|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 7 ::
|
 |
|
:: Setkání 19/1/3 ::
 Amater |
publikováno: 01.07.2010, 8:49
|
|
| |
|
|
„Musíš zemřít, rytíři!“ zašeptá mu do ucha hlas, který i přes nůž ho až nemístně vzruší. S hrůzou pozoruje jeho účinky. Co mohu udělat? Co? Víří mu v hlavě. Snad si toho nevšimne, ale voda je průhledná. Jak zbytečné myslet na něco takového! Zvrátí hlavu a ucítí krátké zaštípnutí. Na hrdle se objeví drobná krůpěj krve a nůž se zachvěje.
„Tak mně zabij! Na co čekáš? Udělej to už!“ Polkne, protože se dívá do modrozelených očí svého snu z katedrály. V duchu zasténá. Tak dlouho se přesvědčoval, že to byl výplod fantazie, ale on existuje. Existuje, protože je tady u něho v lázni, drží mu na krku nůž a světlé vlasy se kroutí od vlhkého vzduchu.
Muž za ním pozoruje jeho vzrušení s úšklebkem, ale podivným pocitem, že ho nechce zabít, že nemůže, že je pro něho nějakým způsobem důležitý. Dívá se do jeho šedých očí. Nádherných a absolutně neví, proč ho ještě nezabil a jeho krev nestéká po jeho těle. Snaží se, aby se mu ruka nechvěla. Objeví se krůpěj krve a on má pocit, že udělal něco hrozného. Když ho viděl, jak klečí vedle bratra Gregoryho, cítil vzrušení, ale dál se tiše bavil se svým bratrancem. Vnímal jeho vliv na sebe až znepokojivě. Přitom se zařekl, že už nikdy nikdo nebude mít na něho vliv. Nebude mu rozkazovat a najednou je tady ten rytíř. Jen nerozumí, proč stál vedle bratra Gregoryho s ostatními mnichy. Možná je to někdo důležitý, ale to mu je jedno. Ví, že je pro něj nebezpečný.
Krásné oči a jeho rysy…
Chce se ho dotknout, pohladit.
Nechci ho zabít. Nemohu. Nůž mu vyklouzne z ruky na podlahu. Chvějící ruka se dotkne malé ranky. Setře krev. Vzruší ho dotyk pokožky i krve. Dívají se do očí a cítí toho druhého. Cítí své bušící srdce i zrychlený dech. Nejsou klidní jako obvykle.
Ignacius stejně jako ten muž se snaží ovládnout touhu po dotyku toho druhého. Nevnímají, že už dávno se lehounce dotýkají. Ignacius pootevře rty, jak najednou je mu horko. Dívá se na ty druhé rty. Vtiskává si do paměti jejich tvar, vzhled, barvu, chvění nevyřčenými slovy. Nemůžeš, snaží se mu napovědět jeho druhé „Já“, ale je potlačeno pocity, které ho svírají úžeji a úžeji. Bojí se jich, protože je naprosto nechápe. Nikdy nic takového nezažil.
Nic neříkají, protože to není potřeba a dál pozorují tvář toho druhého. Každou křivku, každou dokonalost, stejně jako nedokonalost, která tvoří přesně to, co chtějí. Muž se nad Ignaciem nakloní ještě víc. Už je tak blízko, že rozeznává modrou barvu se zelenýma tmavšíma skvrnkami.
Barva bouře nad plání. Je nádherná ve své temnotě. Není jasně šedou, ale je ztmavlá vzrušením. Mohl by se dívat do nich celou věčnost.
Rty - překrásné, které touží zjistit, jaké jsou. Lehounce jako dotyk motýlích křídel se jich dotkne. Nesmí víc, nesmí je poranit, ale přitom jim lomcuje chtíč. Víc, víc! Řve jako lapená nenasycená šelma. Chce je drtit svými rty, ochutnávat, až budou křičet rozkoší, budou žadonit po jeho polibcích.
Rty - měkké, čarovné, které touží po něze. Ignacius přivře oči. Jeho ruce svírají okraje kádě tak napjatě, že jsou skoro bílé. Proč přerušil polibek? Zasténá a ucítí jeho ruku, jak se ho dotýká něžně jako něčeho křehkého. Poddává se ruce, která mu hladí rty a která mu jitří pokožku, až skoro bolí. Tváře, nos, oční víčka, přejíždí jeho obličej jako slepec, který nevidí a chce si zapamatovat každý rys aspoň hmatem, svými dlaněmi, konečky prstů. Má je tak citlivé. Zas rty a Ignacius políbí konečky prstů. Má pocit, že se spálil, jak ucuknou před jeho nesmělým dotekem. Jeho polibek tak horký a přitom… Muž z chrámu mu víc nadzdvihne hlavu a přiloží svoje rty k jeho. Líbá nejdřív jemně, ale vyžaduje víc a víc. Stejně jako jeho tělo, tak jeho duše šílí po tom druhém. Nepotřebuje nic - kromě jeho. Ignacius nejdřív neví, co žádá, ale potom pod tlakem je otevře. Chvěje se i touží po nich víc. Světlovlasý muž do nich vklouzne jak na dobyté území.
Jsem jeho, oba myslí zároveň a tisknou se k sobě víc a víc. Muž zaboří do nepoddajných vlasů ruku. Oba zasténají touhou po něčem, co sami nechápou. Přilíš málo, prosím…
Už jim nestačí to, co mají. Nestačí polibky, nestačí dotek… Prahnou po uvolnění, po sobě. Utopit se v tom druhém a na vše zapomenout. Na to kým jsou, na minulost na vše, jen být s tím druhým. Sdílet s tím druhým co s nikým jiným. Dotýkat se toho druhého, mluvit s ním, smát se i dívat se.
Líbají se a ničeho si nevšímají. Muž se odtrhne od rtu a zas se k nim přitiskne. Oba mají pocit, že není vzduch. Že v tu chvílí dýchají jeden místo druhého.
Chutná po létě. Je tak… Odtrhne se od poddajných rtů a sevře jeho hlavu do svých dlaní. Upřeně ho pozoruje až Ignacius se začne červenat. Proč ho tak pozoruje? Tak naléhavě, tak soustředěně. Na rozdíl od něho je nezajímavý. Nic v nich nenajde. Neví, co bude dál, ale ochotně a klidně udělá, co chce. Všechno. Zasní se a jeho výraz zněžní.
Nádherné oči.
Něžné jako by to nebyl muž, který s mečem v ruce bojuje. Ignacius se mu vtrhne z rukou a nastaví tvář blíž k němu. Nemusí říkat, co chce a on mu to ochotně vyplní. Mají pocit, že se neznají tu malou chvilku a jen objevují, co bylo dávno objeveno. Dotýkají se rty vášnivě až skoro hrubě a někdy to bolí, ale nevšímají si toho, tak prahnou po rtech toho druhého. Muž sklouzne rukou níž a přejede po hladkém hrudníku. Dotkne se bradavky a Ignacius zasténá. Ne, déle už nevydrží být pasívní. Sundá ruku z okraje kádě a chce pohladit světlé hebké zvlhlé vlasy. Chce poznat jak chutná ten muž, jeho strukturu pokožky, její sametovost i drsnost. Chce o něm vědět vše. Úplně vše. Zvedne ruku a dotkne se….
„Bratře Ignacie!“ ozve se z venku. Nevšímají si hlasu. Je vzdálený a oni se zajímají jen o sebe. „Bratře Ignacie, jsi tam? Není ti něco?“ Ignaciovi dojde slovo: Bratře. Odloučí se od rozkošných trochu napuchlých rtu a od modrozelených zastřených oči. Otočí hlavu ke dveřím a vrátí se zpět k tomu, co ho zajímá. K muži s kterým právě…
Co? Neví.
Neumí to pojmenovat. Má to v srdci, ale něco mu brání, aby to řekl. Dívá se do šokovaných očí světlovlasého muže. Ten se od něho odtrhne, zavrávorá a padne na zem. Klečí na kolenou a tvář, která se k němu před chvílí skláněla, zakrývá rukama. Třese se jak osika ve větru. Dveře se otevřou a do místnosti vklouzne, zároveň se světlem a svěžím vzduchem, bratr Gregory. Udiveně se rozhlíží po místnosti. Z ničeho nic ho něco, někdo odstrčí tak prudce až upadne na zem a vyběhne ven.
„Počkej!“ křikne za ním Ignacius a vstane. Gregory se sebere ze země a podívá se na Ignacia.
„Kdo to byl?“ Ignacius omámeně se dívá na dveře. Nechce věřit, že vše je pryč. Pryč a nezná ani jeho jméno.
„Kdo?“ Pořád stojí v kádi a dívá se na dveře.
„Ten muž, přece Ignacie. Není ti něco?“ Gregory k němu přejde. Ve tváři má starostlivý výraz, když o něco zakopne. Shýbne se a ze země zvedne blýskající nůž vykládaný drahokamy. Pak si všimne krku. „On tě chtěl zabít! Ihned vyhlásím poplach!“ Chce vyjít ze dveří rozzlobený jako nikdy předtím. Pokus o vraždu v klášteře. Tak neslýchané, tak… urážlivé. To nesmí nikomu projít a ještě se to stane hostovi.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
95.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 16 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
