obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je svátost, kterou je potřeba přijímat na kolenou."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2915204 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39232 příspěvků, 5717 autorů a 388987 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Pokoj pro panenky ::

 autor Doll publikováno: 24.06.2010, 5:53  
Něco ve stylu Chuckyho.
 

Ztracené panně s veselými červenými šaty a smutným osudem.
- Heda Bartlíková


V tom tmavém pokoji si budete připadat jako na pranýři. Jako vetřelec v cizím domě. Jako nevítaný návštěvník. Jako cizorodý prvek v privátním prostoru. Jako exotická entita, kterou úkosem sledují stovky slídivých očí.
Protože ony zírají. Na vás. Pořád jenom zírají a oči jim nikdy nevypadnou. Nemůžou. Mají je buď nakreslené, nebo rovnou přilepené k hlavám. Jako všechny panenky.
Prázdné porcelánové tváře. Bílé a bez jediné poskvrnky, vady či kazu jako panenský sníh spadlý ze ztemnělého zimního nebe. Plné poupátkové pusinky našpulené do kvítečku se stále jen a jen unyle usmívají. Stovky krásně modelovaných, bílých a buclatých ruček se k vám natahují. Stovky nikdy nezavřených obrovských očí (samozřejmě kromě mrkacích panenek) na vás bez mrknutí zvědavě zírají. Kdyby nebyly tak roztomilé a z pod čepců a květinových kloboučků by jim nevykukovaly jen černé, tmavé a plavé, umně vyrobené lesklé lokýnky, mohly by se podobat miniaturním gorgonám, které se vás snaží změnit v kámen svým upřeným pohledem. Nikdy neuhýbajícím pohledem.
Na všech policích, na stole, na posteli a dokonce i na zemi posedávají a polehávají, jako by si pro sebe uzurpovaly každičký čtvereční centimetr vzácného místa. Představte si vzdálenou zem, ze které místo stromů a rostlin pučí panenky. Protože přesně takhle to vypadalo. Jako by z těch polic a podlahy vážně vyrostly. Staly se samozřejmou součástí interiéru.
Protože tohle není obyčejná místnost. A rozhodně není pro lidi. Ne. Je to příšerný pokoj. Pokoj pro panenky.
Panenky. Krásné tvářičky, maličké botičky, nadýchané šatečky. Divukrásná děvčátka jako z pohádky. Podivně roztomilé a zároveň podivně zneklidňující. Kdo ví, co se děje za zavřenými dveřmi, když si hloupá holčička přestane hrát a panenky zůstanou o samotě??? Nebo v noci, když hloupoučká holčička leží potmě ve své měkké postýlce a zdá se jí, že se ty hrozné hračky vrtí a poposedávají, jako by už už chtěly vyskočit, jen čekají na ten pravý okamžik. Až usne.
Uslyší kradmé cupitání plochých porcelánových nožek??? Jak dlouho asi vydrží snášet zkoumavý, nevyzpytatelný pohled panenky v jejím náručí???
Ale vy asi nejste malá ufňukaná holčička, která se bojí sama potmě.

