|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (61. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 13.06.2010, 12:13
|
|
| |
|
|
Rozhorlená elita
Královna bez dalších zastávek zamířila na jednání svolané Rady, s Arnem jsme měli co dělat, abychom jí stačili. Velké bílé dveře na obou křídlech zdobené zlatým královským znakem hlídali nehybně stojící strážci. Hleděli před sebe, nevěnovali nám ani pohled, když jsme přicházeli. Už na chodbě jsme zaslechli útržky vzrušené debaty. Corita prudce otevřela dveře a jako vichřice se vřítila do místnosti, kde najednou zavládlo ticho.
U masivního stolu postávalo devět nejvýznamnějších mužů říše. Šest ministrů, zástupce lidu, zástupce šlechty a generál, jak mě Arno po cestě zběžně informoval. Někteří upíjeli z přichystaných číší, jiní se probírali jakýmisi listinami, ale všichni se po sobě podívali, jako by nastal rozhodný okamžik.
Na dřevem vykládaných stěnách visely obrazy a na nich portréty šlechticů sledovaly každý náš krok, ani zde nad dveřmi nechyběl erb. Místo v čele stolu patřilo královně. Po její pravé ruce měl sedět kancléř Arno, vlevo statný chlapík v kožené zbroji, jehož jsem si z dřívějška pamatovala coby generála. Byl přítomen taky muž s knírkem, ale ostatní jsem neznala ani od vidění.
Doprovázena nechápavými pohledy jsem se postavila kousek za Coritu a přerušila její stín dopadající na podlahu. Nikdo se neposadil, neboť i královna zůstala stát a vztekle položila meč na stůl. Pánové pohlédli na potřísněný hrot, poté znovu na vladařku.
„Před chvílí jsem jej vytáhla z mladičkého vojáka,“ zadržovala zlost, ale dlouho jí to nevydrželo. „Co kdyby to příště byl váš syn?!“
„Není to přece naše vina,“ bránil se malý tlustý chlapík.
„Chápu, že zrovna ty se zříkáš zodpovědnosti,“ reagovala podrážděně. „Buď si jist, že tě ve tvém úřadě záhy někdo vystřídá. Měl jsi mi tlumočit vůli lidu, měl jsi s nimi mluvit, poslouchat je a vhodnými slovy utišit rozlícené hlasy. Místo toho poddaní vraždí, aby se ke mně doneslo alespoň něco!“
„A co jsem jim měl říct?“ vyštěkl. „Žes bez doprovodu dobývala nová území? Žes uzavírala smlouvy se sousedními zeměmi? Vždyť tys neřekla ani nám, kdes celou dobu byla! Jediné dobyté území je to její,“ podíval se na mě, „jediná uzavřená smlouva je ta, o níž jednáš ve svém loži.“
„Alespoň se netahám po bordelech jako jiní,“ zavrčela, mluvčího tím ale určitě nemyslela. „Co se děje za dveřmi mé ložnice, to tam taky zůstane.“
„Mýlíš se,“ pronesl s trochou politování. „Musela bys vytrhnout jazyk všemu služebnictvu, aby se nedostalo nic ven. Já jsem mlčení zachoval a ostatní ať si sami sáhnou do svědomí, vždyť jen mezi šlechtou jsme museli strpět všeliká zvěrstva, k nimž se toto nedá ani přirovnat.“
„Zvěrstva?“ zasyčela. „Připadá ti to jako zvěrstvo? Ve svých modlitbách se zeptej Xera, zda to vidí stejně.“
„O to teď nejde,“ zavrtěl hlavou. „Nemáš následníka, královno, a nyní, když se oddáváš neplodné rozkoši, vynořily se spekulace například o tom, zda jsi právě ty nezavraždila krále.“
Na okamžik se odmlčel, aby jí dal čas to vstřebat. Stejně tak ostatní si všimli, že Corita zpozorněla. Jestliže se doteď opírala o stůl, tak nevyhýbavá řeč ji přinutila narovnat se.
„Tys z jeho smrti měla největší prospěch, dostala ses k neomezené vládě a když k tomu přidám ještě o málo později přítomnost půvabných otrokyň...“
„Povolné dělají společnost gardistům, vzpurné nechávám vojákům hrubšího zrna,“ odpověděla podrážděně.
„Dejme tomu,“ připustil. „Ovšem rychlý sled těchto možná náhodných skutečností je pro nezasvěcené přinejmenším matoucí, to musíš uznat. Tvá slabost pro mladé ženy by také vysvětlovala, proč nechceš zasáhnout proti Kaileen. Říká se, že už ve vězení byla a prý ty sama jsi jí pomohla ven, aby ještě té noci vstoupila do tvé ložnice a zaplatila za svobodu.“
„Tak to nebylo,“ ujelo jí a chtěla se po mně ohlédnout, snad hledala podporu, ale v půlce pohybu se zarazila a otočila se zpět k mluvčímu.
U mě by se podpory rozhodně dočkala, protože ve mně pomalu hlodala žárlivost. Proč se pořád všechno přisuzuje Kaileen? Narozdíl ode mě nezabila ani jednoho draka, já jsem nakopala zadek Kharovi, já jsem se dokázala vzepřít bohyni války a já jsem mohla dobýt lože nejmocnější ženy říše. Já! A moje jméno nikdo nezná.
Přítomní vyhýbavě sklopili zrak, jen malý mužík se Coritě pevně díval do očí. Stál si za každým slovem, dokonce jsem měla dojem, že to nemyslel špatně. Vyznělo to tak, protože neovládal diplomatický jazyk, ale jeho pohled byl upřímný.
„Vezmu do úvahy tvá slova,“ odpověděla, v hlase špetku pokoření, a posadila se. Když i ostatní zaujali svá místa, zdálo se, že se napětí v sále trochu uvolnilo. „Promluvím k lidu. Zatím zkus občany Ishar uklidnit, přesvědč je, že se Peal bude brzy pyšnit nejen mocnou armádou, ale také spokojenými obyvateli.“
„A co Kaileen? Na ni se ptají, chtějí její hlavu. Přiznám, že ani já nechápu, proč ji najednou bráníš, když jsi celý zasvětila život, abys pobila Lonshi. Co jim mám říct?“
„Kaileen zatím nechte být. Jak jsem řekla, potřebujeme náklonnost bohyně Narat, Jakkis je pro nás rozhodně mnohem větší hrozbou. Jeden zabiják není nic proti mnohatisícové armádě.“
Tlouštíkovi její odpověď stačila a mlčky přikývl, ovšem nechal se slyšet jiný nesympatický šlechtic:
„My jsme chtěli žít v míru, ty si libuješ v krvavých taženích. Vzdej se svých milenek a vyhov Jakkisovi.“
Ani krásný a drahý oblek nezachránil jeho vzhled, neboť vlasy pomalu ustupovaly ze svých pozic, tvář jako ohlodaná krysami. Sobecký pohled zapadlých očí mě dráždil nejvíc.
„Už jsem vyměnila dost za tvého bratra,“ zasyčela nenávistně. „Smýšlíš stejně jako on. Byl by celou říši rozdal, jen aby udržel mír. Náhlá smrt jej zasáhla v nejvhodnější době.“
Okamžik byl zaskočen jejími slovy, ale brzy se otřepal a chtěl reagovat, k tomu však nedostal příležitost.
„Já jsem opět získala ztracené území, já jsem rozšířila hranice! Kvůli jednomu zbabělci padly tisíce statečných mužů, abychom dobyli zpět, co bylo po celé generace naše. Za nic na světě nedám Peal bezvěrcům, to si pamatuj!“
„Ty tu nemáš co rozhodovat!“ vstal tak prudce, až převrátil židli.
„Sedni si!“ zavrčela nebezpečně.
„Ne! Ve mně koluje vznešená krev, ve mně a v mých synech!“ neskrýval odpor. „My máme být pokračovateli urozeného rodu. My máme vládnout, a to se taky stane a tebe už brzy odsoudím za vraždu mého bratra. Tys ho zabila! Ty, prostopášná vesničanko, jsi otrávila krále!“
Osudná chyba, že se nechal tak unést. Corita viděla cíl, který nemohla minout, vyskočila a tak jako mnohokrát předtím, i tentokrát se její dýka zabodla s děsivou přesností.
Ve tvářích přítomných se mihl výraz soucitné bolesti, zatímco mně se chtělo smát při pohledu na malou zbraň trčící ze šlechticova rozkroku. Zlostí roztřesená ruka už neukazovala na stojící vladařku, nesměle se dotýkala poraněného místa.
„To si myslím o vašem rodu,“ div si neodplivla a nejspíš si představila, že zasáhla úd zavražděného manžela.
Byla jsem ráda, že jsem se udržela a nezasáhla proti tomu, kdo urážel královnu. Mohla to udělat sama a já jsem jí to přála. Přála jsem jí, aby se konečně zbavila vzpomínek, i když po tolika letech to zřejmě nebylo snadné. Cítila jsem, že se jí ulevilo, ostatní z její tváře také museli vyčíst, že se dočkala své malé pomsty.
Poté, co byl vzpurný šlechtic odvlečen a debata stran Coritina soukromí odložena na neurčito, se konečně dostalo na řadu řádné jednání. Všichni usedli na svá místa, já jediná jsem zůstala stát. Po pár formálních větách se ujal slova generál, který i dnes působil dojmem, že by ve svém pokročilém věku hravě přetlačil deset chlapů.
„Ani mě samozřejmě nenechala situace chladným, také chci vědět, kdo plýtvá životy mých mužů a věř, že s ním nebo s nimi nebudu mít slitování. Zatím jsem vyslechl vojáky, kteří byli na stráži, když se to stalo, ale ani v rozkazech jsem nic podezřelého nenašel.“
„Někdo to musel způsobit,“ namítla netrpělivě a její prsty vyťukávaly neznámý rytmus do opěrek.
„Souhlasím,“ dovtípil se, kam tím mířila. „Strhla se rvačka, pár ožralů, nic vážného, ale zasahovat jsme museli. Jak to vidím já, šlo o smluvený signál.“
„Takže za svými lidmi stojíš,“ přehodila nohu přes nohu, „anebo se snad děje něco, o čem bych měla vědět?“
„Nerad to říkám, ale vychovali jsme zrádce, dali jsme jim zbraně a naučili je bojovat. Bohužel, toto umění předali dál, protože pokud vím, tvůj kmen po našem boku už dávno nebojoval. Také si nedovedu jinak vysvětlit, že by Gosaa znali přesné rozestavění stráží. Jak by věděli, kdy se střídají hlídky a že právě v tento den nastoupí službu i nováčci a ty sama nebudeš přítomna?“
„Takže i ty obviňuješ právě kmen Gosaa?“
„Jsem válečník, paní, neumím mluvit jako ostatní u tohoto stolu, za to mě přece neplatíš. Umím číst v boji a v očích svých mužů. Když ten chlapec tvrdí, že útočníci vypadali jako ty, pak mu věřím.“
„A já věřím tobě, Alexandře,“ velmi mírně kývla hlavou. „Také jsem se s tím mladíkem střetla, udělal na mě dojem. S okamžitou platností ho převelíš k budoucím gardistům, uvidíme, jak si povede. Co se týká onoho nešťastného vzkazu... tuto záležitost si vyřídím sama.“
Zhluboka se nadechla a dál mluvila klidně, ovšem rozhodným a neméně nebezpečným tónem:
„Sestavíš skupinu a pročistíš Ishar. Pochytáš všechny žebráky – muže, ženy i děcka. Pak projdeš putyky a sebereš každého zanedbaného ožralu, kterého najdeš. Je mi jedno, zda jsou to otcové od rodin, bez takových se stejně obejdou,“ prohodila spíš pro sebe.
Krátce se odmlčela, než tlumeným hlasem vynesla rozsudek:
„Ještě ve městě je zabijete a dej si záležet, chci, aby na zemi zůstaly stopy krve. Ať každý vidí, jak dopadnou ti, co se vzepřou. A nechte pro ně pár měšťáků vykopat jámu, ať poznají, co to obnáší. Chci, aby se o tom mluvilo a chci, aby každý věděl, že míra mé trpělivosti přetekla.“
„Jak si přeješ,“ odpověděl bez známek jakéhokoliv citového pohnutí. „Až skončíme toto jednání, do půl hodiny budou tví muži připraveni.“
Generál byl očividně naladěn stejně jako královna, zato zbytek osazenstva nechápal ten krutý trest. Jen malý tlustý si dovolil promluvit:
„Nerozumím, královno, nač ta krvelačnost. Nejsme přece barbaři.“
„Horns,“ ozvala jsem se a přitáhla jejich pozornost, i Corita se ohlédla. „Krvelační jsou Horns.“
„Odkdy smí otrokyně promlouvat do našich jednání? Dost na tom, že je přítomna,“ reagoval rozhořčeně.
Corita zaslechla tichou řeč meče a zastavila mě, když jsem ho za tu urážku chtěla trochu poškádlit. Zadržela tím také Alexandra, neboť se chystal chránit přítele.
„Nejsi tu proto, abys mluvila,“ otočila se na mě. „Schovej zbraň a zdrž se poznámek. Ovšem jinak má pravdu,“ obdarovala tlusťocha káravým pohledem. „Ti kazisvěti, kterých se bojíš, jsou Horns. Kdybys tušil, jací jsou Barbaři, nenapadlo by tě položit takovou otázku. Navíc, kdybychom my byli Barbaři, nikdo z vás by tady teď neseděl a nečekal na mé rozkazy. Dávno byste se rozeběhli a hledali ty, kteří zabili vašeho druha nehledě na to, že ani ty dvě mrtvé ženy se zřejmě ničím neprovinily. Přece víte, že to byli Gosaa, tak proč jejich vesnice ještě stojí?“
„Hodláš snad...“ neodvážil se ani doříct.
„Hodlám,“ odpověděla rozhodně. „A dejte poslat pro kata. Ještě dnes bude Pinius souzen a odsouzen za urážku majestátu, podněcování ke vzpouře a vlastizradu. Do oslav musí být alespoň toto město a blízké okolí čisté. Narozdíl od jiných vládců, já se nebojím sáhnout do vyšších stavů.“
„Vybíjením rebelů si nepomůžeme,“ namítl stařík v bílé tóze se zlatavým lemem. „Pravda, nastolíš řád, ale na jak dlouho?“
„Možná bychom měli uvažovat,“ ozval se známý muž s knírkem, „proč k této situaci vůbec došlo. Bylo by lepší tomu předcházet, nemyslíš?“
„Prosím,“ pokynula, „vyjádři tedy svůj názor.“
Najednou atmosféra opět zhoustla. Corita si dobře všimla číhavých pohledů ministrů a s velmi mírným, neurčitým úsměvem čekala, o čem bude jejich zvolený zástupce mluvit.
„Víme, že to nechceš slyšet, ale Kaileen podrývá tvou autoritu. Představuje anarchii, ke které jsi ty sama svolila. Co všechna její privilegia? Nemusíš ji chytat, ale měla bys vysvětlit, proč ona před tebou nemusí klečet, proč smí zabíjet, krást a likvidovat majetek těžce pracujícího lidu a bezbranných obchodníků. Hlavně bys měla udat vážnější důvod než dar, který vám dvěma seslal Xeros.“
To určitě! Moje jsou ty temné oči, ruce s lehce vystupujícími žilkami, široká ramena i ty dolíčky kousek nad hýžděmi. Já jsem Kaileen opřela o svou hruď, když se nemohla hýbat, já jsem jí setřela slzu a pak ji nakrmila. Ona se chtěla vzdát dobrodružného života kvůli mně!
„Jistě, ztratí se pár vozů a hned za to může Kaileen,“ pobaveně zakroutila hlavou Corita, zatímco ve mně to vřelo.
„Pár vozů? Dovol, abych to nepatrně upřesnil,“ pohledem se přesvědčil, zda nic nenamítá a vytáhl lejstro, z něhož předčítal poměrně podrobné statistiky zboží, které měla Kaileen zničit. Byl schopen poskytnout i časovou osu domnělých útoků.
„Dost,“ zastavila ho, neboť hrozilo, že tam všichni usneme. „Vidím, že záznamy vedeš opravdu pečlivě a právě proto ti mohu hned oponovat. Celý ten čas jsem byla s Kaileen a mohu se zaručit, že nic z toho není její práce, dokonce jsme se ani nepohybovaly na území Pealu.“
„Slyšel jsem,“ ozval se malý zástupce lidu, „ale nemohl jsem uvěřit. Obchodníci dávají v hospodách k lepšímu historku o tvém působení v Sevijské zemi, ale dosud jsem měl za to, že se pouze snažili vymámit z přítomných pár pohárů.“
„Působení,“ pousmála se a znovu pobaveně pokývala hlavou.
„Nedovedu si představit... ty a Kaileen.“
„Ani já ne,“ usmála se rozpačitě, „ale řekněme, že jsem došla jistého poznání.“
„Chceš-li mermomocí uchránit její život, vyhosti ji ze země, náhradu už přece máš,“ vyjádřil svůj názor muž s knírkem.
„Přestanete s tím konečně?!“ praštila pěstí do stolu.
Přítomní pochopili, že zašli příliš daleko, ona uznala, že se nechala trochu unést. Párkrát se nadechla, aby se uklidnila a mohla mluvit dál.
„Já jsem Kaileen stvořila, vycvičila, naučila ji základním pravidlům lidské společnosti. Nevydám rozkaz, který by ji přinutil žít ve vyhnanství.“
„Jednat ale musíme,“ připomenul stařík v tóze.
„Souhlasím,“ přikývla. „Všichni víme, že situace je více než vážná, takže budeme mluvit otevřeně. Začnu já a nebudu vám lhát,“ rozhlédla se po přítomných. „Nyní víc než kdykoliv předtím potřebuji vaši podporu. Nemohu odjet z rozpolcené země, ale dokud Jakkis blokuje nejdůležitější obchodní trasy a přístup k potřebným zdrojům, těžko budu sedět se založenýma rukama. Bude lepší podstoupit dobyvatelské tažení, protože všichni dobře víme, že krizi bychom stejně museli řešit válkou. Žádám vás, využijte svých znalostí a kontaktů, pomozte mi získat ještě měsíc času.“
„Měsíc je dlouhá doba, po kterou Jakkis může zbrojit, zatímco nám dochází suroviny, otroci...“
„Koně,“ přidal se ryšavý muž, který až dosud mlčel.
Jeho uniforma napověděla, že by mohl být ministrem války, ovšem narozdíl od Alexandra se přímých bojů zřejmě neúčastnil.
„Chtěla jsi, aby lučištníci byli pohyblivější. Zbraní máme dost, ale kde mám vzít koně? Početnou pěchotu má dnes kdekdo, tím soupeře nepřekvapíme. Každý nevyužitý den zbytečně ohrožujeme životy mužů. Ty jako úspěšný vojevůdce nejlépe víš, že měsíc je příliš dlouhá doba.“
„Když ti dáme čas, který žádáš, jak jej hodláš využít?“ zeptal se opět tlouštík a nebyl sám, kdo volal po vysvětlení.
„Na co tolik otázek?“ vstal generál. „Mí muži věří hodnotám, které nám vštěpovala a díky kterým jsme dosáhli velkých vítězství a nekonečné slávy. Válku povedeme tak, jak jsme zvyklí – s rozvahou u mapy, s odvahou na bitevním poli. Každý chlap je v srdci bojovník a dobyvatel,“ pronesl hrdě, „nebo je snad mezi vámi další Pinius?“
„Ovšem, že ne,“ zaznělo hned od několika mužů.
„Musíme královnu udržet v čele říše za každou cenu. Lepšího panovníka se dlouho nedočkáme,“ mírně se jí uklonil. „Netvrdím to jen já, říkají to také zjizvení vojáci, mrzáci, ale i vdovy a sirotci padlých hrdinů. Ti všichni stojí za svou paní dál i přes újmy a strasti, které je potkaly.
Královna není vznešeného původu, nemá dědice a vládne tvrdě, ale právě proto nemusíš, Jane, ukládat tresty neplatičům. A co ty, Damone, Sandro, Michaeli, Arno? Vám všem její přísnost pomáhá, vám všem usnadňuje práci, zatímco špínu, urážky i hněv šlechty nese sama. To podle vás nejsou vlastnosti urozených?“
Neuvěřitelné, že by tak drsný chlapík přemýšlel, jak se Corita cítí. Podle mého názoru to trefil dobře a při pohledu na královnu jsem si tím byla jistá. Dívala se na něj jinak. Ne s vděčností, ani s úctou, prostě jinak.
„Modli se, Kornélie, usmiř bohy, ať se nedostane k moci Pinius a jeho přívrženci, jinak bez boje odevzdáte své domovy nepřátelům. Vzpomeňte, kolik krve vsákla zem, po které denně chodíte. Jsem válečník, moje tělo taky jednou padne bezvládně do prachu a utiší žízeň vyprahlé půdy, proto jsem si vybral, za koho se budu bít. Mám už po krk všech nenažraných knížat a roztřesených vévodů!“
„Já také, statečný Alexandře,“ podpořila ho a kdyby se to smělo, položila by svou dlaň na jeho velkou ruku.
„Stojím při tobě, královno,“ promluvil muž s knírkem. „Odhaduji, že odpoledne bude můj pobočník s prací hotov a tehdy budeš moci porovnat vážnost situace.“
„Výborně. Navrhuji, abychom si odpočinuli a srovnali rozbouřené myšlenky. Po obědě se opět sejdeme, přijdete za mnou do strategického sálu,“ ukončila a zvedla se.
Konečně jsme se dostaly k tomu, aby mi ukázala Kaileeninu mapu. Po cestě jsem přemýšlela, že Alexandr by možná mohl být vhodným partnerem královny. Alexandr a Corita, Corita a Alexandr, znělo mi to dobře. Podobně přemýšleli, měli stejné zájmy a při taženích spolu trávili mnoho času.
Ve velké hale se nacházely tři stoly a na nich rozložená plátna. Zavedla mě k nejvzdálenějšímu z nich a než mi podala výklad, nechala mě, abych si mistrovské dílo prohlédla.
Člověk, který to maloval, si dal spoustu práce. Rozhodně to pro něj nebyla obyčejná mapa, spíš obraz, kterému věnoval spoustu času. Tolik odstínů barev, každá tlustá i tenká čára či křivka měla své nezaměnitelné místo, jemné stínování dodávalo kresbám život. Stejné pozornosti se dostalo i nápisům, kterými umělec pojmenoval oblasti Pealu. Po plátně byly rozmístěny figurky, které nejspíš znázorňovaly Kaileeniny oběti, co jiného by na její mapě mohlo být. Čím blíž královskému městu, tím jich přibývalo, dokonce byly barevně odlišeny.
„Tady vidíš,“ promluvila Corita, zatímco já jsem se snažila zorientovat, „že první dva týdny po našem odjezdu ze Skari se nic nedělo. Dalo se čekat, že Kaileen nevydrží dlouho na jednom místě a odtud,“ pozvedla první žlutou figurku a opět ji vrátila na místo, „mohu konečně sledovat, kde se pohybuje.“
„Jak víš, že to byla ona?“
„Aby mistr nepoznal dílo svého žáka? Trochu mě podceňuješ, Lee,“ pozvedla obočí, ale nezlobila se. „Kdybych náhodou pochybovala, ti další dva mrtví mě přesvědčí,“ naznačila krátkým gestem.
„To mohla být náhoda, zlodějů a všelijakých tuláků je venku víc než zvěře.“
„Dejme tomu,“ zachmuřila se. „Podívej se dál. Její cesta vedla od kláštera přímo k Ishar. Až tady,“ ukázala na dvě modré figurky, „se něco změnilo. Poznala moje zvědy a neomylně je likviduje.“
„Cos čekala? Nemá ráda dozor a navíc to vypadá divně, když ji hlídáš, zatímco jsem s tebou. Víš, že už na tebe kvůli tomu dvakrát útočila.“
„Taky mě to napadlo,“ přisvědčila, „ale proč je nezabíjela hned od začátku? Vždyť o nich musela vědět už dřív.“
„To nedokážu vysvětlit,“ přiznala jsem, že tomu taky nerozumím.
„Tady,“ ukázala na místo, kde kolem modré figurky postávalo několik žlutých, „to začíná být zajímavé. Napadla několik vesničanů, než se dostala k mému člověku. Nechtěla bych zažít to co on, než umřel, ovšem,“ významná pauza a vztyčený ukazováček naznačily, že ji něco zaujalo, „od té doby byl pár dní klid. Čekala jsem potíže, proto jsem raději posílila hlídky, aby ji udržely co nejdál od Ishar, případně aby ji mí muži chytili dřív než rozzuřený dav.“
„Takže tyto lidi,“ ukázala jsem na oběti, o kterých jsme dosud nemluvily, „zabila až potom. Až zjistila, že se sem nedostane.“
„Chtěla jsem ji udržet stranou od lidí alespoň do té doby, dokud si nevyřídíš svůj spor s Narat, ale zřejmě to nebude možné. Její drzost nezná hranic, za bílého dne napadá vesnice, dříve aspoň čekala na tmu,“ nešťastně zakroutila hlavou.
„Chce tě vylákat ven.“
„Mně ne,“ odvrátila pohled od mapy, „tebe. Ví, že bys jela se mnou, ale já jsem nepovolila, a tak se dostavila také Narat. Něco se děje, kvůli vystrašeným smrtelníkům by se neobtěžovala.
Teď, když se šíří ty nesmyslné řeči o mé náklonnosti k tobě, rozhodla jsem se stáhnout hlídky a tebe přestěhovat. Kaileen tě bude chtít hlídat, takže ušetřím životy pár mužů a nechám ji k tobě přijít přes balkon. Otázky?“
„Myslíš, že to stihne ještě dnes? Chceš přece zajet do své vesnice.“
„Na to je čas, hezky jedno po druhém. Nejprve pročistím Ishar, pak bude potřeba pár dní počkat, až se řeči rozšíří. Gosaa musí uvěřit, že budu tak krutě zacházet se všemi, jinak nepřestanou druhy chránit. Někdo z nich by mi mohl poskytnout důležité informace.“
„Než je pobiješ,“ dodala jsem.
„Než je pobiju.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 2 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 15 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
