» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Slova jdoucí ze srdce, hřejí tři zimy."

K. Čapek

počet přístupů: 2141619

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 8 ::

:: Denpo I. ::

Uskar-Arah	publikováno: 28.06.2010, 8:32

Víc pro mě, než pro vás. Víc pro vás, než pro mě. Sám sobě katem píšu životopis někoho jiného. Třeba se někdo inspiruje.
Není to chornologické, začíná se někdy na jaře, snad ještě když ležel sníh, a končí asi v půli června, v půli června toho proklatého dne. Tak prosím.


	Den po smrti jeho babičky dolehl na něj tíživý pocit nevyhnutelnosti a Johann upadl do těžké deprese. Následující tři dny se potýkal s kolísajícími stavy naprosté netečnosti a na druhé straně bezbřehou chutí žít, jak se to vždycky stává lidem, kteří jsou bezprostředně vystaveni smrti. Johann slyšel svou babičku několikrát klepat na jejich prosklené vchodové dveře, pozdě v noci, ale nikdy nešel otevřít, čekal, co se stane, namlouval si, že svět bude běžně fungovat dál i bez jeho přičinění. Potom když jednou ráno odcházel do školy a otevřel dveře ven, padlo mu k nohám bezvládné a promodralé babiččino tělo, hubené ruce mu objaly kotníky a rty políbily jeho chodidla v ponožkách. Johann si nejdřív říkal: „Tohle si nikdy neodpustím!“ Ale už při té myšlence věděl, že si lže. Považoval za přehnaně romantickou představu, že vina za babiččinu smrt se s ním potáhne až do konce života, že bude jako vyvrženec bloudit světem, dokud nenajde klid v nějakém sluncem vyběleném kaňonu. Ve skutečnosti šel ještě toho dne do školy, aspoň ze sebe ale dělal chudáka, tvářil se sklesle, a když se ho ptali, co se stalo, tiše, s pohledem zabořeným do neurčita, říkal: „To je jedno. Všechno je to jedno.“ „Don´t you know where is a tobacco shop?“ zeptala se ho zmalovaná ženská (asi Ruska, myslí si) ve tři čtvrtě na devět v centru. „Or don´t you have some… cash? For ticket, I need ticket…“ Johann se bezradně rozhlíží. Rozumí, ale neví – ukazuje k zavřené trafice, pak zakroutí hlavou. „Áj, áj…“ Třináct let angličtiny se mu v jedinou vteřinu vypaří z hlavy, celý večer si brumlá nějaké rádoby vznešené proslovy a teď nemá co říct. „Áj dont hef smól many,“ vymáčkne se konečně, mluví s odporným přízvukem, jako prvňáček. „Rýly sory…“ Potom ukazuje k eskalátorům. „Hev jů trájt it dér?“ Plácá to jen tak, aby nějak ukončil rozhovor, už je jednou nohou napřed. Ženština ještě prohodí něco jako: „I didn´t ask.“ Johann jí nerozumí úplně dobře, není si jistý, co říká, mizí z místa činu. Když se otočí, vidí, že ženská jde za ním. Potom zabočil za roh a už nikdy ji neviděl. Ráno ho lokty bolely jako čert, i když po noci s Voltarenem čekal, že to bude lepší. Nic nepomáhalo, málem to vzdal, loket je nejsložitější útvar lidského těla, myslel si, kéž by mě raději bolely svaly a šlachy, kéž bych se cítil vyčerpaný a ne odevzdaně lhostejný. Ale přál si toho příliš moc a příliš alibisticky, a navíc to věděl. Stejně si nedokázal pomoct, byl ochoten překonat fyzickou bolest, ale z těch proklatých loktů mu třeštila hlava. Ještě před třemi týdny cítil něco podobného s koleny, jenže zaprvé to nebylo tak hrozné a zadruhé se to dalo překonat, s koleny nepotřeboval provádět prostocviky, ale ruce byly nástrojem jeho mozku, beznadějně je potřeboval. Trochu zoufale se dovlekl na nástupiště a padl do vlaku na první sedačku, co mu přišla na oči, rovnou pod otevřené okno. Nevadilo mu to, měl rád zimu. Cestou jako vždycky přemítal o smyslu učení se a napadlo ho něco zajímavého – co když učit se neznamená učit se něčemu novému, ale jen v sobě objevovat a probouzet znalosti? Znamenalo by to tedy, že veškeré vědění je již uloženo v člověku a snahou učit se jej pouze „instalujeme“? Potom by existovala možnost úplného prozření, kdy by jedinec pochopil veškeré vědění v sobě uložené. Johanna současně napadlo něco málem hříšného – stalo se právě tohle Ježíši, Buddhovi, Mohamedovi? Při tělocviku udělal dva kliky. Potom se ozvaly lokty. Chtělo se mu zařvat. Bylo krásně, tak nějak doopravdy jarně, sluníčko pálilo tak akorát, aby si jeden připadal dobře, kolem cesty kvetly pampelišky a vlaštovičníky a všechno se zelenalo listím, všecičko. V půli Staré pošty se na asfaltu křižovaném stíny akátů praly dvě včely, když ho viděly, zlostně zabzučely a vystřelily pryč, jinde zas kosák štrachal v listí jak přepečlivá hospodyně. A vedle Beranů se hrál tenis, dva polonazí opálení chlapi na rozpálené antuce, potili se a bříška jak pivní soudky jim poskakovala nahoru a dolů, ping pong. U kontejnerů ho ovanul chladivý vánek, ale hned zas na něj dolehl žár jarního dne a z lesa lemovaného odkvétajícími javory znovu zaznělo šustění kosáků. Gaz byl pryč, Zdenda Trekl ho asi proháněl, měl prý něco s převodovkou. Johann šel po vysokém obrubníku a nedržel balanc rukama, jenže špatně došlápl a musel ukročit do silnice. Myslí teď hodně na Filipa, když čte o krásných italských vojácích, vždycky vypadal jako antický hrdina, s koňskými koulemi a zlatou hřívou, stříhá si ji prý jednou do roka a stejně to nikdo nepozná, říkal, diskobolos. Jednou ho Filip zavolal a povídá: „Koukni, nemám tam klíště?“ Johann se kouká, důkladně si prohlíží Filipova pinďoura, zkoumá ho ze všech stran, všechno to trvá jen vteřinu. Potom říká: „Jo.“ Filip se zasměje a potřese hlavou, dík, neni zač, má pevné opálené tělo, třpytivou úzkou hruď, je pevný, jako z kamene, jako David od Michelangela. Johann na něj teď hodně myslí. Filip je v Americe, to je dobře, Filip dokáže Johanna vždycky nadchnout, má pro něj pokaždé nějaký úkol, práce s Filipem, práce pro Filipa, to ho pohlcuje. Miluje Filipa, přeje si být jako on, ale nezávidí mu, je to jediný člověk na celém světě, jemuž nezávidí. Když si pomyslel, že si původně přál, aby mu autobus ujel, zastyděl se. Odteď se bude muset chovat přímě, „z celého srdce nenávidět a z celého srdce milovat“. Bolest loktů teď byla vedlejší. Ve cvičení toho večera bylo něco kouzelného, začal hluboce ctít a obdivovat svého učitele, mluvil s ním a společně se smáli. Přitom jejich osamělé počínání sledovala babička s vnučkou. Johann na ně dočista zapomněl, zbylo jen dódžó, sensei a cvičení. Meditoval. Hned dalšího dne se však zachoval jako zbabělec, nepřišel a snažil se to omluvit bolestí loktů. Ale to byly jen řeči, kdyby chtěl, mohl by na loktech zvednout tunový pytel a jít s ním do Santiaga de Compostela. Jenže se chtěl vyspat a bolely ho oči. Prohrál. Prohrál sám nad sebou, a to bolelo tisíckrát víc, než namožené lokty. Pršelo. Pršelo a déšť smíval z ulic prach, očišťoval a vracel život tam, kde už nikdy neměl vzklíčit. Podél štěrkových cest se brzy vytvořily mělké potůčky a voda jimi uháněla dolů, většinou ke kořenům zelenajících se javorů. Pršelo a vlahým jarním odpolednem voněly odkvétající třešně. Déšť ševelil na plechových střechách garáží, klouzal po sloupcích plotů a natřených parapetech, kdesi daleko za šedivou clonou hubených kapek křoupaly hromy, pomalu a rozložitě, jako nastydlí krkavci. Bazén s potrhanou plachtou se zatím plnil vodou, sýkorky zuřivě přelétávaly nízko nad zemí, a když za sebou zavřel branku a začal stoupat do schodů, všiml si Johann, že ho dohání dva hlemýždi. Jen na chvilku. Zastavil se ještě přede dveřmi a nadechl se, aby znovu ucítil život. Potom vešel dovnitř, tam, kde měl být jeho domov, a všechno krásné v mžiku zmizelo. Ve slizkých slovech matky se rozpil i poslední zbytek kouzelného pocitu samoty. „No kde jsi?“ Jednoho květnového dne jako by se jeho tělo rozhodlo, že sebe musí za každou cenu dostat všechnu vodu, a Johann tak potupně odbíhal každou čtvrthodinu na záchod. Při angličtině s Josephem se málem pomočil. Jeho síla rostla a jeho oči znovu začaly vidět věci, které už dávno považoval za zapomenuté. Jeho prsty získaly nový cit, uši znovu uslyšely povědomé zvuky z dětství, hlava se mu vyčistila a v nose a na jazyku cítil teď neustále povědomou chuť svěžesti, která se objeví vždycky, když člověk znovu dostane chuť žít. Vrátil se do stadia předškolního dítěte, které nezná nic, ale vidí všechno a je tím uchváceno, jeho procházky opět naplnil podmanivý tón tajemství, jako tichá hudba se linul ze všech věcí, jež viděl a cítil, ale o nichž teď už nepřemýšlel. Dokázal hodiny běhat po lesích, aniž by se mu jedinkrát zachtělo podívat se na hodinky, aniž by jedinkrát pomyslel na něco jiného, než na borovice, rožce, hrachory nebo vlaštovičníky, aniž by se jedinkrát zastavil a vzpomněl si na svou minulost nebo začal uvažovat o budoucnosti. Jako kdyby šedivý přehoz jeho povrchnosti protkala zlatá nit, nebo rozkousala myš a on dírami konečně vykoukl ven, skrz hranici svého dosavadního života. V 6:30 zazvonil budík, Johann otevřel oči, a i když měl vstát a jít si udělat svačinu do školy, zůstal ležet. Venku totiž pršelo, a on znovu uslyšel vábivé šmátrání deště po střeše garáže, kde včera vyráběl až do noci makiwaru. Pršelo v kuse už druhý den a nad Evropou visel hustý sopečný mrak, který ovšem nebylo odnikud vidět. Na záhoně u branky zatím vykvetly bílé konvalinky a kokoříky, šnečí rodiny vyrazily za kulturou a popraskané schody se začaly plnit blátem, takže to málem vypadalo, že ani popraskané nejsou. Johann šel kolem Osady a mrazilo ho z pomyšlení, že tenhle den už nikdy nezažije – podivný pocit. Antukové hřiště zbělelo deštěm. V kapse si nesl Kafkův Proces, a jak šel dolů Starou Poštou, vymočil se jako vždycky v zákrutu a ten poťouchlý zvyk ho rozesmál. Johann seděl v pokoji a pěsti měl zatnuté, seděl tak už nějakou chvíli a poslouchal strašlivé sténání koťat spadaných se střechy. Ještě před pár hodinami se na ně s otcem dívali, jak si lebedí pod starou karosérií trabantu položenou na střeše garáže, a teď je viděl umírat, pomalu a krutě. Nejdřív uslyšel, jak na sebe sourozenci volají. Nejmenší z koťátek spadlo se střechy k sousedům, naštěstí do hlíny, takže se nezranilo. Ostatní se hned nahrnuli do okapu a volali ho: „Bráško, kde jsi? Pojď zpátky! Bráško…“ Johann s otcem se na to chvíli dívali, až to Johann nevydržel a běžel se tam podívat. Chtěl chytit malého brášku a vrátit ho zpátky na střechu, jenže kotě s jedním očíčkem položeným výše než druhé se bálo, a když chtěl utrhnout vysoké stéblo, aby ho nalákal na myšičku, vystřelilo s kvíkáním pryč. Za chvíli ale propadlo skrz plot na jeho stranu a v tu chvíli zaváhal – odsoudil tím všechna ostatní koťata k smrti. Místo, aby se po něm vrhnul, sledoval, jak se vydrápalo na zídku a prolezlo zpátky k sousedům. Vtom se z okapu nad jeho hlavou zřítilo další kotě a narazilo hlavou do dlažby u jeho nohou. Zvedlo se, vysoce zasténalo, překulilo se na záda a chytilo si ouška, znovu se pokusilo postavit, ale překotilo se, opakovalo to stále dokola, ale motalo se sem a tam, Johann ztuhl při tom strašlivém pohledu. Naplnila ho bezmoc. Jako ten nejodpornější slaboch sebral zraněné koťátko, ale rozvzlykalo se, strašně, dávivě, třáslo se mu a svíjelo v dlaních. Rychle oběhl garáž a posadil ho zpátky na zvlněnou střechu, ale kotě pořád jen křičelo a potácelo se, nejspíš zpátky k okraji střechy, aby se tak znovu rozbilo o zem. V tu chvíli se Johann otočil a utekl. Když potom vyhlédl z balkónu, na střeše už nebylo žádné kotě, vrátila se však jejich nazrzlá matka. Rozhlížela se, zčásti bezmocně, zčásti rozzlobeně, a potom se vrhla na strom k sousedům, do míst, odkud uslyšela křik svého dítěte. Johann ani nezaznamenal, kdy sténání ustalo. Najednou bylo prostě ticho – ale strašlivá tíha viny zůstávala.


celkové hodnocení autora: 96.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 19		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	12.12.2010, 21:59:06

Zdravím! Povídka je napsaná čtivě, zatím vyznívá jako sbírka "střípků" ze života našeho hrdiny, chyb jsem si nevšiml. Jdu se mrknout na další část...

čuk	28.06.2010, 8:31:46

Autor používá širokodechý vypravěčský styl s mnoha detaily a epizodami, často dost odbočujícími od hlavní linie. Text předznamenává babiččinou smrtí, tím motivuje zájem o osudy hlavního hrdiny. V podstatě "nedějovém" textu se autor zřejmě snaží vylíčit charakteristiky Johanna. Je velice citlivý, všímavý, filozofující. Trochu mě mate určení jeho věku: chodí do školy a současně myslí a cítí jako svým způsobem vyzrálý člověk. Asi se v něm promítá vypravěč stylizovaný do již staršího člověka nebo vzniká dojem Johannovy retrospektivy. V textu se tak objevuje jistá nostalgie a smutek. Občas se mihnou další postavy, ještě málo charakterizované a trochu s otazníky (chování matky, věk Filipův), zřejmě jsou připraveny pro bližší charakterizace a zapojení do děje v dalších částech. Snad jsem ovlivněn i perexem a předchozím publikovaným textem, což by nemělo být. Nebo je text jen transformovaný únik od čehosi? Chápání textu je dost složité, text vyžaduje pozorné čtení s bedlivým pamatováním přečteného. Připadá mi jako rozmalovaný obraz, v kterém jsou vyznačeny určité čáry a plochy dosud nepropojené ke konečnému významu. Možná, že by autor mohl čtenářovi ulehčit vývoj děje a charakteristik přece jenom určitým výraznějším členěním chronologie resp přístupů vypravěče. Text je zajímavý pro básníky, milovníky podtexů (až k symbolice) a milovníky zrcadel psychiky v detailech a minipříbězích. Uvidíme jak bude obraz domalován a hrdina dále a hlouběji reflektován v přístupu k reáliím života a v konkretizaci prostřednictvím vztahů k dalším osobám. Text je pro mne osobně (pro nedostatek času a paměti schopné spojoval dost roztříštěné fakty a postřehy) složitý, takže se omlouvám za výstřely směřující vedle, i když o nich je možno přemýšlet.


ze dne 28.06.2010, 10:09:36
čuk: Zmatek do mne vnesl dojem, že Johann i autor jsou kultivovanější, moudřejší, chápavější a sofistikovanější než by odpovídalo věku sedmnácti let.


ze dne 28.06.2010, 9:34:23
Uskar-Arah: Dík za publikaci. Jenom stručně: 1) Jsem si vědom nepřehlednosti textu, zcela záměrně (i když neříkám ne nešťastně) je psán tak, jak ke mně myšlenky volně přicházely, nechtěl jsem se zbytečně do nějakých grafomanských fines. 2) Popravdě řečeno na nějaké charakteristiky kašlu, jsem Johann a Johann je mnou, píšu, co cítím, co cítí Johann, co si myslí. Co si myslíM. To je moje charakteristika. 3) Johannovi je 17, to není tajemství, žádné skryté hrátky se střídáním jeho věku nebo střídavou přeměnou z dospělého na adolecenta. Mně je taky 17, proto píšu o stejně starém Johannovi, vím co cítí. Chyba (je-li nějaká) je tedy ve mně, nikoli v J. 4) Text je únikem od reality, podobně jako snad všechno, co člověk kdy stvořil. "Popřením zla připouštíme jeho existenci." Píšu o realitě - o věcech, které jsem prožil (nebo jsem mohl prožít)- abych se jí zbavil. První odstavec je jediná lež na téhle stránce, i když je možná pravdivější, než její zbytek. 5) To jsi napsal moc hezky, s tím obrazem. Myslím, že něčemu podobnému se říká život. Nepočítej se směřováním k pointě, ta pro mě leží ještě daleko. Nemůžu napsat, co jsem nezažil. Zas tak stručné to nakonec nebylo, ale snad jsem něco alespoň trochu osvětlil (nebo víc zamlžil?). Někdy nashledanou.