» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Rozumný muž může být zamilován jako blázen, ale ne jako hlupák."

Rochefoucauld

počet přístupů: 2141625

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 8 ::

:: Máme duši? ::

MinnieMoony	publikováno: 06.07.2010, 15:30

(I k tomuto příběhu mě inspirovala realita. Skutečně jsem dostala za maturitu vodničku a skutečně jsem se s ní fotila a skutečně jsem si na jedné fotografii všimla něčeho podivného. Mělo to však zcela prozaické vysvětlení - jednalo se o část židle.)


	Ano, máme duši. Tu otázku jsem si kladla dlouho… Skládá se naše bytí z fyzična a z duchovna? Nebo jen náš mozek produkuje duchovní sílu a po smrti je prostě konec? Existuje naopak posmrtný život? Reinkarnace? Stalo se to jednoho květnového večera. K maturitě jsem dostala vodničku. Hodně jsem váhala, jestli ji fakt chci, nebo je lepší si jen občas zajít s přáteli do čajovny. Nakonec zvítězila první možnost. Zbavená stresu po zkoušce dospělosti jsem si celá natěšená jednou v podvečer připravila první pokouřeníčko. Ke svému vlastnímu překvapení se mi to povedlo – kouře hodně, v krku neškrábal, chuť růžového tabáku dobrá. Měla jsem radost, jak skvěle jsem to udělala, a užívala jsem si ty uvolňující pocity… Udělala jsem taky pár fotek, abych měla památku. Několik dní nato jsem se dívala, co jsem nafotila. Venku už byla tma, seděla jsem s notebookem u stolu a měla jsem rozsvícenou stolní lampu. U jedné fotky jsem se zarazila… Za mnou ve zdi vpravo od okna se zahalen kouřem z vodní dýmky rýsoval jakýsi temný kruh. Přeběhl mi mráz po zádech a ohlédla jsem se na onu zeď, nic zvláštního jsem na ní však nespatřila. Vrátila jsem se očima zpátky k fotce. Byl to snad jen obrazec náhodně vytvořený kouřem? Ale jak to, že byl tak pravidelný? A nebyl přece v kouři, ale až za ním… Vrtalo mi to hlavou. Byla jsem rozhodnutá odhalit, o co se jedná. Můj první pokus bylo vyfotit zeď jen tak znova. Fotka však nic zvláštního neukázala. Kouř! Měla bych si znovu připravit vodnici, napadlo mě. A tak jsem taky udělala, za nedlouho už ve váze bublaly první bublinky. Vydechla jsem kouř. Tentokrát jsem nebyla tak uvolněná jako jindy při tomto aktu. Ten večer jsem byla celkem nervózní. Nadechla jsem se kouře znovu a vypustila ho směrem k té zdi. Kouře bylo málo a nic se nestalo, tak jsem to zopakovala. Dýmu už bylo víc a na zdi se začalo něco objevovat, hned se to však rozplynulo. Srdce mi začalo bít rychleji. Honem jsem zabublala znova, déle, a vydechla jsem. Na zdi se objevil onen kruh, zřetelný stejně jako na fotce. Trochu se mi zamotala hlava, husí kůže byla až nepříjemná a začal mě pohlcovat strach. Ale i přesto jsem rychle vztáhla ruku a ponořila ji do toho kruhu… Ano, ponořila, nedotkla jsem se zdi, jak jsem očekávala. Zdivo nebylo pevné, byla z něj jakási neidentifikovatelná chladivá hmota, něco mezi plynem a kapalinou. Všechno se odehrálo hrozně rychle. Zeď mě doslova vcucla a najednou byla tma. Otevřela jsem oči. Ležela jsem na zemi pod oknem a do očí mi svítilo ranní slunce. Vodní dýmka stála vedle mě, uhlík vyhaslý. Ještě že to nespadlo a nezačalo hořet, říkala jsem si. Pak se mi připomněl ten podivný zážitek a podívala jsem se na svojí ruku. Byla v pořádku, stejně jako zeď vpravo od okna. Toho dne večer jsem se rozhodla pokračovat v odhalování oné záhady. Při přípravě vodnice se mi klepaly ruce. Ani jsem na ni neměla chuť, ale musela jsem to udělat. Při prvním nádechu jsem zakašlala. Napila jsem se a pokračovala stejně, jako předešlý den. Na zdi se znovu zjevil ten obrazec a já k němu hbitě natáhla ruku. Tentokrát jsem vnímala jasněji, jak mě zeď vtahuje do sebe. Nemohla jsem se nadechnout, nohy se mi odlepily od země. Krátce se setmělo, pak problikl obraz pokoje, ve kterém jsem viděla sama sebe, jak ležím na zemi vedle vodnice, a pak byla zase hned tma. Probudila jsem zpocená opět ve svitu slunce. Dýchala jsem zprudka, srdce mi bilo o sto šest. Vedle mě vodnice, uhlík na svém místě, ale vyhaslý. Bylo mi zle. Z pachu růže, kterým byl prosycen můj pokoj, se mi přímo zvedal žaludek. Mám to zkusit znovu? Nebo už radši ne? Kladla jsem otázky sama sobě. Zvědavost byla ovšem silnější než rozum a tak jsem večer znovu plnila korunku tabákem. Měla jsem strach jako nikdy. Zároveň jsem se však hrozně těšila… Nedočkavě jsem natáhla do plic kouř. Opakovala jsem stejný postup jako předchozí dva dny. Kruh tam znova byl, výraznější než kdy předtím. Slyšela jsem jen svůj dech a tlukot srdce. Moje ruka se přibližovala ke zdi. Nějaká neviditelná síla mě zvedla ze země. Cítila jsem na celém těle tu zvláštní látku. Chtěla jsem se pohnout, nešlo to, cítila jsem bolest, která mnou prostupovala od hlavy k patě. Zakřičela jsem, neslyšela jsem však ani hlásku. Myslela jsem, že exploduju. Najednou byla tma. Necítila jsem nic. Tma se začala rozplývat ve světlo a pak se začaly rýsovat obrysy nábytku v mém pokoji. Viděla jsem stůl, postel, knihovnu… a mé tělo ležící pode mnou. Jak je to možné? Co se to stalo? Naplňoval mě strach. Nešlo mluvit, mrkat, pohnout se. Mohla jsem se jen rozhlížet po místnosti a sledovat své nehybné tělo. Sužovala mě bolest. Duševní bolest. Nic fyzického jsem nedokázala vnímat. Nevím, kolik uběhlo hodin, ale světlo v pokoji se změnilo. Venku se začalo stmívat. Tu se otevřeli dveře. Stáli v nich vyděšení rodiče. Matka s pláčem přiklekla k mému tělu a oslovovala mě jménem. Otec řekl, že jde zavolat sanitku, a odešel z pokoje. Matce nepřestávali téct slzy a tiskla mé bezvládné tělo k sobě. Snažila jsem se na ní volat, nebylo však slyšet nic… Nemohla jsem udělat vůbec nic… Jen tu hroznou scenérii sledovat. Do pokoje vešli cizí lidé v bílém a s nosítky a za nimi můj otec. Jeden z nich ke mně rychle přiklekl a měřil mi tep. Moje kůže byla úplně bílá. Muž si stoupl a pomalu zavrtěl hlavou. Ostatní mé tělo naložili na nosítka a vyrazili pryč z místnosti. Matka hystericky řvala a otec ji držel v obětí, sám se třásl a tekly mu slzy. Matka se vymanila z jeho sevření, vzala vodnici a hodila s ní o zem. Kovové tělo se rozpadlo na dvě části, váza se roztříštila na tisíc kousků, korunka se s rachotem odkutálela pryč a všude po zemi byl popel. Matka byla vždycky proti tomu, abych vlastnila vodní dýmku. Zhroutila se, přičemž se pořezala o sklo a otec si klekl k ní. Tolik jsem litovala, že jsem se toho třetího pokusu nevzdala. Neměla jsem to dělat! Mohla jsem dál pokojně žít. Vidět se se svým chlapcem, s kamarády… Byla tma. Výjev v pokoji se neměnil. Kdybych aspoň mohla zavřít oči, nevidět to, přála jsem si. Rodiče odešli. Už jsem je nikdy nespatřila. Čas plynul. V pokoji se střídali lidé, které jsem neznala. Vystěhovali nábytek a přinesli nový. Viděla jsem záda nějaké skříňky… Přibližovala se… Temnota. Nerozednělo se a nespatřila jsem světlo. Jen jsem slyšela zvuky, hlasy, hudbu… rádio, televizi, rozhovory lidí. Nekonečně dlouho. Neviděla jsem nic, jen slyšela. Netuším, kolik uběhlo času… Měsíce, roky, desítky let? Jednou se začaly ozývat strašlivé rány. Jejich hlasitost se zvyšovala spolu s narůstající silou dunění a otřesů. Slyšela jsem řev lidí kolem sebe. A uši rvoucí rachot. V jednu chvíli to všechno bylo přímo ve mně… Odehrávalo se to ve mně… Setinu vteřiny… A pak mě oslepilo světlo a hluk se začal vzdalovat. Byla jsem volná. Letěla jsem vzhůru. Obrysy pode mnou byly ostřejší. Prach lítal vzduchem a usazoval se na troskách domů. Všude byla poházena zkrvavené lidská těla. Zrůdné stroje letěly po obloze a další ujížděly před rozoraná pole. Už jsem nedokázala cítit emoce. Všechno se vzdalovalo… Nebo spíš já jsem se vzdalovala. Místo těch strojů byly už jen tečky. Pohltily mě mraky. A byla tma… * * * Je brzo ráno, 4. října roku 1990. Právě se narodila malá Dominika Fiedlerová. O 19 let, 7 měsíců a 14 dní později se rozhodovala, jestli si má koupit vodní dýmku, nebo ne – jestli není lepší si jen občas zajít s přáteli do čajovny. Nakonec vyhrála druhá možnost. Dominika prožila šťastný život, splnila si své sny, dosáhla všech cílů, po kterých toužila. Zemřela pokojnou smrtí ve vysokém věku a nedlouho po tom propukla třetí světová válka.


celkové hodnocení autora: 85.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.3		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 28		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Tonyend	22.07.2010, 21:01:02

No tak to já měl podobné vize a nálady, ale nebyla to vodnička, byla to travička s kamarády. Bylo jí jaksi víc, ale už je to hledání a objevování naštěstí za mnou.

Radmila Kalousková	14.07.2010, 12:26:31

Ahoj, přiznám se, že tohle není zrovna můj šálek čaje. Zdá se mi to na začátku dost málo rozepsané, nehledě na to, že vodnici nejraději kouřím s přáteli. A pak mi přijde takové zvláštní, proč se vlastně "vpije" do stěny. Nevím, pro mě je to málo emoční. RK

Anna Weberová	07.07.2010, 8:40:09

Myslím si, že je to dobře napsané, myslím stylisticky, gramaticky nevím, neboť s gramatikou sama válčím. A teď příjde to ale... Celou dobu jsem celkem napjatě čekala, co se z toho vyvrbí, a pointa mě zklamala, neboť mě napadla hned na začátku, škoda :-( A druhá věc, trochu mi přišlo, že to klouže po povrchu, nedokázala jsem se úplně ztotožnit s tvou hlavní hrdinkou a ani jsem se až tak moc nebála, myslím, že by to chtělo přitvrdit v psychologii postav a ve vykreslení atmosféry. Toť můj skromný názor :-) Ale rozhodně piš dál. Známečku nedám, dneska by to nebyla jednička.

Ekyelka	06.07.2010, 15:14:07

Zdravím. Trochu duchařský příběh o překračování hranic, které existují ze zjevného důvodu, má jednu drobnou nevýhodu: pointa se sama nabídne už v první třetině textu. Prozrazení nahrává už samotný název povídky a vyústění tedy nikoho nepřekvapí. Abych pořád jen nevrčela a nedeprimovala: text je zvládnutý dobře. Jistě, atmosféra je jen šimrající, nic děsivého, tajuplného nebo vyvolávajícího mrazení v zádech, ovšem text je čtivý. Co se týče závěru pod čarou, jsem na rozpacích. Na jednu stranu možná chápu tvůj záměr nabídnout čtenáři jiný konec. Osobně bych však volila jinou formu, pokud bych vůbec tento dovětek přidávala.