|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28103 příspěvků, 4448 autorů a 295996 komentářů :: on-line: 17 ::
|
 |
|
:: Černá díra- kapitola 4 ::
 Tesss |
publikováno: 22.06.2010, 7:57
|
|
| |
|
|
Návštěvy
„Šarloto? Spíš?“ ptala se mě sestra.
Ve skutečnosti jsem nespala, jen jsem měla zavřené oči a předstírala jsem ho. Už jsem měla dost toho věčného měření teploty, tlaku a vyptávání se, zda jsem v pohodě. Ne, nebyla jsem v pohodě.
Trash... Trash...
Co to je ksakru za jméno. Nikdy jsem ho neslyšela. A Ondru taky žádného neznám. Vůbec nic mi nedávalo smysl. Všichni si ze mě určitě dělají prdel. Určitě jsem v nějaké reality show.
„Kameramane, vylez,“ řekla jsem nahlas. Sakra porušila jsem své předstírání spánku.
„Tak přece jsi vzhůru. Máš tu návštěvu,“ ohlásila mi s radostí sestra.
Najednou jsem byla vzhůru a netrpělivě čekala, až ta moje návštěva vstoupí. Kdo to jen může být?
„Tak prosím, vstupte,“ pobídla mou návštěvu.
Do pokoje vstoupil muž a žena. Byli to moji rodiče, ale jiní než si je pamatuji. Tak jiní, až mi byli cizí.
Máma vypadala starší a na hlavě měla opět nový přeliv. A táta? Tomu na hlavě přibylo dalších několik šedin.
Tak tu tak stáli a zírali na mě, jako bych byla přízrak.
„Ahoj?“ pozdravila jsem je trochu nesměle.
„No ahoj. Prosím tě, co jsi to prováděla? Jak ti je? Mysleli jsme, že už se neprobudíš. Prý jsi ztratila paměť,“ vychrlila na mě máma.
„ Moc dobře mi teď zrovna není. Ale co se týče mého těla, dělám pokroky.“
„Hýbat se už můžeš ne?“
„Jo. Tak nějak trochu ano.“
„Mluvila jsem s doktorem. Měli by tě zhruba za 3 týdny pustit.“
„Jo, říkal mi plus minus měsíc. A co doma? Co brácha? Proč tu není?“
„No...Marek nemohl přijít, protože má dnes fotbal.“
„No jo...jak jinak.“ Brácha byl totiž velký fotbalista. Na školu kašle, jak jen může, ale na fotbal nedá nikdy dopustit. Ten by nevynechal zápas, ani kdyby měl čtyřicítku horečky.“
„ A kam se přihlásil na školu?“
„ Přihlásil se na automobilovku fláká to, jak jen může. Přidělává nám starosti,“ vzdychla. „Oba nám přiděláváte starosti,“ dodala.
„Možná je dobře, že jsi nic z toho, co se tehdy stalo, nepamatuješ. Nebyly to pro nás zrovna šťastné dny. A zopakovat bych si je nechtěla.“
„Co všechno se tehdy stalo? Smím-li to vědět?“
„Jó, to kdybych věděla. S tím si teď nelam hlavu. Stejně si jednou vzpomeneš.“
„Jediné, co vím je, že jsem se brala drogy a otěhotněla jsem.“
„Tak tahle informace nás šokovala úplně nejvíc. Nejradši bych ti za to všechno pořádně vynadala, ale to je teď nejspíš úplně zbytečné co?“
„No hlavně, že to všechno dobře dopadlo,“ ozval se táta.
„No nic. Už musíme. Nemůžeme tu dlouho vysedat. Jo a abych nezapomněla, přinesli jsme nějaké jídlo a knížky, aby ses tu nenudila.“
„Díky moc. Ještě byste mi mohli přinést MP3 přehrávač.“
„Dobře. Tak čau a drž se!“ rozloučili se a odešli. Zvláštní, že se ke mně chovali docela mile, až na ty zvídavé otázky, na které jsem neměla odpověď. Otázky, na které mi musí odpovědět nějaký Trash.
Po odchodu mých rodičů jsem si vzala knížku, co mi přinesli, a ponořila jsem se do příběhu. Konečně jsem se dokázala nějakým způsobem odreagovat. Příběh byl o dívce, která přišla při nehodě o své rodiče a musela žít v děcáku na druhém konci republiky, kde nikoho neznala, takže zůstala úplně sama bez rodiny a přátel.
Po přečtení knihy jsem si oddychla, že to neplatí o mě. Přišla jsem sice o dítě, zhruba 3 roky života, ale stále jsem měla rodiče a Trashe, kteří zdá se při mě stojí. Zajímalo by mě, co je s Alicí a Sárou, zda při mě také stojí. Třeba jsem je zklamala. Vlastně bych se vůbec nedivila, kdyby už o mě nejevili zájem. Ale když si vzpomenu, co všechno jsme spolu zažili. Například naše kalby v naší oblíbené kroměřížské diskotéce. Pamatuji si, jak jsme s Alicí jednou strašně opili. Teda hlavně já. Byla jsem tehdy hodně nešťastná, protože... protože...Proč? Ach, co to bylo za událost, co mi teď bleskla hlavou? Záblesk minulosti- že by se mi vracela paměť? Ale proč jsem byla tak nešťastná?
Nic. Já si prostě nevzpomenu. Můj mozek odmítá pracovat. Byla jsem jsem na té diskotéce a byli tam nějací kluci? Ano, kluci s kterými jsem se dala do řeči. Ale jací kluci? Nevím, nevzpomenu si.
...o týden později
Už mi bylo mnohem lépe. Včera jsem dokonce začala chodit. Mé tělo už zdaleka nebylo jen kus dříví. Mé ochablé svaly se probouzely k životu a s nimi i moje nálada a chuť do života.
Do pokoje vešla sestra v ruce držela ručník.
„Tak co, zvládneš se dnes sama osprchovat? Nebo ti mám pomoct?“ zeptala se mě.
„Myslím, že dnes to zvládnu sama.
„Dobře, ale nechej si odemčeno a kdyby něco zakřič.“
„Jo, jasně.“
Vzala jsem si od ní ručník, svoje mýdlo, šampón a spěchala do koupelny. Po zavření dveří jsem spatřila zrcadlo. Malinko jsem se zarazila a bála se podívat do zrcadla, do kterého jsem jaksi po mém probuzení neměla možnost z vozíku pohlédnout. Jak asi budu vypadat?
Pomalu jsem se k němu otočila a nevěřila svým očím. To přece nejsem já.
Mé kdysi krásné, hnědé vlasy hrály do půlky černo-růžovými proužky a druhou půlku tvořily mé odrostlé vlasy a nehledě na to, že byly šíleně mastné. Obličej jsem měla až nezdravě bledý a nad obočím malou jizvu. Vypadala jsem opravdu „úchvatně“. Až odtud vylezu, první co udělám bude, že navštívím kadeřnictví a budu se nepřiměřeně dlouho opalovat, dokud můj obličej nechytne nějakou zdravější barvu.
Konečně jsem vlezla do sprchy a mohla se konečně sama pořádně osprchovat a umýt si vlasy, které to už opravdu potřebovaly. Potom jsem si je vyfénovala a napatlala na sebe jakýsi krém, který jsem tam objevila.
Až jsem byla pěkně umytá a voňavoučká, tak jsem si šupla do postele a poprosila setru, ať mi pustí nějaké DVD.
Po už konečně vydatném obědě jsem se rozhodla, že si trošku odpočinu. Spala jsem ani ne dvě hodiny, když mě probudil sestřin hlas a hlas nějakého kluka.
„Je mi líto, ale bohužel teď spí. Nechcete přijít později? Nechci ji budit.“
„A nemohl bych si tu sednout na židli a počkat, než se probudí?“
„Jak chcete, ale upozorňuji vás ještě jednou, že ztratila paměť, tak s ní podle toho zacházejte.“
„Ano, nemějte obavy.“
Ten hlas jsem nikdy předtím neslyšela. Že by to byl ten Trash? Najednou jsem znervózněla a bála se otevřít oči. To e ten, co mi dokáže zodpovědět mé otázky.
Pomalu jsem otevřela oči a dívala se do tváře kluka, kterého jsem už někdy viděla. Jasně. On se mnou přeci jezdíval autobusem do školy, ba on dokonce chodilo stejné školy jako já. Ten kluk, co nosil černou koženou bundu a zeleno-černou palestinu. Je to on.
Jeho ústa se rozšířila do širokého úsměvu.
„Ahoj Lotko!“
„Ahoj?“ odpověděla jsem mu na pozdrav nejistě a začervenala jsem se.
„Ty jsi prej ztratila paměť, takže asi netušíš, kdo jsem. Nemýlím se?“
„Trash?“ zeptala jsem se.
„Jo Trash. Tedy vlastně Michal. Trash je jen taková má přezdívka. Nikdo mi jinka než Trash neříká.“
„Znám tě ze školy. Nejezdil jsi náhodou se mnou autobusem?“
„Jo, to je možný,“ řekl a usmál se.
„Jsem strašně rád,že tě vidím. A s tím dopisem promiň. Nevěděl jsem, že jsi ztratila paměť. Asi si z něho krapec zmatená, že? Doktoři mi totiž nebyli schopní říct nic o tvém stavu. A jak se vůbec máš. Doufám, že tě zanedlouhou pustí,“ vychrlil na mě.
„Už je mi docela fajn a pustit by mě měli tak možní do dvou týdnů.
„To je super.“
„Hele, a jak se vůbec my dva známe?“ zeptala jsem se ho.
„Ále to je dlouhá historie. Přes jednoho... kámoša,“ odpověděl roztěkaně.
„Přes jakého kámoša.“
„To je jedno. Toho si stejně asi taky nepamatuješ.“
„Znám ho? Někdo ze školy?“
„Ne, tak toho opravdu neznáš ze školy. Zapomeň na něho. Víš, nebyl to tak úplně nejlepší kámoš.“
„Aha... Víš, mám takové tušení, že o mě víš vše, co se tehdy stalo.“
„S tím tě teď obtěžovat nebudu. Ty si na to stejně jednou vzpomeneš. Teď se nesmíš zbytečně stresovat.“
Bylo vidět, že mě má rád a má o mě strach. Ani jsem na něho nechtěla tlačit, aby mi to řekl. Možná měl pravdu, zbytečně bych se stresovala.
„Jenom bych chtěla vědět... s kým jsem měla mít to dítě,“ zeptala jsem se trochu odvážně.
„Cože? Dítě? Jaké dítě?“ ptal se nechápavě a tvářil se nechápavě. Že by to bylo jeho dítě?
„Potratila jsem. To nevíš?“
„Ne. Nevím. Ty si s ním... ó bože.“
„S kým?“
„Nic, nic. Hele já už budu muset jít. Zase někdy přijdu jo? A taky jsem ti přinesl něco na zub.“ Podal mi obrovskou čokoládu a chystal se k odchodu.
„Počkej... S kým jsi to myslel, že jsem měla dítě?“
„tak pa a s tím dopisem se netrap,“ snažil se z toho vykroutit.
„Tak čau.“
Ve dveřích se ještě na mě otočil a trochu nejistě se na mě usmál.
„Mám tě rád,“ řekl a odešel. V pokoji po něm zbyl jen zbytek jeho parfému, který se pomalu rozplynul, tak jako můj dnešní den, který jsem zbytek zaspala.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
84.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 2.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 2 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 19 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlížeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2009 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
