|
| |
|
|
Jak stařičký klavír ze dřeva vzácného,
postávám na březích palčivé samoty.
Snad hledám pohledem ladiče slepého,
snad hroutím se pod tíhou duševní nahoty.
Jak němý zvon bronzový odlitý ve víře,
však se srdcem puklým od lidské zloby.
Snad nevydám tajemství ni pod hrozbou pranýře,
snad překonám s hrdostí nejtěžší doby.
Jak bez hlídky strážná věž v oparu ztracená,
v dáli zřím přicházet postavu s kosou.
Snad není to vrásčitá, bezzubá stařena,
snad potřísněn vzbudím se jen ranní rosou.
Na louce zelený se pasou jeleni
a já počítám paroží než večer jdu spát.
Prý komu se nelení,tomu se zelení,
tak opět vykročím se slůvkem snad...
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
92.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.5 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 23 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