Každopádně toho dne všechny panenky způsobně seděly na svých místech jako vyrovnané za výlohou v hračkářství. Porcelánové, gumové, dřevěné, plastové, hadrové. Bábušky i bárbíny. Obtloustlí kapustňáci s kulatými vycpanými tvářičkami i uťaté kadeřavé česací hlavy bez těla. Jedna vedle druhé. Některé se pokrytecky hihňaly a něco si šeptaly přitisknuté k sobě jako dva slepené, slaďoučké bonbónky v barevné dózičce na cukroví. Zvědavě zíraly ke dveřím. Ale panenka pohozená v koutě jejich nadšení nesdílela. A dívat se s nimi stejně nemohla.
Někdo jí vydloubal obě oči.
Žádné krvavé rudé slzy, které stékají jako krůpěje krve po porcelánových tvářích. Hračky přece nekrvácí. Ale hračky nepláčou. Nemají proč. Na rozdíl od lidí je jejich osudem být svévolně shozeny do kouta a zapomenuty, zatím co zvolna odchází divotvorné dětství.
Jen dvě kulaté, prázdné důlky zalepené slepenými zbytky lepidla, které dřív drželo korálkové oči v hlavě. Vypadala přesně jako to malé děvčátko z pohádky, kterému zlá macecha vyloupala oči aby už nikdy nenašlo cestu z trnitého lesa ztracené mezi stovkami a stovkami škodolibých šlahounů rozdírajících do krve jeho jemnou dětskou pleť. Tohle děvčátko – oslepené, rozedrané až na kost a nadobro ztracené v hlubinách hvozdu – po cestě plakalo. Odkapávala z něj krev.
A každá slza se změnila v perlu. Perla je symbol krásy a dokonalosti. Ale také utrpení, které předchází jejímu vzniku. Každou perlu totiž tvoří malé mučivé zrnko písku (nebo jiná nečistota) zapadlé v útrobách lastury, v obraně obalené pyšnou perletí. Překrásná perla je tedy výtvorem bolesti způsobené cizím předmětem zraňujícím měkké růžové nitro podmořské perlorodky. Ideální idea mučednictví.
A každá kapka krve se změnila ve vonnou rudou růži ozbrojenou stejnými tvrdými trny, které rozdíraly maličké nožky ubohého děvčátka klopýtajícího lstivým lesem.
Možná v tom lese žily jezinky. Jako v té příšerné pohádce o zlobivých dětech, kterým dlouhoprsté jezinky s radostí vylupují jejich veliké vykulené oči. Odnáší si je s sebou, každé vydloublé oko naražené na nestříhaném, nerovném nehtu, který korunuje jejich kostnatý a kloubnatý prst. Hromady různých - malých, velkých, černých, hnědých, modrých a zelených - očních koulích se pak povalují poházené po kopách v temných jeskyních jezinek jako slepé skleněné korálky v šicím košíčku malé pilné švadlenky.
Ale malá švadlenka si šije jen medvídky a šatičky pro panenky. Jezinky si šijí kůže stažené z těch zlých dětí ostrými jehlami z drobných dětských kostiček a při práci přikusují připálenou pečeni ze sladkého šťavnatého masa, až jim omastek teče po bradě na plochá prsa přikrytá jejich slepenými, smolně černými vlasy. Jsou hrozně husté a zašmodrchané - z jejich plazivých pramenů se spouští pavouci a rády se do nich zaplétají malé můry, stejně jako upištění netopýři, kteří sdílí s jezinkami jejich jeskyně. Vrabci si v nich staví hnízda. Ale jezinky jim vejce nevybírají, ani je neprorážejí svými přerostlými nehty. Mají rády maso. Dětské maso.
A oči. Miliony ztracených očí. Ukradených očí. Očí vyloupaných z malých kudrnatých hlaviček za srdceryvného křiku bránících se a kroutících se nestydatých neposluchů. Jezinky je pak přebírají, probírají a třídí. Oči jim s mokrým mlaskáním kloužou mezi mechem obrostlýma rukama a divoženky hádají, komu asi patřily . . .
Ale pohozené panence nevyloupaly oči lstivé jezinky ani je nesežral nějaký obscénní „odstraňovač očí“ ze zlovolné oční ordinace. Přišla o ně protože . . .

***

„Slečno Lucy, dáte si ještě koláček?“zdvořile se zeptala, jak na správném čajovém dýchánku sluší a patří. Slečna Lucy neodpověděla. Stále ten stejný výraz. Upřený pohled do prázdna. Jako vždycky.
Ale malá Míla to brala jako ano. Vzala další sladký svatební koláček (moc se jí líbily protože byly malé, tak malé jako papají panenky) a přendala jej na kulatý dezertní talířek tajně vypůjčený z kuchyně, který položila před líbeznou modrookou Lucy. Všichni ostatní hosté (včetně opelichaného plyšového králíka jménem Bobo, který neuměl sám sedět a jeho hlava bezvládně ležela v talíři, čímž se náramně podobal nějakému namol opilému strýčkovi vzorných panenek) už měli svou porci před sebou.
Lucy zírala někam nad koláček.
„No dobře, když si dáváte pozor na ladnou linii.“uchichtla se Míla a naráz slupla koláček o který slečna Lucy neprojevila nejmenší zájem. Ani ostatním nějak nechutnalo. Jen seděli se strnulými upatlanými úsměvy, jak jim Míla otírala koláček o hlavy, snažíc se je přimět k jídlu. „A co vy, slečno Tin –
BUM!!!
Něco ji prásko po hlavě až přepadla na stůl. Převrhla prázdnou kávovou konvici a shodila na zem Luciin talířek. Rozbil se na bílé porcelánové střepy. Takový pěkný talířek.
„Beznohá Andula!!! Beznohá Andula!!!!“hnusný hurónský řev.
A opravdu. Byla to Mílina milovaná panenka Anička. Anička se světlými vlásky a velkýma vypoulenýma očima. Anička, která dovedla mrkat a zavírat své obrovské okrové oči. Anička, která bezvládně ležela na zemi a nemohla sama vstát. On jí totiž utrhl obě nohy. Nebo možná krutě ukroutil. Nebo ukrutně ustříhal. Nebo obojí. Já nevím. Každopádně Anička se už nikdy na nohy nepostaví a už nikdy nebude umět sama sedět. Ubohá Anička. Anička, jejímž zmrzačeným tělíčkem ji zezadu zákeřně praštil po hlavě. Ten spratek Sláva!!!
Slávek byl Mílin blbej brácha. Nesnášela ho. A on nesnášel ji.
Ničil panenky.
Čmáral po nich. Páral je aby viděl, jakou mají vycpávku. Házel je do záchodu. Trhal z nich ruce a nohy. Ukrucoval jim hlavy. Snažil se jim trhat vlasy. Mílinu oblíbenou blonďatou bárbínu ostříhal dohola a jedné její mrkačce vydloubal obě oči. Hadrovou Hanču zase rozstříhal Mílinými vlastními nůžkami na šití a její zbytky nacpal Míle do šuplíku mezi ponožky. Prostě – kdyby bylo zneužívání a vraždění panenek trestným činem, Sláva už by dávno dostal křeslo. Nebo minimálně doživotí. A bulvární periodika by ho znala jako mrzkého masového vraha.
Pitomá pihovatá tvář pištěla: „Tys rozbila mámin talíř!!!!“ječel, i když moc dobře věděl, že za to může sám. Schválně. „Tys to rozbila!!!! Já to řeknu máááááááááááááměěěěěěěěě!!!“ Sláva skákal až ke stropu. Míla by mu nejradši pořádně prokousla krk. Hnusnej žalobník.
Žalobníček žaloval, pod nosem si maloval. Tak to bylo vždycky. Sláva ji tahal za copy a ve škole (kde seděl až úplně v poslední lavici, aby na něj uječená učitelka od tabule neviděla) jí kopal do židle. Vždycky když něco vyvedl sváděl to na ni a jakmile něco vyvedla Míla, vždycky hned začal vřískat: „Mami!!! Máááááááááááááámíííííííííííííííí!!!!“řítil se raketovou rychlostí na zahradu, kde matinka okopávala záhony pivoněk. „Máááááááááááááámíííííííííííííííí!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!“
Míla se mračila. Už už začala natahovat.
Panenky se mračily. Ale natahovat nezačaly.
Pan Bobo se mračil a jeho vousatá tvář v tu chvíli vyhlížela velice staře a olysale, jako olezlá zkrabacená kůže stažená ze skutečného živého králíka kterým nikdy nebyl. Barbie si svýma plastovýma rukama zlostně rvala z hlavy zbytky svých skalpovaných vlasů. Zraněná Anička jen tiše vzlykala na podlaze a neměla nejmenší tušení, že její neurvale amputované nohy se už touhle dobou válí mezi shnilými bramborovými slupkami a dalším odporným odpadem v plné popelnici. Obrovské oči z poliček zíraly na dveře kterými předtím proběhl Sláva s takovým výrazem, za který by se nemusel stydět ani ten nejohavnější bazilišek. V tu chvíli každá z nich vyhlížela jako vražedný volt . . .

***

Hrozně se mu chtělo čurat. Sláva se ve svém stupidním pyžamu se supermanem vykulil z postele a poslepu se odšoural ke dveřím. Oči měl ještě zalepené ospalkami a cestou se málem přerazil o okraj shrnutého koberce ležícího na podlaze vprostřed pokoje. Věděl, že po tmě musí opatrně, ale bylo mu to jedno. Hrozně se mu chtělo.
Doplazil se až ke dveřím. Otevřel ale nevyšel.
Přede dveřmi seděla podivná postavička. Malá, milá, možná trochu moc unylá. Široká nadýchaná sukně plesových šatů spadala přes její pokrčené nohy a tvořila kolem ní krajkové kolo. Musela tu sedět celou noc, ale své obrovské oči ani na chvíli nezamhouřila. Ani neuhla pohledem od předem vytyčeného cíle. Dokonce ani jednou nemrkla. Pohled jejích modrých očí upřený přímo na něj.
Slečna Lucy hlídala. Hlídala, aby se Sláva -
Vztekle ji nakopl, až odletěla k tvrdé tapetované zdi. Naštěstí se nerozbila. Jen se jí při pádu vyhrnula sukně a ostudně odhalila její krajkové spodní kraťásky. Ubohá Lucy.
Ale Sláva nebyl žádný gentleman. Naštvaně práskl dveřmi ještě ji po cestě přišlápl. Spratek Sláva. Konečně koupelna.

Všiml si, že jsou otevřené. Sice jen trochu, trošičku pootevřené co by obratné očko nakouklo . . . Dveře do toho pitomého panenkovského pokoje. Na prst pootevřené. Napřed si toho nevšiml. Ale teď . . .
Nezajímalo ho to. Ale neodolal.
Přikrčil se při zemi a přitiskl svou hloupou hlavu ke dveřím. Byla tam tma, ale oknem sem přece jen pronikalo trochu světla z pouliční lampy před domem. Na zemi vprostřed pokoje se něco hýbalo.
Teda vlastně někdo. Malá Míla.
Kolem ní v kruhu seděly ty její pitomé panenky. Zdálo se mu - ale to se mu samozřejmě jen zdálo, protože byl příšerně ospalý a navíc byla taková tma, že stejně nic pořádně neviděl – že se hýbou. Zvedají ruce. Zaklánějí hlavy. Kývají se, pohupují a plouží. Plazí se . . .
Jeden stín se náhle odpojil od ostatních a začal se prapodivným způsobem přibližovat ke dveřím. Tedy vlastně ne ke dveřím. K němu – samotnému slavnému Slávovy.
Pomalu se plazil. Ostatně jak se chcete pohybovat, když vám někdo urval nohy??? Odstrkovala se jen svýma porcelánovýma rukama a táhla za sebou potrhané pahýly ukradených spodních končetin, ze kterých čouhala hadrová náplň. Jako slizká svíjející se žížala, která se dál pohybuje i když její růžové kroužkované tělo rozkrojíte kapesním nožíkem na dva kusy. Přední a zadní. Tělo a nohy. Nohy bez těla . . .
A plazící se panenčí tělíčko bez nožiček.
Absurdní. Ale Anička už byla skoro –
Rychle přibouchl dveře a bylo mu úplně jedno, kdo - co všechno to uslyší. Koho tím a od čeho vyrušil. Měl strach. Běžel pryč.
Rozrazil nezamčené zadní dveře a vyběhl na zahradu. Ze zahrady na ulici. A z ulice na silnici –
Jasná záře obrovských oranžových světel.
Nezabrzdil.
Smyk.
Tvrdý náraz do předního skla.
Gumové pneumatiky drtí měkké maso i tvrdé lámající se kosti . . .

