» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Je pouze jeden originál lásky, ale na tisíc způsobů."

W. Shakespeare

počet přístupů: 2141627

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 8 ::

:: Poslední minuty ::

Svetla	publikováno: 07.07.2010, 21:36

Konec nikdy není stejný.


	„Ty máš teda odvahu. Já už bych ji neměl,“ řekl s námahou v hlase. Marně se pokoušel posadit se na postel, což ho vyčerpalo natolik, že zůstal raději ležet. Ona odvahu nemá. Není lehké dívat se do očí – do očí člověka, který miluje a je milován. Do očí, které se tolik změnily. Nyní jsou bez radosti, nadšení a chuti k čemukoliv. Lze v nich číst jen rezignaci. Odhodlala se a podívala se mu pevně do tváře. Ten pohled tak bolel. Přesto něco bylo jinak. Kromě rezignace, kterou už dávno znala, uviděla smíření. Ač to bylo jakkoliv těžké, byla za tu změnu ráda. Byla ráda, že nakonec přišla. Dobří přátelé se neopouštějí. Ptala se sama sebe, zda by na jeho místě o to samé stála. Opravdu by chtěla, aby za ní někdo chodil a viděl lidské „largo desolato“? I když v tomhle případě to moc largo nebylo. Naopak. Zdálo se jí, že se jednalo o milosrdné presto. Byla ráda, že to před dveřmi smutného nemocničního pokoje, ze kterého pacienti nikdy neodcházejí, nevzdala a šla dál. Hrozně moc se té návštěvy bála. Chtěla si ho pamatovat zdravého, nezničeného zlou nemocí. To už nebylo možné, ale nelitovala. Mluvil. Mluvil málo a s obtížemi. Všechno ho bolelo a všechno vnímal. „Někdy vás navštívím,“ zasípal slabě a usnul. Odešla. Odešla s hrůznou představou další návštěvy. Je pátek. V pondělí bude mít Zbyněk narozeniny. Narozeniny, kterých se možná nedožije. Narozeniny, které budou možná poslední. Co mu přát? Zdraví těžko. Odešla domů, aby žila pro svého téměř dospělého syna a pro zcela dětinského manžela. V neděli, den před svými narozeninami dohrál. Prohrál. Nemoc byla silnější než on. Ona to vnímala jinak. Nebyla to pro něj prohra. Vyhrál! Muselo to být pro něj osvobození. Věděl, že by se nikdy neuzdravil. Nemohl by žít normální život. Zbavil se bolesti a utrpení. Ty mi dáváš, pomyslela si. Měli jsme na tvé narozeniny grilovat, pít pivo, bavit se. Místo dobrého jídla, smuteční kytka a věnec. „Bylo by lepší, kdybys nás přišel navštívit,“ zašeptala přes proud slz, když šla s manželem a synem z pohřbu. Rakev dávno odjela. Už se nikdy nevrátí. Nikdy nepřijde. Už nikdy. Jakoby z dálky slyšela jeho slabý hlas zdeptaný nemocí: „Ty máš teda odvahu. Já už bych ji neměl.“


celkové hodnocení autora: 98.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 11		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 21		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 59		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Charlotte vL	12.09.2010, 15:38:36

Jsem tu opět (podesáté?)... Znovu čtu a znovu jsem u vytržení... A znovu mi konec dává naději a sílu... PS: trochu mi to připomíná jeden výrok (tuším Estel?), která někde napsala cit:"když se bojíš smrti, kde nacházíš odvahu žít..." PPS: nejraději bych dala ještě jednu jednišku, tenhle příspěvek si ji zaslouží...

Tonyend	22.07.2010, 20:55:51

Nejsi v tom sama, nejsem v tom sám, také to znám. Zní to někomu možná cynicky, ale lze mluvit o vysvobození z marnosti. A jestli tobě, nebo mně byl někdo moc blízký a musel v bolesti odejít? Odešel. Ale jestli jsme jej měli víc než rádi, zůstane nadále s námi. V nás. A to nám nikdo nevezme. Sám jsem se o podobné téma pokusil básní Když odpouští...

Charlotte vL	21.07.2010, 23:35:54

Uz potreti se vracim k tomuhle prispevku, a potreti me vzdy tak dostane.. Mozna je to tim zvlastnim pocitem, ktery po jeho precteni mam... i kdyz je to strasne smutne tema, na konci se usmivam... Je to smutna realita, ale podana tak, ze to vse plyne naprosto normalne... Jeste se vratim... A ne jednou...

Mvek	18.07.2010, 19:18:49

Tak po tématu to sklouzává dost lehce, ale zase je to krátké, takže mi to celkem nevadí. Před rokem bych asi byl kritičtější, ale v lednu jsem podobnou situaci zažil s dědou, ač už v nemocnici byl kvůli nedostatečně pracujícímu srdci vícekrát (ale věděli jsme, že může skončit kdykoliv a minimálně se to bude jen zhoršovat), tentokrát se to začalo rychlo zhoršovat, a tak při poslední návštěvě, kdy mě sotva vnímal, něco mi chtěl říct (i když možná byl mimo a byla by to stejně blbost), ale nešlo mu to, jen cukal ke mně rukou, a pak zase usínal (byl zblblý prášky i na bolest), už nejedl a prostě sotva vnímal, jsem po odchodu také doufal, že v tomhle stavu dlouho nezůstane. Ta bezmoc a soucit, jak on, pokud nebyl prášky dost oblblý, se musí cítit bezmocný, mi přišla strašná. No, druhý den při návštěvě táty (jeho syna) zemřel. Každopádně díky téhle události si do povídky umím promítnout více, než tam je, právě tuhle jinak nadcházející neschopnost už i komunikace... Takže teď když tak uvažuji, možná tohle by se do takové povídky hodilo trochu nakousnout...

Radmila Kalousková	14.07.2010, 12:19:39

Ahoj, smutná realita, není co dodat. Myslím, že by bylo zbytečné rozepisovat vyřčenou větu. Každý se za ní může představit to své. Clověk musí mít odvahu, aby přihlížel, jak milovaný člověk umírá. Líbilo RK

Miss Rebeka	08.07.2010, 21:24:46

Smrt je součástí života, přesto z ní lidé mají strach. Vidět, jak někdo takhle schází, musí být hrozné a chce to notnou dávku odvahy být s ním a dodávat mu naději. Nemá smysl obšírněji hodnotit - vždyť každý tvému vyznání porozumí.

Sidonie Kermack	08.07.2010, 21:14:29

Dáývám za 1 a k tomumilion hvězdiček za úžasné téma. Chápu a vím... Nádherně zpracované..,.

m2m	08.07.2010, 20:17:21

Odpověď na příspěvek od uživatele: m2m* ze dne 08.07.2010, 19:44:46* Je to na houby. Proto bychom neměli stárnout. Zakažme stárnutí a umírání.


ze dne 08.07.2010, 20:19:52
Svetla: Teď mi tu chybí facebookové tlačítko "To se mi líbí". Aneb, v tomhle s tebou souhlasím.

Nancy Lottinger	08.07.2010, 20:03:10

Už čtyři roky pociťuju, že bych ze sebe chtěla dostat podobný pocity. Samozřejmě že nic z toho, co jsem zažila já, nemůže být nikdy stejné jako to, co tu popisuješ. Smrt je vždy jiná.. Ale vím, co to je, když ti někdo neřekne, že je nemocný, že ho sžírá nemoc, a pak ho najednou uvidíš zničeného, zlomeného. To pak člověk přemýšlí, jestli nelže, že má sílu bojovat o život, když mu v očích zračí rezignace. No, 23.9.2006 ve věku svých necelých 17 let (pár dnů před svými narozeninami) dobojoval.

m2m	08.07.2010, 19:44:46

Hm. Získáváš ode mě bod za "emoční koule", který očividně musíš mít. Já bych tohle takhle osobně a takhle dobře psychologizovaný určitě napsat nemoh, nejen proto, že to neumím, ale i proto, že bych sám sebe uvrhl v těžkou depku. A máš pravdu, že je lepší si pamatovat člověka zdravého a silného. Když táta dostal infarkt, nechtěl jsem za ním jet do nemocnice, stejně jako jsem věděl, že táta by nechtěl, abych ho viděl. Když ho odvážela sanitka, volal mi (byl akorát v práci, když ho dostal), abych zůstal doma a staral se o psa. A abych zůstal doma. Je fajn, že se najde člověk, kterej ty koule má a ukáže lidsky něco, co každého z nás jednou čeká. Čím jsme starší, tím dřív nám někdo skutečně blízký umře. A jednou se s tím budeme muset vyrovnat a mít tu odvahu. Díky.


ze dne 08.07.2010, 20:11:35
Svetla: Nemáš vůbec zač. Je to na houby, stárnout a mít z toho rozum, co? :)

Hanulka222	08.07.2010, 19:27:00

Nevím, zda má cenu něco říkat. Čekala jsem něco veselejšího, z tohohle pohledu to možná byla podpásovka, na druhou stranu uznávám, že každý musí občas odbočit.


ze dne 08.07.2010, 20:10:04
Svetla: Chvilku počkej, právě jsem vložila něco veselejšího. Tedy, já jsem při tvorbě bavila. Literární hodnotu to nemá, ale vtip za tím je. Takže nějaký ten den posečkej a budu ráda, když se stavíš. :)

Alasea	08.07.2010, 19:24:37

Musím říct, že mě to vážně zasáhlo. Zvláště proto, že podobnou situaci sama prožívám. Můj prastrejda teď už jen leží a ví, stejně jako my ostatní, že lepší už to nikdy nebude. Za půl roku se stala z téměř soběstačného člověka troska, co se už ani sama neposadí. Je mi z toho smutno, když ho tak vidím, a něco si namlouvat nemá cenu.

Lišče	08.07.2010, 15:34:41

Ahoj, je to smutné, je to tvrdé i citlivé zároveň. V těchto chvílích to už ta bývá. Mám ve své minulosti jeden velice podobný zážitek, zkusím ho sem napsat. Děda Můj děda mi umřel příliš brzy. Byl sjem ještě hodně mlád a nechápal jsem v té době co to znamená, když ztratíte člověka, který pro vás hodně znamená. Můj děda byl pro mě více než můj vlastní táta. Můj táta byl dědův syn, ale nikdy mě nenaučil tolik co děda, nikdy mi nedal do života tolik co mi daly lekce do života od dědy. Ale, etn čas byl příliš krátký. Když ležel již několik měsíců v sanatoriu, kde jak dnes již vím, dožíval pod lékařským dozorem, trpěl obrovskými bolestmi i přes tišící léky. Krutá nemoc, která ho postihla ho zžírala zaživa zevnitř. Přesto kdykoliv jsem s rodiči přijel na návštěvu na mě se vždy dokázal pousmát, dokázal se mnou mluvit. A tehdy na smrtelné posteli mi řekl něco v tom smyslu, že si nepřeje abych na jeho pohřbu plakal. Že jestli ho mám rád, tak to dokážu. Nechápal jsem to. Brzy po té děda zemřel. Byl pohřeb a já za celou dobu neukápl ani slzu, vybavuji si jak jsem měl v hlavě pořád dědova slova. Bylo mi strašně smutno, strašně mi chyběl. Toho, že jsem nebrečel si samozřejmě všiml můj táta a krutě mě za to zmlátil a vyčetl mi jako ještě dlouho po té, že jsem dědu neměl rád. Jenže on nikdy nepochopil, co pro mě děda znamenal. Jaký jsem sním měl vztah, který s tátou nikdy nenastal. Děda mě za ten krátký život naučil mnoho věcí, ze kterých dodnes těžím. A jedna z nich je, že i když spadnu, musím najít dost vůle abych se znovu postavil a šel životem dál. Pády k životu patří, ale lidé neumějí vstávat. Jsem rád i za ten krátký čas co nám byl dán pro společnou cestu životem. A na vždy mi bude líto, že musel odejít tak brzy. Většinu vůle a odvahy co v životě mám, jsem získal díky tomu, jak mě děda připravoval na život, i když jsem to v té době jako malý klučina nechápal...

Anna	08.07.2010, 14:11:59

Vůbec nejsi blázen, já tam jen viděla tolik variací, až jsem se bála domýšlet - děkuji za vysvětlení. Snad se Tě moje úvahy nedotkly. (Vím z vlastní zkušenosti, jaké to je být pozůstalým... a máš pravdu. Není to jednoduché ani pro jednu zúčastněnou stranu.)

StvN	08.07.2010, 6:42:42

Zajímavá psychologie hlavní postavy. V dnešní době příznačné. Že se člověk stará o svoje pocity i ve chvíli, kdy má konečně šanci zajímat se o pocity někoho druhého. V tom by stálo za to se trochu porýpat. Takhle to je spíš jako z nějakého ženského časopisu. Celkem nic nového.

Sakora	07.07.2010, 22:46:27

Emočně vypjatý popis konce jednoho života je podaný jemně a civilně. Není to kdovíjak originální téma, ale text se čte dobře, působí hodně autenticky. Upřesnění konkrétní narážky na "odvahu" ženy mi taky v textu trošku chybělo.

Anna	07.07.2010, 21:36:08

Hodně bolestné, ovšem bez patosu a velmi citlivě vybalancované "Sbohem" někomu, kdo si to určitě zasloužil. Literární hodnota tady trochu ustupuje síle osobní výpovědi; ovšem i forma stále stojí za to. Možná jsem zabedněná, ale chyběla mi tam bližší narážka k tomu, k čemu má mít autorka "odvahu" - k prostému žití? Možná by stačila dvě tři slova.


ze dne 08.07.2010, 13:28:08
Svetla: Co třeba odvahu podívat se smrti do očí? Ono je potřeba mít i odvahu k tomu, aby se člověk dokázal dál bavit s pozůstalými. Jsem asi hodně velkej magor, ale pamatuju si na jednu spolužačku, který když jí bylo 18, umřela máma. Do té doby jsem se s ní bavila normálně. Ale potom jsem ji viděla hrozně nerada a jak jsem mohla, tak jsem se jí vyhýbala. I když je to hodně velkej nesmysl, cítila jsem vinu, že já mamku mám a ona ne. Tak asi jsem blázen. Dík za publikaci. A ten člověk si to fakticky zasloužil.