obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Pít bez žízně a milovat se kdykoli, tím se člověk liší od jiných zvířat."
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais
obr
obr počet přístupů: 2915320 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39437 příspěvků, 5735 autorů a 389996 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Příliš mnoho mrtvých papoušků - 2.kapitola ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Příliš mnoho mrtvých papoušků
 autor nightwallker publikováno: 21.06.2010, 8:36  
Dnešní i Česko za první republiky,
Francie a Kavkaz minulosti. Každý 30-tý den ovládne hl. hrdina tělo toho, koho nesnášel, Tadeáše. Po 29 dní v něm parazituje, musí snášet výrazy milované Sue Lynn, kt. Tadeáš ubližuje.Ovládne tělo, aby
Tadeáše
zabil...
 

Vstupní kovová brána na hřbitov se topí ve tmě propíchané světélky svátku všech mrtvých. Kovoví andělíčci na obou koncích brány se na tebe Tadeáši podezřívavé koukají. Snad abys zavřel oči a nedal jim tak šanci mě zpozorovat. Projdeš bránou, žádná zvláštní věc se nestala, vždyť jde jen o pitomé kovové andělíčky!
Je o půl hlavy menší, drobná, červené dlouhé vlasy s plastovou korunkou, přes oko šikmá ofina. V obličeji má jemné rysy, panenkovské. Chodí do vedlejší třídy, do béčka. Na sobě tmavě modré šaty s bílými puntíky po kolena, dole nařásněné. Viděl jsem je na ní mnohokrát, jsou krásné jako její veliké čokoládové oči, ve kterých tak rád tonu a odmítám plovací kruh. Přes šaty má tmavé sáčko, taška přes rameno značky Hello Kitty. Chodí v černobílých čínských plagiátech bot Converse. Místo náramku tkaničku od bot. Místo veselých dolíčků ve tvářičkách krabatí čelo. Mám sto chutí zakřičet: spalme dům, spalme boty, skočme do řeky a doplujme na širé moře! Jen mít své tělo. S trikolórou na jílci meče bych bodl pavouka uvězňující ji do pavučiny, má emo dívka, princezna ze světa na půli scestí.
Duše mrtvých se v plamíncích svíček načepýřili, nechtějí mě tu, podvedl jsem zákon smrti. Svíčka u hrobu mého těla je v porovnání s ostatními krčícím se smítkem, jako velmocí dosazený vládce-loutka.
„Jsem ráda, že jsi přišel, je důležité, abychom tu byli oba. Takhle jsme zase všichni tři pohromadě. I když jen takto,“ pláče.
Je další z celé řádky bytostí, kterým bylo zalháno. Nemůžu ji jen tak povědět, že ať mou smrt toliko neprožívá. A v samotinkém dni z celého měsíce ji už vůbec neprozradím, kdo je vrtkavým pánem Tadeášova těla. Co by asi tak následovalo… Obvinila by Tadeáše z krutého vtipkování. Mnohé věci jdou mnohem jednodušeji za života, jen mi není jasné, proč jsem si je za každou cenu ztěžoval. Je krásná. Na svém internetovém blogu má fotku: sedí vedle mého náhrobku. S popiskem: s mým nejlepším kamarádem Dannym. V překladu: jsem v hajzlu. Potřebuje víc než jen neodpíratelné právo na život. Potřebuje smysl do života. Není hloupá, jen se ho snaží dostihnout s lelkováním u hrany nad propastí, což není žádná veliká sláva. Podle mě nelze hledat smysl v milenecké lásce, ta se kdykoliv zprotiví. Ale mít kamaráda, kterému se odevzdáte v celé své lidské zranitelností je kumšt.
Procházíte uličkou lehoučce osvětlenou lampičkami vytvářející romantickou atmosféru Anglie devatenáctého století s číhajícím Jackem Rozparovačem za sousoším vojáků z první světové války.
Sue Lynn přejíždí hrob světlem mobilu a vytrhává těch pár šlahounku plevele, co se od minulého týdne odvážili nakouknout na povrch. Láska ke mně ji vedla k vytvoření skalky na hrobě. Znát tak druh lásky vedoucí ji ke skalce. Jsou na něm kamínky vytvářející cestičky, kameny vytvářejí iluzi pohoří, zakrslé jehličnaté keříky jsou temným hvozdem z fantasy povídky.
Jako dítě jsem měl moc rád večery. Nejhorší, ale co se může stát je, když se stane i neoblíbenějším ročním obdobím a v tom tkví problém mé drahé Sue Lynn, princezny ze světa na půli scestí.
V sedmnáctém století sbírali lidé v touze uzdravit své blízké prach z hrobů světců. Prach dali do vody a nechali šejkr nemocného vypít. Traduje se, že takto uzdravený žid Jakub Löwi přešel potom ke křesťanství. Díky prachu z hrobu Jana Nepomuckého. Prach z mého hrobu by čirou náhodou leda způsobil střevní pohoršení.
Postaví se ke mně čelem a kouká se mi přímo do očí, v očekávání, jak se zachovám. Proboha, zhola nijak, kouká přece na Tadeáše! Obejme ji tvář dlaní a palcem setře slzu.
Třináctým pravidlem, jak být správným emo: pláč za každé okolnosti.
Jenže její slzy nejsou d´art de la mort.
Když ji Tadeáši objímáš, musím nastartovat představivost na plné obrátky, abych si nalhal tvar a teplo jejího těla. Bez nervových synapsí není věc ledajakou dětskou hrou, duše mi zestárla. Když denní snění vzejde v rutinu, duše zestárne, má tisíc let.
„Připravila jsem nějaké pohoštění.“ Pochlapí se a z tašky přes rameno vytáhne tenkou deku a v papíru zabalené toasty. Společně sedíte a jíte, společně mlčíme.
„Slyšela jsem, že k tobě přišla Mia a chtěla po tobě článek o Dannym. Rozhodl ses nějak? Víš, myslím, že bys to napsal moc hezky.“
Tadeáši, na svém blogu vystavuješ své texty k písním a prozatím marně doufáš, že tak najdeš kapelu, která by o tvé počiny stála a zhudebnila je. Vesměs máš pozitivní ohlas – nemůžu si odpustit ironii – aby taky ne, když všichni tví čtenáři koukají na VampireFreaks.com. Jak EMOtivní…
Kdyby jen věděli, odkud si zrovna přišel…
Sue Lynn: „Občas mě napadne, že byla snad chyba odstěhovat se. Víš, třeba kdyby každý z nás zůstal doma, přežil by. Taky jsem se k němu mohla chovat o mnoho lépe, nezasloužil si ty moje manýry. Když se zamyslím kolem a kolem, stál vždy při mně, každou mou prohru bral jako možnost se ponaučit a jako stimul stát se lepším. A mě veskrze popuzoval svým poučováním… Pravdou je, že nebyl kamarádem na chlastání, byl víc. Když zemřel, uvadla ve mně poslední snaha o zatočení s nástrahami života. Na tebe, Danny.” Nechala kolovat rum v plácačce, malinko odlila vstříc mým ostatkům.
Rodinky s dětmi, či osamělí matadoři, s prostými výrazy s vyhřezlou kajícností křižují cestičkami, aby dali ahoj blízkým. Je pro ně důležité nezapomenout. Pro Sue Lynn by opak byl medicínou.
„Ještě zajdeme za dědečkem,“ ve slovech závaží.
Zafouká větřík, svíčka u hrobu s mými ostatky pojde. Snad se dušičkám z nesvěta ulevilo.
Sue Lynn říká: „Máma kvůli finanční krizi přišla o místo.“
•••

Na náměstí se k sobě tisknete na lavičce u vyschlé fontány. Na fontáně je Panna Maria s Jezulátkem a dalšími svatými. Vím to, protože koutkem tvého oka vidím korunku Sue Lynn. Fontána je ze žlutého kamene, odzbrojující nonšalantností díky reflektorům na dlažbě, které nasvěcují fontánu, jak umělecký fotograf omlazuje celebritu.
Dají si něžný polibek jako dvojce bez rozepří, před kterým nezazněl obsazovací tón při odmítnutém hovoru.
„Teď mi je s tebou moc dobře,” šeptne Sue Lynn, tiše, aby nepolekala krásu fontány. „Alespoň necítím vřed, kterého se namouduši nemůžu zbavit. Kam se hnu, mám v hlavě představu peřiny, pod kterou bych se schovala. Včera jsem tady viděla holuba s igelitem přivázaným kolem nohy. Přesně tak to se mnou je.”
Tadeáš: „Naraka, Džahannam, Tartarus, Gehenna, čtyři názvy pro totéž. Uhodneš?“
Přitulí se k tobě jako robátko k andělíčkovi. „Netuším.“
Tadeáš: „Peklo. Naraka je buddhistické, Džahannam islámské, Gehema hebrejské a Tartarus křesťanské. Protože křesťanství vychází z judaismu, přisvojuji mu taky název Gehema.
Jediné křesťanské je na furt, z judaistického se vyvlíkneš po dvanácti měsících, z buddhistického až po vyprázdnění misky se sezamovými zrnky, přičemž jednomu trvá sto let, než opustí misku. V islámu záleží, zda jsi věřícím, pokud ano, je jakás šance na vysvobození, nevěřící mají hold smůlu a ztvrdnou tam napořád.
Do buddhistické Naraky se narodíš a až odčiníš špatnou karmu, znova se narodíš jako zvíře nebo člověk.
Buddhistické peklo s islámským mají společnou rozvrstvenost podle stupně hříchů. Kdy první jsou mrazivé, následují horké. V každé z nich je hříšník nahý a snáší bolest jak z mrazu, tak horka.
V islámském Džahannamu, nad vším bdí anděl Málik s dvanácti pomocníky, přesto ale zažívá stejnou bolest jakou jsou trýznění hříšnici.
Čtyři sta čtyřicet čtyři celých šest stupňů Celsia, toď teplota, kdy síra přechází do tekutého stavu a jde o přibližnou teplotu křesťanského pekla, v Bibli je právě sirné jezero, kde se všichni škvaří.
Ještě před osídlením okolí dnešního Jeruzalému Židy, tam byli Kanaánci, kteří v blízkém údolí Hinnom obětovali děti bohům. Právě v oné jeskyni spatřují Židé peklo.“
„Myslíš, že náš život je předsálí do pekla?“ ptá se robátko.
„Chci říct, že je mnoho náboženství, které na peklo mají svůj názor. Který z nich je tutově správný? Zdá se mi přijatelnější verze, že žijeme v pekle a smrtí dojdeme míru. Co když vším tím utrpením na zemi máme dojít ke smíru s vesmírem? Možná právě trpíme, abychom po smrti měli šťastný život. Dochází ti, kam mířím?“
„Zdá se mi, že ano,“ tváří se posmutněle, poznala smysl života.
Bravo Tadeáši. Co jiným trvalo bezpočet bezesných nocí, nad hledáním smyslu života, shrnul si ho v málo bulvárních větách. Já: trpěl jsem, a ejhle, trpím i po smrti.
Všimnu si, všimneš si, stojící postavy v uličce vedoucí k náměstí, nejde ji vidět do obličeje. Znepokojuje mě onen pohled vrány. Až když se dá postava k odchodu směrem od náměstí, poznáme v ní Hektora, starého souseda. Proč pohled plný krkavců, o co mu šlo?
Říkáš: „Pokusím se o Dannym článek napsat, jen mi dělá obtíže si sednout k počítači a psát o tom.” V krabičce na potřeby pro pedikúru máte různorodou směs nástrojů, pilník s hrubým vzorkem, s jemným vzorkem na vyhlazení, atakdále. Vytasil si na ní onen jemný pejskoidní hlásek, aby sis vyhladil cestu a měl zase kam složit hlavu?
A ona má v kontextu tebe příliš krátký pamatováček. Spolehlivostí se blížíš rádiovému přijímači uvnitř tunelu, přicházíš, když tě Sue Lynn už ani nečeká. Zapomětlivé zatracování tě dohasíná v jejích očích, pokaždé, když se uráčíš přijít. Chybí mi vysvětlení k části ve vzorečku jejího chování, znak na který je krátký nejeden otec, či děda, nechápající svou ratolest. Nechápající rozvernou náklonnost ke grázlům. Celou dobu ses ji neozval, a přesto ti taje před očima.
Promlouvá k tobě způsobem chlácholící smrtelně churavějícího, nikoliv posměšně, jak by se z mých slov mohlo zdát, vzdala by se orgánu, jen aby tě zachránila. „Jakmile se do toho vrhneš, věřím, že napíšeš dobrý článek. Dívala jsem se na tvůj blog, nový příspěvek se mi moc líbil. Máš dar vystihnout emoci, aby u člověka vyvolala pocit. Je těžké přesně vystihnout, co se mi při čtení honilo v hlavě. Je zvláštní cítit energii ze tvých textů. Dost mě vytočil pacholek, který tě kritizoval. Nevím proč lezl na tvůj blog, když nechápe emo.“
Tadeáš: „Vždycky se najdou lidi, kteří si léčí komplexy. Nic s čím se člověk nevyrovná.“
Nasazení bránit tě si zadá s revoltujícím davem. „Zajímalo by mě, čím se zasloužil on. Beztak jen bezduše konzumuje všechno kolem sebe, div se nezadusí!
Nechtěl by si se mnou přes týden zajít do obchodu? Už jsem si konečně našetřila na foťák. Těším se, až s ním vyfotím první fotku. Dostane mě do nové dimenze,“ hlas pokládá dlaždičky do mozaiky srdíčka. Hotová pentalogie herbářů lučních kvítků.
Sue Lynn: „Když se na tebe kouknu, míváš občas výraz zahleděný kamsi do jinosvěta. Kamsi, kde řešíš i jiné věci nesouvisející, s čímkoliv o čem bych věděla. Proč nechceš říct, o co jde?”
Chřadnoucí listí smuteční vrby zní nadšeněji. Říkáš: „Lidi mají setsakramentské štěstí, když se ztotožní s nosem a očima a celou svou zkurvenou kebulí. Nepoznávám se, nemám tucha, jestli jsem opravdu tím, za koho se pokládám.”
Sue Lynn: „Danny říkával, že člověk se může lidem zdát složitou osobností jen tehdy, když nemají zájem do něj nahlédnout. Tím pádem je každý ve své podstatě jednoduchý,“ hlas nadějné myšlenky na vysvobození z rodového prokletí.
„Nevšimla sis svého móresu ho při každé vhodné situaci citovat? Mohlo by se tak zdát, že nemáš svou hlavu a zbytečně hysterčíš,” zcela nepochopitelně zaujímáš defenzivní chování.
Odlepila se od tebe, v očích svíjející panenka uštknutá kobrou královskou. „Dokážeš být nesnesitelně krutý. Pořád kolem sebe metáš pichlavou poznámku za pichlavou poznámkou. Důvod, který tě k tomu vede mi je záhadou.”
„Shoďme onu vadu na kráse na znamení ve zvěrokruhu. Hm, spokojená?
„Víš co?!”
„No určitě hoříš touhou za mě odpověď odříkat.”
•••

Sue Lynn šla už domů a ty se loudáš ulicemi. Jako ve videoklipu, když dívka drží malé plyšové srdce. V překladu: jsem nešťastná a hledám pomoc. Jenže k tobě, jako k oné dívce, bytost nepřistoupí.
Kráčíš kolem tramvajové zastávky, nevím, možná tě bolí nohy, pořád na nástupiště koukáš, snad bys místo procházky jel tramvají. Je ze tří rovnoběžných nástupišť oddělených svodidly. Dva bílí kluci u cedule s odjezdy, větší bandička na sousedním nástupišti pokřikuje vulgarity. Jeden druhý třetí holohlavec přeskočí svodidlo, čtvrtý ty agresivnější uklidňuje a svým tělem zabraňuje kamarádům, aby dva kluky zmlátili.
„Komu fandíš?” řve rváč. Odpověď „nikomu” ho neuspokojila a vrazil ránu do hlavy.
Tadeáši, stojíš a koukáš. Mobil v kapse u kalhot a prostě se koukáš! Nepřivoláš pomoc? Vytáhneš notes a propisku? Rozhlížíš se kolem dokola. Slyším, jak napadení říkají, že nechtějí problémy. Dostali pěstí. Zemská atmosféra ochraňuje lidi od jinak smrtelného kosmického záření. Koho vlastně chrání? Sraby a hajzly? Zavolej pomoc!
Napadeným klukům se podaří rozprchnout a mizí od agresorů.
„Co čumíš?!” řve na tebe rváč a rozeběhne se k tobě.
Utíkej! Na co čekáš?!
A běžíš.
Ruce střídavě kmitají dopředu a dozadu jako písty spalovacího motoru. Zabarvení zvuku dechu mi nesděluje dobrou zprávu, vyčerpáváš se! Moc si toho neuběhl a je ti ouvej, drž se, nevzdávej to, byl od tebe dál, než aby tě jen tak dostihl, utíkej co ti síly stačí!
Uteču. Jen si to řekni a budeš osvobozený od slabostí těla. Ani se nesnažíš zabočovat do uliček, běžíš si ultimátní rovinu. Zastavuješ! Donutíš se zabočit a o dost ztěžka běžíš pryč. Dech mi asociuje plíce stáhnuté páskem, nemůžeš nabrat dost vzduchu. Skutečně tragiKOMICKÉ, hni sebou, nemám náladu na tvou slabost, pouze já jsem tím, kdo ti to spočítá, ne tahle kokotí držka za tebou!
Všechny vjemy z okolí pro tebe hrají vedlejší roli. Vidím domy, průčelí, lesknoucí se vitríny obchodů, slyším vzdychot města. Jenže Tadeáši, ty z toho nic nevnímáš, nevidíš, neslyšíš. Stejně tak bys mohl běžet zvukotěsným tunelem. Jsi sám s žebrajícím nádechem vyžadující oddech. Vše bez známky příkras, nahatá vyděšenost.
Běžte na svatbu za kameramana, o kterého zavadí opilý svatebčan, oba upadněte. Posléze si záznam pusťte v úseku s pádem, přesně tohle mám před sebou. Kňučíš, žadoníš, vracíš se do dob sunaru. Přetáčí si tě tváří k sobě. Vnitřností naléhavě vysílají sos.
Nic z výše popsaného nepatří do sadistického si ukracování dlouhé chvíle. Moc dobře vím, co prožíváš. Nemysli, že můj život před smrtí byl obstoupen beztrnnými keři. Znám stres ze strachu, když jsi v očekávání zbití.
Ležíš na chodníku a přece mu ono vítězství nestačí. Pařáty drží lem bundy a lomcuje tebou. Jen si domýšlím, že máš předkloněnou hlavu, tak aby ti při lomcování nekřápl týlem o asfalt.
Ležíš a brečíš. Ani táta, ani máma, nepřistoupí k posteli s teplým mlékem a průpovídkou: prohledal jsem pokoj a žádná strašidla na obzoru.
Lež klidně a nedovol uniknout jiskře života, oba dva bychom se dostali do pěkné šlamastiky.
„Prosím,“ prosté slovo znějící prosté mysli španělskou vesnicí.
„Kéruješ do mě?!“ Tupé rysy, drhnoucí výslovnost. Zmrd, který by klidně za větší bicepsy žužlal Mefistův žalud a sosal sperma se slovy: das ist gut, Vater. „Kéruješ do mě?“ Pro bohatší slovní zásobu by laskavě mohl dokončit devátou třídu. Když už vypadá na dvacet… „Kéruješ do mě?“ opakuje stále dokola. Necituje náhodou refrén Gangsta rapu?
„Ne, prosím ne,“ když se nedostavuje kýžená odezva, říkáš: „Omlouvám se,“ hlas se na schodech tónin podlamuje.
Nedávno si napsal:

Terčem třídních úšklebků,
na batohu mám lebku.
Hledám únik ze školních lavic,
dusí mě parfém nafintěných pávic.
Bílé ponožky černé jak úhel,
do sešitu píšu: fucking the hell.
Život je procházkou po kartónu,
trhá se bez pardonu.

Fotbalový chuligán tě zalehne, tvář ti přikartuje loktem k alibistickému chodníku. Vidím pěst oné ruky, odhozený papír hamburgeru, zeď.
Chuligán zakokokoktá: „Myslíš si, že se mnou vyjebeš?“ Panáčku, vyjebala s tebou coura, která tě porodila a nezahrnula zájmem. „Koleduješ si.“
Pěst mizí, štěkot brzd, dupot botou. Cizí křik: „Stůj!“ Jsi jak přilepený. Čekáš, až tě obroste mech, z něhož vylétne hejno víl? Tak koukni se už konečně, jak se věci mají! Nemám zdání a dvakrát mě ztuhlostí neuklidňuješ. Sedáš si, i když dost roztřeseně. Auto s nápisem policie, v něm kluk, kterého napadli před tebou na tramvajové zastávce. V překladu: on polici zavolal. Nemá triko, třese se zimou. Volíš únik. Hýbeš se jak oběť důlního neštěstí odebírající se na denní světlo, příliš oslepený.
Proč utíkáš?
Míjíš kteroukoliv vhodnou skrýš, všude vidíš číhajícího nepřítele. Myšlenky na to, že se nechováš zrovna chlapsky nejsou na pořadu večera. Každičký holohlavý kluk v tobě evokuje majitele vystřelovacího nože. Jsem si jistý, že přesně vím, co cítíš. V onu chvíli nic, zač se později stydět, ale přece, ješitnost zapracuje a nápady typu kdyby nejsou překvapivé. Pravé chlapské chování je vesměs sci-fi z akčních filmů pokaždé, když všechny karty hrají proti. Leč, výjimka světí pravidlo.
Míříš k Tescu. Děkuješ za nonstop otevírací dobu. Sedneš na lavičku poblíž pokladen. Trvá ti celou dobu, než uklidníš dech.
Rozevřeš se jak malé děcko.
•••

„Tati?“ proneseš klidným hlasem u telefonní budky. Musel si při potyčce vytratit mobil. Trvalo věčnost, než si vysomroval drobné.
Násilně probuzený. „Ty ještě nejsi doma?“
„Tati.“
Představuji si, že se na posteli posadil. Šeptá. „Stalo se něco?“ starost.
„Přijedeš pro mě prosím do Tesca?“
„Uklidněte se laskavě, dámy. Nehodí se, aby jste se tak chovaly!“ prodavačka marně domlouvá dvěma důchodkyním v kolečkových křeslech. Výjev parodující monster trucky. Najíždějí na sebe a neohrabaně do sebe buší pěstmi. „Mrcho,“ skřípe hlasem stařenka.
Až větší počet prodavaček je od sebe oddělí.
„Neřekla bych, že by se z tebe tohle vyklubalo!“ hrozí svraštělou pěstí.
Usmíváš se?
•••

V autě se tě táta na nic neptal.
•••


 celkové hodnocení autora: 60.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 25 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 21.06.2010, 8:35:42 Odpovědět 
   Není vyjádřeno rozcestí života a smrti, ale scestí. Jako by Tadeáš vstal z hrobu (pokud hřbitov nebyl metaforou stavu mysle) a po setkání se Sue se vrátil do vzpomínek. Pohyb se děje na hranici života a smrti s filosofickými úvahami až do omamující a konkretní podoby. Těžko se proniká do absurdního a současně realistického textu, s mnoha vrstvami a metaforami i detaily, nad nimiž je nutno přemýšlet. Jako by se pátralo po složitosti a nepřijatelnosti světa pomocí masky morbidity a křivého zrcadla. Ale lze i číst a ukládat do podvědomí. Jako svébytný experimentální text s určitým nadreálnem.Text je psán výborně, expresivně a současně se složitými ponory hluboko pod povrch. Škoda, že nedostatek času a malá paměť nutná pro hlubší porovnávání mi nedovoluje blíž se textem zabývat, vychutnat ho a prožívat si ho. To je i částečná omluva za nedokonalost komentu.
načepýřili? rodinky dali?
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
Faithy Rocks
(7.10.2019, 15:24)
Wiktoria
(7.10.2019, 15:00)
obr
obr obr obr
obr
Divnozemě: Hrad...
Jack Sheppard
(Revoluční rok)...
Rebekka
Mezi deskami mr...
Stanislav Klín
obr
obr obr obr
obr

Povětrnice
Jeroným Večer
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr