|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: Planá třešeň ::
|
| |
|
|
Planá třešeň roste na zahradě. Děda Charouz dojde ke stromu cestičkou vyšlapanou v trávě tak vysoké, že když zafouká vítr, její vršky hladí kmen téměř pod korunou. Posadí se na lavičku stlučenou ze tří kusů prken, na jejichž povrchu se tu a tam ježí chomáčky třísek. Opře se o strom a ten mu poskytne stín v tomto horkém nedělním dopoledni. Rozhlíží se a poznává oprýskanou omítku svého domku i plot, který ve zpřímeném postoji udržuje jenom maliní, co jím prorůstá. Svraští obočí a přemýšlí, co se včera stalo, že nic z toho nepoznal.
Najednou se ocitl pod cizím stromem, na cizí zahradě obklopující cizí domek. Bloudil městečkem a nemohl najít svůj dům, svoji zahradu a svůj strom, nepoznával ani ulice, ani chodce, kteří ho míjeli. Přes okraje očí se přehouply a brázdami v obličeji mu stékaly slzy. Nořil se hlouběji a hlouběji do domu, do kterého ho kdosi, kdo se nad ním slitoval, přivedl a tvrdil, že je jeho, ale ani tady nepoznával pokoje a věci v nich. Až najednou procitl z toho podivného snu, když na nočním stolku uviděl Anežčinu a Vojtíškovu fotografii.
Děda Charouz si opře hlavu o kmen stromu, přimhouří oči a zaposlouchá se do bzučení hmyzu v jeho koruně. Zavrtí se, znejistí, zda-li se to tak stalo. Vzpomínka se začne propadat do temnoty a děda Charouz se ptá sám sebe, zda-li se to vůbec stalo.
Raději zavře oči. Vzpomínky staré šedesát let vidí ostře, jako by se udály včera. Znovu Anežce nasazuje zlatý kroužek na prsteníček, znovu mu láskou málem puká srdce, když drží poprvé v náručí Vojtíška a znovu mu duši až po okraj zaplňuje smutek, když naposledy líbá svoji ženu na chladnou tvář. Odešla mu brzy, příliš brzy, povzdychne si.
Najednou ucítí jemný dotek na svém rameni. Pomalu otvírá oči a z mlhy před ním vystupuje obličej. Kdosi se ho mírným hlasem ptá:
„Dědečku, slyšíš mě, poznáváš mě?“
Děda Charouz se usměje a odpoví:
„To víš, že tě poznávám, Vojtíšku, tebe přeci poznám vždycky!“
Chvíli je ticho, muž se ustaraně otočí na ženu, která mu stojí za zády a povzdychne si.
„Ale to jsem já, Jenda!“
„A já Vlasta!“ přidá se žena pisklavým hlasem.
Najednou se děda Charouz probudí, obličeje se zaostří a on jasně vidí před sebou tvář svého vnuka a za jeho ramenem tvář jeho ženy. Překvapeně zamrká.
„Ale samozřejmě, že jsi to ty, Jeníku, a ty, Vlastičko, vždyť Vojtíšek a Zdenička už jsou dávno v pánu, vždyť měli před deseti lety autonehodu! Chvilku jsem si zdřímnul a muselo se mi něco zdát!“
„Myslíš, že nás poznává?“ šeptne Vlasta svému muži do ucha.
Děda Charouz se zamračí. Proč o něm mluví, jako by byl nesvéprávný?!
Jenda sykne přes rameno a umlčí Vlastu, která se nadechla, aby šeptla svému muži další otázku, na kterou nezná odpověď, a to ji trápí.
„Volal mi pan Čermák, že jsi se včera ztratil ve městě, že tě odvedl domů, ale že jsi ho nepoznal!“ vysvětluje Jenda jejich náhlé zjevení se a v duchu je rád, že sousedovi Čermákovi dal telefonní číslo a požádal ho, aby na dědu dohlédl.
Děda Charouz se snaží vybavit si včerejší den, ale marně, vzpomínka je ztracená v temném zákoutí mysli, do kterého už nemá přístup.
„Myslíš, že si pamatuje, že nám slíbil, že na nás nechá přepsat barák?!“ nevydrží Vlasta a konečně vypustí z pusy to, co ji tíží na srdci.
„Abychom nemuseli čekat až...,“ odmlčí se, ale jenom na vteřinu. „To by byla věčná škoda, strašně to tu pustne a ztrácí na hodnotě, jen se rozhlídni kolem!“
Jenda zastaví gestem ruky a syknutím „Kušuj, ženská!“ příval dalších slov.
Vlasta se urazí, poodejde, otočí se k manželovi i jeho dědovi zády a rozhlíží se po zahradě a po domě. Myslí to přeci dobře, čím déle to tu nechají pustnout, tím méně peněz za to potom utrží. Není zlá, je jenom praktická.
Děda Charouz se zamračí ještě víc. Vlastu neměl rád od chvíle, co si ji Jeník přivedl. Rozmlouval mu ji ještě v den svatby. Děda si povzdychne, měl mu ji tehdy rozmlouvat víc. Ale možná, kdyby s ním pohovořil znovu... Vždyť rozvod dnes není taková ostuda. Dokud nemají děti, protože až budou mít děti, Jeník ji nikdy neopustí, to ví děda Charouz bezpečně.
„Ona to nemyslí zle,“ sklopí Jeník oči a přisedne si vedle dědy.
Vklouzne svou dlaní do té dědovi a druhou mu hladí bílou, skoro průsvitnou kůži na hřebu ruky a je mu smutno. Cítí, že děda odchází do podivného vlastního světa, kam jemu je vstup zapovězen. Poslední člověk, který ho má na tomto světě upřímně a nezištně rád.
Děda pokyvuje hlavou na znamení, že ví, nechce aby Jeník cítil stud za svou ženu, když ona se za nic nestydí.
„Dlouho jsi tady nebyl, stýskalo se mi,“ řekne trochu vyčítavým tónem a podívá se Jeníkovi zpříma do očí.
Jeník uhne pohledem a začne s ním bloudit po zahradě, má výčitky.
„Měl jsem hodně práce...,“ červená se.
Najednou je mu líto času, který promarnil na pohovce před televizí, protože se mu nechtělo trmácet se za dědou, a potom sledovat, jak se děda zamotává ve svých myšlenkách a vzpomínkách. A hlavou mu bleskne nápad, který naplní jeho srdce štěstím a Jeník se diví, že na něj nepřišel už dříve.
„Nechtěl by ses přestěhovat k nám?“
Obličej dědy Charouze se rozzáří štěstím, otevře ústa, ale než stihne cokoli říci, přibíhá Vlasta, která zaslechla svého muže.
Hrubě a bezcitně se prodírá stébly trávy, mezi kterými se předtím její boky a stehna něžně proplétala. Bouří v ní vztek, jak si Honza mohl dovolit vyslovit něco takového nahlas, aniž by se jí předtím zeptal. Dědek si ze škodolibosti vůči ní drží majetek, moc dobře ví, že až umře, budou z toho ruiny bez hodnoty. A ona by ho teď měla mít na krku, starého, senilního Charouze, teď když se trochu vzmohli, když se přestěhovali z podnájmu do vlastního, a když... Doběhne pod třešeň a udýchaně ze sebe začne vyrážet:
„Promyslel sis to dobře, Honzo, přestěhovat dědu prakticky z vesnice do velkýho města a navíc do mrňavýho panelákovýho bytu, kde po sobě budeme šlapat! Já myslím, že by dědovi bylo nejlíp v nějakým domově důchodců!“
Vlasta se zarazí, Jenda semkne pevně rty a podívá se na ni přimhouřenýma očima, jako by jimi zrovna říkal, že on je pevně rozhodnutý, a že ona jenom plýtvá s dechem.
Děda Charouz zamrká a na okraji očí se mu zaperlí slzy a roztřeseným hlasem povídá:
„Přesadit mě mezi cizí lidi, to by byla moje smrt!“ a prosebně se podívá na Jeníka.
Ten konejšivě poplácá dědu po hřbetu ruky.
„Neboj, dědo, do žádného domova důchodců nepůjdeš, o to se postarám!“ a umlčí dalším tvrdým pohledem proud argumentů svojí ženy.
Vlasta mlčí a zuří, je stratég, nepouští se do marného boje, počká na vhodnější chvíli a navíc se nechce hádat před Charouzem, aby neměl další důkaz o tom, jak špatná partie pro Honzu je, však ona moc dobře ví, že proti ní nasazuje, a taky když na ně ještě nepřevedl ten barák. Zrovna teď by se jim ty peníze tolik hodily, zaplácli by jimi mimořádnou splátku na byt. Její myšlenky se začnou ubírat jiným směrem a začnou rozdmýchávat její vztek. Musí něco dělat. Natáhne se a utrhne třešni. Ale sotva zaboří zuby do její dužniny, ucítí na jazyku odpornou pachuť. Podívá se do čeho kousla a uvidí torzo červa. Zaječí. Zahodí třešni. Chytne se za ústa, chce se jí zvracet, nesnáší tyhle potvory. Utíká do domku si vypláchnout pusu a při tom cedí mezi zuby:
„To mi ten dědek snad udělal schválně, stejně skončí v domově, o to se postarám, však já to Honzovi vysvětlím, až budeme sami, však on si nechá říct, zvlášť teď, když jsem těhotná!“
Nedělní dopoledne se přerodí v odpoledne. Lavička pod planou třešní je dávno opuštěná, když se do koruny stromu slétnou špačci. Špačků je mnoho a třešní poskrovnu. Rvou se mezi sebou o každé sousto, ale nakonec se všichni nasytí. Až na jednoho, který je slepý na jedno oko a tak v každém souboji prohraje. Slétne dolů, hlad ho naučil, že i na zemi se vždycky najde něco k snědku. A opravdu kousek před sebou zahlédne nakousnutou třešni. Ale teprve, až když stojí nad ní, natočí hlavu a pohlédne na ni svým jediným okem, zjistí, jaké měl štěstí, uvidí uvnitř kus červa. Najednou zaslechne prasknutí větvičky. Napřímí se a poslechne svůj instinkt, který mu velí utéci. Popadne třešni do zobáku a dírou v plotě se protáhne do vedlejší zahrady. Tam si vydechne a chce se pustit do hodování, když cosi vletí do jeho slepého oka a on padne mrtvý k zemi.
Marku, ty jsi zastřelil toho ptáka vzduchovkou!“ zařve muž. Pohled na nesmyslné násilí spáchané na špačkovi ho vyburcuje k činu. Vyskočí ze zahradního lehátka na nohy a rychle překoná prostor zahrady mezi vybetonovanou terasou s deštníkem uprostřed a domem. Vběhne dovnitř, vystoupá po schodech a vrazí do synova pokoje. Chlapec, který ještě stojí u okna, se otočí a upustí vzduchovku. Otec ho popadne za paži a vleče ho na zahradu. A při té cestě se otec propadne doprostřed vzpomínky, která se mu v mysli neodbytně odvíjí dokola už několik týdnů a živí tak pocity bezmoci a vzteku.
Znovu klade na stůl před sotva čtrnáctiletého kluka jednu po druhé fotografie zachycující zkrvavenou tvář, která jen vzdáleně připomíná vlídný obličej osmdesátileté stařenky. Když dokončí tuto činnost, proplete prsty a hrany rukou opře o fascikl. Pozoruje chlapcův obličej, než začne klást otázky.
Chlapec se zvědavě předkloní, pohledem přeběhne fotografie, zvrátí se zpátky a znovu začne znuděně bloudit pohledem po místnosti. Ve vyšetřovateli se vzmáhá vztek. Chce přeskočit stůl a pěst mu vrazit do obličeje.
„Proč jsi tu ženu okradl a hlavně proč jsi ji potom téměř ukopal k smrti?“ zeptá se vyšetřovatel a do jeho hlasu probublá vztek, který se snaží krotit.
Chlapcovi povyskočí obočí a koutky úst se na chvíli stáhnou dozadu.
„Nemáš zapotřebí krást... Tvůj otec je manager...“
„Sem se nudil!“ přeruší ho kluk a pokrčí rameny. Podívá se vyšetřovateli zpříma do očí a pobaveně čeká, s čím dalším se vytasí.
Najednou vyšetřovatel Čermák strašně zatouží po tom, aby se v tom grázlovi probudilo svědomí a začalo ho pořádně žrát. Cítí, že rodina je jeho slabé místo. Položí další otázku, i když si nemůže ověřit fakta, byť je má na dosah. Nemůže se přeci před klukem teď hrabat v papírech, a přiznat tak, že není na výslech dokonale připraven.
„Mohla to být tvoje babička...“
„Moje babka dávno prdí do hlíny, takže nemohla!“ klukovi se zkřiví tvář do šeredné grimasy. Přehodí si žvýkačku z jedné strany úst do druhé a užívá si svého triumfu.
Vyšetřovatel Čermák cítí bezmoc, ví, že je jen otázkou času, kdy ten kluk zabije a on tomu nemůže zabránit.
Otec Čermák potřese hlavou a na chvíli zažene vzpomínku. Zastaví se nad mrtvým špačkem. Dívá se synovi do tváře. Marek bloudí pohledem po zahradně a zdá se, že je mu jedno, že právě zabil živou bytost. Otci se derou slzy do očí. Ale tentokrát ví, kdo udělal chybu ve výchově.
„Proč jsi to udělal?“
Marek se vzdorovitě podívá otci do očí a pokrčí rameny.
„Nevim!“ temně zahučí.
Ve skutečnosti Marek nechtěl toho ptáka zabít. Zamířil na něj vzduchovkou, kterou si půjčil od kamaráda. Najednou v něm vzkypěla bezmoc a vztek a on zmáčknul spoušť. Nečekal, že se trefí, zaskočilo ho to, proto zůstal trčet u okna a otec ho zahlédl. Markovi se dělá špatně od žaludku, nechce se podívat na to mrtvé zvíře.
Otec sebere špačka, chytne syna za zápěstí a položí mrtvolku do jeho dlaně. Marek se cuká, ale otcův stisk je nekompromisní.
„Necukej se, vezmi si svou trofej, jen si ji vezmi a někde si ji vystav, máš být opravdu na co hrdý!“
Marek se roztřese, sveze se na kolena, opatrně položí tělíčko do trávy a rozpláče se.
Otec nad ním triumfálně stojí a cítí ulehčení.
Paní Čermáková, bledá a zimomřivá, vyjde na zahradu. Zapne si černý svetr až ke krku, zkříží paže na prsou a schoulí se do sebe. Chtěla by syna utěšit, ale bojí se, že by celou situaci zhoršila. S ulehčením si oddychne, když manžel ucítí její pohled na svých zádech, otočí se, nechá syna svému osudu a vydá se k ní. Zastaví se těsně před ní a přiblíží svoje rty k jejímu uchu. Paní Čermáková se zachvěje, když ji pohltí jeho stín, a když bubínek v jejím uchu rozvibruje nenávistné syknutí:
„Vidíš, kam vede tvoje výchova, rozmazluješ ho a on pak z nudy zabíjí!“
Paní Čermáková schýlí hlavu hluboko na prsa, ale ví, že manžel cítí její tichý nesouhlas, a to ho popuzuje.
„Upekla jsi alespoň nějaký koláč?“ štěkne tlumeným hlasem.
„Mám připravené těsto, jdu natrhat třešně...“ špitne paní Čermáková.
Znovu si oddychne, když si manžel odfrkne a vrátí se na lehátko pod slunečník. Dojde si se do kuchyně pro zelenou plastovou mísu a vydá se přes zahradu ke skupince třešní rostoucích podél plotu. Když míjí syna, jemuž po tvářích stékají slzy a kanou na prsty, které boří do hlíny, soucitně se na něj podívá a zhluboka si povzdychne.
Nenamáhá se třešně trhat, dává si záležet a ze země sbírá ty nejotlučenější a nejčervivější a stejně jako jejímu synovi i jí se po tvářích koulejí slzy. Pláče nad svou neschopností a strachem opustit manžela. Do duše se jí bolestivě zapichují jeho slova, která znovu a znovu slyší ve své mysli:
„Selhala jsi, ostatně jako vždycky a ve všem... Klidně si táhni, ale sama, nedovolím, abys kluka zkazila... Snad si nemyslíš, že soud svěří dítě matce, která se léčí na psychiatrii... Však já se postarám, abys ho nedostala...“
A paní Čermáková svému muži věří, vždycky se o všechno uměl postarat.
Když se vrací, syn už na zahradě není, místo špačka je hromádka hlíny, vedle které se válí třešeň vypadající, jako by ji už někdo pozřel a vyvrhnul. Skloní se, jejím obličejem probleskne škodolibé ušklíbnutí a ona přidá třešni k ostatním v míse.
Mlčky nabídne svému muži čtverečky čerstvě upečené bublaniny pečlivě naskládané na bílém talíři. Krev jí buší ve spáncích. Horečně přemýšlí, zda-li vypeckovala všechny třešně. Široce rozevřenýma očima pozoruje svého muže. Ten si vybere největší kus moučníku a svými zuby vší silou začne drtit první sousto. Nečeká, že narazí na odpor. Paní Čermáková se otřese. Najednou její muž vykřikne bolestí, vyplivne sousto a zahodí bublaninu. A přes ni se přelije vlna jeho potlačovaného vzteku a bezmoci a ona se stává strnulým pozorovatelem svého života.
Manžel ji surově popadne za paži a vleče ji přes zahradu. Ohlédne se a vidí, že se talíř i bublanina roztříštily o beton terasy. Když s ní manžel smýkne doprostřed kuchyně a horečně zavře všechna okna a dveře, jenom zatne svaly a mírně se nahrbí. Klesne na kolena poté, co se pěst dvakrát zaboří do svalů obklopujících její břicho. Ví, že nebude mít žádné modřiny, vždycky jsou ty rány takové, aby zabolely, ale nezanechaly po sobě stopy.
„To jsi opravdu tak blbá, že neumíš vyndat ani pitomý pecky?!“ uslyší z dálky tlumené zasyčení.
Čeká na bouchnutí dveří, a teprve potom se její tělo začne otřásat tichými vzlyky. Najednou na svých tvářích ucítí něžné pohlazení. Pohlédne synovi do tváře a vidí, že má pevně zaťaté zuby a po tvářích mu tečou slzy, zhmotnělý vztek, který se dere na povrch.
„Nesmíš mu ublížit, Marku, nesmíš být jako on!“ šeptá paní Čermáková a přemýšlí, jestli bude jed na potkany, který včera koupila, cítit v bábovce.
Potkan probíhá přes betonovou terasu. Nemá v úmyslu se zastavovat. Míří do jiné zahrady ke sklepnímu okénku, do jehož rámu stačí chvíli bušit, než se vyklepe a spadne uvolněná klička, a než potkan může proklouznout úzkou škvírou do sklepa, skočit na uhlí a hned vedle kotle najít misku plnou zbytků od oběda připravenou pro kočku. Pro potkana je to božská potrava, které se nemůže vyrovnat ta shnilá a zkažená, kterou obvykle nachází v popelnicích. Najednou se zarazí, do čumáku ho udeří vůně upečené mouky a cukru, nemůže odolat. Sežere sousto, které leží před ním. Slastně přivře oči. Po jazyku se mu rozlije sladká chuť, která je vzápětí vystřídána odpornou směsicí lidských slin a čehosi hořkého. Polkne, protože sousto už je příliš daleko v tlamě, ale pachuť ho odradí od dalšího hodování a potkan zklamaně pokračuje ve své cestě. Sklepní okénko má na dohled, když jeho útroby náhle sevře bolest a začne dávit. Když vyprázdní svoje vnitřnosti, cítí se roztřesený, ale neodolá vábení plné misky. Klička spadne, potkan vklouzne do sklepa a z něho se ozve cvaknutí kovových čelistí.
Vyvržená pecka obalená zbytky potravy zapadne do trávy. Země ji vděčně přijme. Půda ji rozlouskne a živí. Objeví se klíčky a začnou se prodírat směrem nahoru i dolu. A na zahradě vyroste planá třešeň...
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
95.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 2.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 18 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
