» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Nic nezničí lásku tak jako ženin smysl pro humor."

Oscar Wilde

počet přístupů: 2141620

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 8 ::

:: Příliš mnoho mrtvých papoušků - 3.kapitola ::

nightwallker	publikováno: 01.07.2010, 8:28

Dnešní i Česko za první republiky,
Francie a Kavkaz minulosti. Každý 30-tý den ovládne hl. hrdina tělo toho, koho nesnášel, Tadeáše. Po 29 dní v něm parazituje, musí snášet výrazy milované Sue Lynn, kt. Tadeáš ubližuje.Ovládne tělo, aby
Tadeáše
zabil...


	Ležíš schouleny na posteli. Obličej nejspíš v grimase: kde se poděli andělé? Kdyby sis tak pro ně mohl skočit do večerky, byly by v prášku jako puding. Doliješ mléko a jsi blíže ke spasení. Partnerkou ti je hrdost zmuchlaná s lehkostí odhozené jízdenky na tramvaj. Ve chvílích, kdy ti je ouvej máš sklon k monotónností, bohužel, klidně se spokojíš se zdechlým plahočením po pokoji. Sem, pak zase tam, pohyby jsou hotovými kopiemi tahů propisky na poznámkovém notesu, kam na místech neštěstí píšeš písničky. Podlaha pokoje se stává nepopsaným listem a nohy bezprostředním kronikářem. A dívka z obrázku nad tvou postelí pořád pláče. Napsal si: Drahé obecenstvo, pršiplášť propouští, nářek jehňátek zvučí pouští. Všude tmavý kout. Není kam se hnout. Zeslábly ze salvy breku, bažím po depresivním tracku. Srp měsíce črtá rýhy na zápěstí. V dálce nikoho, kdo by mě zadržel. Jen si uvítal, když táta z pokoje odešel hned potom, co ti přinesl lehkou svačinu, která bez povšimnutí leží na stole. Svůj díl odvedl a bylo načase, aby tě nechal o samotě. V oněch okamžicích nepotřebuješ utěšovat, věty typu „vše bude v pořádků“ tě naopak více porážejí. A o to po oné situaci stojíš asi tak, jako duch po vymítači. Hledáš v dívce z obrázku útěchu, ve kterou doufají bytosti schovávající se před vraždicím běsněním nájezdníků do kostela? Pamatuj, benzínu a zapalovači neunikneš ani v kostele… Sleduješ ji z postele, jako přítelkyni v Evině rouše. Ze stolu sebereš propisku ochuzenou o náplň a ryješ s ní do bílé zdi: někdo mě sleduje. S TEČKOU na konci, pak nad ní dodáš křivku znamenající OTAZNÍK. Otočíš se ke stolu, na kterém máš zrcadlo, hledáš v něm mě? Či spíše kontroluješ tu správnou dávku zubožeností podtrhnutou slzami? Byly doby, kdybych tvé vnitřnosti otřískal o stěny prasečáku, znova je složil a plivnul na ně. ••• Chtěl být svým splněným snem. Zbyla mu jen demo nahrávka. Tadeáš. Teplá voda. Pokožka strádající oblečení. Jikry vody mu v celých trsech kropí nahé tělo, smáčí pocit slovního znásilnění. Hlavu klopí k holým prstům, voda odtéká do otvoru v kachličkách. Koukáme na Tadeášův palec, prsty mezi palcem a malíčkem. Oba dva jasně vidíme na čáry Tadeášových dlaní, na ty čárky pivních lístků, stopy minulých, současných, bytostí, i těch co přijdou, které nás kdy zahrnou láskou. Z té chvilky, co jsem nevítaným návštěvníkem tvého těla Tadeáši, vím, že si jsi dozajista jistý, máš jasno, čárky na dlaních jsou neznámé časové jednotky vyměřující tvé bytí ve vězení se jménem svět. V tělocviku si se popral, no spíše požďuchoval, tělocvikář před penzí měl jasno – v myšlenkách máš nejspíš ustláno na černých růžích – seřval tebe. Přestože si byl faulován ty. Jiní učitelé jsou k tobě shovívavější. Po dlouhé době máš pro svůj zhrzený výraz alibi, mou smrt. Na internetu je padesáté pravidlo, jak být správný emo, zkoušej balit holky na blud, tvrď: jsem gay. V tělocvičně jsi nešikovný a chlap by neměl být nemehlo, moudřil tělocvikář. Míč ti pod nohama spíše prošmejdí místo, abys ho proměnil a vstřelil gól. Padesátým pátým pravidlem je stanovení si předem nesplnitelného snu. Pak si na oné internetové stránce zjistil, že jde o parodii na emo. Samozřejmě na stránku přišli i tví spolužáci z tělocviku a slouží jim coby praktický návod, jak uhodit už tak pochroumaný hřebíček do hlavičky. Paráda… Vousatý tělocvikář Tománek nebere absolutně v potaz mou smrt, tvou vstupenku k adresování smutných pohledů spolužáků. Starý mezek po důchodu, který supluje předměty za dlouhodobě nemocného učitele. Pára ve sprchovém koutu houstne, mlha v temném hvozdu čekající na bitvu vojsk. Z převlékárny už všichni odešli. Stojíš nahý před vysokým zrcadlem. Na obličeji nemáš z večerního dobrodružství podlitinu. spíš tebou mlátil sem, pak zase tam. V hledáčku máš svůj vpadlý hrudník. Na základní škole se ti posmívali, že je důsledkem nárazu s kopčákem, s golfovou holí. Když jsme oba dva, ještě se Sue Lynn, bydleli na privátu, sedávali jsme na lešení kolem paneláku, který zateplovali a nahazovali novou omítkou. Po úmorném výšlapu životem, jsme ze sebe shazovali břemena, všechna ta bolístka, stačilo se vyzpovídat. Stačilo vyslechnout. Proto jsme se dozvěděli hlavní důvod tvého neumění plavat, hledejme za tím Grand Canon na Tadeášově hrudi. Proto chodíš ze sprchy poslední. Proto si při vysvlékání trika ke všem otočený zády. Doufáš, že si zrovna všichni hledí svého. Natočíš se drobounko na stranu, hrudní prohlubeň se v úhlu, který nelže, opticky zvětší. Na lešení si zavtipkoval: „Místo srdce mám hodinový strojek, kam by se jinak v tak malém prostoru vlezlo?“ jakmile si větu pronesl, nepomohlo naše zlehčování, mlčel si do doby, než jsme si popřáli dobrou noc. A potom si na matraci ještě dodal: „Třeba ho ani nepotřebujeme, abychom cítili bolest.“ Historie pamatuje na krále Lví srdce. Vzpomene i na tebe, Bezsrdcí Tadeáši? Prokoukl jsem tě? Toužíš po uznání? A nemám na mysli světouznání. ••• Sedíme Tadeáši v lavici. Občas koukneš do prosklené skříně s váhami a laboratorním sklem. Dřepíme tu jak ohyzdný chrlič na svrchní části Chrámu od Matky boží. Noční snění odstraňuje myšlenkové odpadky nastřádané během dne, zbavuje nás nepotřebných vzpomínek. Když spíš, slyším každý tvůj nářek, mumlání marně lekající noční můru. V tu chvíli je mi tě líto. Z různě hrubých prachových zrn skupinek spolužáků ve třídě, vznikl tvar. Už mezi sebou tolik neintrikaří. Vesměs oblečení v černém, ne kvůli emo stylu, kvůli mně. Kvůli mé smrti. K lavici přistoupila šéfredaktorka školních novin Mia: „Nechci tě honit, ale jak jsi daleko s článkem o Dannym?“ Neustále míjíš Miiny oči. „Pro naše noviny byl přínosem, měl trefné články.“ I v tak ošemetném tématu neztrácí na své nabubřelé důstojnosti, typu: všechno vím lépe než kdokoliv jiný. Včera večer si ležel na posteli. Četl si v šeru mysli, se spásnou myšlenkou. Chtěl sis unavit oči a usnout, zaspat blátivou náladu. Přitom si poslouchal Jimmy Eat World, písničku Drugs Or Me. V překladu: drogy nebo já. Stromy se černě vpíjely do zhasnutého nízkého paneláčku u hlavní cesty. A ty? Měl si oči jen a jen pro svůj loket, ne pro tu stranu s tepnami, ale tu stranu, kterou vidí kolemjdoucí při chůzi. Drobné vlásky povrchových ranek od žiletky, bolest při říznutí se pokaždé dostaví až po chvilce, prozradilo tě opožděné zasyknutí. Ranky byly dvě, počet dostačující pro gesto mír. Je chyba na mé straně, nebo je můj dojem správný? Snaží se, aby ji každý ve třídě dobře slyšel? Svůj život chce dotáhnout daleko, ve třídě není nikoho, kdo by si to o Mii nemyslel. Naše organizátorka, průvan úsměvů, pevný stvol sebevědomí, ironická a uštěpačná ke komukoliv, kdo ji není po chuti. Jak si mládí rychle osvojuje a vybrušuje převlékání masek. Cítila ve mně konkurenci, a proto mě neměla ráda. Načechral jsem ji představu o zarytém všudebyla. „Tak co?“ Třída jak secvičené mažoretky mlčí a očekává ano. „Jo jo, pracuji na tom,“ hlesneš. „Článek chci mít do sedmi dní na mailu.“ „Pokud si panstvo nevšimlo, je po zvonění, tak alou do lavic. Markéto, pojď k tabuli, předneseš svůj referát.“ Tělocvikář Tománek taktéž vyučuje zeměpis. V ruce srolovaná mapa a atlas. „Já jsem se vám pávě chtěla omluvit, že referát nemám,“ Maková panenka nemá ani za mák na její děckoidní vykrucování. „Tadeáši, mohl by sis laskavě vytáhnout věci do hodiny, nebo jsi pro tuhle školu příliš nóbl? Pojď k tabuli, vyzkouším tě z látky z minulé hodiny. Markéta si referát připraví do další hodiny, jinak dostane za pět.“ Doposud mi nepřišlo na rozum, co proti tobě má. Mou averzi vůči tobě chápu. Nevšiml jsem si, že by si mu jakkoliv odsekával. Rád si pozpěvuješ anglickou píseň od The Used: Ve tvých očích ztrácím svou tvář. Máš rád interpreta, který v překladu znamená zneužitý. Pohrdavý pohled nedotknutelného estébáka. „Vyjmenuj a ukaž všechny státy Afriky.“ Na mapě jsou vyznačeny jenom hory a nížiny a vodní toky a pouště. Samozřejmě mlčíš. „Kdyby si tolik času netrávil před zrcadlem s hřebenem a koukl se na učení, unudíš mě svými znalostmi, takhle mi nezbývá, než ti dát za pět. Panstvo, pokud si myslíte, že mi týden před uzavíráním známek budete stepovat před kabinetem a čekat, že vás přezkouším a dám lepší známku, chyba lávky. Sedni si. Takže,“ protáhl slovo a stoupá si k mapě, „dneska se konečně vrhneme na přírodní mapu Afriky, kterou jsme měli dělat minulou hodinu, ale protože jsem omylem vzal jinou, učili jsme se státy.“ Klasický problém žák versus student. Ani jeden nesleví z názoru na druhého. Učitel je skálopevně přesvědčený, že žák nemá na práci nic jiného, než studium, nechce vidět jeho trápení, nemá zájem nakouknout pod slupku neprospívajícího žáka. Každý nepovedený žák je automaticky flákač, učitel nechce slyšet třeba o chorobné stydlivosti. Žák nevidí v učiteli člověka, je pro něho automat, do kterého jeho rodiče, v pozici daňových poplatníků, sypou peníze, aby pro ně pracoval. „On je to kretén od narození, nedělej si z toho hlavu,“ snaží se tě uchlácholit spolužačka sedící v lavici za tebou. Začínám si všímat lepšího chování ze strany spolužáků ze třídy vůči tobě. Ty z tělocviku nemyslím. Jsou milejší, více ti vycházejí vstříc. Takříkajíc tě berou. Opakovaně tě zvali do hospody, opakovaně si přislíbil účast a nepřišel. K jiným je profesor okatě milejší. Jakmile přijdeš na řadu ty, ze správňackého chlapíka se rázem stane bolestivý bolák. V jiných předmětech se řadíš mezi lepší studenty. Učíš se, abys dosáhl mety, kterou sis stanovil. „Ale pane profesore,“ zastává se tě jiná spolužačka. Taková Mia beztak jen tiše kouká, ani nešpitne, a bere výjev jako průpravu k válečnému reportérovi. Dost precizně studuješ nehty. Nejspíš bys s nimi nejraději vydrápal do zdi díru a utekl, nechal baterku baterkou a plazil se o dost přijatelnější tmou. ••• Hodina skončila a jsi prvním, kdo ze třídy odešel. Dva studenti v tričkách Everlast stojí opodál záchodu, kam si měl namířeno. Představuji si tvou grimasu: vzpomněl jsem si na něco neodkladného. Všichni holohlaví v oblečení Everlast a Umbro a Lonsdale jsou pro tebe nácci. Chudáčku. Pokaždé, ještě než kolem tebe onen projde, snažíš se přejít na druhý chodník. Stoupáš po schodech do druhého patra. Jen abys mohl na záchod… Nejsi schopen se vymočit, nejde ti to. V proudu vody z kohoutků držíš třesoucí ruce. Když jsem žil, usmíval jsem se do zrcadla, ty v něm hledáš částečky křemíku a ne odraz. Na chodbě projdeš kolem Sue Lynn, aniž by ses zastavil. „Tadeáši,“ chytne tě za rukáv. Špitneš: „Jé, ahoj.“ Proboha, vzchop se. „Můžu s tebou mluvit?“ „Ani náhodou!“ utrhneš se na ni. Být v její kůži, nechtěl bych, aby kdokoliv tvou poznámku slyšel. Být jí, nejraději bych zahučel hluboko do propasti. Bereš schody po dvou, ba po třech, ze skříňky popadneš bundu a boty. Nebereš v potaz další vyučování. Prohlížíš si školní dvůr s roztřeseností letadla uvnitř orkánu. Před očima permafrost šedi, přestože je jasný den, i když pofoukává nejspíš studený větřík. Bytosti v podzimních bundách, bytosti se smutečními nebo vůbec nestrannými výrazy, jsou jim všichni, a všechno, ukradení. Ani nepamatují, kdy si naposledy užily život. Každý z nich se se stavem mysli poslušně řadí ke slepé mase sledující chodník. Včetně tebe, Tadeáši. Pohybuješ se jako nehybný na sunoucí se lavině, odevzdaně. Ono si s tebou člověk příliš neužije procházek, hlavně nátura jakou jsem já. Každý den byl pro mě výpravou Bilba Pytlíka. Místo draků jsem potkával krasavice se sebevědomým našlapováním odrážejícím se v hýždích rýsujících se v obepnutých minisukních. Přejdeš přechod pro chodce, zastavíš se v polovině kvůli neukázněnému řidiči peugeota a pokračuješ ke dvojitým dvoumetrovým vratům. V pravém křídle jsou nižší dveře ústící do traktu vedoucího na čtvercovité nádvoříčko s popraskaným asfaltem s prorůstající trávou. Třípatrový dům obestupuje nádvoříčko. Do celého domu vedou jediné dveře, kterými si právě vešel. Na nádvoří jsou dvoje protilehlá schodiště vedoucí k ochozům, přes zábradlí visí sušáky na mokré prádlo. Malé děti na skromném pískovišti. Jiné dvě hrají badminton, snad mají zálusk na Wimbledon. Oni životnímu snu určitě skálopevně věří. Poslední dobou spíše věřím, že mé sny zůstanou na příliš vysoké polici, na kterou nedosáhnu, ale když si vezmu dalekohled, můžu alespoň koukat. Už ani pamětníci nevzpomenou na přesný odstín vybledlé fasády. Roky ošklivějící barva písku. Ze dveří bytu vedle průchodu stane starý rozčepýřený muž s neodkladností vyplňující vzduch mezi vámi. Říkáš: „Hektore, nemám čas.“ „Stojíš před zkouškou a bojím se, že zklameš,“ hlas divadelního herce v roli Rasputina. „Dejte si voraz v kaufu.“ „Utahovat si z něčeho, čemu nerozumíš je jednoduché. Nepozastavuješ se nad tím, proč se po městě objevuje tolik mrtvých papoušků?“ „Že by umřeli na podchlazení?“ Chováš se k němu, jako FBI k občanům informujících o mimozemšťanech, nebereš ho vážně. Hrozí prstem. „Byla narušena podstata!“ „O čem ksakru mluvíte?! Podstata. Melete voloviny. Skutečně nemám náladu na snůšku báchorek.“ Při pokusu o ukončení rozhovoru a odchodu, tě zadrží tak, že ti tělem zatarasí cestu. Povídá: „Hrozí ti nebezpečí. Potřebuješ pomoc, abys mu dokázal čelit.“ „Potřebuji na záchod!“ Proklouzneš kolem Hektora s přesně mířeným úskokem. Před dveřmi v druhém patře rohožky, vedle kterých jsou botníky, nebo jsou boty jen tak položené vedle. Do předsíně nakoukne táta s mísou a metličkou švrdlající bílek: „Dej mi pět minut a můžeš si sednout ke stolu. Připravil jsem oběd.“ usmívá se od ucha k uchu. Musím podotknout, že pro něj nezvyklý stav. Podruhé za poslední dobu připravuje oběd. U čůrání si sedneš, takhle si mnohem lépe složíš ubrečenou hlavu do dlaní. Čůráš dlouho a pořádně. Projdeš obývákem do svého pokoje hemžícího se stíny. Zavřeš dveře a švihneš sebou do postele, kde do svého náhradního mobilu zastrčíš duplikát ztracené SIM karty. Za dobu strávenou v tobě, jsem si všiml zvyku kontrolovat po sobě odeslané zprávy. Mobil nezapneš, sedneš k notebooku na stole pod plakátem Cinema Bizarre. Často koukáš na jedno video z televizní soutěže. Žena odpovídá na užší výběr otázek, které patřily mezi větší počet otázek na castingu, kde ji monitorovali detektorem lži. Moderátor ji ze sedátka propichuje pohledem s nesmlouvavostí sedícího orla na skalním hnízdišti. Pokládá otázku zobrazující se na stěně za ženou: „Podvedla jste někdy svého manžela?“ Žena zahanbeně odpovídá: „Ano.“ Z hlediště zazní protáhlé fuj. Zazní nahrávka ženy: „pravda.“ Moderátor si neodpustí: „Chtěla by jste k tomu cokoliv doplnit?“ Pevnost v hlase se ztrácí. Kdyby kouř z vonné tyčinky mohl mluvit, mluvil by přesně jako ona. „Nechme to tak.“ „Dobrá, přejděme na další otázku.“ Znělka předcházející otázce. „Myslíte si, že máte šťastný život?“ „Ne.“ Hlediště mlčí. Zazní nahrávka ženy: „pravda.“ „Nenaplňuje vás, že jste matkou? V manželovi štěstí asi nenacházíte, jinak byste ho nepodvedla.“ Víc kajícně už znít nemohla. „Přejděme na další otázku.“ „Nechcete o tom mluvit?“ „Nechci.“ Moderátorovo „dobrá“ střídá znělka. „Podváděla jste svého muže opakovaně?“ „Ano.“ Hlediště mručí v opovržení. Zazní nahrávka ženy: „pravda.“ „Nejspíš ani na tuto otázku nebudete chtít odpovídat.“ „Máte pravdu.“ Moderátorovo „dobrá“ střídá znělka. „Měla jste styk s mužem za peníze i v době manželství?“ Žena si s odpovědí dává načas. Její „ano“ nepřekvapí. Obecenstvo trne v úžasu. Zazní nahrávka ženy: „pravda.“ „Proč? Chtěla jste víc, než vám mohl dát manžel?“ „Dostali jsme se do takové situace, ze které bohužel už hodnou chvíli není cesty ven. Ono je těžké, když vaše děti nemají co jíst, přestože je dva dny po výplatě.“ „Narážíte na manželovu závislost?“ „Ano.“ Ozve se nadšené zaklepání na dveře. „Tadeáši, oběd!“ Zaklapneš notebook a odporoučíš se z pokoje. Vidíš se v ženě z televizní soutěže? U kulatého jídelního stolu sedí unuděný mladší bratr s máti, táta se ohání kolem kuchyňské linky při posledních přípravách. Na stůl položí mísu s bramborovou kaší a pobídne tě k usazení. Máti je zrcadlo otcových úsměvů. „Uvařil si nějaké typické jídlo?“ „Typické zrovna není, ale co už, hlavně že si pořádně pošmáknem. Tak kluci, nabírejte si,“ pobízí gestem nastavené dlaně. Matně vzpomínám na rodinné obědy, kdy se štěbetalo o sto šest, příbory skučeli při zápasení s tužším jídlem, seismograf by se skoro pomátl z hrkání židlemi, občas jsem byl nezřízeně šťastný, občas se cítil hrozně. Nikdo mi, ale nevezme vědomí, že mě měli rádi. Přepadává mě sentiment, když ti táta nandá další řízek. Na všelicos se tě zeptá zalžeš, jen abys uchránil iluzi šťastného oběda. Vaše hlasy jsou tahy ve hře lodě, nikdo z vás neví, jak by druhý na vaše strádání zareagoval, tak prostě melete pantem smyšlenky. Máti se tě zeptá na školu. Ani ji nepohlédneš do očí. „Požádali mě, abych do školního časopisu napsal článek o Dannym. Zdá se mi, že si všichni dělají veliké nároky.“ Táta: „KLADEŠ na sebe veliké nároky, neboj, na střední nenajdeš čtenáře Mladé fronty,“ hlas lžičky míchající nízkotučný jogurt. V překladu: lehkovážnost. Máti: „Máš šanci si vytříbit svůj styl, jen si stanov vysoký cíl, ke kterému se budeš chtít vyšplhat. Není nic jednoduššího, než se plahočit pod svými možnostmi.“ Už je to tu zas… Jsem si příliš dobře vědom tvého problému s máti. Nesneseš, když má pravdu, nesneseš, když táta tvé snažení bere, jako další z řady úletu mladé nepokojné mysli. Máti: „Na čem si naposledy pracoval?“ „Peklo v pojetí velkých náboženství. Dokončuji článek o Internacionále.“ „Té jsem se za komoušů naposlouchal, kdybys byl v mé pozici, ani by tě nenapadlo o ní psát. Hrozná otrava.“ Nepoučuješ, snažíš se bezbolestně zaujmout. „Věděl si, že její text byl původně básní francouzského básníka Eugéna Portiéra? Napsal ji roku osmnáct set sedmdesát jedna. Od roku devatenáct set dvacet dva do roku devatenáct set dvacet sedm je hymnou sovětského svazu, aniž by ještě žijícímu autorovi zaplatil?“ „Dočista jsem se v datech ztratil. Divím se tvé hlavě, která je schopna vstřebat tolik prkotin.“ Troufám si tvrdit, že tvé „aha“ bylo nechtěně vyslovené. Máti: „Neodrazuj ho.“ „Nechtěl jsem mu tím říct, aby se nesnažil, ne. Jen… je mnoho různých věcí, kterými by se mohl zabývat. Jako mlaďoch jsem strašně rád stavil modely čehokoliv. Od papírových traktorů z ábécéčka po letadla až křižníky z plastu. Každému z vás jsem koupil model letadla, ze začátku vám bohatě vystačí jednoduchá verze.“ Mladší bratr se tváří nevesele. „Snad ani nemuselo být.“ Táta: „Hlavně chci říct, že je plno novinářů. Aby pak nebyl zklamaný z neúspěchů, když jich je jak hub po dešti.“ Máti: „ALE kvalitních je poskromnu,“ spojka ale mělo důraz vztyčeného kantorského ukazováku ze staré školy, takzvaný oldschool. Věnovala ti bojovný pohled, ve smyslu: nenechám tě v tom. Nezníš přesvědčivě: „To je dobré.“ Máti: „Nemám dvakrát radost, že svému nejmladšímu synovi nedáš jasně najevo, aby se jen tak nepoflakoval, ale začal konečně se sebou něco dělat. Už tak je málo peněz, které taktak postačí na chod domácností a to už tak upouštím ze standartu, jaký bych si představovala. Když už si umanul, že se ve škole nehodlá snažit a spokojí se s ročním odkladem, pošli ho po dobu odkladu do práce, aby viděl, co jej čeká, pokud se nezačne snažit.“ Tátu ranila zmínka o standartu, jehož se máti musela zříci. Všichni u stolu moc dobře ví, nač naráží. Iluze se rozplynula, řekněme ji ahoj, zamávejme. „Vždycky si najdeš skulinku, do které bys narvala své názory. Běž do prdele!“ hodí příbory do umyvadla a odporoučí se. „Bylo nutné píchat do vosího hnízda?“ ptá se mladší bratr. Máti ke tvému mladšímu bratrovi: „Prozraď mi, jak zamýšlíš naložit se svou budoucností? Chceš skutečně dopadnout jako tvůj otec, hm? Máš dojem, že je pravé ořechové být jeho kopií? Odpusť mi mou troufalost, ale muž by se měl chovat setsakramentský jinak, není-liž pravda.“ Opře se lokty o stůl. „Stalo se ti dnes něco výjimečného, tedy krom sledování televize a surfování po internetu?“ „Běž do prdele!“ křikne a za skřípění odsunuté židle odchází nabroušený z kuchyně. „S touhle rodinou je to na štíru,“ posteskne si a promne si oči. Nijak situaci nekomentuješ, ostatně se pokaždé snažíš nikdy a nikterak nekomentovat dění. Sem tam zakřičíš, jak jsou nemožní a ukryješ se do pokoje, kde čekáš, až mezi všemi vyčichne střelný prach. Jenomže ty se pachu nezbavíš, otrávenost má setrvačnost, nedokážeš rychle odpouštět. Nejpřijatelnější možností se jeví odejít z domu a vrátit se až tehdy, když potřebuješ spát. S trochou nadsázky bydlíš na ubytovně, kde nechtějí platit nájem, ale občas vykonáš úklid společných prostor. •••


celkové hodnocení autora: 60.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 0		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 0.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 20		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Radmila Kalousková	02.07.2010, 12:28:44

Mě se tvé vyprávění líbí. Tenhle díl byl sice trošku zdlouhavější, ale ráda si počkám na další pokračování. RK

čuk	01.07.2010, 8:27:43

Tadeáš je rozebírán v prostředí školně-rodinném, důvěrně a přísně komentován vypravěčem, který mu mluví do ucha. Příliš detailů, ještě, že jsou hrdinu charakterizující. Mnohé obraty jsou zajímavé a neotřelé. Proto se text dobře čte a nevnímá se, že je dost rozvláčný a, místy banální, vcelku se nic moc neděje. V této části absurdita dost ustupuje. Snad by se v dalším patřila větší dramatičnost, i více vlastních originálnějších Tadeášových názorů, zdá se mi, že je příběh dost při zemi. žák versus student? píšeš si místo jsi. příbory skučeli?