obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud má dva způsoby jak nás drtit - odmítáním našich přání a jejich plněním."
Henri Fréderic Amiel
obr
obr počet přístupů: 2915289 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39391 příspěvků, 5727 autorů a 389816 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Půlnoc ::

 autor Siggi publikováno: 24.07.2010, 23:08  
Co vše se dá potkat v našich lesích
 

Půlnoc

Motoráček se hnal závratnou rychlostí čtyřiceti pěti kilometrů a bylo to asi na hranici jeho možností, jak svědčilo otřásání zastaralé konstrukce vagónku. Seděl jsem úplně vzadu a vyhlížel známé přírodní útvary Vlhošť a Ronov. Dva kopce tak charakteristické pro krajinu, do které jsem jel trávit víkend. Páteční slunce již pomalu ukončovalo den a rudě plálo nad jihozápadním obzorem. Podzimem oholené stromy propouštěly jeho poslední paprsky skrz své prázdné koruny rovnou do mých očí. Posunul jsem si klobouk více do čela a zadíval se dál do vlaku. Několik drsných skautíků jelo někam do vyhřáté chaty. Tvářili se důležitě pod klackem s vlaječkou a jeden z nich něco nabádavě říkal drobotině, co seděla okolo nich. Občas se při tom podívali mým směrem. Zatvářil jsem se řádně krvelačně, aby měli radost a splnil jsem jejich představu trampa, jakožto poslední obdoby loupeživého rytíře živícího se unesenými dětmi. Pod koly motoráčku zadrnčel přejezd a pak výhybka. Vyhlédl jsem oknem. Blíževedelská mičuda, jak se říkalo zdejšímu vodojemu, dominovala výhledu a já se jal vystupovat. Sáhl jsem po usárně a postavil se ke dveřím.
Štěrk, kterým je posypané nástupiště na místním nádražíčku, mi zavrzal pod podrážkami kanad. Rozhlédl jsem se. Byl jsem sám. Nikdo jiný tu nevystoupil, pokud nebudu brát v potaz těch několik vesničanů, kteří dorazili z práce a mířili domů. Zamířil jsem do vsi. Minul jsem pohostinství u Nechuťáka, jak se v trampské hantýrce přezívalo jedné místní restauraci dle jejího hostinského, který trampy neměl v lásce a dával to jasně najevo. Dnes již toto zařízení patří někomu jinému, ale název zůstal. Postupující večer přidal do kroku a já také. Za světla na camp nedorazím a tak jsem přeci jen zabočil k druhé místní hospůdce, která sloužila jako křižovatka trampských cest.
Vlídná paní výčepní postavila sklenici s pivem na stůl a zeptala se, jestli nechci něco k jídlu.
„Máme výbornou gulášovku,“ usmála se krásně. Přikývl jsem. Ve chvíli, kdy mi přinesla voňavý talíř, se otevřely dveře a do lokálu vstoupily čtyři postavy, které jsem tak rád viděl. Ani ne tak pro jejich tváře, jelikož jsem znal jen jednu, ale pro to, co měly na sobě. Roztodivné oblečení doplněné kousky vojenské výstroje z majetku ČSLA, jako jehličková bunda, tady pásek, felina a podobně. Batohy přistály vedle mé usárny a zadky příchozích na židlích u mého stolu.
„Ahoj Jimmy,“ zahlaholil obličej, který jsem znal. Zamumlal jsem s plnou pusou na odpověď. Podali jsme si všichni ruce. Několik jmen se prohnalo mýma ušima. Pak přišla na řadu ta holka.
„Ahoj, já jsem Půlnoc.“
„Jimmy. Půlnoc? Tak se jmenovala kočka v jednom filmu.“
„Možná. Nevím.“ Tím její konverzace skončila. Působila chladně a přitom vyzývavě. Něčím mne zaujala. Když mi podala ruku, ucítil jsem něco. Něco, co nedokážu definovat. Něco blízkého a přitom tak strašně vzdáleného. Něco, co je zasunutého hluboko v nevědomí.
Dojedl jsem polévku a zapálil si dýmku.
„Kam razíte, Seržante?“ zeptal jsem se toho jediného, co jsem znal.
„Asi na Baču. Je už docela chladno a v noci bude zima. A ty?“ Pokrčil jsem rameny a pořád po očku sledoval Půlnoc. Myšlenky se mi toulaly a já je nutil k poslušnosti. Pořád jsem se snažil zjistit, co mne na ní tak upoutalo.
„Tak pojď s námi. Vejdem se tam.“
„Možná, ale nevím. Uvidím.“ Půlnoc se potutelně ušklíbla. Její oči se stočily na mne.
„Co na mne koukáš? Líbím se ti?“ Osten jízlivosti zazněl nepatrně v jejím hlase. Postřehl jsem ho.
„Něco, nebo někoho mi připomínáš.“ Znovu se ušklíbla a s hraným údivem zavrtěla hlavou.
„Vážně? To si nemůžeš najít originálnější způsob jak mě sbalit?“ Našpulila rty a upřeně se mi zadívala do očí. Její pohled jsem opětoval s ironickým dovětkem:
„Až tě budu chtít sbalit, tak ti dám vědět. Zatím to nemám v plánu, a asi ani mít nebudu.“ Potáhl jsem z dýmky a zahalil se do oblaku kouře. Ve vzduchu visel spor. Ta holka mi začala být nepříjemná.
„Tak sorry, no,“ řekla po chvíli. Zub a Joe, jak si říkali ti dva další, mlčeli, jen se pokradmu dívali na ní a na mne. Asi do ní byli zabouchnutí až po uši. Nedivil jsem se jim. Byla hezká. Možná už vím, proč měla tak poetické a krásné jméno. Vypadala tak. Vlasy, zvlněné jako říční peřej, měly barvu hluboké noci. Žádné barvené. Poctivá havranová čerň s nádechem do modra. Jako Indiánka. Její bledý obličej připomínal Měsíc v úplňku a oči… ty byly jako hvězdy. Jasné s tvarem mandle. Obě blankytně modré. Nebyla to zase nějaká přehnaná fiflena. Nehty, ač docela krátké, měla sice pěstěné, ale nelakované. Ani prstýnky na svých štíhlých prstech nenosila. Ty prsty připomínaly hádky, ovíjející se okolo kořisti. Jo, tak nějak celá působila. Byla štíhlá a pružná, jako ty prsty.
„Půlnoc, to je ten Jimmy, jak jsem ti o něm vyprávěl,“ snažil se Seržant zachránit situaci. Dívka se kouzelně usmála a v jejích plných rtech se objevily dokonalé zuby. Až mne zamrazilo z jejich tvaru.
„A ty jsi ten Jimmy s měkkým, nebo tvrdým? To abych věděla, až mi řekneš, že mne budeš balit.“ Opět jsem potáhl z dýmky.
„Pokud mluvíš o písmenku na konci, tak s tvrdým. A zbytek tě nemusí zajímat.“ Cítil jsem, jak mne dostává do rozpaků. Vstal jsem.
„Půjdu Seržo. Možná se zítra stavím, jestli tam budete, ale spát budu někde jinde. Mám rád volné nebe nad hlavou. Na Bače bude dneska trochu těsno. Ahoj.“ Vstal jsem a zamířil k usárně.
„Jimmy?“ ozval se dívčí hlas. Otočil jsem se.
„Co chceš?“ Sklopila oči.
„Já tě nechtěla urazit. Omlouvám se. Opravdu nepůjdeš s námi? Slibuju, že už nebudu rejpat.“ Zavrtěl jsem hlavou.
„Ne. Jdu spát někam jinam. Možná budu na Náhodě.“ Zaplatil jsem útratu a zamířil do chladné noci. Oči si pomalu zvykaly na tmu a nad hlavou se mi rozsvěcely hvězdy. Mezi tím jsem minul poslední domek vesnice, a dál už byla jen volná zem s obzorem. Měsíc, téměř v úplňku zaléval stříbrem lesy a propůjčoval jim nádech mystična. Šlo se příjemně. Studený listopadový vzduch voněl sněhem, i když ještě nebyl. Dech Královny Zimy.
Poměrně brzy mne pohltilo přítmí borovic. Vstoupil jsem do posvátného chrámu Přírody. Matka Země okolo mne rozprostřela svou zelenou náruč. Kráčel jsem po jizvách v její tváři, způsobených dřevaři a ve vzpomínkách se vracel tak o dvacet let, kdy nás tudy chodily desítky. Na každém campu plál oheň, u kterého se setkávaly toulavé duše, jako jsem já. Vyprávěly se příběhy a rodily se legendy o lidech a bytostech. Jednou z těch legend jsem i já. Jen dnes si je už moc lidí neříká, ale čas od času na ně jeden narazí. Cesta mne zavedla na místo, kde vždy smeknu. Stával tady srub. Říkalo se mu Diagonála, nebo také Káča. Byl krásný. Jenže někomu vadil a tak ho vypálil. Dnes tu není nic, jen žárem rozpukaná skála. A vzpomínky. Vzpomínky tuláků po hvězdách. Povzdechl jsem si a rozsvítil baterku. Je to sice proti mým zvyklostem, ale sem světlo Měsíce nedoléhalo a proto tu byla opravdu tma. Posvítil jsem si na starou pěšinu pozvolna zarůstající borůvčím a mladými borovičkami. Vykročil jsem. Už to nebylo daleko. Musel jsem jen obejít tu poraněnou skálu táhnoucí se po celém hřebeni.
Na Náhodě nikdo nebyl. Byla to škoda, ale byl jsem docela rád. Mohl jsem se cítit, tak jak jsem chtěl. Jako třeba Indián, nebo trapper na lovecké výpravě, posel pradávných mágů či jenom poutník hledající cestu k bohům a sám sebe. Oheň vesele zapraskal a do svého blízkého okolí vyslal teplo. Než zalehnu, čaj přijde k duhu. Můj pohled sklouzl k Jezevci, což byl camp na protějším kopci. Vždy sloužil jako maják v rozbouřeném moři, který ukazuje cestu. Oheň z něho byl vidět po celém údolí od Hvězdy až téměř po Key Way. Dnes ne. Nikdo tam už nechodí.
Cosi mne probudilo. Pocit. Něco jako varování. Neotevřel jsem hned oči. Sluchem jsem ohmatával okolí a číhal na každý zvuk, který sem nepatřil. Nic se nedělo. Pomalu jsem rozlepil víčka. Byla ještě tma, jen na východě již světlal obzor. Sem tam některý z ptáků ladil hrdlo k rannímu koncertu, ale jinak byl klid. Tak co mě to probudilo? Sen? Ne. Nic strašlivého se mi nezdálo. Tak co to bylo? Pocit? Asi. Jenže ten pocit je tu stále. Pocit. Jasně. Ten samý jako když mi Půlnoc podala ruku. Pokradmu jsem se rozhlížel. Nic. Ani náznak ničeho zvláštního, ale přesto jsem to cítil. Něco tu bylo. Půlnoc? Co by tu hledala? A že by na ni moje instinkty takhle zareagovaly? Byla to jen holka. Cizí, poněkud protivná, ale když jí člověk dal najevo, že to přehnala, dokázala stáhnout ocas. Rozepnul jsem spacák a vklouzl do bot. Zima se mi zakousla do těla ledovými zuby. Mrzlo. Stále jsem se rozhlížel, zatímco ruce šněrovaly tkaničky. Pak jsem sáhl po bajonetu. Chladná ocel se zaleskla v přísvitu svítání. U skály jsem náhle zaznamenal pohyb. Jen jako by se tam mihl stín. Jiný by to považoval za přelud, nebo by si toho ani nevšiml, ale já věděl, že tam něco je. Něco. Vyrazil jsem. Ve spacáku bylo teplo, tak jsem neměl nohy ztuhlé zimou. Stejně jsem nic nezastihl. Oči prorážely tmu již naleptanou svítáním. Nikde nic, nikde nikdo. Že by se mi to přeci jen zdálo?
Ranní slunce mne zastihlo již v plné práci. Tahal jsem z lesa dřevo, jelikož na campu nebyla ani tříska. Neklátil jsem žádné soušky. Ty ať tu stojí na zimu. Klacků je po zemi dost. Hlad se ozval v příhodnou dobu. Rozdělal jsem tedy oheň a jal se vařit čaj a smažit slaninu a cibulku. Některá boží hovádka by do toho jistě ještě dala vejce, leč já nejsem sebevrah. Jídlo po chvíli zavonělo a já začal uspokojovat jeden z nejnižších pudů. Po jídle jsem si zabalil. Přemýšlel jsem, co budu dělat. Určitě půjdu navštívit Seržanta a jeho kamarády na Baču. Vylezl jsem na skálu nad campem a rozhlížel se po krajině. Pořád jsem musel myslet na to, co se stalo nad ránem. A stalo se vůbec něco? Seběhl jsem se podívat na ono místo, kde jsem zahlédl ten stín. Nic. Nikde žádná stopa. Pokud tu něco bylo, tak to bylo leda astrálního původu. No, tady by to nebylo nic zvláštního. Uvidíme. Možná to byl opravdu jen můj pocit.
Slezl jsem ze skály a vzal si věci. Ještě jsem se jednou rozhlédl po campu, ale nic zvláštního nenašel. Vyrazil jsem. Na Baču to byl kousek. Jestli tam ještě spí, tak je vytahám ze spacáků. Vylezl jsem na pěšinu, vinoucí se nad skalním převisem, pod kterým jsem dnes spal a zamířil k bývalé Diagonále. Pěšina mne dovedla ke skalní průrvě. Nádherné místo. Úzká skalní rozsedlina je tak akorát pro jednoho člověka. O drsné pískovcové stěny mám trochu odřenou i pažbu revolveru, který občas nosím. Proto mi také někteří lidé dali krásné jméno: Černý pistolník. Musel jsem se usmát. Tak se rodí legendy. Prolezl jsem štěrbinou a odbočil z cesty mezi stromy. Po chvíli byl sroubek na dohled. Z komínku se kouř nevalil a celkově tu bylo ticho. Ptáci nezpívali. No, ani jsem se jim nedivil. Už od Očkovy smrti to tu bylo takové divné. Pak se tu oběsil další kamarád a to byl konec. Lidé se tomuhle místu začali vyhýbat. Vešel jsem opatrně do boudy. Na palandě bylo několik postav zabalených do spacáků. Mohutné oddychování svědčilo o hluboké noci, kterou zažívaly. Ušklíbl jsem se, když jsem si všiml, že jeden spacák je prázdný. Odložil jsem usárnu a vyšel ven. Rozhlédl jsem se. Nikde nikdo. Zašel jsem za srub a šel ke stromu, kde si Soptík vzal život. Byly tu čerstvé stopy v listí a vedly nahoru. Vyrazil jsem po nich. Vedly na starou cestu, kde se mi ztratily. Vracel jsem se po ní směrem k Bače.
„Ahoj,“ ozvalo se kousek ode mne. Půlnoc. Seděla na skále. Ani jsem si jí nevšiml. „Co hledáš na té zemi?“
„Proč myslíš, že na ní něco hledám?“ Dívka seskočila z kamene a zvonivě se zasmála.
„No, že máš hlavu skoro na zemi a dost bedlivě si ji prohlížíš. Tu zemi. Hledáš stopy?“ Překvapila mne. Ani ne tím kde byla, ale co mi řekla. Podcenil jsem ji.
„Dole se ještě spí. Ale tys koukám ranní ptáče. To nějak nesedí k tvému jménu.“ Ušklíbla se, ale pak řekla:
„Já se byla podívat na úsvit. Miluju tyhle části dne. Úsvit a soumrak. Ráda se dívám, jak se mění barvy a jak noc nebo den přebírají vládu.“ Poetka, ne Půlnoc.
„Jdeš dolů? Já ještě ne. Neznám to tu, tak se chci tady trochu porozhlédnout. Hvězdy, co měla místo očí, se na mne zahleděly s nevyslovenou otázkou.
„A co tady chceš vidět?“
„To tu není nic zajímavého?“ podivila se. Sedl jsem si na kámen a podíval se na ni. Byla fakt pěkná. Moc pěkná.
„Zajímavých věcí je tady dost. Ale jak pro koho. Jsou lidé, co jim to nic neřekne. Já miluji staré legendy. Příběhy plné magie a podivných zjevení. To ale většinu lidí nezajímá a vysmívají se tomu. Často ke své škodě.“ Otazníky v jejích očích se zvětšily.
„Já bych třeba tady na tom srubu sám už nespal. Má to tady dost pohnutou historii, která se mne svým způsobem dotýká,“ pokračoval jsem. Pomalu přikývla.
„Už jsem něco slyšela a viděla ten pomníček u toho stromu. Kde je Galatka?“ zeptala se najednou.
„Tamhle,“ a rukou naznačil směr. „Proč?“
„Seržant tam chtěl dnes spát, ale kluci chtějí zůstat tady.“ Nastavil jsem tvář slunci.
„A ty?“
„Já? Není to jedno? Nikdy jsem tam nebyla.“
„No, jestli tam Seržant chce jít, tak tam večer možná půjdu také.“ Pousmála se a jazykem si olízla zuby, až mě zamrazilo.
„Tak proto ses ptal, jestli tam budu také? Přeci jen mě chceš sbalit?“ Seskočil jsem na zem.
„Tak aby bylo mezi námi jasno. Jsi moc hezká…“
„Já vím,“ skočila mi do nedořečené věty.
„A to je možná kámen úrazu. Takovým jako seš ty, se já vyhýbám. Nevím, ke komu z těch tří dole patříš, a je mi to docela jedno. Ale asi si s tebou docela užije. Možná už vím, koho mi připomínáš. Přesně těmihle řečmi. A je to někdo, koho bych už potkat nechtěl. Takže se tu měj krásně, milá Půlnoc a já jdu zase o dům dál.“ Už jsem chtěl seběhnout dolů na srub, když promluvila:
„Já si všimla, že tě štvu. Jsem prostě taková. Dobírám si některé lidi a asi to i občas přeháním. A je mi docela líto, že ti připomínám někoho, koho nemáš rád. Jenže já jsem já a ne tamta. Prostě si dělám legraci. Nevím, proč jsi tak nedůtklivej. Možná jsi prostě zaujatej proti hezkejm holkám. Vím, že jsem hezká. No a? Denně mi to opakuje spousta ubožáků a myslí si, že hned lehnu na záda a roztáhnu nohy. Na to zase nejsem stavěná já. Nemyslíš, že holky, které vypadají jako ty z časopisů, to mají o dost těžší? Pokus se o nás přemýšlet i jinak. Kdybych byla nějaká namyšlená fiflenka, tak asi nebudu tady, že ano?“ Zůstal jsem, stát. Možná měla pravdu a já byl už od začátku trochu naježený. Najednou jsem nevěděl co říct. Vyrazila mi zbraně z rukou. „Asi jsem neměla říkat nic o tom balení. Mír?“ řekla již o poznání tišeji a natáhla ke mně ruku. Mohl jsem se zachovat jako idiot, nebo gentleman. Já si vybral tu druhou možnost a ruku jí podal. Když se naše dlaně dotkly, opět jsem ucítil ten pocit. To cosi. Chtěl jsem ji pustit, ale nedovolila to.
„Ukážeš mi Galatku?“
„Dobře, ale teď pojď dolů. Kluci už budou asi vzhůru a mají o tebe strach. Počkám, až se vybatolíte a můžeme tam jít.“ Pokrčila rameny a rezignovaně mne následovala k Bače.
„Půlnoc,“ otočil jsem se náhle k ní, „když jsi ráno koukala na svítání, nešla jsi náhodou k Náhodě?“ Překvapeně se na mne podívala a zavrtěla hlavou.
„Ani nevím, kde to je, Jimmy. Proč se ptáš?“ Mávl jsem rukou.
„Ale to je jedno. Není to důležité. Měl jsem dojem, že tam dnes ráno někdo byl.“
Došli jsme na boudu. Seržant seděl u ohýnku a vařil si čaj.
„Ahoj,“ houkl jsem. Trampík zvedl hlavu od ešusu.
„Já si říkal, že to bude tvoje úeska. V kolik jsi přišel?“ Pokrčil jsem rameny a sedl si k ohni.
„Jimmy, pomoz mi ty dva přesvědčit, aby sme šli na Galatheu. Zub chce jít na Skalku do hospody a Joe je takovej nerozhodnej.“ Našpulil jsem rty a podíval se na boudu.
„No, na Skalku je to kousek. A točej tam pivo. A to je asi důvod, proč sem jel. To ještě chrápou?“ Seržant přikývl. Sáhl jsem do mošny na opasku pro kousek lovečáku. Pak jsem se podíval na Půlnoc. Pořád stála u skály.
„Ty nepůjdeš k ohni?“ Pomalu tedy sešla a usedla na lavičku. Dole pod kopcem sluníčko rozpouštělo poslední zbytky mlhy.
„Třeba to byl Wendol.“ Já i Seržant jsme se na ni udiveně podívali.
„Co to meleš? Jakej Wendol?“ Její oči se upíraly na těch několik bílých cárů, co se dole ještě držely.
„No to, co tě strašilo, Jimmy.“ Došlo mi, o čem mluví. Pousmál jsem se.
„Jo, také jsem viděl Třináctého válečníka. Jenže Wendol, by mě asi roztrhal zaživa. Tak ten to nebyl. Asi se mi jen něco zdálo, Půlnoc.“ Seržant na teď udiveně koukal na nás oba a myslel si něco o magorech. Zvedl jsem se a šel do srubu. Vstoupil jsem do dveří a zařval:
„Budíček!!! Vstávat vy lenoši!!! Jedu, jedu, jedu!!! Vandr není kojná!!! Na hlavu se mi sypal písek, jak se bouda otřásla. Spacáky se zavlnily a jeden se dokonce rychle vztyčil.
„Jau! Kurva!“
„Co je? Kousla tě?“ Joe si držel čelo a rozespale na mě zíral.
„Co? Kdo? Kdo mě měl kousnout?“
„No, ta kurva. Před chvíli jsi to říkal. Dělejte prdelky. Za chvíli je oběd a u Hrochů otvíraj.“ To už zareagoval i ten druhý spacák.
„Ty tam jdeš taky?“ zahuhlal na mě.
„Ne, já jsem na vandru. Nejdu.“ Zub vystrčil hlavu na světlo a zívnutím rozevřel hubu jako by chtěl spolknout celé Roverky.
„Tak to tam půjdeme s Půlnocí sami. Seržant nechce.“
„No, Půlnoc taky ne. Ať si jde každý, kam chce. Já jdu hlouběji do lesů, ty můžeš zase do hospody. Maj tam docela dobrý pivo.“ Vyšel jsem z boudy a zamířil zase k ohni. Tentokrát jsem si nesl i usárnu. Po chvíli se ze srubu vyhrabali i ti dva ospalci. Když se posadili k ohni, Zub promluvil:
„Vy fakt nejdete do Skalky?“ Seržant i já jsme zavrtěli hlavou. Joe pokrčil rameny a oči všech se stočily na Půlnoc.
„No, co na mě koukáte?“ Zub se k ní naklonil a řekl:
„Vyjela jsi se mnou a s Joem. Tak netrhej partu a pojď.“ Blankyt jejích očí hledal pomoc u mě.
„Tak jí nenuť, když nechce, ne? U Hrochů už stejně nebudou fungovat. Je to tam jen na léto, a to už teď v listopadu asi nebude. Jediné co tam jede, je ta druhá hospoda. Tam se sice dá sedět, ale jak jsem řekl: Já jsem na vandru.“ Před očima mi vyvstala vzpomínka na jeden dávný vandr na Mezní louce. Na camp Aspirin také přišli nějací kamarádi. Tři páry. Jeden pár a obě holky se rozhodly jít se mnou do Jetřichovic. Oba pánové chtěli do hospody. Nakonec to dopadlo tak, že ti dva šli a v noci opilí jak zákon káže, udělali žárlivou scénu, při které mne jeden chtěl hodit ze skály. Cítil jsem ve vzduchu podobný problém. Zub si Půlnoc nárokoval. Ostražitě jsem se na něj díval a čekal, kdy začne. Netrvalo to zas tak dlouho.
„Přijelas s námi, tak pojď s námi, ne?“
„Ale já nechci do hospody. Pochop to. Já sem nejela pro to, abych seděla v hospodě. To jsem mohla i v Praze.“ Seržant mezi tím uklízel ohniště. Chystal se k odchodu.
„Chvíli tam posedíme a pak půjdem na jeden převis. Je to kousek od Skalky.“ Zub byl neodbytný.
„Tu tvou chvíli známe. Dáš si jen dvě piva. První a poslední. Ty mezi tím se nepočítají. To poslední bývá se zavíračkou.“ Ušklíbl jsem se. Sakra, jak mi Prcka připomínal. A to nejen vizáží.
„Jdu si zabalit,“ řekla Půlnoc rezolutně a vstala. Tehdy se stala věc, která změnila vývoj událostí. Zub vzal Půlnoc za předloktí a škubl s ní.
„Jdeš s námi!“ Já jsem ale idiot. Že se do toho vůbec míchám, ale nemůžu jinak.
„Tak to už by stačilo, nemyslíš?!“ houkl jsem na něj. „Pusť tu holku. Takhle se k ní chovat nebudeš!“ Nezvyšoval jsem hlas. Mluvil jsem docela tiše. V mém hlase asi zaznělo něco, co ho varovalo, jelikož Půlnoc pustil. Stál jsem od něj tak akorát. Kdyby mě chtěl praštit, musel by vstát a udělat krok. Ve vzduchu visel průšvih, ale couvnout se už nedalo. Ani jsem nechtěl.
„Ty si jdi do hospody, když po tom tak toužíš a vožer si tam držku, když to k životu potřebuješ, ale nenuť nikoho, aby tam chodil s tebou. Je to svobodná věc každého.“
„Seš ňákej chytrej, poslouchej! Co se do toho vůbec sereš? Je to snad tvoje holka?! Není!“ Vstal a udělal krok ke mně.
„No?“ protáhl jsem a chystal se ke rvačce. Byl o hlavu menší. Bylo vidět, že by mě rád praštil.
„Zube, nech toho,“ křikla Půlnoc. Ruka mu sjela k noži, ale to už měl špičku mého bodla pod bradou.
„Ani to nezkoušej!“zasyčel jsem a odstrčil ho. Zavrávoral a málem upadl. Chvíli si mě nenávistně měřil a pak prskl:
„Tak si tě omotala kolem prstu?“
„Ne. Jsou věci, které mě učila moje vlastní máma. Ta tvoje na to u tebe asi zapomněla. Vypadni do tý hospody, ať tě raději nevidím.“ Zastrčil jsem čepel bajonetu do pouzdra a usárnu si hodil na záda. Můj pohled sklouzl na Joea.
„Co ty?“ Ten mladý blonďáček byl evidentně ve vleku poněkud staršího a svéráznějšího Zuba. Pokrčil rameny.
„Já jdu se Zubem.“
„Tvůj boj.“ Půlnoc vyšla ze srubu s batohem na zádech a zamířila k nám.
„Poslední slovo?“ zeptal se jí Zub.
„Poslední a po tom cos předvedl, tak na hodně dlouho!“ štěkla nazlobeně.
„No jo, tak se omlouvám. Kde vás pak najdeme? Budete na tý Galatě?“
„Vožralej tam ani nechoď!“ štěkla znovu. Zub se na ní nešťastně podíval a pak řekl:
„Já se nevožeru. Slibuju.“ Pohrdavě se na něj podívala.
„To určitě. To bych tě nesměla znát. Pojďte kluci, jdem.“ Vyrazila na cestu a já se Seržantem za ní. Z toho co se stalo, jsem neměl dobrý pocit. Nemám ho nikdy, když jsem svědkem zbytečného konfliktu, nedejbože když se do něho nějak zapletu.
Šli jsme směrem ke skalní průrvě. Půlnoc byla těsně za mnou a já slyšel, jak šeptem nadává. Raději jsem jí nechal. Tohle byla její věc. Nechtěl jsem rozbíjet něčí vztahy. Ostatně, mě je dost přes třicet a jí? Jestli je jí dvacet, tak je to moc. No, nenašla si dobrého chlapa, jestli potřebuje pivo ve velké míře k náplni života, ale asi věděla, proč si hledala zrovna takového. Nebo třeba začal chlastat kvůli ní. Kdo ví.
Cesta příjemně ubíhala v živém hovoru. Půlnoc se uklidnila a neustále se nás obou na něco ptala. Ukazovali jsme jí místa spjaté s historií Roverek a trampingu v tomhle kraji. Zastavil jsem se u tváře indiána vytesané do jednoho kamene. Ukázal jsem na ni.
„Tady byl camp Silver. Až tohle za tisíc let najde nějaký archeolog, tak bude vytvářet teorie o podivném a tajemném národě trampů se svéráznou kulturou.“ Seržant se uculil a ukázal do skal.
„Tam je osada Key Way. Jedna z nejstarších osad tady.“ Půlnoc na něj upřela své kousky nebe a zažadonila:
„Jdem tam?“ Přikývli jsme a vykročili do svahu. Písek a jehličí nám trochu ujížděly pod nohami, ale nakonec jsme se tam vydrápali.
„Tady je to pěkný,“ vydechla Půlnoc překvapením, když stanula na campu. Musel jsem se usmát. Byla rozporuplná. Chvíli byla jako malá holčička, jindy jako úskočná šelma. No, raději si ji budu držet dál od těla. Podívala se na mě.
„Nezůstanem tady?“ Zavrtěl jsem hlavou.
„Galathea je takové duchovní centrum. Hrad. Tam je i tlachoviště. Pojďte, ať někam dojdem.“ Seběhl jsem z kopce dolů na cestu a čekal na ty dva.
Cesta do Vlhošťského sedla vede takovým skalním korytem. Je to úžasný útvar, jenže je umělý. Kdysi dávno tady vedla formanská cesta. Koleje od kol těžkých vozů jsou patrné doposud. Vzpomínal jsem, jak jsme tady dělali přepady na kamarády, nebo při manévrech tuto rozsedlinu udatně bránili proti seveřanským hordám. Stručně jsem zasvětil Půlnoc do dob, kdy trampíci rekonstruovali občanskou válku ze Spojených států.
„A tys byl jižan?“ zeptala se Půlnoc s úsměvem. Mé oči jí sklouzly opět na zuby a znovu mne zamrazilo.
„Byl? On je jím pořád. Zarytě setrvává na starých věcech a zásadách. Je jak vykopávka trampského dávnověku,“ zasmál se Seržant.
„Jo jo,“ odpověděl jsem a raději odtrhl oči od jejích úst. Půlnoc si toho ale všimla. Opět se uculila. Ukázal jsem na jedno místo.
„Tam je amfiteátr. Přírodní divadlo. My teď půjdeme tamhle. A připrav se na kopec.“
Stanuli jsme na Galathee. Půlnoc se rozhlížela. Bylo vidět, že se jí tu líbí. Sedla si na lavičku, zatím co já se Seržantem připravovali dřevo na večer, který se blížil.
Sluneční vůz se skláněl k obzoru, když jsme skončili. Seržant se uvelebil u ohně. Přemýšlel jsem, jestli tady mám spát. Během večera, se vrátí Zub s Joem a podle všeho budou opilí. Alkohol odbourává zábrany a posiluje sebevědomí. Neměl jsem chuť se tady s někým prát jen proto, že se mu v jeho chorém mozku vylíhla stupidní myšlenka. Zvedl jsem se.
„Jimmy, ty někam jdeš?“ Půlnoc na mne opět, jako už dnes mnohokrát upřela své krásné oči.
„Možná.“
„A můžu jít s tebou?“
„A jak to chceš vysvětlovat Zubovi, až se vrátí ožralej, jak zákon káže? Co myslíš, že si bude myslet, když si to myslel už střízlivej?“ povzdechl jsem si.
„Dnes je úplněk. Odkud je tady nejlépe vidět? Miluju Měsíc.“
„Možná z Jezevce. Je to tady kousek, ale není tam za tmy dobrá cesta bez baterky.“ Zvedla se.
„Zaveď mě tam a já ti slibuju, že to je už dnes všechno. Už tě nebudu obtěžovat.“
„Tak jdem.“ Zamířil jsem na cestu. Za sebou jsem slyšel její lehký krok. Nemluvila. Asi jsem jí docela zklamal. Měl jsem opět rozporuplné pocity. Na jednu stranu, bych byl rád, kdyby zmizela a já ji už nikdy neviděl, jelikož tenhle typ holek s sebou nese jen potíže, za které to nakonec nestojí, na druhou stranu mne něčím vábila a přitahovala. Byla jako klíč k něčemu tajemnému.
Stanuli jsme na Jezevci. Bylo tady krásně. Široký výhled do kraje, kde soumrak již zaháněl poslední zbytky dne. Na obloze byly vidět hvězdy, ale hlavně Měsíční tvář zalévala vrcholky stromů sinavým svitem.
„Je magická noc, Jimmy,“ zašeptala. „Až přijde ta, po které se jmenuji, budou se dít zvláštní věci.“ Otočil jsem se na ni.
„Jo, to asi budou. Měsíc je dnes rudě zabarvený, a jeho tvář připomíná smrt. Možná i proto bych měl odejít. Zub nemá k noži daleko a já nejsem z těch, co by nastavovali druhou tvář. To není nic pro mne.“
„Bojíš se ho, Jimmy?“ Opět jsem si povzdechl.
„Půlnoc, když na mě vytáhne nůž, tak já nebudu čekat, až mě bodne. Budu mít dvě možnosti. Buď utéct, nebo bojovat. Já bych volil tu druhou možnost, ale ta by mohla mít pro něj fatální následky. Dělám historický šerm a s chladnými zbraněmi docela zacházet umím. Jenže on mi zase nestojí za to, abych si šel sednout na pár let do chládku. Každý soudce by mi řekl, že jsem měl možnost se tomuhle konfliktu vyhnout, zvláště když jsem věděl, že je vysoká pravděpodobnost, že nastane. Odsoudili by mě, jelikož náš humanistický zákon bude na jeho straně. Počítám, že o půlnoci jsou tady. V deset je vyhodí a dvě hodiny se sem budou potácet. Víš, Půlnoc, on mi někoho hrozně připomíná. Už jsem se s takovým člověkem setkal. Nakonec jsem se s tou jeho holkou dal dohromady. To byla fatální chyba. Nic dobrého to nepřineslo. Alespoň ne mě.“ Přistoupila ke mně.
„Je tu krásně. Jimmy, zkus mi trochu věřit. Já tu nejsem, abych ti ublížila, nebo tě přivedla do potíží.“ Pak se usmála. „Teď je přesně ta chvíle, kdy by ses mě mohl pokusit sbalit.“ Sakra, kam jsem to zase vlezl!
„Kdyby mi bylo o patnáct míň, tak bych do toho asi i šel. Co by teď ale mladá holka jako ty dělala s takovým kořenem, jako jsem já? Chvíli by ses bavila a pak? Škoda mluvit. Půjdu. Nezlob se. Rád jsem tě poznal, ale nechci se znovu zklamat. Ty jsi člověk, kterého bych asi dokázal milovat. Možná.“ Zvedl jsem se.
„Jimmy, počkej. Nechoď ještě pryč. Aspoň chvíli tu ještě buď se mnou.“ Nemohl jsem. Její přítomnost byla pro mne nebezpečná. Ne kvůli tomu jejímu trumberovi, ale pro ni samotnou.
„Nezlob se, ale bude to tak lepší. A ty si najdi jiného kluka, než je Zub.“
„Škoda. Neboj, ještě se uvidíme. Brzy.“ Zvedla se a zamířila zpátky na Galatheu. Já tam už nešel. Vzal jsem usárnu a sešel dolů z kopce. Půjdu asi na Náhodu. Sakra, potkat takovouhle holku o pár let dřív. Asi tak o deset. A co by se změnilo? Nic. Dříve nebo později, by šla za lepším. Romantika úplňkových nocí by z ní po chvíli vyprchala a pak by byl konec. Přidal jsem do kroku. Byla opravdu magická noc a já nechtěl zůstávat v otevřené krajině. Ve stínu stromů je bezpečněji. Vrátil jsem se na Náhodu a rozdělal oheň. Měl jsem hlad a na večeři jsem se již těšil. Podíval jsem se na hodinky. Bylo okolo deváté, akorát čas na jídlo. Dřeva jsem měl dost, tak jsem se pustil do práce. Aspoň jsem nemyslel na Půlnoc.
Vytřel jsem kouskem chleba pánvičku a spokojeně se zadíval do ohně. Bylo mi fajn. Zapálil jsem si dýmku a šel se usadit na skálu nad campem. Byl tam větší výhled. Měsíc stál na obloze a jeho svit stříbřil vše, čeho se dotkl. Cítil jsem spokojenost, ale také volání. Volání úplňkové noci. Volání vlčí krve. Kdysi jsem na vandru potkal holku, která při takové noci doslova šílela. Když jsme se ji pokoušeli zkrotit, kamarádovi málem ukousla kus ruky. Pak někam zmizela do lesa a vrátila se až ráno. Na nic si nepamatovala. Jen měla pusu od krve. Ten, co ho pokousala, byl v Děčíně na pohotovosti, tak ho zalátali a do rána pak seděl s námi u ohně a vzpamatovával se ze šoku. Petry se pak bál. Když se vrátila, nedokázala své chování vysvětlit. Já jsem tušil, co byla zač. Všichni ji odsoudili jako pomatenou krávu, ale já ne. Byla lykantrop. Vlkodlak, česky řečeno. Zajímala mě a to dost. Vždy mě přitahovala různá zjevení a podivné bytosti. Vždy jsem miloval záhrobí a staré pověsti. Tak jsem se s Vlčicí, jak Petře říkali, spřátelil. Jak to později dopadlo je jedno, ale i já poznal, jaké to je, když kousla. Sice ne tak drasticky jako onen kamarád, ale i tak ochutnala mou krev. A tehdy se to stalo. Naštěstí to nebylo v době úplňku a ona nešílela. Jen jsme si hráli a já jí moc dráždil a provokoval. Má to ale něco do sebe. Cítím se v lese jako doma a zlepšilo mi to některé fyzické vlastnosti. Zase je fakt, že když je takováto noc a dojde ke konfliktu, bývá zle. Proto jsem raději odešel. Zub by něco zkusil a nedopadlo by to dobře.
Dokouřil jsem dýmku a sešel dolů k ohni. Přiložil jsem pár klacků. Plameny opět vyskočily a hned bylo útulněji. Psi na Hvězdě spustili svůj koncert. Zpozorněl jsem. Vyli všichni a byl v tom strach. Jako by ucítili něco, čeho se bojí. Pradávnou hrůzu. Lehce mě zamrazilo. Něco tu je. Už zase. Čas od času se tu cosi objevuje. Ne jen tady. I ve Středohoří jsem se něčím, podivným setkal. Není to hmatatelné. Je to jen cítit. Jde z toho strach. Živočišná hrůza až někde z hlubin nevědomí. Instinkt, zděděný po předcích, který varuje. Znovu jsem vyběhl na skálu a rozhlížel se po kraji. Že jsem nic neviděl, neznamenalo, že tu nic není. Opět jsem sešel na camp a uhasil oheň. Věci jsem tady nechal a vyrazil na noční procházku. Pokud to „Něco“ bude chtít, tak si mě to najde. Ale určitě mne to nepřekvapí ve spacáku. Zamířil jsem k Bače. Třeba zrovna tam něco zajímavého potkám. Noční chladný vzduch mi dělal dobře a tak jsem si po dlouhé době zase trochu zaběhal. Zase jsem to nějak nepřeháněl, neboť sport je cesta na invalidní vozík, ale trocha pohybu neškodí. Když jsem byl ve skalní průrvě, zahlédl jsem baterku, jak zmateně blikala po okolí a pak hlasy.
„Ty vole, doufám, že deme dobře.“ Pak zapraskání suchých větví a pád. „Doprdele, tady byl ńákej klacek. Joe, ty tam trefíš? Na tu Galatu?“
„Asi jo. Půlnoc bude naštvaná. Slíbils jí, že se nevopiješ.“
„Dyť já nejsem vožralej. Ať si trhne nohou, kráva jedna. Je furt jak kus ledu. Jak dlouho si myslí, že mě bude natahovat. Ale tomu kreténovi rozbiju hubu. Dokopu ho tam do kulata. Si myslí, že když je tajemnej jak hrad v Karpatech, že se z něho všichni poserou?“ No nazdar. Ještěže jsem šel pryč, protože by byl akorát malér. Nesnáším ožraly. Zastavili se.
„Du se vychcat. Kudy teď? Je tu tma jako v piči.“ Zvuk vody tryskající na listí byl doprovázený hlubokým úlevným výdechem. Tma? Vždyť Měsíc svítí ostošest.
„Asi tady dolu, Zube.“ Bliknutí žárovky osvítilo skálu nad mou hlavou. A sakra. Jdou sem a tady není kam uhnout. Potichu leč rychle jsem se vyplížil zpět. Jak už jsem jim zmizel z doslechu, rozeběhl jsem se. Musím zmizet. Zalehl jsem mezi mladé borovičky a čekal, co bude. Zub o něco zakopl a vykutálel se z průrvy. Svůj výkon doprovázel mohutným klením a nadáváním.
„Počkej, Zube. Deme blbě. Musíme zpátky.“ Oslovený se vyškrábal na nohy a vlezl zpět mezi skály. No, to je mi dvojka. Šel jsem opatrně stejným směrem, když se přede mnou něco matně zalesklo. Bliknu baterkou. Nůž. Zub tady ztratil nůž. No vida. Vzal jsem ho a strčil za opasek. Do rozsedliny jsem už nešel a vyrazil okolo směrem na Diagonálu. Když si pospíším, můžu jim nadběhnout.
Proběhl jsem na Náhodu a tady odložil svůj nález. Pak jsem pokračoval dál na cestu. Před sebou na poli jsem viděl blikání baterky. Tak tamhle jsou. Klopýtali po hroudách. No, užijte si to. Díval jsem se za nimi a v duchu litoval Seržanta a Půlnoc. Ale snad bude klid. Já tam nebyl a to bylo to, co Zub chtěl. Pak jsem to zahlédl. Štíhlé tělo s mohutným huňatým ocasem.
„Ty vole, to přeci vlk,“ zašeptal jsem ohromeně. Vzácná šelma klusala podél cesty vedoucí remízkem napříč polem. Doufal jsem, že na posedu nesedí žádný snaživec se štětkou za kloboukem a kulovnicí v ruce. Ten by jistě ochotně plnil myslivecký stranický úkol o vyhubené škodné, rozuměno dravcích, ať jsou, nebo nejsou chránění. Vlk, nebo co to bylo, mi zmizel z dohledu a já raději rychle zamířil na Náhodu. Teď už jsem se o opilého Zuba a jeho kamaráda nestaral. To zvíře bylo daleko zajímavější. Jen doufám, že mi nešlo na camp zbaštit zásoby. Pak jsem ale zvolnil. Co budu dělat, když se setkáme a zaútočí na mě? Co to doopravdy je? Kde se to tu vlastně vzalo? S těmito otázkami jsem došel na Náhodu. Raději jsem si rozsvítil baterku. Pokud je ta šelma někde nablízku, uteče. Najednou jsem to zase ucítil. Ten pocit, co mne pronásleduje už celý víkend. Vběhnu na camp. Na lavičce někdo seděl. Posvítil jsem tam. Havranově černé vlasy se zaleskly. Zhasl jsem.
„Půlnoc. Co tu děláš?“
„Čekám tady. Na tebe.“ Ach jo.
„Počkej, udělám oheň. Představ si, něco jsem viděl. Něco nádherného a přitom nepochopitelného.“ Škrtl jsem sirkou a suché klestí začalo hořet. Hned bylo mezi námi jasno. Přiložil jsem několik klacků a teď ať už duch ohně dělá, co umí. Dívka seděla schoulená a dívala se na mě. Pocit mne neopouštěl. Náhle jsem u lavičky něco uviděl.
„Nehejbej se. Podívej.“ Posvítil jsem na zem. Byla tam stopa psí tlapky, ale poněkud veliká. „Tak byl i tady,“ vydechl jsem. Podíval jsem se na Půlnoc. „Jak dlouho jsi tady?“
„Chvíli, Jimmy. Co jsi mi chtěl prve říct? A proč tě tak zajímá ta stopa?“
„No, viděl jsem vlka, nebo co to bylo,“ vyhrkl jsem vzrušeně. Půlnoc se mírně usmála.
„Byla to vlčice.“
„Jak můžeš vědět, že to…“ hlas se mi zadrhl a mě něco došlo. U té lavičky byly v písku jen ty psí stopy. Otisky dívčiných bot ne. Znovu jsem se na Půlnoc podíval.
„Ty…? Tos byla ty?“ zašeptal jsem. Přikývla.
„Nemá cenu zapírat, Jimmy. Poznals to už v pátek.“
„To znamená, že už včera nad ránem…tady?“ Přikývla. Vyschlo mi v krku. Co teď? Bude to tvrdý boj. Ruka mi pomalu jela k rukojeti bajonetu.
„Ty mě chceš zabít, Jimmy?“ zeptala se Půlnoc tiše.
„To ty mě, ne? Přišla sis ulovit kořist.“ Lehce zavrtěla hlavou. Pohlédla mi do očí a pak se rukou dotkla mé tváře. Její dotek byl elektrizující.
„Nemohu přeci zabít svou vlastní krev. To se mezi námi nedělá.“
„Tak co chceš?“ Byl jsem z ní zmatený. Hrozně zmatený. Stále seděla na té lavičce a její oči se vpíjely do mě. Pomalu vstala.
„Nepřišla jsem tě děsit. Jen chci dodělat to, co tamta kdysi začala. Mohla bych být nemilosrdná, vrhnout se na tebe, ale to nechci. Pořád jsi mě nechtěl sbalit, tak se to bude muset obejít bez milostného spojení. Bude tě to sice bolet, ale slibuju, že budu něžná. Jen se prosím nebraň,“ šeptala a přitom se pořád blížila. Zatlačila mě na druhou lavičku a sedla si obkročmo na mé nohy. Celý den jsem se jí díval na zuby a divil se, jak jsou zvláštní. Teď je poznám na vlastní kůži. Už jsem se nebránil. Bylo to opojné. Vyhrnula mi rukáv u košile, pak se na mne opět podívala.
„Je magická noc. Bude to krásné.“


Půlnoc jsem už nikdy znovu neviděl. Vzpomínka na ni je ale krásná. Na ruce mám stále znamení jejích ostrých zvláštních zubů, jako cejch, který nikdy nezmizí. Příští noc je zase úplněk. Kolikátý už od té doby? Psi budou výt svou děsivou píseň, neboť lesem potáhne jejich noční můra. A na posedu bude ten hlupák s kulovnicí, co se snaží už třetí měsíc ulovit vlka. Zítra ho uvidí velice zblízka. Už zítra.


Felina = vojenská polní láhev (Feldflasche)
Usárna,ueska = torna US army


 celkové hodnocení autora: 98.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 40 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Peter Stumpf 25.02.2012, 21:25:24 Odpovědět 
   Vlci jsou bezvadní.
 Agibail 25.02.2012, 19:30:55 Odpovědět 
   Četla jsem jedním dechem! Udivuje mě, že tak málo čtenářů dokázalo příběh ocenit...
 ze dne 29.02.2012, 10:24:21  
   Siggi: Mam tady dalsi vlci pribeh. A bude jeste jeden.
 Šíma 25.07.2010, 11:59:09 Odpovědět 
   Pěkný tajemný příběh nejen s vlčí atmosférou! ;-) Jednička.
 Tonyend 25.07.2010, 9:04:41 Odpovědět 
   Bezva atmosféra, nálada. Na samotný závěr ta trocha tajemna...jo, čundr, ten nemá chybu! Tak jedna!
 Anna 24.07.2010, 23:08:01 Odpovědět 
   Poutavě a poměrně zručně napsáno.
Ve střední pasáži bychasi trochu škrtala, příběh tam poněkud ztrácí spád a ne každý čtenář unese prokousat se těmi dialogy a popisy... ale jinak skvělé.
Dobrý závěr.
Pozor na ji/jí a místy interpunkci.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
obr
obr obr obr
obr
A leni terte
asi
Osmadvacátý kvě...
Louise Courbet
Vzpomínky poušt...
Naovy
obr
obr obr obr
obr

Profesor John
Pavel D. F.
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr