obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"V knize osudu jsme všichni zapsáni v jednom verši."
William Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915443 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39644 příspěvků, 5754 autorů a 391003 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Exot ::

 autor V45 publikováno: 24.06.2010, 6:25  
Věnováno všem, kteří se dne 11. června zúčastnili oslavy ve Velaticích.
 

Kouř z cigarety stoupal víš. Motal se kolem svalnaté snědé ruky a vítr jej zavál až k obličeji, kde proletěl kolem modrých očí a nad nimi zmizel, rozplynul se. Hoch netrpělivě dupající nohou a neustále se rozhlížející kolem sebe si cigaretu opět strčil do úst a vsál vzduch pro něj tak blažený. Náhle spatřil dívku. Její postava ladně kráčela v letních šortkách a červeném tričku směrem k místu, kde se měli setkat. Vlasy sepnuté do culíku se houpaly z jedné strany na druhou. Nesměle se koukala k zemi a když na chvíli pohlédla před sebe, zahlédla Romana, který i přes její naléhání neustále kouřil, zasmála se a přidala do kroku.
Roman úsměv neoplatil. Hodil cigaretu na zem a zašlápl ji přesně ve chvíli, kdy k němu dorazila Ivana.
„Dost, že deš,“ bez pozdravu a s netrpělivostí v hlase prohodil.
„Promiň, ujel mi autobus,“ s omluvným úsměvem odpověděla Ivana, pohlédla na Romana, ale ihned zrak odvrátila zpátky.
„Patrik říkal, že na nás počkají do sedmi, tak si musíme pohnout,“ chytl jí pevně za ruku, táhl jí za sebou po ulici a ona se nebránila.
Sraz měli u vlakového nádraží, kde na ně už čekala starší rezavá červená Felicie. Za volantem seděl vyzáblý blonďatý hoch s tmavě hnědýma očima, upřeně se díval na hodinky a prstem ťukal do volantu. Vzadu seděly dvě dívky, dvojčata. Neustále se chichotaly a jedna do druhé strkala loktem.
„Výborně, stihli jsme to,“ pokusila se Ivana uklidnit Romana hned jakmile ji pustil ruku.
Ten však neposlouchal a vydal se směrem k autu, pozdravit Jirku. Za chvíli už oba stáli před autem a dopřávali si nové dávky cigaret, tentokrát z krabičky řidiče.
„Konečně ses rozhodla se taky ukázat,“ přivítala ji Anna, jedna z dvojčat.
„Jak tě sem Roman dostal?“ přidala se Jana – druhé z dvojčat.
„Rozhodla jsem se, že potřebuju změnu,“ řekla sebevědomě Ivana a hrdě se podívala směrem ke svému příteli.
Ve skrytu duše si však byla vědoma toho, že lže. Ve skutečnosti ji sem Roman donutil jít pod nátlakem. Křičel na ni, pak se zase omlouval, ale nakonec na ni opět křičel a vyčítal jí její nepřítomnost na pravidelných schůzkách s přáteli. Celou noc přemýšlela o svém životě a ovlivněna Romanovými řečmi se nakonec rozhodla zúčastnit se.
„Odjezd!“ zakřičel Jiří a všichni nasedli do auta.
Cesta trvala hodinu. S dalšími přáteli měli sraz na Stránské skále. Jakmile dorazili setkali se s ostatními, kteří mezitím připravili oheň a nachystali vše potřebné k dobrému večeru, kromě jídla samozřejmě i alkohol.
Celkem se jich tam sešlo dvacet a všichni byli připravení se bavit. Většina z nich se hrnula za Ivanou a vyptávali se jí na nejrůznější věci.
„Jak se ti tu zatím líbí?“ zeptala se náhle Ivanina dřívější nejlepší kamarádka, Karolína.
Znaly se z kostela. Obě byly věřící a Ivana doufala, že i kdyby se všichni opili, alespoň Karolína zůstane střízlivá, stejně tak jako ona.
„Není to tak hrozný jak jsem si prvně myslela. Jsem ráda, že vás všechny zase vidím. Poslední dobou jsem byla hodně mimo. Asi je dobrý, že mě sem Roman vzal,“ usmála se Ivana a zadívala se do ohně.
„Nedáš si se mnou nějakej drink?“ navrhla Karolína.
„Ne, díky. Nemám chuť. Pivo mi stačí,“ nejistě odpověděla Ivana.
„Kde máš vůbec Romana?“
Obě dívky sedící u ohně se rozhlédly kolem sebe.
„Nevím, asi tady někde lítá okolo,“ s nejistým úsměvem řekla Ivana a opět se zadívala do ohně, který ji uspával.
Začalo se stmívat a se zmenšenou viditelností se zvyšovala hladina alkoholu v krvi většiny zúčastněných.
„Nazdar, Ivi,“ hlučně se ozval David a přisedl si na špalek k ohni, „jak to, že nepiješ?“ dodal.
„Měla jsem pivo,“ odpověděla.
„Pivo není alkohol,“ odsekl a vzal ji pevně za ruku.
Snažil se ji vytáhnout od ohně a odtáhnout k baru, kde už na ně čekalo několik lahví. Některé byly prázdné, jiné poloprázdné, ale většina z nich byla plná.
Stejně tak, jako prvně, když ji za ruku chytl Roman, se i teď Ivana nebránila pevnému stisku. Dopotácela se k baru a díky dezorientaci ze tmy se jí zamotala hlava.
„Tady, tohle ti určitě bude chutnat,“ přistál před ní koktejl.
„Co v tom je?“ zeptala se ještě pořád zmateně.
„To neřeš a vypij to!“ poručil s úšklebkem na rtech.
Rozhlédla se kolem sebe. Nikdo si jejich rozhovoru nevšímal. Několik dívek právě odcházelo s Romanem do křoví.
Třeba si jdou jen povídat, pomyslela si. Pak ale sklopila zrak a uvědomila si, že to zřejmě nebude pravda.
Ostatní seděli u ohně. Skupinka těch méně opilých zpívala neslušné písničky, ostatní se buď líbali, smáli se a nebo postupně odcházeli ruku v ruce kousek dál do lesa.
„Já opravdu nechci,“ vrátila se zpět ke koktejlu.
„Nepřipadáš si tu jako exot?“ se syčením v hlase a ironickým smíchem řekl David a napil se svého, stejně barevného, koktejlu.
„Prostě na to jen nemám chuť,“ s předstíraným klidem v hlase odpověděla.
„Copak se nechceš aspoň trošku uvolnit?“ udiveně a se zeptal a vypil naráz zbytek svého alkoholového nápoje.
„Uvolnit se můžu i jinak, podívej se kolem sebe, je to nechutný,“ odsekla, ale hlas se jí zachvěl.
David si připravil další koktejl a Ivana začínala pociťovat divný tlak v břiše, který ji donutil uvědomit si, že už by chtěla jet domů.
„Každýmu to připadá jinačí. Kdyby sis dala s náma, cítila byses jinak a nebrala bys to tak,“ vzal si svůj kelímek, mrkl na Ivanu a pohladil ji po noze.
„Měla bych najít Romana,“ prudce vstala a rychlými kroky se vydala směrem, kde se před chvílí ztratil i s jednou z dívek. Bylo jí jedno, co tam spolu dělají, chtěla jen co nejrychleji odejít.
Měla štěstí, Roman vyšel ze křoví s úsměvem na rtech a když spatřil Ivanu, pohladil ji po tváři a s úsměvem řekl:
„Nejsi ráda, že jsem tě sem vytáhl?“
„To víš, že jsem,“ zalhala se strachem v hlase, „jen už bych ráda jela domů. Bolí mě hlava a chtěla bych se vyspat, zítra musím brzo vstávat, víš, že jdu do práce.“
„Ale Honza přijede až za hodinu, copak to nevydržíš?“ zeptal se překvapivě klidně.
„Asi jo. Počkám teda ještě hodinu, ale buď tu se mnou, prosím,“ vzala ho za ruku a chtěla ho vzít s sebou k ohni.
Roman se ohlédl do křoví, odkud na něj vykoukla blonďatá hlava dívky, kterou Ivana zahlédla před chvílí, když vedla Romana tam, odkud právě vykukovala.
„Víš co,“ pustil jí ruku, „zavezu tě domů už teď a pak se ještě vrátím,“ mrkl do křoví.
„Ne, vždyť jsi pil. Já radši počkám ještě hodinu,“ odpověděla Ivana a posadila se k ohni.
„Zavezu tě už teď,“ zuřivě zavrčel směrem k ní.
Neprotestovala, opět se poddala pevnému stisku Romanovy ruky a nechala se zatáhnout k autu, které si Roman půjčil od Jiřího.
„Pojedem zkratkou, měli bysme tam být tak za třičtvrtě hodiny, což je dobrý, ne?“ změnil tón na neutrální a před vstupem do auta si zapálil cigaretu.
„Ty se potom teda ještě vrátíš?“ zeptala se a sklopila zrak.
„Ale bavila ses, ne?“ se smíchem ignoroval její otázku a sám se zeptal na jinou.
Otočil klíčky v zapalování a motor naskočil. Ještě zamával rukou z okénka, zatroubil na pozdrav a zahulákal ven, že se ještě vrátí, čímž odpověděl na předchozí Ivaninu otázku.
„Jo, bavila jsem se,“ odpověděla i ona na jeho.
„Tak vidíš,“ zahulákal, odkašlal si a auto se rozjelo.
Vjeli na silnici a po chvíli zabočili na lesní cestu, která byla údajně zkratkou. Roman si zapálil už třetí cigaretu a zrychlil.
„Prosím tě, zpomal!“ zakřičela najednou Ivana.
Ale Roman jakoby neslyšel. Zrychlil ještě víc a smál se na celé kolo.
„Prosím, zpomal,“ vhrnuly se jí slzy do očí a zoufale křičela dál.
„Užívej si,“ zahulákal a zrychlil ještě víc.
Ivaně se udělalo špatně. Náhle je oslnilo světlo. Bylo to jako rána pěstí do obličeje. Oba zatajili dech a Roman strhl volant doprava.
Když se probral, světlo zmizelo. Bolela ho hlava a po spánku mu stékal malý proud krve. Ruku měl zkroucenou do podivné polohy a když se ji snažil narovnat, zaplavila ho tupá bolest a musel vykřiknout. Z posledních dvou hodin si nepamatoval zhola nic. Uviděl před sebou chodit člověka. Zaostřil zrak a poznal v něm svého kamaráda Honzu. Jeho auto bylo zaklíněné ve staré rezavé Felicii.
V tu chvíli si uvědomil, že nesedí v autě, ale leží na zemi.
„Kruci, vole, seš v pohodě?“ přispěchal k němu Honza.
„Asi jo,“ vykoktal ze sebe Roman, ale na zlomenou ruku ani nepomyslel.
Vzpomněl si totiž na Ivanu, která jela vedle něj, v uších mu zněla neustále dokola její žádost o to, aby zpomalil. Před očima viděl její vyděšenou tvář a cítil strach, který ovládal celé její tělo.
„Kde je Ivana?“ zeptal se.
„Ivana?“ nechápavě vytřeštil oči Honza. „On s tebou jel ještě někdo?“ dodal.
„Jela se mnou Ivana. Kde je?“ neustále opakoval Roman a s Honzovou pomocí vstal.
Oba se blížili k sedadlu spolujezdce a nahlédli dovnitř. Nikdo tam nebyl. Začali prohledávat okolí auta. Tělo Ivany leželo bezvládně před Felicií. Když do sebe auta narazila, vyletěla předním sklem a hlavou dopadla na velký kámen, který byl teď zbarven rudou krví stékající z hlavy Romanovy družky.
Poslední myšlenka, která jí projela hlavou byla vzpomínkou na rozhovor s Davidem.
„Kdyby sis dala s náma, cítila byses jinak a nebrala bys to tak,“ řekl jí a asi měl pravdu.
Roman jí přikryl oči, ve kterých to ještě podivně jiskřilo. Litoval, že ji vzal s sebou. Potřeboval se uklidnit. Vytáhl proto z kapsy poslední cigaretu, zapálil si ji a neuhašenou sirku odhodil někam ke kolu jednoho z aut, ze kterého kapal benzín.
Pohřeb měli společný. Honza, Roman i Ivana. Sešli se všichni jejich přátelé. Když obřad skončil, zašli vše zapít do místní hospody.


 celkové hodnocení autora: 95.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 14 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 38 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Ivuše 31.10.2013, 18:56:59 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Ivuše ze dne 23.06.2013, 22:03:21

   prostě je to jen špatný kus četby. Nemusíš se kvůli tomu rozčilovat. Tak mi to přišlo, tak to beru, tak to napíšu. :-)
 Ivuše 23.06.2013, 22:03:21 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Ivuše ze dne 16.04.2013, 16:06:53

   k dobrym kouskum se nemusi psat nic jen *dekuji za precteni*
 ze dne 12.10.2013, 10:32:40  
   V45: Samozřejmě, nemusí se psát nic než jen *děkuji za přečteni*, ale ne vždy je to pravidlem.

Nikdy jsem svou povídku neoznačila za dobrý kus. Chtěla jsem jen vyjádřit díky za přečtení i za zpětnou vazbu - té se mi v životě moc často nedostává (ať už je jakákoli).

Přeji pěkný den. :-)
 Ivuše 16.04.2013, 16:06:53 Odpovědět 
   Já se musela hrozně smát.
To chování osob je hrozně nelogické, takové "Je ona mi vyletěla z auta, no tak ať na mě moc nekouká zaklapnu jí oči a zalálím si." "Hele von si šel do houští z blonckou, no tak to si tady pokecám s kámošem, počkám až si to rozdaj a řeknu mu, že chci pryč."

Upřímně, jaká ženká je tohodle schopná? Já mu asi vysvětlila, pojem přítelkyně a za další bych to vysvětlila i blondýně. Žárlíme, každá žárlíme, někdo míň někdo víc, ale není to lhostejné. Proto jsem se usmívala, ke konci, který měl vyznít hrozivě. Nedomyšlené, odseknuté. Postavy jsou strašně ploché a hlavně nejsou ani za mák realistické.

Ivana
 ze dne 20.06.2013, 10:24:38  
   V45: Zdravím a děkuji za komentář. :-)

Snažila jsem se tenkrát vystihnout chování lidí z mého okolí a věř mi, že v některých jsem se docela trefila.
Nicméně, šlo mi hlavně o to ukázat jak se v takové společnosti cítím já.

Ohledně hlavní hrdinky - nemyslím si, že každá žena by byla schopná v takové situaci za svým přítelem jít a vysvětlit mu jak se věci mají. Dokonce si myslím, že z toho jak jsem se snažila popsat jejich vztah vyplývá, že Ivana to zkrátka neudělá.

Každopádně jsem ráda, že Tě povídka pobavila a donutila k tomu, abys napsala komentář. :)
 Disorder 21.10.2010, 23:15:19 Odpovědět 
   Tak teda... dočetla sem, nadechla jsem se a chtěla jsem Ti tu nechat komentář. Pak jsem si uvědomila, že vlastně ani nevim, co k tomu říct. Až z toho mrazí.
 Erin de Stiny 02.08.2010, 11:27:06 Odpovědět 
   Celou povídkou až do bolestivého konce prostupuje otázka: "Je exot Ivana, nebo všichni okolo ní?"
 ze dne 17.08.2010, 18:53:23  
   V45: Podle toho kdo příběh čte a z jakého úhlu pohledu se na něj dívá. :) Každopádně díky za komentář =)
 Radmila Kalousková 28.06.2010, 11:13:12 Odpovědět 
   Je to takový typický příběh dnešní mládeže. Vůbec to podle mě nebylo špatné. Ale ta holka byla pro mě skutečně exot a to nemyslím zrovna to, že nepije a neleze po každém, kdo jde okolo. Spíš tím chováním ke "svému klukovi" a tak, to nemohlo jinak dopadnout. Asi bych ho "kopla" ... každý ví kam a počkala na toho kamaráda, ať by přijel, kdy chtěl.
Líbilo
RK
 ze dne 29.06.2010, 21:10:29  
   V45: Děkuji. Ona tak měla působit, přesně tak :)
 animovaný medvídekPú 24.06.2010, 20:56:38 Odpovědět 
   Docela silnej zážitek ze čtení. Dialogy a text byl sice trochu sušší,ale ani mi to nevadilo,ba naopak tomu spíš přihrávalo,ze vše bylo všední a uvěřitelný. (Pro mě) škoda toho konce s benzínem, trochu to jakoby vypadlo z akčních filmů - nějakej akčnější konec s vyvrcholením to mít muselo :)
 ze dne 29.06.2010, 21:09:23  
   V45: Děkuji za komentář i za názor :)
 čuk 24.06.2010, 6:25:05 Odpovědět 
   Psáno uvěřitelně, plasticky dotaženo nejen v popisu "mejdanu", ale i ve vyznění jízdy do tragického hororu. Zajímavý podtext v kontrastu k neorealismu úletu. Text může vést k odsudku, je i varující. Účastníci oné oslavy jistě trnou i se radují (pokud ten konec byl jen fantazií a ne krutou reportáží).
 ze dne 24.06.2010, 9:22:49  
   V45: Konec byl pouhou fantazií varující v to nejhorší, co by se mohlo stát. Děkuji za hodnocení, vystihl jsi to přesně, děkuji. =)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
Sú vlastne špin...
Beduín
Zlom
Elwig
Šelest
kofolka123
obr
obr obr obr
obr

[nevybr?no]
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr