obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915352 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39478 příspěvků, 5737 autorů a 390266 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Krvavé šeříky ::

 autor poeta publikováno: 19.06.2010, 8:30  
Předmluva: Inspirováno skutečnými událostmi... Strážce - český nýmand, konfident a dost možná i bývalý zaměstnanec oněch Němců, ani na okamžik nezapochybuje a neváhá střílet. Poprvé za jeho dosavadní bídný život dostal svěřenou funkci a k tomu ostré náboje- a neváhá je použít! Ta tam je jeho zakomplexovanost a nedávný pocit malosti, že je jen pohunek ,,Němčourů'', co to tady vedli. A teď, jako mávnutím kouzelného proutku - pryč jsou všechny jeho mindráky, nyní je Pan Někdo! A dá to pocítit alespoň těm nejslabším a bezmocným. Nejbezbrannějším na článku lidského řetězce. Teď už konečně ví, jak chutná moc a proměňuje se v to, co býval vždy, jen to úzkostlivě tajil - v zákeřnou a zbabělou krysu, kterou byl i když udával gestapu, kam se o své vlastní vůli sám dostavil a kdo se mu znelíbil, toho udal a cynicky poslal na smrt.
 

O ČTYŘICET LET POZDĚJI

Lehce shrbený stařec, orající na svém poli za domem u státní silnice na Mikulov, ucítil náhle podivný odpor radlice a záhadný dutý zvuk. Jakoby se pluh v dosud vláčné hlíně něčím prokusoval. Zpozorněl, polekaně se zastavil, zarazil se a na vrásčité tváři se mu objevily rozpaky, které vystřídal utrápený výraz. Pole je přece blízko hlavního tahu na Vídeň a tak je docela možné, že přerazil nějakou rouru kanalizace nebo jiné vedení.
,,No nazdar, to by mi tak ještě scházelo!'' pomyslel si trpce. ,,Důchod mám malej, živnost mi ukradli zloději a teď ještě takovej malér. Kdyby to aspoň šupáci zaznačili do plánu geodézie!''
Znechuceně si odplivl nad dementním režimem, který ho připravil skoro o všechno. Vzal mu i možnost důstojně žít a hospodařit, jak to tu odjakživa dělal jejich rod po celé generace. I jeho dědeček, i jeho otec, kteří se na statku pachtili celý život, aby v konci svých dnů hospodářství vždy předali svému synovi. Ale poctivý člověk míní a režim kolikrát mění. S těmito ponurými myšlenkami přistoupil k radlici, aby zjistil příčinu té dnešní anomálie. Tento rok oral hlouběji než obvykle a proto zprvu nabyl přesvědčení, že zcela určitě poškodil nějakou část zdejší infrastruktury v podobě roury či podzemního kabelu. Při bližším ohledání však zbledl jako stěna, zavrávoral, stačil se ještě chabě zachytit pluhu a poté se bezvládně skácel k zemi. Nevěřil svým očím v to, co na chvíli spatřil, než zůstal ležet v mdlobách v kyprém oraništi, co bylo víc než šokující. Ve vyorané brázdě, tu ležela hromada malých kostí. Ještě než to jeho nervové centrum stihlo biochemicky zaznamenat a vyslat tak signál do ochromeného mozku, rozdrnčel se mu v hlavě poplašný zvonek.
Ačkoli již delší dobu trpěl šedým zákalem a měl zakázáno cokoliv řídit, i přes tento handicap se na jeho sítnicích promítla scéna jak z hororu. I když nebyl paleontolog ani pouhý řezník, aby po procitnutí poznal o jaké kosti se jedná, zdali zvířecí či lidské, několik malých a větších lebek dávalo jasnou odpověď.

Starý muž těžce a přerývaně oddechoval a ani se nesnažil zjistit, jak dlouho tu bezvládně ležel. Rozhodně ale méně, než tyhle kostry. Jeho mělký dech a silně bušící srdce jakoby těsně před infarktem, prozrazovaly celkový stres a prožitý šok. Ale už se vzpamatoval natolik, že se mu v jeho mysli, otřesené hrůzným nálezem, začal odvíjet drastický, reminiscenční obraz.

Tenkrát byl o zhruba čtyřicet let mladší, a stál zrovna někde tady u té silnice, která byla tehdy ucpána štrúdlem sténajících lidí, ozbrojeným doprovodem nelidsky hnaných jako na jatka.
Docela jasně se rozvzpomenul, jak jeho teď již zesnulá žena, se snažila mladé Němce ve vysokém stupni těhotenství podat sklenici vody a mléko pro další nemluvně v kočárku.

