|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: Zvyk je železná košile ::
Ahoj, je to takoá krátká pociťovka, nejsem si jistá, jestli není spíš o ničem než o něčem. Tak hezké počtení
RK |
| |
|
|
Zvyk je železná košile
Petra sedí za jídelním stolem. Před sebou má hrnek kávy, na který vlastně neměla vůbec chuť, ale zvyk je železná košile. Odpoledne si dává kávu vždy.
Sedí a dívá se nepřítomně na protější stěnu. Svoji bojovou náladu umocňuje kapelou Lucie, kterou má puštěnou tak nahlas, až brní tabulky skla v oknech s každým úderem basů.
Chce se dát trochu do pohody, hodit se do cool-nálady. Má HO už plný zuby! VŠEHO má plný zuby!
Dojde k lednici, kde je zbytek bílého vína, když naposledy vařila čínu. Nemá ho ráda, ale dnes na něho má prostě chuť. Nalije si půl skleničky a vrátí se ke svému strategickému místu u stolu.
„A letim a hořim a svítim a pařim a saju a vlaju a toužim a kouřim a padááám a ona říká NÉ!!!“ spíš křičí, než zpívá na celé kolo.
Nejraději by vypadla na nějakou dobu pryč, zamkla by se před světem. Týden by si udělala takovou pohodu, klídek a tabáček. Vypnout telefon i hlavu a svět. Jen na chvíli se propadnout do naprostého nicnedělání a nicnevnímání. Vznášela by se někde v dalekém vzduchoprostoru bez tíže, bez zvuků, sama. Jen chvíli, den nebo dva, aby cítila podobnou úlevu a klid jako tenkrát. Bylo to nepopsatelné. Nepříjemný zážitek se změnil v něco naprosto nepopsatelného, v něco, o čem jen slýchala, ale nikdy by tomu nevěřila. V něco, co si možná jen vsugeruje sama mysl snad z momentálního nedostatku kyslíku.
Stalo se to, když se večer vracela s rodiči ze zábavy. Normální sobotní večer strávený s přáteli. V nedalekém hostinci vyhrávala kapela samé trempské pecky, celá místnost byla zaplněna známými tvářemi a všichni zpívali a bavili se.
Jak tyhle akce milovala! Známé tváře, písničky a pohoda. Po tom, co se vdala, se tam už skoro nedostala, protože to nebylo nic pro NĚHO a časem už to nebylo takové jako dřív. Hostinec převzal jiný majitel, spousta známých už zestárlo nebo zemřelo a mladá generace, do které patřila i Petra, už bohužel tyto sedánky neudržovala, ta raději něco ostřejšího na nedaleké diskotéce.
A tak se pomalu chystali jet zpět na chatu, auto bylo zaparkované vedle hostince. Když k němu došli a chtěli nastoupit, vyvalili se z vedlejší uličky tři na šrot opilý mladíci. Hulákali něco o skopčácích a svoji pozornost obrátili k nim. Začali být agresivní a sprostí. Petra byla dost vyděšená, něco na ně křičela, ani už si nevzpomíná, co a její táta byl hrozně rozčílený. Slyšela, jak její matka říká jednomu, aby se uklidnili a nechali toho, že má otec nemocné srdce a umře. Petra stále něco křičela a v tom se to stalo!
Křičela a nevěděla, zda vůbec byla schopná se nadýchnout a najednou tam byla. Byla nahoře ve tmě a cítila naprostý klid, klid v duši, žádný strach, žádný křik ani její, ani cizí. Shlédla dolů a tam viděla celou svoji rodinu, tři opilé mladíky, auto i SEBE hezky z výšky. Připadalo jí jako, když se dívá na nějaký film, který se jí ale vůbec netýká. Ten pocit trval jen chvíli, ale přesto se jí to zdálo jako dlouhé nekonečno.
Potom jeden z opilců vyrazil proti ní a ona se vmžiku vrátila zpět do těla.
Od té doby si říká, že pokud něco takového cítí lidé, když umírají, nemusí se bát smrti a to ani v případě, že je to jen iluze. Nebo něco takového dokonce cítí i po smrti?
Nikdy se nepouštěla do takovýchto otázek o životu a smrti, na které ve skutečnosti nikdo nezná odpověď, mohou se jen domnívat nebo prostě věřit.
Jenže to prostě nejde, nemůže zmizet, nemůže zamknout svět ani sebe. Nemůže ani odjet z města. Není sama a ten závazek ji tady drží silou, kterou nelze ničím přebít ani přehlušit a ani to Petra nechce. Je to to jediný, co ji drží stále na nohou, co jí nutí ráno vstát a usmívat se, chodit do práce a prostě žít život, který žije, i když se zcela rozchází s její vysněnou představou o životě.
Kapelu Lucie právě vystřídala kapela Kryštof.
…cítím ty slzy, cítím ty slzy a to mě mrzí a mrzí a mrzí …
Zhluboka se nadýchla a upila vína. Nechala si volně sklouznout nápoj do krku. Zavřela oči a cítí ty slzy …
Její nálada se pomalu z bojovné mění na tu lítostivou. Sebelítost! Tolik ji nesnáší, ale ona nikdy nezmizí. Stejně čeká někde skrčená v koutě a vždy ví, kdy vystrčit růžky.
Potřebovala by se opít, opít do bezvědomí, přesně to by potřebovala.
Jenže to nemůže! Nemůže, protože má své povinnosti, které jsou na celý život a nikdy jinak. Povinnosti, kterých se nikdy nezřekne.
Potřebovala by si jít někam pročistit hlavu, vše ze sebe vytancovat. Vydržela tancovat třeba dvě hodiny v kuse jen tak sama a tím ze sebe dostat vše, co ji zrovna tížilo. Ale už tak dlouho nikde nebyly. Nejsou peníze, ale ty nebyly nikdy a vždy se jim podařilo něco našetřit a jít se někam vybít.
Přesto miluje svůj závazek, který ji nenechá provést jakoukoli hloupost, který ji nenechá utéct a spálit za sebou mosty. Miluje svůj závazek, který ji dává tolik radosti a síly, co ji nemůže dát nic jiného a nikdo jiný. Miluje svůj závazek, který jí zavřel dveře do jednoho světa, ale otevřel dveře do jiného, ještě většího a svým způsobem i strašidelnějšího světa, ve kterém se musí každý den učit žít a chránit své blízké.
Miluje svoji dceru.
…poezii znám, to je ta coura, manželský svazek vět si klidně bourá … dneska je vdova, chudáčci sirotci – slova …
Odříkává si v duchu Petra a snaží se trošku vzpamatovat. Nechce, aby ji ta zatracená sebelítost dostala. Nemá přeci důvod ničeho litovat, ostatní lidé mají přeci daleko víc problémů než ona.
Dopila víno, ale v hlavě jí pořád zní slova, která od NĚHO vždy tak bolí a mrzí. I když ví, že nejsou oprávněná, i když ví, že to ani tak nemyslí, bolí to.
A sebelítost už zase dokázala ovládnout a zamáčkla ji někam do ztracena. Vrátil se vztek. Klíčí z neuznání, z urážek a z neustálého omezování a sobeckosti jednoho chlapa.
ON je to zlo, co jí dělá ze života pekla, ON je ten parazit, který ji neustále nutí brečet a přemáhat sebelítost. ON je ten, který se jí nikdy nezastane a nepodá pomocnou ruku.
Všechny nepříjemné zážitky a hádky se jí začaly míhat před očima jako zrychlený film a přehlušily i ty hezké chvíle, které spolu strávili. Všechny ty křivdy, které nezmizí po slově „promiň“ a zůstávají v člověku do konce života, jen jsou někde zastrčené v koutku duše.
Dcerka, se kterou šla Petra k lékařce a ta zjistila, že potřebuje nutně na operaci. A manžel není, protože je v práci, která ho sice nebaví a chce ji změnit, ale vše je důležitější, než aby přijel a odvezl je tam. Doktorka musí volat sanitku, protože sama by to s ní Petra do nemocnice nezvládla, byla na tom dost psychicky špatně.
Nebo, když šla na třídní sraz, který se konal od sedmé hodiny večerní a musela být v devět doma, jinak byl oheň na střeše. Od té doby jí neřeknou spolužáci jinak než čtvrthodinka, protože se nikdy nezdrží víc jak hodinu.
Tajné chození ke kamarádce, aby si děti pohrály a Petra se mohla vypovídat, protože by se mu to nelíbilo.
A také jak doma dělá účetnictví, ale jen když není doma. Sice jim to finančně pomáhá, ale když přijde z práce ON, musí jít vše stranou. A když účtuje Petra do půl jedenácté, jen výjimečně, protože termíny nepočkají, udělá zase dusno.
A pokud nemá každý večer a ráno sex, je opět dusno. SEX! Jen to slovo ji pomalu děsí, protože, pokud se to stane takovou povinností a nutností pro klid v rodině, ztratí to veškerý půvab.
A nemluvě o tom, že nemají žádné společné přátele, které by měli děti, aby mohli jezdit na společné dovolené, protože její známí mu prostě nevyhovují a ty jeho …
Tohle vše ji probleskuje hlavou a k tomu ji vyhrává Kryštof, kterého může poslouchat také, když není doma ON.
A přesto zůstává a zůstává, po každé hádce a nesmyslném obviňování a vyčítání, že není dost milován, zůstává, přestože ji každou chvíli nařkne ze sobeckosti, protože ona je všechno okolo, co se mu nelíbí a co ho něčím obtěžuje a zatěžuje. A pokud tomu Petra věnuje čas – práci, holčičce, třídní schůzce ve školce – je to sobecké, protože tomu podřizuje čas, který má trávit s NÍM. Zůstává a za ty léta začíná být skutečně sobecká, protože si chce uhájit alespoň kousek sebe v sobě a jako na znamení vzdoru si pouští Kryštofa, Tataboys a Chinaski, protože je tolik nemá rád. Zůstává a pomalu přestává znát odpověď na otázku: Proč?
Protože kromě dítěte, strachu a dluhů, které by jeden bez druhého nikdy nedokázaly splácet, je přesto všechno spolu drží láska. Láska, která se pod tíhou času, hádek a vystřízlivění pomalu mění ve zvyk. Zvyk, který je ovšem daleko silnější a trvanlivější, než prchavý pocit.
Zvyk je železná košile.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 12 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 26 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
