|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: Neocortext30 ::
| Tu: |
| |
|
|
Ocitli bychom se snad v něčím snu, nějakém jiném bdění, kdy jsme možní jakkoliv, tvární jako země, nespoutaní jako vzduch, kdyby zem pod námi otevírala život nebožtíkům, ti se drali přes hromádky vyhrabané půdy k dalšímu tlení. Žádné odkrývání hrobů, exhumace úředně zakázána, jsem tak spokojený: sedě v hnilobě, vsakuji ticho zde a šumot cizopasených stránek nade mnou (i knihovny mají uši). Znal jsem to. Sklep je místo plné věcí – nebo by jím mělo být. Je zastoupeno odloženými střípky nás samých, nepotřebnostmi, jež patří do našich dřívějších verzí, už nikdy nebudeme tím, čím jsme byli, materie mutuje v imaterii – nezastavitelný proces, jehož krásu nepostihnu popisem.
Místo abych byl obklopen vyschlými plechovkami, prázdnými kočárky, potrubím, krysími klecemi, klaunem, nějakými odčerpanými spotřebiči, kuchyňským nádobím se dny prožranými snětí rzivou, bramborami, košťaty, lopatami, smetáky na odklízení nadbytečného času, jsem jediný myslitelný středobod. Dech věcí bych slyšel a cítil, mám takovou schopnost, ale uvědomuji si jen to své, neodvratně odpočítávající nadouvání a ochabování hrudi. Mezi tušenými stěnami – mohu-li je tak jmenovat – se lze zdokonalovat v umění klaustrofobie, ješitně-maskulinně si libovat v samotě, chápat ten prostor jako pravlast svaté říše. V tomto imperiálním prostředí se ke slovu přihlásila má rozmilá racionalita: Nahoru se vrátit nemůžu, tam by mě udusilo bibliofilní ovzduší, jít dál taky ne, jedině že bych změnil způsob postupu: i když směr bude pořád stejný – dolů. A tak jsem se rozhodl proměnit se ve své totemové zvíře: v krtka.
Během stereotypní manuální práce se filosofuje nejlépe. Jak se prostůrky mezi nehty a jejich lůžky plnily mrtvolnou hlínou, dotkl jsem se také vzpomínek na slavnou minulost, kdy bohulibou činností nebylo zahrabávání, ale vyhrabávání, přesněji: takřka osvojování horolezeckých dovedností. Mým nepochopitelným úkolem bylo dostat se z masového hrobu, což je něco na způsob vylétnutí z rodného hnízda, jak jsem se smál té taškařici!: nostalgie má kromě melancholické také převeselou tvář, jak je všem dobře známo, ale vážně: příběh měl i kulinářský podtext – ohryzával jsem ostatky, abych zahnal hlad po krvi a kostech, zároveň abych si vhodnou úpravou kloubních jamek zhotovil náčiní horalovo. Byl jsem tehdy mlád – jaké štěstí, že mám teď příležitost schovat se před světem.
Město tu patrně ztrácí moc, s každým vytěženým kubickým metrem to je přesvědčivější pocit. Cizí mnohosignál se už nepokouší napojit se na můj nervový systém, hackeři jsou na mé překonfigurované impulsy krátcí. Metamorfosa má v takto nastaveném prostředí ideální podmínky k rozvinutí: mé ruce se mění v přední pracky, nehty se prodlužují do hrabavých lopatek-krumpáčů, zadní – dříve nohy – se stávají panožkami uzpůsobenými k prostupu vpřed, na tvářích rostou hmatové vousy a vůbec: líce jsou nyní součástí čumáku schopného vystopovat kdejakou zatoulanou rousnici či krtonožku, oči rychle atrofují: podruhé ve svém mrzkém životě slepnu.
Do cesty s nejasným cílem se mi stavěly všeliké oběti: brouci podzemníci, žížalovité konce těl, tak lákavé pro mé předkousnuté ozubení, cár igelitového pytlíku (k útoku mě vyprovokovalo iritující šustění, s nímž se ohlásil, když jsem hloubil štolu směrem k... těžko předvídat), lebka s rozměrnou mozkovnou – se slzou v zakrnělém oku vzpomínání na minulé životy. Co jen jsem v tom vzteku hledal? Tajné druhé Město? Chodbu někoho dalšího? Nebo tu mou – znamení, že opět bloudím –? Na otázky se neodpovídá, všecky jsou odsouzeny k řečnickému nikam neodplouvání, snad se vynoří samotná představa něčeho uvnitř, co je mým prostupem hmotou tak nějak tušeno. Další nebytost, nebo bytost uměle jsoucí, budu-li filosofující žížaložrout – entita živená půdou, každou kapkou procházející zrnitostí, podzemními jeskynními komplexy, zahrnutá hrobní tíhou, přesto živější než cokoliv pod sluncem. Nenarazím na cizí červotočivou soustavu – pokud se v prostoru nachází život, je zaklíněný jako plod v lůně, ořech ve skořápce, pecka v dužině a jakkoliv podobně krtkovsky pitomě: žádné křižovatky nebo scestí, jen vykrojená jizva země-kůže.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 1 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 12 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