,,Prokrista, vždyť jsou to lidé! Lidé jako my!''Naléhala jeho žena na ozbrojence s páskou RG.
,,Ne!'' vyštěkne tvrdě nýmand. ,,jsou to zrádci a nacisti! Jen to zkuste a můžete se rovnou postavit mezi ně!'' dodeklamuje a namíří hrozivě nabitou zbraň, kterou drží legálně poprvé za život ve svých špinavých prackách.
Žena úlekem a v šoku ustoupí, spíše zavrávorá. Má strach, obrovský strach. Tento chlapec to myslí smrtelně vážně a jeho oči prozrazují, že nezná slitování! Dotyčná a mnozí jiní bleskově pochopí, že není sebemenší šance jim pomoci.

Rezignovaně a s pocitem hanby nad vlastní i jejich pohanou skloní hlavu a klopí zrak k zemi. A někteří raději tiše zmizí za vraty svých domů, aby neslyšeli ty plačící a naříkající malé děti...
Přinejmenším ty přece vůbec za nic nemohou. Stejně jako nedávno ty děti v Osvětimi. Vždyť pácháme stejné zlo! Jsou cítit rozpaky, stud i pocit viny.
Ale cítí je jenom ten, kdo měl čisté svědomí, byť měl celou dobu strach a za sepranou záclonou nejedny ruce se chvatně křižují a nejedny slzící oči jsou svědky pozdějšího sbírání ostatků zubožených mrtvých. Zvlášť, když strnulou ruku, držící cíp anonymní záclony, rozechvěje pohled na mrtvé děti.

,,Tohle nám neprojde…'' bleskne hlavou. ,,a hlavně těm českým bestiím, které nás nespravedlivě potupily, obraly nás i o ty poslední kousky cti a navždy na nás uvalily hanbu. Už ve jménu památky mrtvých - toto se zapomenout nikdy nesmí!''

Starý muž se zachvěl a při té hořké vzpomínce jím projela nová bolest. Do očí mu mimoděk vstoupily slzy a zvolna stékaly po jeho vrásčitých skráních. A obraz reminiscence jakoby se zamlžil a on se pak znovu viděl, jak svou milou zoufale brání před pažbou nějakého mladíčka s páskou na rukávu. A znovu slyšel jeho řev, který se vůbec nelišil od těch co válku začali. Onen strážný tenkrát jeho ženu přece jen zasáhl do ramene. Znovu slyšel, jak jeho žena vykřikla bolestí a vojákem vyražená láhev s mlékem i sklenice s vodou se roztříštily o silnici na tisíc malých střípků. Než ale, stačila upadnout, podařilo se mu ji zachytit a rychle odtáhnout stranou. Mezitím si uvědomil, ze z mladíčka je silně cítit kořalka. Oddechl si, ale jestliže předpokládal, že to tím skončilo, mýlil se.

Strážci se podlily oči krví, těhotné ženě vytrhl plačící dítě z náručí a hodil je do příkopu s vodní strouhou. Zoufalá matka se s šíleným křikem i výrazem v obličeji okamžitě rozběhla k příkopu, aby svému dítěti pomohla. Tohle ovšem strážného rozzuřilo na nejvyšší míru. Několika skoky těhotnou ženu dohnal a silným, dobře mířeným kopancem, ji okovanou botou prudce srazil k zemi. Ta se zbarvila rudou krví, vsakujíc se do mělké strouhy, mísící se se špinavou kaluží, kde zatím na nedostatek vzduchu v maličkých plicích umíralo ve strašlivých mukách její prvorozené dítě. Ačkoli jeho matka úderem do podbřišku okamžitě potratila a začala silně krvácet, trpíc ukrutnou bolestí, v nadcházející agonii se ještě z posledních sil doplazila ke svému malému - už marně zápasícímu se smrtí, která se nezvratně blížila i jí samotné...

Starci se podruhé zatočila hlava, podlomily se mu nohy, a tak raději usedl na chladnou zem, která skrývala po celé ty roky tento hrůzný nalez. Spíše než se posadil, se jen svezl vyčerpáním nad nálezem a celou tou retrospektivou. Ani těch několik desítek let nic neubralo na té hrůze - a ač věděl, že to bude jen další zátěž pro jeho slabé srdce, nechal ten příšerný obraz minulosti, jíž byl kdysi očitým svědkem, doběhnout až do samotného konce jako promítací kamera filmový pásek.
Před očima mu defilovaly jasné postavy s páskami Rudých gard na rukávech a ručnicemi přes rameno. Nikdy mu nebyl jeho vlastní jazyk tak cizí jako v té chvíli, kdy nelítost potkala i tu nebožačku, která se zoufale z posledních sil, z lásky i rozumu snažila dosáhnout na své dítě, aby se s ním aspoň rozloučila, vědouce, že to nepřežijí...

Hlouček trýznitelů to vše cynicky a s pobavením sledoval a sotva se zoufalá matka dvou již možná mrtvých dětí, snažila svého synka vzít za jeho malou dlaň, vložili se do toho ostatní strážci, kteří dosud jen zvráceně přihlíželi. A tu došlo k dalšímu, skoro biblickému podobenství - jako kdysi v římském koloseu, kde krvechtivému davu byl předhozen nějaký křesťan lvům jen s dřevěnou dýkou v ruce. Pravda, bylo to jen zřídkakdy, ale když už se to stalo, a v nerovném zápase se dotyčný ubránil a ač silně zakrvácen a zemdlený, a i přesto se mu podařilo šelmu skolit, přece nakonec boj o svůj život nevyhrál. Na mručení nespokojeného davu, zvráceně toužícího a bažícího po nové krvi, vypustili dalšího lva, a i když zoufalý odsouzenec se s nadlidskou vůlí a silou dokázal znovu ubránit a šelmu skolit, publikum se začalo bouřit nanovo.
Tehdy muž pochopil, že nemůže vyhrát, že mu to nedovolí.

Stejně jako kdysi antickému Římu, i této zemi vládla lůza. A jako kdysi doprostřed arény smrti byli vypuštěni najednou dva lvi a ti už si s neukázněným křesťanem bez problému poradili, stejně si počínali i tito morbidní samozvaní kati v maloměstské aréně smrti - když už se dost pobavili zoufalou snahou matky o poslední hřejivou vzpomínku před brutální smrtí, ranami ručnic a novými kopanci zbavili nešťastnici vědomí a zakrátko i života. Psaly se první červnové dny roku 1945.

Byla mladá a s válkou ani Hitlerem nikdy nesouhlasila. Stejně jako ostatní brněnské Němky, i ona žila tiše a poklidně v německé komunitě v Brně, kde její rodina žila odjakživa. Když po tragickém pracovním úrazu přišla o muže, ocitla se v slzavém údolí, ale život se neptal, šel dál a ona nemohla kráčet dál sama s dítětem. Když se už už ocitala na hranici beznaděje, usmálo se na ni štěstí a potkala bezva kluka - Čecha, stejně jako ona rodilého Brňana.. A do jejího života se zas vrátily všechny barvy duhy, zas dostalo všechno smysl a zas bylo pro koho žít a s kým se ve třech smát.

Otěhotněla a spolu se svým milým se na konci války těšili na miminko, které se mělo co nevidět narodit už do života v míru a pokoji.
Ale paní Štěstěna se k ní otočila zády. Najednou přišli nějací muži s puškami a vyhnali ji i jejího synka na ulici jako psa, aniž si stačila něco vzít, či se nějak domoci spravedlnosti. Nevěděla, co se děje ani kam ji ženou, ale intuicí vycítila, že to nebude dobré a poprvé se začala svých českých spoluobčanů bát. A měla proč, i když netušila, že její dny a dokonce i hodiny jsou už sečteny...

Tato trojnásobná krutá a nesmyslná vražda nemá v celé historii civilizovaného světa možná obdoby a znovu se s naléhavou palčivostí té doby vryla a vypálila do starcova vědomí. Vědomí odpovědnosti vlastního národa a jeho činů, byť nešly nebo byly jen stěží ovlivnitelné a možná jim nešlo zabránit. Memento vědomí je složeno z tisíců střípků vlastního svědomí, aby tak lépe zapadlo do povědomí národa a zanechalo v něm nesmazatelné stopy uvědomění si celistvého zla, ne jen jeho části. Životy, které byly vzaty násilím, se nepoměřují počtem zabitých, ale splývají v jeden celek jako svědomí celého lidstva.

Z úst vzpomínajícího starce se ozval další hluboký povzdech, který se mu bolestivě prodral plícemi, jako by je měl sevřeny v rozžhavených kleštích a znovu ho přiměl vrátit se do reality. Psal se přece už rok 1985 a byla doba hluboké normalizace.
Věděl, co musí udělat.
Ale také si jasně uvědomoval, že je na to sám. Nejenom že nemůže nález ohlásit, ale nesmí se ani nikomu svěřit. Doba byla pořád vážná a o udavače nebyla nouze.
Tato nebohá žena s dětmi a všichni ostatní, co tady všude kolem se stejným osudem leží celé ty desítky let bez řádného pohřbu, kdy jejich duše dosud nenalezly klidu, stařec věřil, že tohle není náhoda. Nebyl věřícím, aspoň ne dle bible, ani doktríny. On věřil. Jen věřil jinak, věřil v lásku a cesty, tedy atribut z dob dávných. A dobře věděl, že nová doba těmto idejím nepřeje, ale ty násilím vzaté životy se určitě někde narodí znovu, o tom byl skálopevně přesvědčen. Jen tomu musí pomoci dřív, než zemře.

