|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28103 příspěvků, 4448 autorů a 295996 komentářů :: on-line: 17 ::
|
 |
|
:: 3. Kapitola- Hospůdka ::
| Po dlouhém čekání se mi povedlo napsat další kapitolu své prvotiny, která je spíš pro pobavení :) |
| |
|
|
Asi Alfrédovi urvu hlavu, až ho příště uvidím. Trasa, kterou označil jako nejlepší, vede fakt jen největší pustinou. Hradiště a vesnice, které nám měly poskytnout útočiště, jsou zatopené nebo vylidněné. Takže jsme 3 noci přespávali v lese. Fakt krása. Nejnešťastnější byl samozřejmě Arnulf, který byl na pohodlí podstatně navyklejší než my, respektive, my jsme nepohodlí zažili alespoň v mládí. Nejhorší však bylo, že jsme na přespávání v dešti, který se druhý den cesty vrátil, nebyli vybavení. Dobře na to vyzrál Dag, který byl zvyklý na ledascos a přespával obvykle na stromě, kde si postavil z pláště malé přístřeší. Jakožto nejsušší člen výpravy měl za úkol dělat všechno, do čeho se nám mokrým nechtělo. Reptal si furt něco pod vousy, ale stejně se z nás měl asi nejlépe. Nejvíce v klidu z nás všech byl Votvírák, kterého jediná starost byla, aby mu nezrezla kroužková košile. Byl ostatně jediný člen výpravy, kdo jel v železe, mi ostatní jsme měli zbroje kožené a na sobě pak už jen pláště, původně do deště, teď už k ničemu.
Nakonec se na nás přece jen usmálo štěstí a k večeru jsme dorazili k obydlenému a docela bohatému hradišti. Strážní u brány se sice trochu divili, co tu dělá 7 poutníků v tuhle dobu a proč jsou ozbrojení, ale glejt jim bohatě stačil a byli rádi, že si můžou zase zalézt do suché a vyhřáté boudy. My jsme zašli do hospody celí nadšení, že jsme konečně v civilizaci. Úplně nás nenadchla situace v hospodě. Naproti dveřím byl výčepní pult a nalevo se rozkládala velká místnost plná stolů a hostů. Šli jsme pak za hospodským, ale ten nám řekl, že mají plno.
„Jak to myslíte plno?“ zeptal se Votvírák, přičemž jsme ani my nevěděli, jestli to myslí upřímně nebo ironicky.
„No že nejsou žádný volný postele!“ řekl odvážněji, než asi chtěl, přitloustlý hostinský. A pak to šlo rychle. Votvírák se zdravě naštval a čapnul po hostinském a chtěl mu dát ránu. V tu chvíli se ale zvedl jeden z hostů a dal Votvírákovi pěstí dřív, než s tím mohl hromotluk něco dělat. Pustil hostinského a chtěl se po útočníkovi vrhnout, předběhl ho ale Dag, který po zápasnicku srazil surovce na zem a pustil se do něj. V tu chvíli se ozvaly tasené meče.
„Do prdele, to je ale hospoda!“ zasmál se Grol.
„To teda, ale aspoň tu uvolníme nějaký postele!“ odpověděl mu Trimus a vrhli se na šestici ozbrojenců před nimi. Gard nezůstal pozadu a já samozřejmě taky ne. Arnulf sice tasil krátký meč, ale spíš byl připraven, kdyby se něco zvrtlo, přidržet si hospodského pod krkem a krýt se za ním. Dag už sice s prvním útočníkem, který se válel v kaluži krve, skončil, ale neměl taseno a už se po něm vrhal jeden vousáč, který podle mého skromného názoru vypadal jako Seveřan. Vrazil jsem do něj ze strany ramenem a poslal ho někam ke stolům. S ním si už Dag poradí, což se zanedlouho stalo. Zbylých pět pomatenců (všichni podezřele podobní tomu prvnímu, dlouhé černé vlasy i vousy a vysoké robustní postavy) za chvíli pochopilo, že proti nim nestojí parta poutníků s jedním bijcem, ale zkušení šermíři, kteří si chtějí najít suchou postel. Boj byl chvíli vyrovnaný, protože Votvírák potřeboval zapít tu ránu, kterou obdržel, dal si rychle pár loků piva z dřevěného korbelu vedle něj a jal se ukončit boj stylem jemu vlastním. Zařval, což znamenalo něco jako „Trime! Grole! Garde! Aresteji! UHNĚTE!“. Uskočili jsme do stran. Rozpřáhnutý Votvírák tak mohl seknout a udělal z prvního seveřana dva malý. Už zbývali jen čtyři a to byla jen formalita.
„Kdo mi tady laskavě poví, co tu dělá banda Seveřanů! Jak to, že jste je neohlásili místnímu šlechtici! Jak to, že jste nehli ani brvou, když na nás zaútočili! Jak to, že…“ nedořekl jsem, do hospody vpadli další Seveřani a 2 strážci od brány. Ti z hostů, kteří měli zbraně, začali tasit. Ti, kteří zbraně neměli, zmizeli do druhého poschodí, kde byly pokoje.
„Ještěže na hradbách byla standarta království, jinak bych si teď myslel, že už jsme za hranicemi.“ Poznamenal ironicky Arnulf a pochopil, že pokud dojde do tuhého, bude muset bojovat i on. Nepřátelé byli v přesile asi 3 proti 1, a to počítám Arnulfa. Snažil jsem se nepůsobit posraně nebo hystericky, ale moc mi to nešlo.
„No to už si snad děláte prdel! Okamžitě schovejte zbraně a pošlete pro toho, kdo tomu tady velí!“ neudržel jsem nervy a čekal, co z našich protivníků vypadne. Nevím, jestli mají všichni Seveřani stejnou matku, ale každej má dlouhý černý vousy i vlasy, jsou velcí jako medvěd, když si stoupne na zadní a úplně stejně smrdí. Vyzbrojeni byli obvykle obouručnými zbraněmi, stejně jako tihle.
„Trochu si moc troufáš mladej,“ řekl podivuhodně čistou říšštinou Seveřan, „ale musím tě zklamat, ten koho si žádáš, je už mrtvý. Budeš tedy muset mluvit s náma!“ zasmál se Seveřan a jeho kumpáni se k němu přidali. Uvažoval jsem, jestli myslí opravdovou konverzaci, nebo… řekněme konverzaci po severském způsobu, pro kterou jsme nebyli zrovna v ideálním rozpoložení. Cítil jsem vedle sebe Daga, jak to v něm šilo, byl totiž původem Seveřan a ze srdce všechny Seveřany nenáviděl, protože mu jeho původ způsobil v životě hodně problémů. Votvírák, který v podobných situacích byl ledově klidný, nezklamal, jen bystře pozoroval své nepřátelé. Pravděpodobně už vymýšlel, jak se jich bude postupně zbavovat, moc chytrý sice nebyl, ale v tomhle na něj byl spoleh. Trim, Grol a Gard se rozhlíželi, pokud možno nenápadně, po hospodě, aby vyhodnotili, kde se jim bude nejlépe bránit (nejlépe s Arnulfem za jejich zády). Mým a Dagovým úkolem bylo dělat všechno ostatní, co bylo zrovna potřeba…
„To je mi líto, přesto se nemůžu ubránit otázce…“ došly mi slova, protože jsem jen získával čas a přemýšlel, co udělat.
„Otázce, co tady děláte, proč tu jste a jestli nechce naši pomoc.“ Řekl rychle Arnulf. Přihlížející byli očividně v šoku a nevěděli zprvu, co říct.
„Vy nejste ze Skaru?“ Zeptal se ten Seveřan, který už jednou mluvil a pravděpodobně to byl jejich velitel, nebo něco podobného.
„Musí být každý cestovatel ze Skaru?! Doslechli jsme se, že na severu se dějí divné věci, které však škodí králi, chtěli jsme být nápomocní.“ Pravil s dobře hraným klidem Arnulf. Rozjížděl se, ten chlap věděl, co dělá. Škoda, že jsme to nevěděli my.
„A jak jste sehnali ten glejt? Pověz!“ obořil se na našeho mluvčího jeden ze strážců.
„A jak jste vy sehnali královskou pevnost? Jak jste se vy přeběhli na stranu k Seveřanům? Máme toho hodně společného, boj je teď zbytečný!“ promlouval jim do duší a vykročil směrem k nim. Meč položil. Aha! Pochopil jsem. Arnulf má vždy v rukávě dýku, takže asi má dojem, že ten boj zvládneme…no dobře. Zkontroloval jsem své kumpány. Vypadali, že to pochopili (jen u Votvíráka jsem si nebyl jistý, ikdyž ten je pro boj připravený vždycky).
Arnulf znal severské zvyky, věděl, že když položí meč, Severský vůdce k němu přistoupí a bude s ním jednat. Tak se také stalo. Seveřan otevřel pusu, ale nestačil říct ani slovo, protože s přeříznutým hrdlem se špatně mluví. Než si toho naši nepřátelé všimli, už jsme do nich šili. Další oběť si připsal Votvírák, když dobře mířeným výpadem srazil k zemi jednoho ze Seveřanů. Já skočil dopředu a kryl Arnulfa, přičemž se mi trochu náhodou povedlo vyrazit zuby dalšímu Seveřanovi. Arnulfovi to netrvalo dlouho a stáhl se za mě. Čekal na ty, kteří projdou kolem Trima, Grola a Garda. Ti situaci zhodnotili tak, že nejlepší bude krýt můj, Dagův a Votvírákův bok. Šel po mně ten bystřejší z dvojice strážců, ale nepochodil a už nikdy nepochodí. Spolu s Votvírákem a Dagem jsme zatlačili Seveřany a zbývajícího strážce ke zdi hostince, takže mohli buď vyjít ze dveří a přijít tím o možnost zapojit se do boje, nebo čelit našim (zejména Votvírákovým) útokům s pocitem, že není kam ustupovat. Nejhůř to zvládl strážce, který v pokusu uhnout před hromotlukovou čepelí jen narazil do zdi a jeho obličej by už nepoznala ani jeho matka. Seveřani, kteří se se svými sekerami a meči nemohli pořádně rozpřáhnout, nás začali útočnými kryty tlačit a nezbývalo nám než držet svojí pozici a rozdávat klidně i pěsti. Nesměli jsme jim dát prostor! To by byl konec. Zabili jsme sice další 3 Seveřany, ale ještě další 4 tam zbývali a dobře využívali prostoru, který jim po jejich spolubojovnících zůstal. Naštěstí trojce na našem boku měla práci o dost snazší, protože proti nim nestáli pořádní bojovníci, spíš sedláci…SEDLÁCI?! Co dělali v takovym počtu v hradištní hospodě sedláci? Jak to, že nejsou doma! Do háje, tady něco nehraje, pomyslel jsem si. Ale myšlenku jsem musel rozvést potom, Seveřani totiž nepříjemně dotírali. S Grolovou pomocí, jsme je nakonec přemohli všechny.
Na Arnulfa nakonec nezbyl nikdo, odvedli jsme dobrou práci.
„Co uděláme s těmi ostatními hosty?“ Ptal se mě Arnulf.
„Počkáme, až sejdou dolů, mezitím si dáme nějaký to pivo a…heléé, klobásky!“ Zvolal jsem radostně.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
89.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 2.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 5 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 19 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlížeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2009 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
