vytrhla dvířka. Z každého boxu naházela většinu průhledných igelitových sáčků do režného pytle a vyběhla na chodbu. Vše se událo během pár vteřin. Slyšela, jak jeden ze strážných otvírá dveře na chodbu a zvonek hlásí příjezd výtahu do zvoleného patra. Usmála se, adrenalin, který ji vystoupal do nezměrné výše, ji dělal dobře. Otevřela okno na konci chodby a vyskočila ven na ulici. Dopadla na zem lehce a nehlučně jako kočka, která vždy přistaneš na všech čtyřech nohách. Rozhlédla se, jestli ji nikdo nezahlédl a beze stopy zmizela. Byly to teprve čtyři dny, co Magdalena uskutečnila svůj plán. Cítila se konečně po dlouhé době lépe, dokonce lépe než kdykoli předtím za celý svůj život, přestože trávila večery a noci o samotě. S Kristinou si zatím jen psala zprávy přes mobilní telefon. Chtěla ji dát trochu času, aby mohla tohle vše strávit. Sama Magdalena se trochu bála jejich setkání, ale začínala si věřit, že by Kristině nikdy nemohla ublížit. Po nocích většinou zavítala před bar u Čápa. Doufala, že tam snad narazí na „staré známé“, ale tyto cesty byly vždy bez úspěchu. Potom vyšla na nejvyšší místo v blízkém lesíku a dívala se z výšky na město ozářené miliony barevných světel. Stalo se to takovým jejím rituálem. I tentokrát seděla na pařezu a ten klid, který tam vládl, čerpala do sebe. Vše bylo tak vzdálené. Vedle ní si neslyšně sedl Edmond. „Co tu chceš?“ zeptala se, aniž by se na něho podívala. „Nejdřív mě vyhodíš a pak zase přijdeš, co vlastně chceš?“ Upír mlčel, jen seděl vedle ní a díval se do dáli. „Oba nás to táhne k sobě a přitom tolik odpuzuje. A přeci se ani jeden z nás nemůže pro toho druhého změnit. Tahle hra mě už nebaví,“ zvedla se a bez rozloučení odešla. Upír zůstal sedět, hleděl do dáli a cítil se sám. Magdalena došla domů, nevěděla, zda něco vůbec cítí. Změnila se, věděla to. Jen trocha lidské krve jí dala tolik klidu a také tolik sebevědomí a jistoty. Jen se bála, zda ji to neovlivňuje až příliš, jestli ten pocit prázdnoty, co se v ní rozmáhá, ji nepohltí celou a napořád.


celkové hodnocení autora: 97.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 13		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Radmila Kalousková	18.06.2010, 10:59:54

Děkuji za komentář, zkusím se tedy ještě více snažit. :-) RK

čuk	18.06.2010, 8:32:08

Rozporuplnost upírů (není upír jako upír) a snaha po "polidštění upíra" se mi docela líbí - byť to není autorčin vynález. Láska mezi upíry by mohla být zajímavá(v kolika manželstvích si lidé navzájem pijí krev). A taky: rozlišují upíři kvalitu krve? (vždyť není krev jako krev). Vyprávění už je plastičtější, ale pořád mi chybí obrazové charakteristiky postav, jako by jejich tváře nebyly vymodelovány nebo nakresleny. Četlo se dobře (jen ti padouši se mi trochu pletli), děj je dost dynamický. mě to nedělej? někde chybí tečky.