|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: Sára ::
 Lary |
publikováno: 29.06.2010, 9:30
|
|
| |
|
|
Začínalo se stmívat a slunce jakoby se s námi svými paprsky loučilo skrze neprostupnou tmu. Venku vál příjemný letní vítr a vzduchem byla cítit čerstvě posekaná tráva. Mohutné stromy se ve tmě rýsovaly a všechno vypadalo strašidelněji. Právě jsem kráčel po lesní cestě domů, když jsem v dáli uviděl jakousi postavu. Když jsem se zastavil, abych se mohl zaměřit na obrys ve tmě, uslyšel jsem kroky, které mě míjely přes velkou travnatou plošinu. Přešel jsem na druhý konec cesty a když jsem se chtěl podívat na obrys, byl pryč. Snad se mi to jen zdálo. Nejspíš už jsem přepracovaný. Vždyť pracovat skoro 12 hodin denně… není divu. Nejspíš potřebuji dovolenou. Ale proč mi ten obrys přišel tak povědomý? Jako kdybych ho snad někde viděl. Ne, to ne, vážně potřebuji volno. Ale teď ještě ne, teď ještě nemůžu.
Už skoro v šest hodin jsem byl na sále a operoval. Spal jsem jen pár hodin a to můžu být rád.
„Jak to jde? Jsi už skoro 8 hodin na nohách, nechceš si dát pauzu a zajít třeba na kafe? Nejsi tu přece jediný doktor v celý nemocnici. Však oni to těch 20 minut bez tebe přežijou.“
Pravda, ani jsem si neuvědomil, že jsem ve službě skoro 8 hodin bez přestávky. Kafe by mi prospělo.
„Dobře, máš pravdu, kup mi jedno espreso bez cukru a počkej na mě přijdu tam.“
„Já tě nechápu Marku. Si tu vždycky jako první a odcházíš jako poslední. Proč se tak dřeš?“
„To je něco, co nemůžeš pochopit, Dane, cítím se být zodpovědný za ty lidi. Vždyť nám věří, svěřují nám vlastní život a doufají, že se o ně postaráme. Copak ty si nikdy nepřemýšlel, jak by ses cítil, kdyby si byl v jejich kůži? Věřil bys cizímu člověku? Svěřil bys mu svůj život?“ „Ale prosím tě, oni nám musejí věřit. Nic jiného jim nezbývá.“
„No právě, nic není horší než nutit někoho, aby ti věřil…“
„Myslím, že mluvíš o tý Sáře Pokorný. Už je to tři měsíce. Nemohl si nic dělat. Nebyla to tvoje chyba. To se stává. Ona to nemohla přežít. To děvče přijelo s těžkým poraněním hlavy a ztratila mnoho krve, už se nedalo nic dělat. To auto do ní narazilo skoro 110km rychlostí a k tomu to bylo v té nejrušnější ulici „ Na Předměstí“. Nemůžeš se pořád dokola obviňovat, si doktor a tohle k našemu povolání patří. Musíme s tím počítat.“
Celý den jsem přemýšlel o dnešním rozhovoru s Danem -„to se stává, už je to tři měsíce, tohle k našemu povolání patří, musíme s tím počítat…“ Ty věty se mi vryly do paměti. Samozřejmě vím, že to patří k mému povolání, ale mám pocit, že neměla zemřít, mám pocit, že jsem ji měl zachránit, že ještě nepřišel její čas, že jsem někde udělal chybu. Kdybych to mohl vrátit zpět, snad bych tomu dokázal zabránit. Sakra, už to dělám zase. Hledám skulinu někde, kde už to dávno není možný. Už to nemůžu vrátit.
Sedl jsem si na lavičku na rohu ulice a mlčky pozoroval kolemjdoucí. Najednou jsem zahlédl červenou dodávku, která přijížděla na silnici. Na to že se v obci jezdí 60km/h to docela rozjížděl. Určitě jel nejmíň stovkou. Takový lidi nesnáším.
Den se loudal jako nikdy. V nemocnici byl klid, a kromě pár operací, které by zvládl i medik se nic zvláštního nestalo. Cestou domů jsem si v duchu opět pročítal Sářinu zprávu. Den úmrtí: 26.12.2009, čas úmrtí: 03:00 hodin ráno. Příčina úmrtí: selhání srdce. Zatraceně, kdyby lidi jezdili opatrněji mohla být ještě dnes naživu a užívat si Velikonoce. To jsou takový blázni jako ten řidič dneska v té červené dodávce. Kdo to kdy viděl, aby se v obci jelo stovkou!
Jako vždy jsem kráčel po lesní cestě, která vedla k mému domu. Ale nevím, proč jsem se zastavil. Už byla tma a les vypadal strašidelně. Tudy nikdy nechodilo moc lidí. Zaposlouchal jsem se do toho tichy, když jsem zase uslyšel ty zvuky… cítil jsem, jak mě někdo pozoruje… Ale neměl jsem strach. Najedno jsem zbystřil. Kráčela ke mně dívčí postava. Bylo ji tak kolem pětadvaceti. Měla hnědé dlouhé vlasy svázané do culíku. Zaujaly mě její oči. Byly jasně modré jako letní obloha. Ucítil jsem, že mi naskočila husí kůže. Ten pohled, ten znám. Jen si nemůžu vzpomenout odkud. Zastavila se a zadívala se na mě. Pak se pousmála.
„Vás já znám. Vy jste doktor. Léčil jste moji babičku. Asi si už nepamatujete, ale já ano. Zachránil jste jí život a já vám ani nestačila poděkovat.“
Chvíli mi trvalo, než jsem odpověděl.
„ Ale to přece nestojí za řeč, dělám jen svoji práci. Jmenuji se Marek Černý.“
„Těší mě, já jsem Sára Majerová“.
Jen co jsem uslyšel to jméno, zkameněl jsem. Co je to za hloupou hru? Sára Majerová… Zadíval jsem se do těch modrých očí. Vzpomněl jsem si na její babičku, paní Leonu Majerovou – těžká cukrovka.
„Těší mě Sáro, jak je na tom babička?“
„Mnohem lépe děkuji.“
„To rád slyším. No a co děláte na této opuštěné straně města? V tuhle pozdní hodinu tu není zrovna bezpečno.“
„Ano já vím, zrovna jdu domů, měla jsem nějaké pracovní povinnosti.“
„Tak mi prosím dovolte, abych vás doprovodil, pro svůj vlastní klid.“
„ Moc ráda, děkuji.“
Celou cestu jsme si povídali. Já se pořád musel dívat do těch jejích očí. Zapomněl jsem s ní na všechny své starosti. Bylo to, jako kdybych se s ní už dávno znal. Jako kdybychom si byli souzeni. Když jsme se přibližovali k jejímu domu, nechtěl jsem aby to skončilo. Přál jsem si s ní být celou noc jen se tak procházet a povídat si.
„ Tak tady bydlím, děkuji za doprovod.“
„Nemáte zač“
„Můžete mi říkat Sáro,“ a podala mi ruku. Najednou mým tělem projela vlna vzrušení. Už se chystala otevřít branku.
„ A nechcete se třeba sejít zítra a zajít na oběd, pokud ovšem máte čas?“
Asi se trochu zalekla, ale odpověděla, že se se mnou ráda sejde. Toho dne jsem se nemohl dočkat. Celou noc jsem na ni musel myslet. Na Sáru, její modré oči a tmavé vlasy.
Sám jsem se podíval do zrcadla a musím přiznat, že na třicátníka jsem byl docela pohledný. I když na mě byla znát únava po náročném pracovním týdnu.
Uplynulo pár měsíců a já měl pocit, že jsem se znovu narodil. Se Sárou jsem trávil ty nejkrásnější chvíle. Pracovala pro zdejší redakci jako novinářka. Vždycky věděla, na co myslím, aniž bych cokoliv řekl. Kolikrát jsem kráčel po lesní cestě, ale nikdy jsem nezaslechl žádné kroky, nikdy jsem necítil něčí pohled na svém. Byl jsem konečně sám sebou. A to díky ní.
Už to bylo skoro rok, co jsem byl se Sárou. Vše bylo skvělé. Jen jsem si začal dělat starosti o její babičku. Byla pro mě jako vlastní. Cukrovka se jí zhoršila a já věděl, že to nevypadá dobře. Blížily se Vánoce a já si konečně chtěl vzít tu vysněnou dovolenou. Když z ničeho nic vzpomněl na Sáru Pokornou. Viděl jsem, jak mi leží na sále, jak zapisuji datum a čas úmrtí. 26.12. 2009, 03:00 hodin. Dostala se mi pod ruku její zpráva. A opět se mi vybavily Danovy věty:
„to se stává, tohle k našemu povolání patří, musíme s tím počítat, 110km rychlostí a k tomu to bylo v té nejrušnější ulici „ Na Předměstí.…“
Na Štědrý den jsme šli k Sářiným rodičům. Byl to snad ten nejúžasnější den, který jsem zatím zažil, ovšem, krom toho dne, kdy jsem potkal Sáru. Po dlouhém dni jsem se se Sárou rozloučil a šel domů. O pár dní později mi brzy ráno někdo volal. Sára. Brečela do telefonu.
„Marku, prosím tě, hned přijeď. Sedni do auta a přijeď, babička, není jí dobře. Je to vážný.“
„Sáro, už jedu, za chvilku jsem tam“
Jenže záchvat, která babička dostala, byl smrtelný…
„Je mi to líto, vážně je mi to líto Sáro.“
„ To není možný, nemohl si nic dělat? Nemohl si ji zachránit? To není možný.“
„Sáro, bylo moc pozdě, já, nemohl jsem nic udělat.“
„Ne, já to nepřežiju!!!“
Otevřela dveře nemocnice a vyběhla ven do tmy.
Přešel jsem ke stolu a zapsal datum a čas úmrtí. 26.12.2010 ve 2:35. Přejel mi po těle zvláštní pocit. Proč je mi tak povědomý? Ten datum. Stejný datum jako v den, kdy zemřela Sára Pokorná. Ten pocit! Stejný pocit jako když jsem šel tou lesní cestou. Co to je?! ( neměla zemřít, mám pocit, že jsem ji měl zachránit…)
„Sáro!!!“
Kam šla? To se nemůže stát, já ji musím zachránit. Moji Sáru. Rozběhl jsem se do ulic, nikde nebyla. Volal jsem jí na mobil, nebrala to. Kde jen mohla být?
„Sáro!“
Celou dobu jsem to měl před nosem, věděl jsem to, to datum 26.12. to je dnes! Ale ona nesmí zemřít. Ne teď! Najednou jsem věděl kde jí mám hledat.
V ulici „ Na Předměstí“.
Běžel jsem co nejrychleji, až jsem ji uviděl jak stojí na chodníku a chystá se přejít silnici. Po tváři jí tekly slzy a zdálo se, že nevnímá svět. Bez rozhlédnutí vstoupila do vozovky a já periferním viděním zahlédl červenou dodávku, jak se řítí přímo k Sáře. Jela nejmíň 120 kilometrovou rychlostí. V tom okamžiku šlo o setiny vteřiny a já bezmyšlenkovitě přiskočil a strhl Sáru k sobě. Červená dodávka projele těsne kolem nás. Pevně jsem Sáru držel a ona se v šoku nezmohla na víc, než další příval slz.
„Teď už si nemám co vyčítat, už je to všechno za námi.“
Sára se v mém objetí uklidnila a já ještě spatřil červenou dodávku jak se velkou rychlostí vzdaluje z města. Hodinky zapípaly tři hodiny ráno.
Teď už si konečně můžu vzít tu dovolenou…
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
76.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 1 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 17 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
