» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Krutá jsi lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce."

Publius Vergilius Maro

počet přístupů: 2074305

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28103 příspěvků, 4448 autorů a 295996 komentářů :: on-line: 17 ::

:: Bláznivý blázen ::

AnneMay	publikováno: 06.07.2010, 14:59

Co k tomu napsat... asi jen, že to je zkrátka divné. To ostatně většina věcí ode mě, hehe.


	Myslel si, že jsem blázen. Jakoby měl v očích velký, zářící nápis ,,TY BLÁZNE, BLÁZNE, BLÁZNIVÝ BLÁZNE!“ A on věděl, že jsem si ho všiml. Nikdy jsme nepotřebovali mluvit, zkrátka jsme si dokázali navzájem číst v očích. Chytil mě za ruku. Vždy jsem obdivoval způsob, jakým to dělal. Jeho dlouhé, tenké prsty se pevně obmotaly kolem mé chvějící se dlaně. Přikoval jsem k ní pohled. Vyděšeně jsem vykulil oči, když jsem spařil tenké pramínky rubínové tekutiny stékající pomalu dolů přes mé zápěstí. Sledoval jsem malou kapku, jak si pomalu proráží cestu až k mému loktu a poté dopadá na podlahu, kde se roztříští. Rychle jsem se vyškubl z jeho sevření. Z neznámého důvodu se mi zrychlil dech a já měl co dělat, abych to před ním skryl. Světélkující nápis vystřídal jeden velký otazník. Pozvedl levé obočí na znamení zmatení. Dělal to vždy, když si nebyl něčím jistý. Žaludek se mi bolestně sevřel. Pohlédl jsem na svou ruku. Po mé vlastní krvi nebyly ani památky, trosky z odvážné kapky se taktéž vypařily. Podíval jsem se mu do očí s naprosto vystrašeným výrazem ve tváři. V čistě smaragdových očích pořád kotvil ten samý otazník. Svaly v kolenech se zbaběle roztřásly a já poraženě dopadl na postel, které zaprotestovala svým zavrzáním. Stál nade mnou, světle blonďaté, skoro bílé vlasy mu padaly do obličeje. Jenom se díval. A otazník se stále tázal. ,,Já…“ uslyšel jsem chraplavý šepot vycházející z mé hrudi, ale nebylo mi dopřáno dokončit ho. Ucítil jsem něčí dlaň na svém rameni, jak mě hrubě strhla na záda. Chtěl jsem začít křičet, ale moje hlasivky vypověděly službu. Netušil jsem, co se děje. Měl jsem pocit, jakoby mi někdo vrazil pěst rovnou do hrudi. Nešlo to zastavit. Ztěžka jsem zavřel oči. Když jsem je otevřel, všechno zmizelo. Všechno. Pomalu jsem se posadil a rozhlédl se kolem sebe. Bílé stěny, šedá podlaha, rozvrzaná postel, mříže v oknech… Objal jsem se kolem ramen. Všechno vypadalo mnohem světlejší, reálnější, smutnější. Otřásl jsem se. Tenhle svět se mi nelíbil, byl naprosto jiný než, ten který znám. Otočil jsem hlavu, ale místo něj jsem spatřil mladou sestru v bílé uniformě, jak si mě líně pozoruje. V puse přežvykovala žvýkačku. Ani ona se mi nelíbila. Po těle mi přeběhl mráz. Cítil jsem na sobě její upřený pohled… Vůbec se mi to nelíbilo. ,,Je čas na vaše léky,“ řekla, s falešným úsměvem na tváři. Nevím jak, ale poznal jsem to. Odtáhl jsem se od ní, ale to už mě chytila za dlaň – mnohem hruběji než on – a do ní mi vtiskla dva kulaté, modré prášky. Překřížila si ruce na hrudi, čekajíc, co udělám dál. Co bych mohl? Sledovala mě. Nedůvěřivě jsem se na ně podíval, než jsem je nakonec neochotně strčil do úst a poté polkl. Odešla. Přitáhl jsem si kolena k hrudi. Čekajíc na něj, abychom mohli dokončit naši předchozí konverzaci. Ale časem jsem si uvědomil, že jsem pořád zavřený v jejich světě. Nemohl jsem se dostat zpátky. Křičel jsem, prosil na kolenou, jen ať už skončí tohle mučení. Ale nikdy mě nevyslechli. Jen do mě dál cpali ty modré pilulky, ani mi neřekli, proč mi je dávají. Prý mi pomáhají, ale já vím, že mi lžou. Všichni tady jsou prokletí lháři. Jenže on nebyl. On byl můj jediný přítel a byl mi sprostě odebrán bez jakéhokoliv důvodu. Dennodenně jsem sedával na rozvrzané posteli, v ústech převalujíc ty jejich modré zabijáky a v mysli jedinou, pouhou myšlenku. Kam jsi zmizel…?


celkové hodnocení autora: 90.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 4		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.8		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 28		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	21.09.2010, 11:17:36

Zdravím! ;-) Co není dneska divné? Mi je například divné, že tento textík dostal Dvojku, přestože by mohl dostat i jedna mínus, nebo jedničku... (mrk) Na Tvůj věk píšeš vážně hezky, jen nesmíš usnout na vavřínech a stále na sobě pracovat!!! Tohle dílko se mi líbilo. Je plné detailů a nevyslovených otázek, na které čtenář nejspíš nenalezne odpovědi. Proč byl Tvůj hrdina zavřen v blázinci? Kým byla ona osoba, která jej navštěvovala? Šlo o anděla? Démona? Nebo byl prostě jen v jeho hlavě a zhmotňoval se mu podle jeho aktuálního zdravotního stavu? Někdo vidí bílé myšky, někdo pavouky, jiný třeba růžové slony, Tvůj hrdina viděl jeho... Trochu tajemné a mystické... Ono naše vnímání reality není vždy stejné a pro každého může být daná realita v něčem jiná, třeba i v drobných detailech, kterých si ten druhý třeba ani nevšimne! ;-))) Jedna až Dvě. P.S. Co na to šotci? -- jakoby -- jako by -- trosky z odvážné kapky se taktéž vypařily -- "trosky" tam nesedí, trosky mohou být z domu, hradu, lodi, letadla, nebo čehokoliv, co bylo postaveno, ale z krve??? -- stopy po odvážné kapce -- pozůstatky ??? Nemůžu najít to správné slovo... ;-) -- které zaprotestovala svým zavrzáním -- která zaprotestovala (ta postel) -- Otazník se stále tázal. ??? -- Otazník se netáže, není živý, ale otázka může být stále nevyslovená, přítomná, nebo naléhavá, chtělo by to změnit větu a postavit ji jinak, aby to mělo smysl! -- řekla, s falešným úsměvem na tváři. -- řekla s falešným úsměvem (bez čárky před spojkou "s") -- Jenže on nebyl. On byl můj jediný přítel a byl mi sprostě odebrán bez jakéhokoliv důvodu. -- byl, nebo nebyl? Ano, nebyl s ním, protože jej vyhnaly ty prášky, přestože byl jeho jediným přítelem, to pochopí každý čtenář, ale použití tohoto vyjádření (slovního spojení) jen mate a alespoň moje maličkost se musela zastavit a zamyslet se nad tím. Nakonec, když se na to dívám... Třeba to vyjadřuje jeho stav mysli, zmatek, pocit ztráty a třeba i rozčílení... Sám nevím! Takže tak... příběh je možná z části pocitovkou, z části určitým vyznáním někoho, kdo nemá nikoho blízkého, jen třeba své oddělené druhé já. I když pro někoho se tato povídka může zdát divná, protože prostor pro čtenářovu fantazii je zde poměrně široký a není zde jasné proč se tak stalo (chybí zde příčina předcházející následek - současný stav). Ale třeba je to jen taková momentka, kdo ví?

Charlotte vL	20.07.2010, 0:19:54

Není to divné. A možná to byl tvůj smysl napsat to tak, aby si to každý upravil podle sebe... Vždyť co je vlastně v bláznivém světě normální? Mozna je imaginarni pritel realnejsi nez nektere skutecne osoby... Ale zaujalo me to, zajimave tema...

soror	13.07.2010, 9:32:01

Zdravím. Ono to není divné, asi jen trochu divně napsané. :) Má to myšlenku, ale souhlasím s Ekyelkou, že tomu chybí nápaditost. Asi by to čtenáři dalo mnohem víc, kdyby se to trošku rozpracovalo.

Ekyelka	06.07.2010, 14:56:13

Zdravím. Téma člověka na okraji společnosti nebo z této společnosti vyčleněného pro jeho jiné vnímání reality je velmi časté. Proč o tom nezkusit napsat vlastním způsobem, vždyť je to téma, na kterém se dá slušně naučit pracovat s úhly pohledu - v tomto směru nejsem proti. Co se týče samotného textu, pak nejspíš dostojím své pověsti věčně nespokojeného rejpala. V prvé řadě si zkus trochu více pohrávat s odstavci a členěním textu jako takovým. V jednom odstavci by se měla objevit jedna informace, takže pokud máš první odstavec obsahující čtvrtinu textu, je někde chyba. Zvlášť když už tuším na třetím řádku měníš situaci a z vyprávěčské rovině se dostáváš k akci samotné (Chytil mě za ruku.). Sem tam se objevuje chyba v umístění čárek, i tohle by stálo za dotažení k dokonalosti. Není hanba ovládat mateřský jazyk se všemi jeho zákonitostmi, jak si tolik autorů myslí (nebo se tak aspoň chovají). Naopak: čeština je náš nástroj, jímž předáváme své nápady, vize a ideály, myšlenky světu. Pokud nezvládneme jazyk, jak chceme zvládnout onen prostý a neskutečně náročný akt předávání něčeho tak prchavého, jako je neexistující předmět, situace, věc? Proto neustále každému autorovi opakuji, aby na sobě pracoval. Aby si nemyslel (občas dokonce mylně), že "to je dobrý, to je jen malá chyba, ta se dá akceptovat, vždyť význam to nemění". Jednou by sed mohlo stát, že tento drobný detail bude důležitý. Ale zpět k textu. Podání člověka, který se nechce zbavit imaginárního přítele a přesto mu ho ostatní berou skrz pilulky - nikde není řečeno, proč se tak děje. Zda je s přítelem po boku nebezpečný společnosti, nebo je to zvyk atd. Tohle mi zde chybí, aby text překročil běžný proud tohoto tématu. Řečeno bez obalu: momentálně je to text zaměnitelný s mnoha dalšími, vycházejícími ze stejného nápadu. Nic nového ani osobitého nepřináší, a byť je řemeslně celkem dobře zvládnutý, struktura by si zasloužila ještě přemodelovat a obsah dodat na iniciativě, vlastním nápadu, hlubším rozměru.