obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Múzy přejí těm, kteří je prohánějí po lesích, lukách a kopcích. Ne těm, co na ně čekají se založenýma rukama."
Gandalf
obr
obr počet přístupů: 2915688 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39805 příspěvků, 5808 autorů a 392455 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Istrie - Vyjevená pravda ::

 autor Trenz publikováno: 30.06.2010, 16:04  
 

Kapitola desátá
Vyjevená pravda

Setkali se na dohodnutém místě. Oba v černém oblečení, oba zahaleni do temné roušky zla i noci.
„Jsi rozhodnutý?“ otázala se žena.
„Kdyby ne, tahle schůzka by se nekonala, Šener.“
„Je to tvá dcera. To k ní nic necítíš, Armageddone?“
„Nepovedla se,“ pokrčil muž lhostejně rameny.
„Takže se nebudeš chtít mstít, když na ni pošlu své zabijáky?“ ujišťovala se Šener.
„Posluž si.“
Šener kývla a spokojeně se usmála. Poté se oba vytratili a navrátili zpět do svých domovů.

„Nemůžu uvěřit, že mi lhal. Měl jsem v něj absolutní důvěru,“ zakroutil hlavou nechápavě vévoda.
„I ti, kterým bezmezně věříme, nás můžou zradit,“ odpověděla mu Mac.
„Má dcera. Měl jsem jí věřit. Nenechat se zmást,“ zavrtěl Max odmítavě hlavou.
„Byls pod vlivem kouzla,“ omlouvala ho Mac.
„Které tady u Květinových dětí očividně přestává působit.“
„Ano, je to podivné, když vezmu v potaz, že si nás nepamatují.“
Vévoda natáhl ruku a chtěl pohladit Mac po tváři. Mac se odtáhla.
„Ne. Jsem vdaná.“
Nechal ruku klesnout.
„Omlouvám se, ale něco k tobě cítím. Jsem zmatený, neboť se známe teprve krátce, ale mé city jsou jako city, které jsem choval k matce Kristy, což není možné z toho důvodu, že se známe teprve krátce, takže se opravdu omlouvám, ale musím to udělat,“ natáhl se k Mac a políbil ji. V její hlavě se rozezněl varovný majáček, avšak Mac ho umlčela a plně se oddala polibku.

Sonya pozorovala, jak spolu Lily a Eris obědvají, a znovu se v ní vzedmula vlna žárlivosti, kterou se však snažila potlačit, jak jí Alan radil. Zaměřila tedy svou pozornost na Andyho, ke kterému přistoupila Květinová žena a něco mu pošeptala. Andy stiskl rty, zbledl a v očích se mu usadil bolestný výraz.
„Co ti řekla?“ zeptala se Sonya. Nechtěla být vlezlá, ale potřebovala se soustředit na něco jiného.
„Všiml jsem si, jak se koukáš na Lily a Eris.“
„A jak to souvisí s tím, co ti řekla?“
„Pojď se mnou a uvidíš.“
Andy se zvedl a Sonya ho následovala, i když neměla tušení, kam kráčí. Brzy pochopila, že míří do sálu se zraněnými.
„Tohle je důvod k žárlivosti!“ ukázal na líbajícího se vévodu s Mac. Sonya na ně chvíli hleděla a pak se otočila k Andymu.
„Andy. Nevím, co říct. Je mi to líto.“
„Přestaň na Lily žárlit. Dokud je neuvidíš, jak se líbají, nic se neděje.“
„Co když se líbají v soukromí? V Erisině komnatě.“
„Co kdyby ses Lily prostě zeptala? Tohle jsem měl udělat s Mac. Zeptat se, jestli k vévodovi něco cítí. Nejspíš by to bolelo stejně, ale mohl bych být připravený.“
„Promluvíš si s ní?“
„O čem? Je to přece jasné.“
„Pojď se mnou.“
„Cože?“
„Projdeme se. Vím o pěkných zahradách.“
Ač nerad, šel s ní. Sonya ho vzala na lavičku a přiměla ho posadit se.
„Víš. Jedna pusa nic neznamená. Naštve to, já vím. Já bych vyváděla, ztropila strašnou scénu a tak a ty se ještě držíš, ale to neznamená, že ho miluje. Třeba jen máte nějaké problémy, necítí se naplněna ve vašem vztahu nebo tak nějak.“
„Takže je to moje vina, že skočila do náruče někomu jinému.“
„Tak jsem to nemyslela. Chtěla jsem říct…“
Andy vstal.
„Zapomeň na to, Sonyo. Ukázal jsem ti to proto, že si nemyslím, že by mezi Eris a Lily něco bylo. Viděl jsem, jak se s ním sbližuje. Měl jsem si s ní o tom promluvit, ale bál jsem se. Snažil jsem se předstírat, že to vůbec nic neznamená. Je pozdě,“ odešel a Sonya ho neměla, jak zastavit. Nemohla říct nic, co by ho utěšilo.

Přehodil si batoh přes záda a zamířil ven. Cestou ho dohnala Sonya.
„Můžu se připojit?“
„Vždyť ani nevíš, kam jdu.“
„Pravděpodobně to bude všude lepší, než tady.“
„Stalo se něco, o čem bych měl vědět?“
„Myslíš kromě mé žárlivosti?“
Přikývl.
„Andy nachytal Mac, jak se líbá s vévodou.“
Alan se zatvářil jako někdo, kdo vždy patřil mezi ty nachytané a snad přes jeho tvář přeběhla vlna soucitu, ale nevyjádřil se k tomu. Místo toho Sonye osvětlil, kam jde.
„Jdu najít Leilu. Promluvit s ní.“
„Slyšel jsi Lily. Nemůže to kouzlo zrušit, dokud Nathan žije.“
„Nijak nám to nebrání v mluvení.“
„Vyřeší se tím snad něco?“
„Možná víc, než bys čekala,“ odpověděl tajuplně.
„Ty něco víš? Řekni.“
„Jsme na místě,“ zastavil. Sonya rovněž.
„A kde je? Já nikoho nevidím.“
Ukázal na protější strom. Seděla tam jestřábice.
„Je nádherná. To je Leila?“
„Za chvíli se setmí,“ řekl místo odpovědi.
„Co tu chcete?!“ ozval se za nimi nepřátelský hlas muže, jemuž nebylo víc jak třicet.
„Nathan, že?“
„Kdo jste?“ tentokrát zněl spíš překvapeně.
„Přátelé.“
„Přátelé? Nemám žádné přátele a tahle země už vůbec ne,“ dodal hořce.
„Mýlíš se. Jsme přátelé,“ ozvala se Sonya.
„Alan je Ochránce.“
„Lhářko!“
„Říká pravdu.“
„Dokaž to!“
Alan si sundal bundu a Nathan spatřil tetování.
„Nemusí být pravé.“
„Sonyo. Podej mi dýku.“
„Proč? Co chceš dělat?“
„Dokázat mu, že jsem Ochránce.“
Sonya se na něj pochybovačně podívala, ale dýku mu podala. Alan se řízl do tetování a pak jí dýku vrátil. Rána ani nezačala krvácet, když se zahojila.
„Jsi skutečně Ochránce,“ vydechl Nathan nevěřícně.
„Odkdy se dokážeš léčit? Nějaká nová schopnost? Proč já jsem nedostala přidáno?“
Alan se krátce zasmál.
„Neléčím. To jen to tetování zůstává nepoškozené.“
Setmělo se a Alan se Sonyou mohli vidět, jak jestřábice slétává na zem a mění se v ženu, zatímco se Nathan měnil na vlka. Brzy před nimi stála světlovlasá dívka s průzračnýma očima, ze kterých čišel smutek. Sklonila se k vlkovi a pohladila ho po srsti. Poté se narovnala a podívala se na ně.
„Ochránce a láska Květinové královny. Jak vám můžu pomoct?“
„Je způsob, jak zrušit kouzlo tvého otce, aniž by musel Nathan zemřít?“
„Ne.“
„A je nějaký způsob, jak zlomit kouzlo u jednoho konkrétního člověka?“ zeptala se Sonya s nadějí v hlase.
„Myslíš Eris?“
Sonya přikývla.
„Tak té nepomůže žádné kouzlo.“
„Žádné?“ zeptala se s náznakem plačtivosti v hlase.
„Žádné kouzlo ti nemůže připomenout něco, cos nezapomněla.“
Nejdřív na ni Sonya hleděla s neporozuměním, poté se v jejích očích zračilo pochopení a nakonec vztek.
„Vím, na co teď myslíš a nenechám tě to udělat,“ ozval se tiše Alan.
„Podvedla mě!“
„Nejspíš pro to měla dobrý důvod.“
„Jaký dobrý důvod může být pro lhaní někomu, koho miluješ?!“ křičela.
„Královské povinnosti?“
„Proboha! Nežijeme ve středověku!“
„Tahle země je jako středověk,“ podotkl Alan zatím v klidu. Věděl, že bude muset projevit notnou dávku trpělivosti, aby jí vysvětlil, že teď nesmí běžet za Eris a ječet na ni, že je podvodnice. Jejich vztahu by to jistě neprospělo, i když si on sám myslel, že ten vztah nemá budoucnost.
„Ale já ji miluju!“
„Což jistě ví.“
„A přesto mi tohle udělala!“
„Máš plné právo se vztekat, ale zkus se na to podívat z její strany.“
„Proč bych měla?!“ vztekala se dál. Tolik po ní toužila, tolik ji milovala a celý tenhle podraz brala jako zradu. Potřebovala se vyvztekat. Vyřvat. Uvolnit tu bolest, která ji tlačila na prsou a znemožňovala dýchání.
„Myslíš, že je to pro ni lehké? Předstírá, že tě nezná a nechává své strážkyně, aby ti ubližovaly. To ji určitě nečiní šťastnou.“
„Proč stojíš na její straně?! Máš být na mé straně,“ její hlas zněl teď spíš už zoufale, než navztekaně. Zlost pomalu vyprchávala a vztek odcházel s ní.
„Co mám teď dělat?“ zeptala se, když Alan neodpověděl.
„Promluv si s ní. V klidu.“
„Nechce se mnou mluvit.“
„Promluv si s Lily, ať si pomluví s Eris,“ usmál se Alan.
Leila je tiše pozorovala. Nechtěla do jejich rozhovoru zasahovat. Neměla ani právo na život, a přesto žila, nebo spíš přežívala a to byl její trest. Za svou chybu by trpěla méně, kdyby její trest nemusel sdílet muž, kterého milovala. Nebýt jí, mohl zemřít v bitvě nebo ve stáří šťastný a obklopený rodinou. Nyní musel žít v prokletí a na věčnost.
Všimla si, jak Alan a Nathan zbystřili. Nathan zavrčel.
„Někdo se blíží a podle tvého vlčího přítele to nebude nikdo s přátelskými úmysly,“ oznámil jí Alan.
„Měli byste už jít. Nemůžu vám pomoct.“
„Co když ti budou chtít ublížit?“ otázala se Sonya.
„Kdo by mi tak chtěl ublížit?“
„Tak třeba Šener. Možná o nás už ví a ví, že ty jediná jsi schopná zrušit kouzlo svého otce.“
„Nejsem si jistá, jestli by pro Nathana má smrt nebyla lepší.“
Nathan zavrčel.
„Zdá se, že nesouhlasí,“ prohlásil Alan.
Náhle se z lesa vyřítilo pět mužů s meči. Alan vytáhl svůj a ještě jeden, který hodil Sonye.
„Teď předveď, co jsem tě naučil!“ křikl na ni a odrazil první útok. Bojovali spolu. Jeden z nich Sonyu řízl do paže, než mu proklála hrdlo. Tím ovšem ztratila meč. Vyhnula se ráně mířící jí na hlavu, vytáhla dýku a zarazila ji útočníkovi do břicha. Před ní teď ležela dvě mrtvá těla. Pohlédla na Alana, který právě zabíjel svého třetího a zároveň tedy posledního protivníka. Alan přistoupil k Sonye, aby si prohlédl její zranění.
„Jen povrchové. Bojovalas dobře.“
„Na začátečníka,“ mrkla na něj.
Leila se k nim otočila, aby jim poděkovala, když z lesa vyletěl šíp mířící přímo na její hruď. V ten samý okamžik skočil Nathan před Leilu a šíp ho zasáhl těsně pod srdce. S bolestným zavytím dopadl na zem.
„Nathane!“ zakřičela Leila a vrhla se k němu, pokládajíc jeho vlčí hlavu na svá kolena.
„Nathane. Nathane,“ šeptala. Zalilo je stříbrné světlo, během něhož se Nathan změnil zpět v muže.
„Nathane. Lásko. Nathane,“ vzlykla a Sonya cítila lítost. Neznala je, ale Leilina bolest byla tak silná, že by ji ignorovat dokázal snad jen Williams.
Objevil se tam Augur. Alan vytáhl z mrtvého muže meč, ale jako by si toho Augur ani nevšiml. Hleděl na Leilu a poté řekl: „Tvůj trest nyní skončil. Jsi volná.“
Zmizel, než stačil někdo něco říct nebo nějak zareagovat. Leila znovu vzlykla.
„Odpusť mi to, lásko. Odpusť mi to. Prosím. Prosím!“ křičela Leila zoufale, přičemž hleděla do nebes, jako by právě tam mohla najít odpuštění, které hledala a potřebovala.
„Měli bychom jít,“ řekl tiše Alan směrem k Sonye.
„Ne. Zůstanu tady,“ odmítla Sonya stejně tiše.
„A tvé zranění?“
„Jak jsi sám řekl. Jen povrchové.“
„I tak by sis ho měla nechat ošetřit.“
„Měla bych být teď tady.“
„Nepomůžeš jí.“
„Někdy i vědomí, že nejsme na světě sami, nám pomáhá jít dál, Alane.“
Alan potřásl hlavou, ale vydal se zpět ke Květinovým dětem.

Andy seděl v zahradě a zíral do prázdna, ztracen ve svých myšlenkách. Přemýšlel o sobě a Mac. O jejich setkání a jejich manželství. Možná se neměli brát tak brzy. Znali se jen rok a z toho půl roku spolu bydleli, když se vzali, ale oba už byli dlouho dospělí a měli být vybouření. Možná za to mohla jeho slova o Kaře. Jak mohl být takový idiot a něco takového vytáhnout? Kara byla sestra Mac a zemřela před více, jak deseti lety. Mac mu nikdy nevyprávěla detaily, ale co věděl, bylo, že se obviňovala z její smrti a že proto se dala na sexuologii a parapsychologii, i když původně vystudovala chirurgii.
„Možná má Sonya pravdu a je to jen úlet. Ten polibek přece nemusí znamenat konec,“ přemítal Andy nahlas.
„Copak, Wilkinsone? Tvá žena ti zahnula?“ ozval se nad ním Seanův hlas. Andy vzhlédl.
„Teď ne, Seane.“
Sean si k němu přisedl, jako by ho ani neslyšel.
„Seane. Nemám náladu na tvé vtípky.“
„Jen jsem tě chtěl přivítat do klubu odkopnutých.“
„Jako bys to znal,“ povzdechl si Andy. Opravdu dneska neměl náladu.
„Vlastně jo, znám,“ přiznal Sean a odmlčel se. Byl Wilkinson ten, kterému se s tím mohl svěřit? Ostatně on teď prožíval něco podobného.
„Jak bys mohl? Těžko uvěřit, že jsi byl někdy ženatý.“
„Takřka ano. Utekla mi od oltáře dřív, než k němu vůbec dorazila.“
„Byl v tom jiný muž?“
„Rickův bratr,“ odpověděl trpce a Andy věděl, že by Sean měl znát pravdu o Rickově zdravotním stavu, ale dal Rickovi slovo, které nehodlal porušit za žádnou cenu. Ani ve snu by ho nenapadlo, že by s tím Sean začal sám. Dosud se mu nestalo, že by Sean mluvil o svých pocitech, starostech nebo myšlenkách, pokud zrovna nešlo o rýpání.
„Myslím, že s Rickem není něco v pořádku.“
„A máš na mysli něco konkrétního?“
„Něco mi tají, ale netuším, co by to mohlo být.“
„Možná by ses ho měl zeptat.“
„To je fakt rada nad zlato, Wilkinsone. Když mi lhal předtím, bude mi lhát i teď, nemyslíš?“
„Možná kdybys projevil opravdový zájem…“
„Já jevím! Myslíš, že snad chci, aby přede mnou měl můj jediný přítel nějaké tajnosti?“
Andy neodpověděl.
„Mám pocit, že něco víš, Wilkinsone.“
„Mám teď dost svých starostí, než abych se zabýval těmi Rickovými.“
„No možná ses jimi zabýval, než jsi načapal svou ženu s vévodou. O co jde?“
„Nemůžu ti nic říct. Dal jsem Rickovi slovo.“
„A je to lékařské tajemství?“
„Ne.“
„Pak mi to můžeš říct.“
„Zřejmě nechápeš význam věty ‚Dal jsem Rickovi slovo‘.“
„Musím vědět, co s ním je.“
„Zeptej se ho.“
„Ty mě neposloucháš, Wilkinsone. On…“
„Ne, ty mě neposloucháš, Seane. Získej si jeho důvěru. Ukaž, že si i jeho přítel, ne jen on tvůj.“
„Nevím, jak na to,“ odvětil Sean po chvilce mlčení.
„Naslouchej svému srdci.“
„Opravdu špičková rada od špičkového psychologa. Díky, Wilkinsone.“
„Není zač,“ pousmál se trochu Andy.
„Teď ti dám jednu radu já a určitě ti bude užitečnější, než ta tvoje mně. Řekni své ženě, žes ji viděl muckat se s vévodou a hleď jí do očí. Jestli se jí rozšíří, stále tě miluje. Jestli zůstanou stejně nebo se zúží, její srdce patří vévodovi.“
„Odkdy jsi expertem na ženy?“
„Od doby, co jsem jich spousty odloudil manželům, jako jsi ty,“ zasmál se Sean, vstal a odešel.

Vstal a protáhl se. Ačkoliv svítalo a měl by se po osmihodinovém spánku cítit svěží, byl spíše unavený. Rozkašlal se a krví si potřísnil ruce i oblečení. Dřív, než ji však stihl smýt, dovnitř vstoupil Sean.
„Je na čase, abychom si my dva promluvili,“ řekl Sean, když uviděl tu krev, a zavřel dveře. Rick se posadil na postel a Sean se přemístil ke druhé, ale neposadil se.
„Nevím, kde začít.“
„Začnu za tebe. Máš rakovinu?“
Rick zavrtěl hlavou.
„Tuberkulózu?“
„Ne.“
„Tak co zapříčinilo tvé vykašlávání krve?“
Rick vstal a několikrát přešel po pokoji. Sean ho pozoroval a snažil se být trpělivý. Rick se zastavil, otočil se k němu čelem a odpověděl: „Jsem HIV pozitivní.“
Sean otevřel ústa, avšak nedokázal nic říct, a tak je zase zavřel a posadil se na postel. Pokoj se ponořil do ticha.

Sonya se dívala na Leilu, která až do svítání klečela na zemi a na kolenou měla položenou Nathanovu hlava. Jeho tělo teď bylo bledé a studené. Nechtěla ji do ničeho tlačit, obzvlášť ne teď, když věděla, že Květinové děti nic nezapomněly. Najednou si nebyla vůbec jistá, jestli chce pokračovat dál. Jistě. Šla do toho s tím, že se pokusí zachránit Universe před pohlcujícím zlem, nicméně Eris pro ni znamenala vše, a jestli ji přece jen přesvědčí, že je hodna královny, bude schopna ji znovu opustit?
Všimla si, že Leila položila Nathanovu hlavu na zem a vstala. Něco zamumlala a Nathanovo tělo vzplálo a shořelo. Sonya před žárem ustoupila, překvapená tím, co Leila udělala.
„Pohřeb hodný bojovníka,“ vysvětlila Sonye, aniž by na ni pohlédla. Nejspíš její pohled vycítila. Její hlas zněl klidně a vyrovnaně, jako by odříkávala naučenou litanii. Poté se sehnula a nabrala prach do dlaní.
„Ať tě vítr odnese domů, můj milovaný,“ zašeptala, přičemž se jí chvěly rty. To jistě byla slova vycházející ze srdce. Chvíli pozorovala, jak vítr odnáší prach a pak se otočila k Sonye.
„Až zapadne slunce, zruším otcovo kouzlo.“
„Opravdu to dokážeš? Slyšela jsem, že je to mocný čaroděj.“
„A já mocná čarodějka. Teď jdi a vybojuj si místo po boku své družky.“
„Můžu tu zůstat s tebou.“
„Radši budu sama.“
Sonya se otočila a odcházela.
„Ale děkuju.“
„Za co?“ podivila se Sonya.
„Bylas tu v nejtěžší noci mého života.“
Sonya neodpověděla. Zdálo se, že už nic dalšího Leila říct nechce, a tak pokračovala v odchodu.
„Ještě něco, Sonyo.“
„Ano?“ otočila se k ní.
„Nikdy nedovol, aby tvá láska zemřela. Radši za ni obětuj svůj život, jinak ti ta bolest roztrhá srdce. Už se nikdy neuvidíme. Sbohem a pamatuj na má slova,“ poté se rozplynula jako by nebyla nic víc, než jen přelud. Sonya, přemýšlející nad jejími slovy, se vracela na místo, kde ji čekala její vyvolená, její královna.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.5 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 13 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 30.06.2010, 17:07:46 Odpovědět 
   Souhlasím s tím, že jsou dialogy Tvých postav trochu "ukecané", ale... Někdy je dobré držet se svého stylu psaní a nenechat si "příliš kecat do psaní"! ;-)))
 Kaileen 30.06.2010, 16:30:05 Odpovědět 
   Některé dialogy mi připadaly... zbytečně dlouhé? Možná tak bych to řekla. S dějem rozhodně nemám problém, spíš se mi zdá, že čtenáře trochu podceňuješ a snažíš se až moc vysvětlovat na úkor toho, že pak ty rozhovory kolikrát nevyzní moc uvěřitelně.

Osobně se mi nejvíc líbil poslední odstavec - tam byly city skryté mezi řádky, přestože se Sonya a Leila nijak zvlášť nevykecávaly (nebo možná právě proto bylo znát, jakou bolest Leila cítí ze ztráty Nathana), i zvolená slova mi přišla přirozená. Kdyby ty postavy existovaly, asi by tak opravdu mluvily. Kdežto třeba obraz, kde Sean mluvil s Rickem a dozvěděl se, že je HIV pozitivní, tam to bylo jakési... no, nebylo to úplně ono. Už ten předchozí dialog Seana s Andym nebyl tím, čím by mohl být.
Co se týká motivu Jestřábí ženy... jeden nemůže chtít všechno, některé nápady se prostě opakují, ale možná jsi mohla ta zvířata trochu pozměnit. Ne že by to tam vadilo, spíš to odvádí pozornost ke zmíněnému filmu.
 Ekyelka 30.06.2010, 15:59:10 Odpovědět 
   Zdravím.
Příběh se opět posunul dál, v obvyklém duchu a bez přílišného překvapení.
Setkání Šener a Armageddona mi připomnělo brakovou fantasy literaturu. Klišé krásně střihnuté z kopíráku - proč jsou záporáci tak placatí? Chtělo by to trochu zapřemýšlet a nepřejímat automaticky žánrový odpad.
Jestřáb a vlk - kde jsem to už viděla? Aha, Jestřábí žena. Opět nemilé setkání, které neozvláštnila ani Nathanova smrt. Dialogy se mi chvílemi zdají příliš ukecané, jako by ses snažila ústy svých postav čtenáři předestřít přesné vyznění dané situace. Popravdě občas jsem si během čtení říkala, jestli to všechno nedeklamují jen dvě postavy. Trochu mi chybí chrakteristické rysy jednotlivých postav - někdo je víc ukecaný, jiný volí neobvyklá slova atd. Všechno to souvisí i s tím, jak pracuješ s celkovým charakterem postav, takže i řeč by se od toho měla odvíjet.
Abych stále jen nevrčela, byť je pro mne v poslední době těžké tohle nedělat. Text je celkem čtivý, nezadrhává. Má svou obvyklou kvalitu a věrní čtenáři Istrie budou spokojení.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
Jednoduchá cest...
Chci jen něco sdělit
Černobílá hra 1...
KeaTri
Plyšová inkvizi...
zlataela
obr
obr obr obr
obr

Lavór
sumus
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr