|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: Neto ::
 soror |
publikováno: 09.07.2010, 22:32
|
| Je to jen pracovní název, zatím mě nic kloudného nenapadlo. Děkuji za komentáře a pokud budete mít někdo nápad ohledně názvu, ráda si ho poslechnu. |
| |
|
|
Otevřel jsem oči. Hlavu mám jako střep, vidím ještě trochu rozmazaně, ale okamžitě poznávám, že nejsem u nás v táboře. Párkrát jsem zamrkal, a když se obraz zaostřil, rozhlédl jsem se kolem. Nedaleko mě stojí rozviklaný dřevěný stolek a za ním sedí jakýsi zavalitý černoch. Klimbá a velká, těžká hlava mu padá na masitá prsa. Nalevo od stolu jsou zrezivělé dveře a naproti nim zeje ústí do temné chodby. Všude kolem nás jsou jen kamenné, vlhké zdi. Je tu cítit zápach plísně, hniloby a bůh ví, čeho ještě.
Pokusil jsem se pohnout, ale jde to ztěžka. Ležím na studené zemi a ruce mám svázané za zády. Zkusil jsem vyprostit ruku z provazu, ale ten je utažen důkladně a jen jsem si rozedřel kůži na zápěstí.
Znovu jsem se rozhlédl. Kde to jsem, sakra? Jak jsem se sem dostal? Poslední co si pamatuju je, že jsem během hlídky zaslechl nějaké divné zvuky z džungle. Vydal jsem se tam, ještě si matně vzpomínám, že jsem se prudce otočil, když jsem za sebou postřehl pohyb a pak už mám před očima jen tmu.
Pomalu jsem se přetočil na záda a tichounce jsem si sedl. Černoch sebou trhl a okamžitě se probudil. Ztuhl jsem, ale než jsem stihl cokoliv udělat, černoch se ke mně otočil, a když zjistil, že jsem přišel k sobě, vyskočil tak hbitě, že bych to od takového kolohnáta vůbec nečekal, a vrhl se ke mně. V ruce se mu zaleskl nůž. Automaticky jsem se odrazil nohama od země ve snaze dostat se od něj co nejdál, ale jen jsem zády narazil do zdi. Černoch mě chytil za límec, přirazil mě k chladným kamenům ještě víc a bez jediného slova mi přiložil nůž ke krku. Byl u mě tak blízko, že jsem viděl, jak se chvěje chřípí jeho širokého nosu. Pokusil jsem se oddálit od nebezpečného ostří, ale zeď a jeho silná levačka mi bránily v sebemenším pohybu. Černoch se posměšně ušklíbl a v očích mu blýsklo. Cítil jsem, jak na nůž přitlačil a čepel mi zlehka pronikla kůží. Sykl jsem bolestí, ale ani jsem se nehnul. Na ostří se zatřpytily kapky krve. Náhle tlak nože povolil. Černoch si ho přidržel u obličeje, mlčky ho pozoroval, pak krev z čepele prsty setřel a konečky si olízl. Zvedl se mi žaludek a odvrátil jsem hlavu. Jsou věci, které nemusím vidět. Černoch se při pohledu na mě rozchechtal, až se mu faldy na břiše rozvlnily a znovu vyrazil nožem proti mně. Tentokrát ale přeřízl provaz, kterým jsem byl spoután.
Rychle jsem se postavil a mnul si zápěstí. Vyčkávavě jsem černocha pozoroval a přemýšlel jsem, co se bude dít dál. Neměl na sobě uniformu, takže to nebyl nikdo za státní armády, bude to pravděpodobně někdo ze vzbouřenců. A jestli je to pravda, tak se mám na co těšit. Vzbouřenci totiž chytají vojáky a žoldáky kvůli taktickým informacím a pár lidí, kteří jim prošli pod rukama jsem už viděl – tedy to co z nich zbylo.
Černoch mě nečekaně znovu chytil za límec, zacloumal se mnou a řádným kopancem mě poslal do tmavé chodby.
„Padej!“ zařval na mě francouzsky.
Zůstal jsem stát; teď když jsem měl volné ruce, jsem nemínil prodat svou kůži tak lacino.
Černoch došel až ke mně a s hrozivým výrazem ve tváři se chystal k dalšímu kopnutí, ale já do něj vší silou vrazil a pokusil se ho strhnout k zemi. Černoch byl ale opravdu obrovitý, takže jediné, čeho jsem tím dosáhl bylo, že o pár kroků ustoupil a zrudl zlostí. Vyrazil proti mně a svojí velkou pěstí mě udeřil do obličeje, až se mi udělaly mžitky před očima a padl jsem na kolena. Černoch mě popadl za košili, bez obtíží mě zvedl a dalším kopancem mě popohnal dál do chodby. V čelisti mi bolestivě bodalo a už mě ani nenapadlo, o něco se znovu pokoušet.
„Dělej!“
Teprve když nás chodba dovedla do rozlehlého prostoru, kde bylo aspoň trochu vidět díky malým okýnkům ve zdech, zjistil jsem konečně, kde to jsem. Po obou stranách nebylo nic jiného než mříže, které od sebe oddělovaly úzké cely, v nichž byl jen kyblík na odpad a trocha slámy.
Takováhle malá plesnivá vězeníčka byla roztroušena po celém Kongu. Sloužila hlavně pro místní účely. Když nějaký vesničan spáchal prohřešek, který nebyl natolik závažný, aby musel k soudu do vzdáleného hlavního města, zavřel se na pár dní, týdnů nebo měsíců do některého z těchto vězeníček, které bylo zrovna nejblíže. Normálně byly pod správou vlády a vedly se v nich řádné záznamy o uvězněných, ale v dnešní době, kdy celou zemí zmítala občanská válka, se o tyto objekty nikdo moc nestaral, a tak se postupně dostaly do rukou civilistů, vojáků, vzbouřenců a vůbec kdekomu, a tak to taky podle toho vypadalo. Vesnice si mezi sebou vyřizovaly účty tím, že sem zavíraly nepohodlné lidi, vojáci sem zavírali vzbouřence a mučením se z nich snažili dostat informace a naopak, a nikdo se nic nedozvěděl, protože jakákoliv kontrola státu už naprosto chyběla.
Došli jsme k jedné z cel na vzdálenějším konci chodby, černoch otevřel mřížové dveře a strčil mě dovnitř. Rychle zavřel, přes mříže na mě vycenil svoje zažloutlé tesáky a otočil se k odchodu. Konečně jsem se vzpamatoval.
„Hej, co si myslíte, že děláte?“ zakřičel jsem za bachařem.
Ten mě ale ignoroval a prošel chodbou zpátky ke svému stolku, kde se mi ztratil z očí.
„Jedna, dva, tři, čtyři, pět, kdo bude dnes trpět…“ ozval se za mnou tichý melodický hlas.
Rychle jsem se otočil. Teprve teď jsem si všiml, že v temném koutě sedí skrčený jakýsi muž. Hlavu měl skloněnou a vypadalo to, jako když počítá na prstech.
„Prosím?“ zeptal jsem se a udělal k němu pár váhavých kroků.
Černoch mlčel. Sevřel prsty v pěst, ale jinak se nepohnul.
„Kdo jsi? Jak se jmenuješ?“
„To ti neřeknu,“ zašeptal muž a zvedl hlavu. Jeho bělmo ve tmě děsivě zasvítilo.
„Ale proč?“ nechápal jsem.
„Až přijde čas…“ odvětil.
To bylo něco na mě. Na tyhle tajemný mám teď tak akorát náladu.
„Prosím tě, nech si ty kecy a normálně mi řekni, kdo jsi a jak ses sem dostal, ať můžeme vymyslet, jak se odsud dostat.“
Muž se pomalu postavil a vykročil ke mně. Byl snad o hlavu vyšší než já a díky jeho sporému odění jsem viděl, jak svaly na jeho těle při chůzi jen hrají. Mimoděk jsem couvl. S ním bych se tedy do křížku dostat nechtěl.
„Ty se odtud už nedostaneš,“ procedil skrz zaťaté zuby a hrozivě koulel očima.
Než jsem se stihl zeptat, co tím myslí, muž se prudce otočil a v mžiku už zase seděl schoulený ve stínu tmavého rohu.
Zavrtěl jsem nechápavě hlavou, když černoch opět začal počítat na prstech, jako bych tu ani nebyl.
Přešel jsem ke katru a začal prozkoumávat zámek, ale přitom jsem pořád myslel na toho chlapa, co za mnou sedí. Co je to za blázna? A proč mě strčili zrovna k němu, když je tady spousta prázdných cel? Sklonil jsem se k zámku blíž. Někdo ho pořádně vyčistil a promazal, je teď jako nový; ten se ani nehne. Musím se ale odsud nějak dostat. Přece tady nebudu čekat, abych zjistil proč mě chytili. Jestli jsou to opravdu vzbouřenci, tak pak už bude pozdě.
„Jedna, dva, tři, čtyři, pět, kdo bude dnes trpět…“ ozvalo se z kouta.
Protočil jsem panenky. Bože, už je to tu zase!
Ale tentokrát muž pokračoval: „…šest, sedm, osm, devět, s vrahem tady musím sedět.“
Prudce jsem se u mříží vztyčil. Tak takhle ne, chlapečku, tos přehnal!
„Cos to říkal?“ zařval jsem a otočil se k němu.
Muž na mě upřeně zíral. Chvíli to vypadalo, že se zase stáhne, ale najednou pomalu natáhl ruku vpřed, ukázal na mě prstem a začal ječet až mi zaléhaly uši.
„Vrah, vrah, vrah!“
V momentě jsem byl u něj, chytil ho za napřaženou ruku a co nejsilněji jí stisknul. Černoch zmlkl a vyzývavě se na mě díval.
„Řekni to ještě jednou, ty černá hubo!“ zasyčel jsem a zaryl mu nehty do kůže.
„Říkám, že jsi vrah!“ šeptal černoch a dával si záležet na každém slovu. „Zabil si celou moji rodinu, příbuzné, přátele, celou vesnici si vypálil. A teď dostaneš, co si zasloužíš.“
Překvapeně jsem zamrkal a povolil stisk. Všechen vztek se rázem vypařil. O čem to mluví? Muž toho využil a vytrhl se mi. Nijak jsem mu nebránil, jen jsem tam zaraženě stál a nevěděl, co říct.
Černoch na odpověď ani nečekal, skrčil se opět do kouta a přestal si mě všímat.
„Podívej,“ začal jsem po chvíli opatrně. „Je mi líto, že jsi přišel o rodinu, ale já o tom nic nevím. Vždyť tě vůbec neznám.“
Muž mlčel.
„Proč bych měl vypalovat nějakou vesnici?“
„Protože jsi vrah!“ vyštěkl konečně.
„To nejsem,“ bránil jsem se. „Jsem voják.“
„Ne, to nejsi,“ zavrtěl odmítavě hlavou. „Jsi žoldák! Hnusná krysa, která si nechává platit za smrt. Zabijete kohokoliv a je vám jedno, kdo to je, hlavně, když dostanete dobře zaplaceno. Žoldáci nejsou nic jinýho než sprostý vrazi!“
Tohle už bylo na mě moc.
„A co jste vy?“ obořil jsem se na něj. „Stejně byste se tady pozabíjeli, s námi nebo bez nás.“
„Ale my bojujeme za svobodu!“ vykřikl zapáleně a vyskočil. „Bojujeme proti tyranům a utiskování a až se osvobodíme náš velitel…“
„Kecy!“ skočil jsem mu do řeči. „Váš velitel je stejnej jako všichni ostatní. Jde mu jenom o moc a vás akorát využívá…“
„Drž hubu!“ zaječel černoch nepříčetně a vrhl se bezhlavě proti mně. Uskočil jsem stranou a on narazil do mříží.
„Došli argumenty, co?“ rýpl jsem si ještě.
„Tobě se nebudu zodpovídat,“ prohlásil překvapivě klidným hlasem. „Takovýmu dobytku jako jsi ty, nemá cenu něco vysvětlovat.“
Pokrčil jsem rezignovaně rameny a mlčky sledoval, jak se černoch vrací na svoje místo v rohu. Takhle se nikam nedostaneme. On má samozřejmě částečně pravdu, nechávám si platit za zabíjení a vcelku mě nezajímá koho a proč, ale mám taky svoje hranice. A vypalování vesnic a vraždění domorodců je rozhodně daleko za nimi. Na druhou stranu, ty jeho řeči mi hýbou žlučí. Přesně kvůli takovým fanatikům, je tady teď občanská válka.
Po zbytek dne mě můj spolubydlící vytrvale ignoroval. Nijak jsem se nesnažil upoutávat jeho pozornost, byl jsem rád, že je od něj pokoj.
Za několik hodin, když celu naplnila hustá tma, se z rohu ozvalo rytmické oddechování. Já jsem ale nemohl spát. Převaloval jsem se na zemi a všude mě škrábala ostrá sláma. Začínám mít pocit, že ti blázni, co mě tady drží žádné informace nechtějí. To už by dávno začali. Doufám, že to nemá být nějaká osobní msta za tu vypálenou vesnici. I když na druhou stranu by to možná bylo lepší, však brzy zjistí, že já s tím nemám nic společného a nechají mě jít. Prudce jsem se posadil, když mi najednou bleskla hlavou spásná myšlenka. Určitě nechali kolem našeho tábora spoustu stop, které dovedou ostatní chlapy rovnou sem. A pak ať je chrání ruka páně.
Uklidněn pomyšlením, že mě odsud co nevidět někdo dostane, jsem konečně usnul.
Probudil mě pohyb. Vytřeštil jsem oči do tmy. Nade mnou se tyčila mohutná silueta; nemusel jsem ani čekat až si oči přivyknou, abych poznal mého spoluvězně. Nadzvedl jsem se na loktech a chtěl se zeptat, proč mě budí, ale černoch tiše promluvil.
„Neto.“
„Cože?“
„Jmenuju se Neto.“
„Aha,“ protáhl jsem otráveně. „A kvůli tomu mě musíš budit?“
„Přišel čas.“
Tak uprostřed noci vážně nemám náladu na tyhle rozhovory. Mávl jsem znechuceně rukou a chtěl se otočit na druhý bok, ale v tom mě zavalilo černochovo obrovské tělo. Pod jeho tíhou jsem mohl sotva dýchat.
„Co blbneš?“ hekl jsem a pokusil se zpod něj dostat, ale jeho šlachovité ruce se sevřely kolem mého krku.
„Moje jméno bude to poslední, co uslyšíš,“ zachraptěl a stisk rukou zesílil.
Cítil jsem, jak se mi krev hrne do hlavy. Ve spáncích mi zběsile bušilo. Divoce jsem se zmítal pod černochovým tělem, ale jeho ocelové sevření bylo každou vteřinou silnější. Došel mi i ten poslední zbytek kyslíku a začal jsem se dusit. Měl jsem pocit, že se mi roztrhnou plíce. Černochův obličej zkřivený hněvem se pomalu ztrácel ve tmě. Věděl jsem, že každou chvíli ztratím vědomí, a tak jsem naposledy zoufale kopl nohama ve snaze vymanit se ze smrtícího sevření, ale neměl jsem už sílu. Bylo pozdě.
Vtom stisk povolil, černochovo tělo zmizelo. Chytil jsem se za hrdlo, překulil se na bok a dávivě se rozkašlal. Zuřivě jsem lapal po dechu, ale už jsem cítil, jak se plíce opět plní vzduchem. Přestal jsem kašlat a snažil jsem se uklidnit. Roztřeseně jsem se posadil a spatřil jsem kousek od sebe jakousi změť těl, zaklíněných do sebe, v které jsem rozpoznal bachaře pěvně svírajícího Neta. Něco mu šeptem drmolil do ucha a já v té hatmatilce po několika slovech rozpoznal místní jazyk kikonga. Úředním jazykem v Kongu je sice francouzština, ale domorodci samozřejmě mluví i svým vlastním nářečím a za ty dva roky už jsem leccos pochytil.
Ale teď jsem zaslechl jen pár slov: nezapomeň, vydrž, brzy, oni, konec, zkazit, a valný smysl mi to nedávalo. Neto horlivě přikyvoval a strážný ho brzy pustil. Hned nato odešel, aniž by si mě všiml. Byl jsem připraven, že Neto znovu zaútočí a překvapilo mě, když se poklidně uložil ke spánku, jako by se nic nestalo. I tak jsem ale oka nezamhouřil a celou noc ho sledoval, ale černoch spal jako nemluvně. S východem slunce mě přeci jen přemohl spánek.
Probudil mě sám Neto. Leknutím jsem nadskočil a divže jsem se na něj hned nevrhnul. Pak jsem ale zjistil, že mi podává chleba.
„Jez,“ řekl a usmál se.
Nechápavě jsem se na něj díval. V noci mě málem zabije a teď mě bude opatrovat? Tomu opravdu přeskočilo. Anebo…
„Ani mě nenapadne. Ten jed na krysy si sněz sám.“
Neto nehnul brvou a lačně se do chleba zakousl. Utrhl si pořádný kus a se spokojeným výrazem ho začal přežvykovat. Při tom pohledu se mi začaly sbíhat sliny, měl jsem už ukrutný hlad. Neto mi znova nabídl zbytek chleba a já se do něj rychle pustil. Jed ne jed, aspoň umřu s plným žaludkem.
Když jsme oba spořádali náš denní příděl, uvelebil se Neto v rohu a mlčky mě pozoroval.
„Co je?“ obořil jsem se na něj. Tahle ranní komedie nijak nevylepšila mínění, které jsem o něm měl.
„Baví tě to?“ zeptal se trochu nesouvisle.
„Co?“
„Vraždit lidi.“
A jsme zase u toho!
„Já nikoho nevraždím!“ vyštěkl jsem. „Je válka, proboha! Když nezabiju já je, zabijou oni mě.“
„Ženy a děti by ti nic neudělaly.“
„Však o nich taky nemluvím. Nevím, co to sem pořád pleteš?“
„Lžeš! V naší vesnici jsi zmasakroval všechny. Bez rozdílu!“
„Už jsem ti jednou řekl, že o tom nic nevím. V životě jsem tam nebyl!“
„Zase lžeš!“ vyjekl a spokojeně se usmál. „Před čtrnácti dny jste u nás hledali vzbouřence. Nevzpomínáš si?“¨
„Nevzpomínám. Víš, v kolika vesnicích jsme byli? Myslíš, že si je všechny pamatuju? Vždyť jsou jedna jako druhá.“
„Ale tu mojí sis zapamatoval dobře, když ses tam vrátil, abys jí vypálil.“
Prudce jsem se postavil. Skrčený Neto v tu ránu proti mně vypadal nepatrně.
„Už toho mám dost!“ zaburácel jsem. „Viděl mě tam někdo? Viděl někdo, že vraždím děti a zapaluju chýše? Neviděl! Tak drž hubu a víckrát o tom nezačínej!“
Neto se jen pousmál, ale byl zticha. Můj výbuch hněvu ho asi odradil od dalších řečí, protože celý zbytek dne už na mě nepromluvil.
Další den se mlčení opakovalo. Neto pořád jen seděl v rohu a tupě zíral. Chodil jsem v cele jako uvězněný lev. Měl jsem pocit, že zešílím. Chvílemi se mi zdálo, že slyším zlomyslné chichotání a nějaká nezřetelná slova, a byl jsem si jistý, že nepochází od Neta. Jeho mlčení bylo horší než ty řeči o vesnici. Bachař přicházel jen ráno dát nám chleba a vodu a večer odnést nádobu s odpadem a jinak si nás nevšímal. Za celou dobu se nepokusil ze mě dostat jediné slovo. Nevěděl jsem, co mám čekat dál, ale bylo mi jasné, že brzy přijdu o rozum, pokud se odsud rychle nedostanu.
Čtvrtého dne ráno mě probudila tvrdá rána do zad.
„Vstávej,“ ozval se nade mnou bachařův hrubý hlas.
Otevřel jsem oči a jen tak tak se vyhnul dalšímu kopanci. Rychle jsem se postavil. Pohled, který se mi v tu chvíli naskytl, mi vyrazil dech. Na chodbě před celou stál bachařův stolek a za ním seděla jakási žena s propadlými tvářemi a výraznýma, žhnoucíma očima. Z jedné strany u ní stál nějaký vychrtlý, nevýrazný muž, který mi ani nestál za pořádný pohled a na druhé straně seděl na zemi Neto a bláznivě se šklebil. Znovu jsem pohlédl na ženu. Měla zvláštní tvář, která mi byla strašlivě povědomá, ale nedokázal jsem si vzpomenout, odkud bych jí mohl znát.
Vytřeštěně jsem sledoval bachaře, jak vychází z cely a staví se k mřížím, a na chvilku mě napadla šílená myšlenka, že je to tady jako u soudu. Ale to se mi určitě jen zdá…
„Seržante Davide Kellere,“ promluvila ta žena znělým hlasem, který mojí šílenou myšlenku zformoval v děsivou jistotu. „Jste tady, abyste se zodpovídal ze svých hrozných činů.“
Z jakých činů? Jestli zase začnou s tou vesnicí…
„My čtyři,“ pokračovala a kývla hlavou směrem k ostatním mužům, „jsme jediní, kteří přežili masakr, který jste rozpoutali v naší vesnici. A teď jsme tady, abychom dosáhli spravedlnosti.“
Teď jsem toho měl tak akorát. Vyrazil jsem proti nim a vztekle zalomcoval mřížemi.
„Jaké spravedlnosti, sakra?“ zařval jsem. „Kolikrát mám říkat, že s tím nemám nic společného? V životě jsem ve vaší vesnici nebyl!“
„Lži!“ vyjekla žena a vztyčila se. „Copak si nevzpomínáš, jak si to u nás obrátil vzhůru nohama, když jste hledali vzbouřence? Napamatuješ si, jak si zbil mého muže, když tě nechtěl pustit do naší chýše? Chceš to snad popřít?“ dodala pichlavě.
Mlčel jsem. Tak odtud tu ženu znám. Jistě, na to všechno jsem si teď vzpomínal. Skutečně jsme u nich byli, nikoho jsme sice nenašli, ale mezi našimi muži a domorodci došlo k několika potyčkám. I já jsem se snažil přes jednoho, evidentně jejího muže, dostat dovnitř, i když bych řekl, že „zbil ho“ je dost silný výraz. Nikomu se nic vážného nestalo, a tím taky celý ten incident skončil a v životě už jsem o nich neslyšel.
Žena se vítězoslavně usmála a znovu se posadila.
„Vidíš?“ řekla kousavě.
„No, tak jsem tam byl. Ale to přece nic nedokazuje!“
„Když jste nikoho nenašli, zuřili jste,“ pokračovala, jako by mě neslyšela. „Mohli jste dostat víc peněz, kdyby se vám podařilo chytit některého z hledaných vzbouřenců, ale takhle jste nedostali nic. Tak jste se vrátili, abyste se pomstili.“
„A jak víte, že jsme to byli zrovna my?“ rozkřikl jsem se na ně. „Koho jste viděli? Pamatujete si je vůbec? Viděl vůbec někdo z vás, že bych tam byl já?“
„Poznali jsem je,“ odvětil klidně kostnatý muž.
„Jo a podle čeho? Měli uniformy a zbraně, že?“ zeptal jsem se ironicky.
„Byli to ti samí muži. Tím jsem si jistá,“ odpověděla žena nevzrušeně.
„Tomu nevěřím,“ zamumlal jsem zaraženě.
Až doteď jsem byl přesvědčen, že ať už to udělal kdokoliv, rozhodně to nebyl nikdo od nás a jejich neotřesitelné přesvědčení, že to byl naši, mě zaskočilo.
Hned jsem nad tím ale přestal přemýšlet, když žena znovu promluvila.
„Všichni, co tu jsme, jsme je viděli.“
„A kdo viděl mě? Chci to slyšet!“ řekl jsem důrazně.
„Většina svědků je mrtvá,“ odpověděla žena vyhýbavě, ale rychle pokračovala. „Ale když tam byli oni, byl jste tam taky. Jste všichni stejní! Všude kam přijdete rozséváte jenom smrt a bolest. Nezabíjíte pro peníze, ale pro radost! Jste zrůdy, horší než hyeny a nemáte právo žít!“
Neodpověděl jsem. Ty víš, že má pravdu, ozval se najednou tichý hlas a já se roztřásl od hlavy k patě. Teď už jsem věděl, že to se probudilo k životu mé svědomí, dávno pohřbené na nejhlubším dně mojí mysli. Je přeci válka, musím zabíjet, abych přežil, pokusil jsem se odporovat, ale hlas se nenechal odbýt. Přestaň se pořád ohánět válkou. Proč ses do ní míchal? Je to snad tvoje země? A nezačínej s tím, že jsi sem šel za dobrodružstvím, na to ti neskočím. Moc dobře jsi už tenkrát věděl, do čeho jdeš, však jsi měl už něco za sebou. A peníze? Pche, k čemu ti tady jsou? Stejně všechno utratíš za chlast a holky. Tak si to konečně přiznej, šeptalo svědomí. Přiznej si, že miluješ to vzrušení, které ti válka nabízí. Přiznej si, že se opájíš pocitem moci pokaždé, když vidíš, jak tvoje střely trhají útočníkovi maso a jak se jeho bezvládné tělo hroutí k zemi. Že to není pravda? Ale je. Všem můžeš lhát, ale já tě dobře znám, vím o každé tvojí myšlence ještě dřív, než jí vyslovíš nahlas. Přiznej si to…
„Copak jste se všichni zbláznili?“ zaječel jsem v zoufalé snaze umlčet ten protivný hlas. „Nemůžete mě trestat za něco, co jsem neudělal. Najděte si ty, kdo vám podpálili střechu nad hlavou a s těma si to vyřiďte a mě dejte pokoj!“
Žena mě naprosto ignorovala, znovu povstala a s ní se zvedl i Neto.
„Seržante Kellere,“ pronesla klidným, téměř slavnostním hlasem a rysy v obličeji jí ztvrdly. „Za vaše odporné činy jste odsouzen k trestu smrti. Trest bude vykonán okamžitě.“
Zalapal jsem po dechu. To snad nemyslí vážně?
„Kdo si myslíte, že jste? Tohle přece nemůžete!“ zařval jsem, ale nikdo mě neposlouchal. Jen v mé hlavě se zase ozval vyčítavý hlas. Čemu se pořád divíš? Vždyť sám dobře víš, že si nic jiného nezasloužíš. Vesnici si sice nevypálil, ale máš toho na triku tolik, že budu rád až se zbavím té dřiny být tvoje svědomí. Stejně si mě nikdy neposlouchal a podívej se, jak to dopadlo.
Za mřížemi se mezitím chystali k provedení rozsudku. Bachař zmizel v chodbě, a když se znovu objevil, nesl jakýsi ušmudlaný balíček. Neschopen slova jsem jen zíral, jak žena opatrně vybalila štíhlý nůž s nablýskaným ostřím dlouhým snad patnáct centimetrů. Jako ve snu jsem sledoval, jak všichni nůž obřadně políbili a ženě na ostří skanulo několik slz. Nakonec se zbraně chopil Neto a přistoupil k mřížím, bachař mu otevřel. A Neto vešel dovnitř. Couval jsem zpátky, až jsem narazil na zeď. Byl jsem stále jako v mrákotách, měl jsem pocit, že nic z toho není skutečné, že se musím každou chvíli probudit, ale když se Neto se zuřivým výkřikem vyřítil proti mně a já se na poslední chvíli stihl vyhnout smrtícímu ostří, pochopil jsem konečně, že se to všechno opravdu děje.
Neto se na mě znovu vrhl, ale já ho chytil za ruce a snažil se udržet si ho, co nejdál od těla. Černochova drtivá síla mě ale během pár vteřin srazila na zem, při pádu mi ostří sjelo po žebrech a dlouhá rána, kterou mi nůž způsobil, pronikavě zabolela. Moje váha však strhla Neta na kolena a než stačil najít ztracenou stabilitu, vrazil jsem do něj a povalil ho na udusanou hlínu. Zaklekl jsem ho svým tělem a snažil se mu vyrazit nůž z ruky. Neto se vztekle bránil, smýkal sebou, ale nakonec nůž přeci jen odletěl daleko od nás. Za mřížemi se ozvaly výkřiky. Neto se na vteřinu zarazil, ale pak mě nakopl kolenem do zad, shodil mě ze sebe a vrhl se po noži. Skočil jsem po něm, chytil ho zezadu za vlasy a snažil se ho stáhnout zpátky. Neto šátral po zbrani. Kdyby jí teď dostal, bylo by po mně. Udeřil jsem jeho hlavou o zem, a znovu, Neto stále zuřivě chňapal do prázdna. Další rána… černochovým tělem zaškubalo a Neto znehybněl. Rychle jsem mu sáhl na krk, ucítil jsem tep a ulevilo se mi, ale ne na dlouho.
Na chodbě propukla vřava. Ozvalo se zachrastění klíče v zámku. Nechal jsem nůž nožem, bleskurychle se otočil a ještě včas stačil uhnout rozlícenému bachaři, který se na mě hnal. Bezhlavě jsem vyrazil vpřed, odstrčil jsem hubeného muže, který se mi postavil do cesty a šílenou rychlostí jsem běžel chodbou. Za sebou jsem slyšel křik a dupot. Narazil jsem do dveří, zběsile zalomcoval klikou… dveře se rozletěly a mě na kratičký okamžik oslepilo ostré světlo. Na nic už jsem nečekal, vyřítil se ven, několika dlouhými skoky překonal malou mýtinku kolem budovy vězení a po hlavě se vrhnul do nejbližšího hustého křoví. Co nejtišeji jsem zajel hlouběji do porostu a přitiskl se k zemi. Ale to už se venku objevili ostatní. Bachař byl brunátný v obličeji a rozhlížel se kolem, hubeňour se bázlivě krčil za ním a vypadalo to, že neví, co má dělat. Bachař rázně vykročil k místu, kde jsem byl ukrytý, když vtom se z neprostupné džungle někde nalevo ode mě ozvalo několik výstřelů. Rozložité bachařovo tělo na chvíli zcepenělo a pak se pozadu zřítilo do trávy. Druhý muž na víc nečekal, uskočil do strany a jako zajíc se hnal mezi stromy na opačnou stranu.
„Za ním!“ zaslechl jsem hluboký hlas, který mi byl velmi povědomý.
Už jsem se chtěl vyplížit na mýtinu, když v tom se ve dveřích objevila ta žena. Když spatřila mrtvého bachaře, zůstala nehybně stát a vyděšeně se rozhlédla kolem. V tu chvíli se zleva ozval praskot větví, někdo se prodíral jejím směrem. Žena to zaslechla také, protože okamžitě otočila hlavu za zvukem a ustrašeně se přikrčila.
Z křovin vyrazil vysoký muž. Srdce mi poskočilo radostí, když jsem v něm poznal Petera, našeho velitele. Už už jsem na něj chtěl zavolat, když jsem si všiml, jak neskutečně vystrašeně se zatvářila ta žena, která Petera také spatřila. Celá se rozklepala a začala pomalu couvat, rukama si přitom kryla obličej, jako by očekávala ránu.
Podíval jsem se znovu na Petera a viděl jsem, že se nepatrně zarazil v chůzi, jako by byl překvapen, že jí tady vidí. Vzápětí ale zrychlil krok.
„Co tady děláš, ty malá děvko?“ vyštěkl na ženu a zastavil se těsně před ní. „Jak se, vy prasata, opovažujete lovit moje muže?“
Ležel jsem v trávě jako přimražený a nevěřícně sledoval Peterův zlobný výraz.
Žena se jakoby scvrkla a jen něco zakňučela.
„To mám za to, že jsem tě nechal naživu. Měl jsem tě odprásknout stejně jako tvýho prašivýho muže a tvoje smradlavý haranty. Stejně nejsi k ničemu, ani v tý posteli nestojíš za nic.“
Žena jen naprázdno polkla, po tváři jí proudem tekly slzy. Nevěřil jsem vlastním uším. Co to do něj vjelo? Co to mele?
„Kde je Keller?“ vyjel na ní znovu.
Žena neovladatelně vzlykala a třásla se po celém těle.
„Kde je Keller?“ zavrčel Peter a surově jí chytil za vlasy. Žena vyjekla bolestí.
„Já… já nevím,“ zasípala konečně.
„Tak já ti osvěžím paměť!“ ušklíbl se Peter.
Pustil ženě vlasy a uhodil jí do tváře takovou silou, že spadla na zem.
„Vstaň!“
Pomalu se posadila a celá se otřásala tichými vzlyky. Peter vytáhl z pouzdra zbraň.
„Ptám se naposledy, kde je Keller?“ zavrčel a namířil ženě na skloněnou hlavu.
„Nevím… utekl… než jste přišli,“ sténala potichu, že jí bylo sotva rozumět.
„Hm, nevím vlastně, proč bych ti měl věřit,“ ucedil Peter. „Bůh ví, co jste s ním udělali. Vy negři jste jako škodná a jako se škodnou se s vámi taky musí zacházet.“
Zatáhl za závěr pistole a posunul tak náboj do komory. Žena se zajíkla. Co to dělá, proboha? Tak dělej něco, rozeřval se hlas v mojí hlavě. Udělej aspoň jednou v životě něco dobrýho! Přece nebudeš přihlížet, jak ten dobytek popraví nevinou ženskou. Tak dělej, sakra!
Jakoby mě ten křik nakopnul. Vyskočil jsem na nohy a vyřítil se z křoví rovnou na mýtinu. Peter se prudce otočil. Zatvářil se nechápavě, ale já mu nedal příležitost k otázkám. Vyrazil jsem mu zbraň z ruky a vší silou mu vrazil koleno do břicha. Peter heknul a s vyraženým dechem se začal svíjet na zemi.
„Dave, co to…?“ zachrčel, ale já ho znovu nakopnul. Hlava nehlava jsem kopal do toho hajzla. Nenáviděl jsem ho, nenáviděl jsem sebe… ona měla pravdu, jsme zrůdy… jen smrt a bolest, nic jiného neznáme… a já jsem nejhorší… chce se mi ze mě zvracet…
Peter skučel bolestí, ale já nepřestával. Byl bych ho snad ukopal k smrti, kdybych za sebou nezaslechl přidušený výkřik. Trhl jsem sebou, jako bych se probudil z nějakého ošklivého snu a otočil jsem se. Ve dveřích stál Neto, potácivě vykročil k nám a v ruce držel nůž, který jsem nechal v cele.
„Neto, ne!!!“ vykřikla znova žena. „On… zachránil mi život,“ dodala ohromeně, jako by tomu sama nemohla uvěřit.
Chvíli bylo ticho, které rušilo jen těžké oddechování zraněného Petera.
„Prosím!“ zasténala žena.
Neto se zastavil těsně přede mnou a vypadalo to, že se rozhoduje, co udělat. Pomalu spustil ruku s nožem k boku. Žena vzdychla úlevou a znovu se rozplakala.
Vtom se ale Netova ruka nečekaně vymrštila dopředu, nůž zasvištěl vzduchem a dlouhá čepel mi zajela až po rukojeť do břicha. Bolestí se mi zatmělo před očima. Podlomily se mi kolena, ale zachytil jsem se za Netovu ruku, která stále svírala nůž. Prsty mi zmáčela teplá, lepkavá krev, která se řinula z rány.
„Cos to udělal?“ slyšel jsem vyděšený ženský šepot. „On byl nevinný!“
Vzhlédl jsem. Netovi nenávistně planoucí oči téměř vylézaly z důlků; byl úplně bez sebe.
„Nevinnej není ani jeden! Všichni jsou stejný! Hnusný vrazi!“
Neto nůž nelítostně vytrhl. Rána se rozevřela a krev se vyvalila ven. Padl jsem na zem vedle Petera, který se strachy neodvažoval ani dýchat. Cítil jsem, jak se mi celým tělem šíří chlad a bolest nabývá na intenzitě. Pevně jsem stiskl víčka. Vnímal jsem už jen slábnoucí hlas, který mi šuměl v hlavě. Dobře jsi udělal, teď se ti bude lépe umírat…
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 33 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