V tu samou chvíli, kdy Sláva sám vběhnul pod projíždějící auto se v tom temném přecpaném pokoji, ze kterého s hrůzou utekl právě stále znovu a znovu rychle roztáčely kola panenčina plastového sporťáku a bizarní bezhlavý trup usazený za volantem stále znovu a znovu zběsile přejížděl cosi zmuchlaného a zničeného, co nyní už jen bezvládně leželo na zemi, stejně jako Slávkovo rozbité tělo na zkrvavené silnici. Přejížděla to poslepu, protože její krutě ukroucená, drobná a dlouhovlasá hlava všemu se smíchem přihlížela z galerie plné poličky . . .

***

Byli tam úplně všichni. Nikdo si to nenechal ujít. Dokonce i pan Bobo dnes výjimečně seděl rovně a jeho černé knoflíkové oči zářily zvláštním leskem. Slečna Lucy se usadila hned v první řadě a pomáhala podpírat nepohyblivou Aničku. Mrkačka Máňa sice bez očí nic neviděla, ale i tak si užívala škodolibý šepot ze zadních řad, což dodávalo celé události lehký přídech skutečné senzace a skrývaného skandálu. Barbie s Kenem se drželi za ruce a v jejich pohledných plastových tvářích svítil šťastný, široký úsměv. Opodál stál zaparkovaný jejich módní růžový sporťák, kterým dojeli sem na zahradu až z panenkovského pokoje. Copatá Míla v tmavých smutečních šatech s límečkem (vypadala v nich trochu jako Wensday Addamsová) se skláněla nad rozrytým záhonkem.
Věc kterou se chystala zakopat mezi pyšné pivoňky a pelargónie ležela na vzorně zastřiženém anglickém trávníku a vyhlížela v kontrastu se svěží zelenou trávou obzvlášť uboze: Prachmizerná krabice od bot polepená bílým papírem a pomalovaná spoustou černých pastelek. Získala tak sice spíš šedou než černou barvu ale na tom nezáleželo, protože hlavním motivem byl bílý kříž zabírající téměř celé víko.
Počmáraná papírová rakev jako poslední sbohem.
Ne, nebylo to tak, jak si možná myslíte. Míla nepohřbívala mrtvého kanárka nebo leklou zlatou rybičku. V krabici nebylo nic mrtvého ani živého. Nebylo tam žádné drobné a skroucené, studené tělíčko mrtvého mazlíčka, na kterém už začaly hodovat mouchy.
Rádoby rakev obsahovala jen spoustu sešitých strakatých hadříků které dohromady tvořily neumělou, neforemnou postavičku. Zmuchlanou a zničenou, radostně rozježděnou. Načmáraný obličej se spoustou pih naťupaných na levnou látku černou fixou a dvě šikmé černé čáry místo otevřených očí.
Jedna jehla. Druhá. A třetí . . . Spoustu jehel zabodaných do tlustého tělíčka podivné postavičky nebude nikdo postrádat. Míla jich má ještě v šitíčku celý jehelníček. A Míla už podobné šeredky šít nikdy nebude. Není potřeba.
Stejně jako není potřeba slz na pohřbu. I když šlo o smuteční událost, panovala tu kol a kol povznesená nálada. Panenky měly druhé Vánoce. Nebo narozeniny.
Míla nevěděla co se zpívá na pohřbech, tak místo toho zanotovala svým vysokým hláskem „Happy Birthsday to you“. Hračky pozorně poslouchaly. Pak položila krabici do dolíku a otočila se k smutečním hostům a ještě naposledy se zeptala: „Chce ještě někdo něco říct???“
Ale všichni mlčeli, ostatně jako vždycky. Vždyť panenky přece neumí mluvit.
Míla nabrala první lopatku hlíny a slavnostně ji vysypala na papírovou rakvičku.
„Sbohem Slávo.“


 celkové hodnocení autora: 95.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 5 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.4 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 5 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 23 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Alexys Lee 09.09.2010, 19:22:43 Odpovědět 
   Leze z toho mráz po zádech! Horory miluji a tenhle... Byl úžasný! Za svojí Hadrovou panenku jsem se při čtení pěkně styděla. Dávám 1. :)
 Radmila Kalousková 28.06.2010, 11:08:37 Odpovědět 
   Brr, to bylo vážně děsivý a při tomj tak poutavě psáno, že jsem nemohla přestat číst. Je to plný hrůzy a děsu a ty Jezinky, ani nechci věěz, co autorku vede ktak hororovýmu pohledu na svět (i ten pohádkový). Asi nechám děti, aby si hrály jen s Legem!
RK
 Šíma 24.06.2010, 23:44:59 Odpovědět 
   Zdravím! ;-)

Jo... Docela pěkně napsaný horor s panenkami (nejen na hraní). Jak se říká: "Pomsta bývá sladká!" a "S čím kdo zachází, s tím také schází..." Takže Sláva vlastně ani nelituju!

Z technického hlediska bych dodal toto:

-- tři tečky se píší takto: ... (mezery mezi nimi se nedělají)

-- násobení znamének (více vykřičníků, otazníků a tak podobně), většinou stačí jen jeden (nebo otazník s vykřičníkem, či naopak), více znamének jen ruší při čtení, stejně tak příííííliš natááááááááhnutááááááááá slova! To je fakt fuj!!!

-- schází mezery v textu, copak je literární text SMS-ka, aby se v něm šetřilo znaky? Tam, kde by měla být mezera, tam není a kdy by být neměla, je! Mám podezření na šotky, ale nejspíš za to může samotná autorka (nějaké to přečtení - po sobě - by zcela jistě nezaškodilo)

-- také jsem si všiml minimálně jedné neukončené přímé řeči, ano, stává se to, ale zvídaví čtenáři pak namísto, aby četli, hledají její konec ;-)))

Takže... Suma sumárum! Dvojka, snad dobrá Dvojka neurazí! Jedna až Dvě dát nemůžu! :-(
 V45 24.06.2010, 9:46:31 Odpovědět 
   Přečteno jedním dechem. Hororové povídky jsou mé nejoblíbenější a tato k nim zajisté patří. Krásné napsáno, úchvatné ;)
 čuk 24.06.2010, 5:53:16 Odpovědět 
   Krutá próza, horor, v kterém se každá situace a detail zvrhne. Mozaika morbidních a nechutných pohledů. Zlo, nesčetné metody jak ublížit. Černá magie. Bolest skrytá i zjevná. Motiv věcí, které, když obživnou, mohou být strašně nebezpečné. A toto napsáno elegantně, rafinovaně, s velkou fantazii, se smyslem pro detail, výborným stylem, plasticky, sugestivně, se schopností kouzlit a objevovat skryté stránky reality a za ní vykukující přeludy a příšerky. Expresivně přetaženo, až kontrastně může vzniknout v čtenáři soucit a je magicky přitahován k textu. A čtenář se současně může ptát: proč takto autorka píše, jaké ublížení, třeba skryté, se v próze přetavuje... Jak oznámkovat? Etická stránka:5 , literární a estetická hodnota -1. Kéž by se objevilo světlejší zpracování zajímavých pohledů. Jako by název pasoval k nicku a věk autorky(?) se těžko hádá.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Bob bobb
(12.6.2019, 12:18)
Jakub Žák
(11.6.2019, 15:22)
Tatyana
(6.6.2019, 22:39)
Tvořitelka
(4.6.2019, 10:28)
obr
obr obr obr
obr
Variace na V. 1
Stanislav Klín
Cesta, která ni...
Larkin
Gladitáor
Casstial
obr
obr obr obr
obr

Naděje pro hříšnici
Totenherz
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr