|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28102 příspěvků, 4448 autorů a 295983 komentářů :: on-line: 27 ::
|
 |
|
:: Až nahoru! ::
|
| |
|
|
Tomáš uháněl ve svém voze po dálnici. Nikam nespěchal, schůzi představenstva měl až za dvě hodiny. Proto jel co nejrychleji. Chtěl si jízdu maximálně užít. Předjížděl jedno auto za druhým. Plyn měl, stlačený až u země, svým oblíbeným stylem. V ponožkách. Vždy když jel někam dál, zouval si v autě boty a řídil jenom v ponožkách. Chtěl mít pohodlí. Osvěžovač vzduchu jel taky naplno! Stejně je to služební auto, tak co. Po pravé straně se mu míhaly barevné fleky kamionů, které jely krokem v pravém pruhu a slévaly se v jednu pestrou čáru. Otevřel okno, aby podpořil práci osvěžovače. Přeci jen bylo trošku dusno. Před sebou v dáli uviděl auto, které si sjelo do jeho pruhu a tak raději sundal ponožku z plynu. Čára kamionů se začala pomalu rozsekávat na jednotlivé úseky. Modrá, bílá, žlutá, červená…
Fuj zase Cola! Ten nápoj pro něj přímo ztělesněním všeho zla konzumní společnosti. A logo známější než americká vlajka ho dráždilo jako červená muleta býka. Vždy se mu před očima objevil obrázek, který viděl kdysi v jednom časopise: Malý černošský chlapec, vyhublý až na kost stál před chatrčí a tenoučkou ručičkou svíral prázdnou lahev známé značky. A usmíval se při tom! I přes ten nevinný dětský úsměv bylo vidět že má hlad. Schválně jestli mu dali aspoň loknout! Nebo třeba najíst! Ten patok je snad všude! Odplivl si z okna. Zrovna když se již povážlivě začal přibližovat k autu před sebou jeho periferní zrak zachytil podezřelý pohyb vpravo. Kamion, který byl téměř na jeho úrovni, začal náhle vyjíždět z řady a sunul se doleva. Přímo na něj. Musel ho mít ve slepém bodě zpětného zrcátka a tak ho zřejmě neviděl. Zatímco kamion pokračoval v nebezpečném manévru, kterým hrozil, že vysune Tomášovo auto ze silnice, on sebral všechnu duchapřítomnost a opřel se dlaní o střed volantu.
Ozvalo se zatroubení! Kamion, který již téměř dřel bokem o Tomášův vůz, se na poslední chvíli zařadil zase zpět. Sakra to bylo těsný! Zavřel okno a pustil si rádio.
Jana měla dobrou náladu. Proč taky ne, když skončila ve škole o něco dřív. Dva sólisté z její skupiny se nastydli a chraptěli tak, že i Luis Armstrong by jim záviděl. Zrovna měli nacvičovat píseň Ride the Chariot a bez nich to nešlo. I když se jí nechtělo, nakonec poslala děti domu dřív. Rozhodla se, že se půjde projít po nákupech cestou domů a koupí si něco pěkného na sebe. Prodírala se tak městem, v ruce pouzdro s houslemi a přemýšlela proč se asi tak všichni ti lidé tváří tak naštvaně a nepříjemně, když je venku tak krásně. Na sloupu před ní visel plakát, na kterém se nějaký krotitel s knírkem chlubil, že „jeho tygři umí zpívat i tančit, ale to vše pouze v cirkusu Umberto!“ Jana se usmála při představě zuřivých tygrů zpívajících ve sboru jako její děti. Z nějakého neznámého důvodu se jí při pohledu na krotitele objevil v mysli obraz Freddieho Mercuryho. Vzpomněla si na svou oblíbenou písničku.
„…There Must Be More To Life Than This …" prozpěvoval neslyšitelný hlas v její hlavě, zatímco rukou si nevědomky začala rytmicky poklepávat na pouzdro. Na její tváři se objevil radostný úsměv. Šla samovolně krokem, jehož tempo udávala píseň, a okolní svět vnímala jen jakoby za záclonou. Zrovna když se dostala k frázi „people dying everywhere“ vstoupila nepřítomně do vozovky. Ozvalo se skřípění brzd a potom mohutné zatroubení!
Probrala se ze snění! Na poslední chvíli stačila uskočit zpět na chodník! Těsně před ní projel rozjetý nákladní vůz.
Možná bych si ještě moh zaskočit koupit nějakou pěknou kravatu. Modrá teď frčí! A ještě kdyby tak byla pruhovaná. Rozhodně ale musí být hedvábná, ne takový ty hnusný umělohmotiny! Půjdu se po nějaký kouknout. Když přijdu pozdějc na tu schůzi tak se svět nezhroutí. Stejně sem tam úplně zbytečnej. Manažer pro nic!
Hodily by se mi nějaké šaty. Blíží se léto. Třeba ty třešňové na ramínkách, co sem měli tuhle za tou výlohou. Škoda, že byly tak drahé! Ale třeba tu budou mít nějaké hezčí a levnější.
Tomáš si byl jistý, že architektura všech velkých obchodních domů a center je podřízena jediné filozofii. šechny eskalátory a schody jsou v nich strategicky rozmístěny tak, aby člověk který se potřebuje dostat do určitého patra, byl nucen ujít co nejdelší možnou trasu a tím projít kolem co nejvíce obchodů a krámků. Troufale odmítal podrobit se této architektonické šikaně a bloudit jako Théseus v labyrintu pokaždé, když si chce ve čtvrtém patře s obleky ulovit Minotaura. Vždy tak využíval všech možných zkratek, nouzových schodišť a výtahů pro invalidy. Dneska tu ale byl naprosto normální výtah, jaká úžasná změna!
Jana milovala ten pocit, když v tom obrovském přeplněném světe potkala někoho známého. A byl to právě on! Muž stojící u výtahu. V obleku s krátce střiženými vlasy a podmanivě modrýma očima. Jaká náhoda! Schválně jestli si mě ještě pamatuje?
„Ahoj Tome.“ řekla z vesela.
Tom se otočil a podíval se na ní těma svýma nebeskýma očima, které ani s věkem neztratily onu jiskru. Chvíli přemýšlel.
„ A…ahoj!“ řekl s úsměvem. Vnitřně pořád netušil s kým mluví, ale rozhodl se, že to na sobě nedá znát! V hlavě mu neustále probíhalo horečné vytahování šuplíků z různými okruhy lidí, aby alespoň tušil kam danou osobu zařadit. Byla pěkná! Zlatavé batikované šaty jí ladily s dlouhými hnědými vlasy, které jí splývaly až na ramena. Čokoládové oči zářili na snědé opálené pleti. Vypadá trošku jako Tahiťanka. Usmál se na ní. Takovou bych si pamatoval! Začal hrabat v šuplíku náhodných a krátkých známostí, který byl značně obsáhlý.
„Pamatuješ si mě?“ řekla Jana znejistěna Tomášovým pohledem.
„No … no jasně, že si tě pamatuju!“ odpověděl Tomáš automaticky.
„Jana.“ napověděla mu.
To je jako kdyby mi na poušti hodila záchranou vestu! Kdo si ty jména má sakra pamatovat! To je jedno, hrajem dál. Rozhodl se, že své váhání zakryje jednou provždy a zbaví jí pochyb.
„No jo jasně! To si ty! Já tě málem nepoznal! Ahoj.“ pořád netušil.
Přijel výtah. Dveře se otevřely. V Tomášovi se probudilo gentlemanské chování, které vždy projevoval jen u určitých typů žen a pustil dámu první. Nastoupili.
„Kam to bude?“ zeptal se když se chystal stisknout tlačítko výtahu.
„Až nahoru.“ řekla Jana a znovu se usmála.
„Takže … jak se máš?“ snažil se Tomáš udržet konverzaci, v naději že se třeba dobere k nějaké informaci, která by mu pomohla při identifikaci.
Jana si v kratičkém záblesku vzpomínek projela celý život od gymplu až doteď. To jak jí po maturitě nevzali na HAMU. Jak poznala Marka, který jí jako producent pomohl zkusit štěstí na sólové pěvecké dráze. Svatba. Potom ten nešťastný rozvod a to jak se vzdala všech nadějí na kariéru zpěvačky, aby se mohla starat o Péťu, svou dcerku. Dlouhá léta střídání všech možných zaměstnání až nakonec místo učitelky zpěvu v lidové škole umění, které by už za nic na světě nevyměnila a které jí naplňuje víc než cokoliv jiného.
Dvěře výtahu se zavřely.
„No celkem dobře. A co ty?“
„Stojí to za prd!“ řekl Tomáš a měl namysli úplně všechno. Uvědomil si, že dělá práci která ho ani trošičku nebaví, natož aby pro něj měla nějakej smysl. Že jí dělá jenom pro to, že si zvykl na tu sumu peněz, kterou mu to vynáší. Žádný jeho vztah netrval dýl jak rok. A většinu ženskejch, který poznal zajímalo jen jak se dostat k jeho kreditce. Vzpomínal jak chtěl být architekt, ale po gymplu …No jasně! To je přeci Jana! Konečně našel tu správnou složku. Jana byla spolužačka! Taková ta s těma brýlema. Vždycky se mi pletly, byly tam tři takový podobný a nikdy sem si nebyl jistej která je která, byly hodně podobný. S klukama sme jim řikali harpyje a tim to pro nás haslo. Rozhodně nepatřili mezi třídní missky. Nikdo se s nima nebavil. Ale teď! Hodně se změnila.
„A co děláš?“ zeptal se Tomáš s viditelně větším zájmem než předtím. Vzpomněl si, že hezky zpívala. Jednou měla sólo na vánočním koncertě. Teda jestli to byla ona.
„No chvíli sem zkoušela pěveckou kariéru, ale nějak to úplně nevyšlo, tak teď učim zpěv na jedný škole. A co děláš ty, chtěl si bejt architekt ne, vyšlo ti to?“
Bingo je to ona! Ale jak si tohle může pamatovat. Vzpomněl si jak v mládí moc rád stavěl různé stavby z dětské stavebnice, kterou dostal k vánocům v pěti letech.
„No taky mi to nějak úplně nevyšlo.“ V duchu si přehrával hádky s otcem, který mu tvrdil, že z něj nikdy nebude dobrej architekt. Určitě ne tak dobrej, aby si vydělal slušný peníze. Viděl cáry příhlášky na architekturu, kterou před ním otec demonstrativně roztrhal. „Šel sem na ekonomku, na management. A teď dělam … u jedný firmy. Docela dobrá práce.“
Uvědomil si, že se s Janou nikdy pořádně nebavil. Ani ve škole, ani na těch několika třídních srazech, které od té doby měli. Proč proboha?!
Od prvního pohledu na něj se Jana začala propadat zpět do pocitů nostalgické mladistvé zamilovanosti. Jak mu to tehdy slušelo, když stál před tabulí a s lehkostí a vtipem odrážel otázky naší češtinářky. Milovala ho snad od prvních dnů na škole. Nedokázala mu to ale za celé čtyři roky dát najevo víc než tím, že mu dala párkrát opsat úkol. Nikdy si jí nevšímal. Jako by neexistovala. Byl to snad největší frajírek ze třídy a všechny holky na něj letěly. Proč jen sem mu to tehdy neřekla, teď už je to všechno k smíchu. Začala přemýšlet, jak by asi její život teď vypadal, kdyby mu tehdy řekla co cítí a on nějakým zázrakem její city opětoval. Ale sluší mu to i po těch letech, možná ještě víc. V tom obleku. Určitě teď má skvělou práci která mu vynáší a nemusí se starat o každou korunu.
„Vypadáš jinak. Sluší ti to.“ řekl jí. Byla to pro něj naprosto jiná osoba než ta obrýlená šmudla ze třídy. Ta pro něj byla něco jako duch, který promluvil akorát, když učitel četl jeho jméno. Ta věděla úplně přesně co chce v životě dělat a šla si za tím. I když to asi není úplně přesně to co si představovala, pořád je to její oblíbený zpívání. To musí bejt úžasnej pocit.
„Máš děti? Já mam třináctiletou dcerku, Péťu.“ řekla.
Tomáš znovu kriticky zhodnotil svůj sáhodlouhý seznam krátkých známostí a nahodilých vztahů, které nikdy neskončili štastně. Tak ona má i manžela. No jistěže. Vždyť je to normální! Každej si chce založit rodinu a mít děti. A každýmu kromě mě se to daří.
„Ne bohužel, nějak … nějak nemam štěstí.“ řekl Tomáš ztěžka.
Jo to řikaj všichni! Vsadim se že i po těch letech ho ženský jenom obletujou a má každou na kterou se jen podívá. Těžko si dokáže představit jak je to těžký vychovávat dceru bez otce. Asi těžko zažil rozvod!
Výtah začal zpomalovat v nejvyšším patře.
Tomáš začal uvažovat jak mohl jeho život vypadat, kdyby si Jany všiml už ve škole. Možná by se mu už i tehdy zalíbila tak jako teď. Vždyť v ní přeci muselo být už trošku té krásy, která z ní teď vyzařovala. Možná to bylo těmi brýlemi. Ale stejně nechápu že sem se s ní nikdy pořádně nebavil, vždyť byla asi i docela chytrá. Škoda že už je vdaná!
„Měj se, snad se ještě uvidíme.“ řekla mu na rozloučenou.
„Snad“ řekl opařeně Tomáš.
Výtah úplně zastavil. Otevřely se dveře. Jana vystoupila, udělala několik kroků a pak se otočila. Laškovně mu zamávala oběma rukama a její pohled sjel kamsi dolů. Obličej se jí rozzářil v širokém úsměvu.
Tomáš zůstal chvíli nechápavě stát. Potom se podíval dolů, tam, kam se předtím dívala Jana.
S hrůzou zjistil, že je jenom v ponožkách!
________________________________________________________________________
Na dálnici dnes došlo k nehodě. Osobní automobil byl smeten z vozovky předjíždějícím kamionem. Auto narazilo čelně v plné rychlosti do sloupu. Muž sedící v něm nehodu nepřežil.
Neopatrné přecházení skončilo nešťastně. Nákladní automobil dnes srazil chodkyni, která přecházela vozovku mimo přechod. Ta následkům srážky na místě podlehla.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 2.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 9 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 30 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlížeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2009 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