,,Stát!'' ozval se ostrý zvuk píšťalky pomocníka VB.
,,Co to vezete, soudruhu? A kam?'' dotazoval se orgán nedůvěřivě.
Ačkoli neměl nejmenší tušení, co zde ten nervózní děda pohledává a hlavně, co na té zapřáhnuté vlečce za traktorem veze, jeho fízlovský instinkt mu napověděl, že na něco kápl.
,,Tak bude to! Polezte z toho traktoru a ukažte mi korbu a cestovní doklad o nákladu.'' upřesnil, jistý si sám sebou, že ho ten děda nebude mít.
Stařec horečně přemýšlel. Bylo mu jasné, že tento fízl a estébák v jedné osobě nikdy nesmí spatřit jeho delikátní náklad. To by byl konec nejen jeho samotného a potažmo i jeho šlechetného počínání, ale také konec celé jeho rodiny.
Tito komouši se mstili víc, než bylo zdrávo.
,,Zdravíčko, soudruhu!'' zašveholil familiérně a snažil se, aby to vyznělo co nejvíc bezstarostně a vesele.
,,Coby? Vezu pár pytlů řepy a šrotu pro prasata do vedlejšího JZD. Kde bych prosím vás vzal papíry na takovou blbost. Vozím to tak vždycky každej pátek!'' dodal naoko lhostejně, ale napjatě čekal, zdali skutečně zvědavého pomocníka režimu oklame. Nestalo se tak.
,,Dost řečí, soudruhu! Buď mi ukážete všechny papíry dobrovolně, nebo zavolám našim!'' ,,zřejmě má na mysli esenbáky.'' napadlo dědu.
,,Hajzl jeden prašivá!'' pomyslil si děda. ,,Znám ho dobře, parchanta! Co lidí už dostal do malérů, ze škodolibosti, závisti či na něčí nesmyslné udání - v tom se mu těžko někdo vyrovná, kriplovi bolševickýmu zaprodanýmu!'' v duchu si štítivě odplivl. Od té doby, co má tu podělanou pásku pomocníka, systematicky ničí životy lidi jako vichřice lesní porosty, durdil se stařec. Pevně stiskl čelisti a po očku se poohlédl po těžkém kladivu, kterým při orbě občas rovnal listy radlice. Ujistil se, že kladivo má po ruce a do přivřených očí se mu vrátil klid. Jen dědova soustředěná, zakaboněná tvář, věstila bouři. Naneštěstí pro pomocníka VB však zůstala nepovšimnuta. Příliš pozdě si tento konfident uvědomil, že stařec už nemá co ztratit. Ba ani netušil, že právě objevený záhadný náklad by mu přinesl závratnou kariéru a vynesl by ho až na výsluní policejních represivních složek.
,,Co to je? Ale to jsou přece...'' zakoktal fízl zděšeně vteřinu předtím, než mu strašlivý úder rozbil hlavu.

Nebezpečný informátor nyní bezvládně ležel mezi pytli s pozůstatky kosterního nálezu a stařec vzavší spravedlnost do svých rukou, tak dovršil akt zadostiučinění, ačkoli to původně neplánoval. Jenže boží mlýny melou a i toto kolo osudu se už dalo do nezadržitelného pohybu.
A jenom děda věděl, že Franta Doležal, který tenkrát jen pár kroků odtud stál jako mladíček s flintou a kopal do té ubohé těhotné ženy a matky, už nikdy nikomu neublíží.









Doslov: Úpravy a korektury textu: anquetil


 celkové hodnocení autora: 96.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 47 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 19.06.2010, 8:30:16 Odpovědět 
   Buď vítán na saspi.
Velmi drastický příběh, retrospektiva psaná velmi přesvědčivě. Bohužel člověk může hluboko upadnout, změnit se hyenu, a ještě horší je, že si dovede nasazovat masku. Připomínky minulosti jsou nutné, stejně tak jako oživování funkce svědomí. Jasné stanovisko autora a rozhořčení lze chápat, až do extrému, kdy starcův čin je ospravedlnitelný, v podmínkách, kdy pravda a spravedlnost jsou pošlapány.
Předpokládám, že čtenář se zamyslí, rozhořčí nad lidskou krutostí a bude mu velice smutno, nad utrpením a zmarněním lidských životů. Nad tím, jak jeden běs může plodit další běsy. Velmi užitečný text, výborně napsaný.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
Liv Liversonová...
MisQa
Mezi běsněním č...
Marek Dunovský
Redforce- Noční...
Iserbius
obr
obr obr obr
obr

Jsi pro mě ...
Admin
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr