|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 7 ::
|
 |
|
:: Elektrické nebe ::
 Šíma |
publikováno: 03.07.2010, 6:53
|
| A protože mi múzy přály (ne však múry, které mi občas večer kolem lampy lítají, avšak jejich přínos v umění a literatuře je pramalý, ne-li zanedbatelný) a proto jsem si dovolil slepit jednu povídku na jedno z Ekyelčiných témat ze zatím poslední "Rychlovky", a to: BATERIE! Snad se bude líbit a múrám, tedy múzám zdar (o šotcích ani nemluvě)... ;-))) |
| |
|
|
Bylo po dešti. Na nebi znovu zasvítilo zvědavé slunce a jemný větřík rozfoukal zbytek temných a bachratých mračen. Po dešti... To je slabé slovo! Lilo jako z konve. Co z konve? Padaly trakaře! V podivném železném městě ještě stále stékala voda po různých kovových konstrukcích a v kapkách dopadala do louží na špinavé zemi, kterou pokrývala rez, písek a drobné kamínky. I kaluže tu měly podivný kovový nádech, jako by tomuto světu vládlo jen slunce, vítr, déšť a různé kovové harampádí...
Než ten nehorázný nečas a slota přešel, několikrát uhodilo do nedalekého autojeřábu. Dokonce se halou mezi sloupy, nosníky a hromadami odpadu prohnala podivně zářící koule velikosti tenisového míčku. Očití svědkové (pokud to tak lze říci) by dali ruku do ohně, že slyšeli jakýsi podivný zvuk, který připomínal brblání a syčení. Než ta poletující koule přehřáté plazmy zmizela, mohli někteří dokonce zaslechnout i několik slov: „Kam jsem to zase... Práce zatracená... Aby do tebe.... Hrom a blesky... Třesky plesky... Se na to... Taky musím vletět všude...“
„Už je po všem? Už to přestalo?“ zeptala se hranatá devítivoltová baterie, která vzdáleně připomínala mimozemšťana se dvěma miskami na hlavě. Občas se ještě otřásla a s každým stále vzdálenějším hromobitím přivírala oči. „Fuj, to byla ale slota, ještě teď se třesu... Už je pryč?“
„Jo, už to odletělo!“ souhlasila plochá baterie. Několik různorodých baterií leželo volně na zemi mezi kalužemi. Děravá střecha haly by již dozajista potřebovala opravit, protože mnoho nechybělo, aby se zřítila na zem a splynula s odpadem, který se válel ve velikých boxech podle toho, o jaký druh odpadu šlo. Jeden by zde našel staré televizory, počítače, autobaterie, baterie různých typů a další harampádí, které na skládku, ani do šrotu nepatřilo.
„To byla bouřka, mami?“ ozvala se mikrotužková baterie typu „AAA“ své matky, která měla o jedno „A“ méně, ale vůbec jí to nevadilo. Byla větší a držela se tvrzení, že na velikosti mnohdy záleží. „A mamí, co to byla za koule, která si tu lítala jako motýlek?“
„To byl asi ten kůlový blesk, zlatíčko... Ano, broučku, už je po bouřce!“ usmála se tužkovka a její pohled spočinul na velké hromadě podobných baterií. Kam až její zrak dohlédl, trčely k nebi velké hromady baterií. Takové, nebo makové, bylo jich nepřeberné množství a všechny měly jedno společné: byly vybité! Čili... Došla jim šťáva, nebo v nich té energie již mnoho nezbývalo.
„Mamí a co to je? Co je ten... kuličkový blesk?“ nenechala se odbýt mikrotužka.
„To je...“ zamyslela se tužkovka.
„Prostě bleskl v podobě koule,“ řekla jí plochá baterie. „Já jich už viděla...“
„A svatou elektrodu jste neviděla, mladá paní? To je řečí pro trochu blesků!“ chvástala se další čtyřapůlvoltovka. „To byste měli koukat, jak jsem jiskřila zamlada...“
„Jo, jo!“ mávla rukou hranatá devítivoltovka. „Na vás je radost pohledět... Zepředu deska a zezadu fořt... Jeden by zabrečel!“
„Pche,“ uraženě si odfrkla plochá baterie. „Nezáleží na vzhledu, ale na tom, co je uvnitř každého z nás!“
„No...“ zamyslela se hranatá devítivoltová baterie. „Když nad tím tak uvažuju, tak v nás všech je nespíš tak velké hovno...“
„Ale to snad ne?“ zamračila se tužkovka. „Jsou tu přeci děti!“
„Aha, no jasně,“ začervenala se devítivoltovka. „Pardon...“
„Ale že nás tu je!“ vyrušil je čísi hlas. „Tomu se říká síla...“
„Síla?“ ozvala se devítivoltovka, která letěla nedaleko kaluže. „Jaká síla, co vy o tom víte? Hrom do vás!“
„Ale strejdo...“ mávla rukou alkalická tužková baterie. Protože byla jiná, než ostatní, cítila se vůči těm obyčejným - nejen tužkovým - malinko nadřazeně.
„Když už tak... Teta!“ obořila se hranatá baterie se sotva viditelným nápisem: 9V. „Toho strejce si nechte od cesty!“
„Aby vám neukápla kyselina,“ dobírala si ji alkalická baterie. „Já jsem ještě při síle... A vůbec, kde to jsem a co tu dělám?“
„Kde to jste?“ zeptala se jí nevěřícně plochá čtyřapůlvoltová baterka. „Vy to nevidíte? To máte nos tak vysoko? Na...“
„Na smetišti...“ doplnila ji devítivoltovka.
„Ale houby!“ řekla obyčejná tužkovka a mrkla na mikrotužku, aby se nebála. „Ve sběrně nebezpečných surovin!“
„A co je tu tak nebezpečného?“ rozesmála se alkalická baterie. „Snad ne vy okolo jako výkvět všech baterií?“
Najednou se všem zdálo, že se nebe trochu zatáhlo. Pak mezi ně dopadlo něco velmi velkého. Z jejich úhlu pohledu šlo minimálně o panelový dům, nebo něco podobného. Baterie se rozletěly na všechny strany, jen ta alkalická to schytala naplno. Byla rozmačkána, jako by ji přejel snad parní válec.
„Kurva, co to bylo?“ zeptala se devítivoltovka roztřeseným hlasem. Lekla se tak silně, že jí už bylo všechno jedno. Div nevybuchla jako bomba.
„Kroťte se! Jsou tu děti,“ řekla zbytečně obyčejná tužkovka.
„Přišel ten konec světa, mami?“ ozvala se mikrotužka slabým hláskem. „Zemětřesení, sopečný výbuch, nebo meteorit...?“
„Ale ne,“ mávla rukou tužkovka. „To jen mezi nás spadla, asi nedopatřením...“
„Pardon, promiňte...“ ozvalo se shora. „Autobaterie jméno mé... Doufám, že jsem nikoho nerozmačkala!“
„Ani ne!“ pokrčila plochá baterie rameny. Tedy pokrčila by, kdyby nějaká ramena měla. Devítivoltovka mlčela a stále se snažila rozdýchat prožitý šok. V duchu si říkala: „Kterej kretén sem mezi nás hodil tuhle obludu?“ No, možná to bylo trochu polohlasně, ale to není důležité.
„Jsem tady správně?“ zeptala se autobaterie. Snad měla pocit sounáležitosti, nebo jen chtěla dodržet společenský bonton.
„Těsně vedle...“ řekla tužkovka. „Ale to nevadí, vítejte mezi námi!“
„Můžete mě někdo z pod té hromady zkyslého elektrolytu dostat?“ huhňala pomačkaná alkalická tužková baterie. Byla v posledním tažení a takový konec si opravdu, ale opravdu nepředstavovala. „Víte, kdo já jsem? Já jsem... Alkalická...“
„Nemůžeme!“ řekli všichni svorně a pohlédli na všelijak se tvářící autobaterii. „Vy jste nám spadla snad z nebe!“
„No...“ zamyslela se autobaterie. „Moc nechybělo a byla to pravda, ale že skončím v důchodovém věku na tomhle místě, to jsem vážně netušila...“
„Ta namyšlená alkalička patrně také ne!“ rozesmála se plochá baterie, div neztratila rovnováhu. „Vítejte mezi námi, dlouho se tu nezdržíme, protože to s námi co nevidět skončí!“
„Eutanazie?“ vyděsila se autobaterie. „Ale vždyť já si takový konec nezasloužím? Celý život jsem rozsvěcela světla, troubila na klakson a roztáčela startér...“
„Takový je život,“ řekla devítivoltovka věcně a světaznale. „Ale řeknu vám, kdyby to šlo, právě bych se před chvíli posrala strachy! To byla ale řacha...“
„Svatá pravda,“ přikývla plochá baterie. „Taky jsem leknutím skoro vytekla...“
„Pochválen buď elektrolyt!“ souhlasily ostatní baterie a daly se do nábožného mlčení. Slunce do nich ještě nějaký čas pražilo o sto šest, než zapadlo za nedaleký kopec. Teplý sluneční den vystřídala chladná noc s nebem posetým spoustou hvězd, které prosvítaly nejen mezerou mezi stěnou a střechou haly, ale i pomalu se zvětšujícími dírami v samotné střeše, ze které se k zemi bez přestání jako sníh snášela rozdrobená rez, avšak do krásy sněhových vloček měla hodně daleko.
„U svatého kontaktu, to je ale krása!“ špitla autobaterie. „Skoro jako bych už byla v nebi... Jejda... Zdá se, že mi praskla voda!“
„Budete rodit?“ znejistěla plochá baterie.
„Já?“ zarazila se autobaterie. „Ne, ale tím pádem jsem se asi pěkně poškodila...“
„Tady té škody už moc nenaděláte,“ řekla jí plochá baterie.
„Mami?“ ozvala se mikrotužka.
„Ano, zlatíčko?“
„Až budu velká, chtěla bych být bleskem!“
„Proč bleskem?“ zeptala se jí plochá baterie.
„Protože nemá tělo a jiskří si jak chce...“ řekla mikrotužka vesele.
„Hrom do police!“ zabručela devítivoltovka. „Bleskem, taková volovina...“
„Jen ji nechte...“ usmála se pomalu se roztékající autobaterie. „Život je tak krátký... A...“
„A je to!“ řekla smutně tužkovka. „Kdopak to bude příště?“
„Už je v nebi...“ souhlasila devítivoltovka.
„Mami, co je nebe?“
„To je to místo nad námi, kde svítí slunce a hvězdy, zlatíčko,“ zamyslela se tužkovka.
„Tak já půjdu taky do nebe a budu bleskem...“ řekla si mikrotužka umíněně a navždy usnula.
„Ano, jednou se tam sejdeme všichni!“ řekla smutně devítivoltovka a projevila tužkovce svou soustrast. „Jen doufám, že tam mezi námi nebude i ta alkalická mrcha, která nám dneska otravovala celé odpoledne život!“
„Jo, nebe!“ zamračil se monočlánek, který do této chvíle jen nabubřele mlčel. Věděl své. Jeho strejda skončil v septiku, když jej jedno dítě nedopatřením spláchlo do záchodu. „Nebe! Peklo je to...“
_________________________________
Poznámka k obsazení a místu děje:
-- mikrotužka -- mikrotužková baterie typu "AAA", je malinká, ale šikovná, má ráda zejména dálkové ovládače, foťáky a další malé přístroje - napětí: 1,5 V
-- tužkovka -- tužková baterie typu "AA", nejlépe se cítí v útrobách hraček, řídí se heslem: "Kdo si hraje, nezlobí!" - napětí: 1,5 V
-- monočlánek -- baterie ve dvou velikostech, která se chodí nejen do ručních svítilen, ale i do přenosných radiomagnetofonů a některých hraček (jejich povaha je nevyzpytatelná a občas vyteče vzteky) – napětí: 1,5 V
-- plochá baterie -- klasická baterie známá nejen z éry před něžnou revolucí, hodila se zejména do malých plochých kovových svítilen, proto se cítí tak trochu jako světluška, ale ráda by fungovala i v nějakém tom tranzistorovém rádiu - napětí: 4,5 V
-- devítivoltovka -- malá hranatá baterie vhodná do kde čeho, jako záložní zdroj napětí v přenosných budících s rádiem se cítí jako doma - napětí: 9 V
-- autobaterie - docela jiná sorta baterie, která všechny převyšuje nejen svou velikostí, ale také napětím a patří do docela jiné skupiny baterii, má větší výdrž a je dobíjecí, není však namyšlená a zná hranice svých možností (dalo by se říci, že je i světa znalá) - napětí: 12V
-- blesk -- vysokonapěťový výboj o velikost několika desítek tisíc voltů, o takovém napětí si mohou všechny baterie jen zdát, není vázán obalem, elektrolytem, natož chemickými procesy mezi dvěma elektrodami a je volný jako pták (uhodí kam se mu zachce a čím menší odpor je mu kladen, tím lépe)
Místo děje je zcela fiktivní a jeho popis se nezakládá na pravdě, na rozdíl od postav v tomto textu ožívajících... Nicméně, taková místa opravdu existují, tedy... Bateriové nebe je jen čistým výmyslem a zbožným přáním všech baterií, které mají strach, kam půjdou až doslouží! Ano, nemám však srdce jim to vymlouvat, protože si toto nebe každá baterie určitě zaslouží...
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 7 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 20 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 32 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
