|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: Setkání 19/1/4 ::
 Amater |
publikováno: 26.07.2010, 7:25
|
| Ignacius mnich, rytíř Řádu, který chrání poutníky do svatých míst, se dostane do kláštera, kde si ošetří ránu. Při nešporech spatří muže, který se pliží katedrálou. Později ho vidí v lázních znovu. Šeptá mu, že ho musí zabít, ale nakonec uteče. |
| |
|
|
„Počkej! Nic mi neudělal.“ Posadí se nazpět do vody. Gregory nechápavě zakroutí hlavou.
„Byl jsi tady příliš dlouho. Netušil jsem, že tak rád pereš prádlo,“ snaží se odlehčit celou situaci. Vážně si ho prohlíží. „Bratře Ignacie, to mu nesmí projít. Co když to udělá znovu? Řeknu to otci představenému. Zakročí proti vetřelci, který urazil pohostinství domu.“
„Ne!“ přeruší ho Ignacius. Nechce, aby ho někdo dostal. Rozhodně ne dřív než on. „Vyřídím si to s ním. Vím, kdo to je. Možná.“ Zasní se. Nechce teď tady nikoho mít. Ještě chvilku si chce užívat koupele a vtisknout do paměti každý dotek, každý polibek, každou změnu v jeho očích.
„Dobře. Jak si přeješ, bratře Ignacie. Myslím, že půjdu. Je to nádherný kříž a drahý,“ dodá nesouvisle Gregory, když si všimne slabého lesku kříže na oblečení. Ignacius pod těmi slovy zbledne. On právě… To se nikdy nemělo stát. Gregory si všimne náhle bledosti a paniky v očích. Dnes se chová divně. Ignacius sedí v kádi jak hromádka neštěstí. On je přece rytíř Řádu. Mnich…
Zavře oči. Právě před chvilkou zradil řád. Vše co jim přikazuje, on zahodil a pošpinil svou chvilkovou slabosti. To co představuje řád, je pryč a jeho slib čistoty. Musí odjet. Ihned. Musí – neví, co musí, ale nemůže tady zůstat.
Vstane a podívá se po bratru Gregorym. Je pryč a on si ani nevšiml jeho odchodu. Vystoupí z kádě a osuší se plátnem. Nejraději by klel jak pohan, kdyby mohl. Obleče se a rychlým krokem jde k ubytovně. Někdo přece jen nakonec mu donesl jeho kroužkovanou košili a zbytek výzbroje. Vytáhne meč a dívá se na čepel. Byl tak pyšný, když ho přebíral z rukou mistra zbrojíře. Zastrčí ho nazpět do pochvy a zvedne hlavu ke stěně. Klesne na kolena a začne se modlit, ale jeho dřív vroucná modlitba je dnes roztěkaná a bez ducha. Prázdná jako jeho slib. Musí odjet. Hned. Vezme na sebe zbroj, přes ramena přehodí těžký šedý plášť. S vakem a věcmi zamíří do stáje.
„Pojedeme domu, Šedáku!“ Uklidní se tím rozhodnutím, váhou zbroje a pohyby svého koně. Jako by se nic nestalo, ale jeho rty jsou stále citlivé.
„Utíkáš? Odjíždíš? Proč?“ Ignacius se otočí za hlasem Gregoryho. Stojí před ním se smutným výrazem ve tváři. V ruce drží váček. Ignacius stočí zrak na hřívu koně. Polaská ho.
„Musím jet. Promiň, ale nemohu tu být déle,“ mluví tiše, ale hlas mu nezní jako jeho vlastní.
„Dobře. Zřejmě jdeš hledat toho muže. Najdi a vrať se. Chtěl jsem si s někým popovídat. Vezmi si na cestu aspoň tohle!“ Strčí mu sáček do ruky. Ignacius ho vezme a rozváže. Bylinky a mast.
„Děkuji. Byl bych rád tady zůstal déle, ale nejedu za tím mužem. Potřebuji něco probrat se svým otcem a bratry. Nevím, jestli se vrátím nebo ne. Nechci nic slibovat.“ Pustí uzdu, přijde k němu a obejme. „Děkuji ti za vše, Gregory.“ Usměje se a vezme za uzdu šedáka. Vyvede ho ven. Neotočí se za modlicím Gregorem a zmizí v bráně kláštera, kterou střeží hlídač. Za bránou nasedne na koně a pobídne ho do klusu.
Na dláždění zazní podkovy a mohutný kůň se vydá na cestu. Ignacius míjí budovy, ale nevšímá si jich, míjí lidi, ale jeho oči vyhledávají jen tu jednu. Chce ho vidět a přitom nechce. Za koněm zmizí chudobné příbytky i bohaté měšťanské domy. Nakonec za sebou zanechá stráž a mohutnou dobře střeženou bránu města. Pobídne koně do cvalu. Žene ho, jako by měl za patami ďábla i s fúriemi. Pobízí koně k většímu spěchu, až vítr mu osušuje slzy, které nestačí skanout. Musí pryč, než udělá to, co v jeho hlavě pořád víří, až dostává zřetelnou podobu. Před očima má tvář anděla. Nezná jeho jméno, ale možná je to lepší než vědět a přitom želí toho. Neví jak oslovit někoho, kdo se mu zapsal do srdce.
Pobídne šedáka do cvalu a teprve teď si všimne pěny u huby, mokrého krku. Seskočí z koně a obejme jeho mohutnou hlavu. Teprve teď dovolí slzám, aby se vpíjely do dlouhé hřívy.
„Promiň mi to Šedáku! Promiň! Promiň,“ šeptá divoce a tiskne se k němu. „Ty za nic nemůžeš! To já. Já za to mohu. Promiň!“ Neví, komu to vlastně říká. Sobě nebo jemu nebo tomu neznámému v městě. Za chvilku se uklidni a vezme šedáka za uzdu. Jde vedle něho a teprve teď si uvědomí, že je uprostřed luk. Za dva dny ostré jízdy by mohl být doma a tam konečně v kruhu známých věcí a známých rituálů najde klid. Neklidně se rozhlédne a uvědomí si, jakou hloupost provedl. Skoro uštval koně a v dohledu není žádné lidské obydlí. Mohlo se stát cokoliv. Polaská ho po krku. Jde ještě hodinu, dokud se nesetmí. Stále žádné obydlí, ani náznak dýmu, čehokoliv, co by prozrazovalo lidskou přítomnost. Proto rozdělá oheň, přiváže koně k stromu a zachumlá se do pláště. Pohlédne na zamračené nebe bez měsíce a doufá, že nebude pršet. Stáhne kapuci ještě víc do čela. Nechce se mu spát. Neklidně zírá do ohně s myšlenkami na koupel, na cizince a na svůj útěk.
Snaží se usnout a nevnímat zvuky přicházející z lesa. Vlci, pomyslí při táhlém vytí. Má je rád, i když nikdy nechápal proč. Jsou to zabijáci. Přitáhne si k sobě úžeji plášť a zavře oči. Ihned se mu vybaví jeho rty a polibek.
„Tak to dál nejde. Nemůže mě přece ovládat!“ řekne mrzutě. Proč vlastně? Je muž. Krásný, ano, ale víc nic. Chtěl ho zabít. Nějaký šlechtický budižkničemu, ale ví, že ať řekne cokoliv, tak vše vejde jedním uchem dovnitř a druhým ven.
Další zavytí, tentokráte je blíž. Přihodí dřevo na oheň, až jiskřičky vylétnou do výšky a ozáří mýtinu leskem tančících plamenů. Půjde spát. Šedák ho vzbudí, kdyby se něco přiblížilo. Zaposlouchá se do toho táhlého vytí. Vlci taky mají jednoho partnera na celý život. Jenže on je kněz, který složil určitou přísahu. Neví jak reagovat, co dělat? Snad mu otec poradí, ale co řekne jako otec představený řádu? Poslouchá vytí, které ho pomalu ho ukolébá do Morfeovy říše.
Neslyší zafrkání koně ani jeho neklidné chování. Nevidí, jak ho z houštiny pozorují oči, které se lesknou v záři plamene jak drahé kameny. Plameny pomalu hasnou, ale oči zvířete jsou dál ukryté v temnotě lesa. Nakonec šedý stín zmizí. Z hloubi lesa je slyšet opět zavytí a v odpověď další. Z mraků na chvilku vykoukne měsíc. Šedák se uklidní.
„Dej pokoj!“ odstrčí hlavu koně Ignacius. Vzbudí se celý rozechvělý. Nevzpomíná si na sen, ale podle vzrušení si domyslí, co to bylo. Nechce, aby to skončilo. Nakonec se zvedne do šera nového dne. Je vlhko, ale ranní slunko se snaží svými paprsky prodrat mezi stromy. Ignacius vezme koně za uzdu a vede ho sotva viditelnými stezkami zvěře. Zastaví se u potoka a nechá ho napít. Nakonec nasedne a společně se proplétají lesem. Konečně, oddechne si. Zkrátil si přes ten les cestu, i když to bylo nebezpečné. Jemně ho pobídne a Šedák zrychlí do klusu. Ignacius vnímá vítr v tvářích a rozhlíží se po prvních příznacích jara. Jede celý den bez přestávky a snaží se ignorovat vše, co by mu bránilo tam co nejrychleji dojet. Bere jen ohledy na schopností koně, kterého má velmi rád. Přestože je to válečný kůň, musí si taky odpočinout.
„Ještě jeden den a budu tam,“ zamumlá druhou noc u ohně. Opírá se o strom a poslouchá, jestli uslyší své obvykle společníky - vlky. Ale tentokrát mlčí a nikdo ho neukolébává ke spánku. Povzdechne si a snaží se usnout bez vlčího zpěvu. Nevnímá obrovský černý stín, který ho už druhou noc pozoruje z houštin. I Šedák ho už vzal na vědomí, ale klidně stojí a nechá ho být. Nezafrká, neupozorní svého pána před tím pozorovatelem, který je zvláštní. Stín se zvedne, protáhne se, podívá se na temnou oblohu bez měsíce a zmizí s prvními paprsky slunce. Šedák za ním otočí hlavu a potom šťouchne do svého jezdce. Ignacius otevře oči. Zklamaně si uvědomí, že je to opět Šedákova hlava. Neví, co by si bez něho počal. Svižným klusem vyrazí z lesa. K večeru bude doma, kde konečně najde klid. V poledne zastaví, aby dopřál oddechu svému koni a mohl se najíst v hospodě, než se vydá na hrad. Potřebuje si ujasnit pár věcí, hlavně co říct otci.
Hospodský potěšeně přiběhne. Všichni znají hrad, který tomu kousku země vládne. Jsou to dobří páni a dobře je chrání. Za chvilku je šedák vytřen do sucha a před Ignaciem položí džbán vody, kus masa a bochník čerstvě upečeného žitného chleba. Ulomí kus chleba, z boty vytáhne nůž na krájení masa. V klidu jí a občas to zapije vodou, přemýšleje o tom, co se událo.
Vzpomíná na lahodnou šťávu z bylinek, kterou pil u bratra Gregoryho. Možná neměl tak brzy odjet a měl tam zůstat. Neutíkat jak splašený zajíc jen proto, že někdo na něho má takový vliv. V duchu se okřikne. Vliv?! Vždyť si s tebou dělal, co chtěl! Zmučeně vykřikne.
Odlomí další kus chleba. Neví, jestli dobře udělal… Ne. Ví, že udělal dobře. Mohlo to skončit hůř než jen polibkem, i když neví o tom moc. Nikdy se to tyhle věci nezajímal. Neví, jak se podívá do očí otce představeného, ale poradit se s někým musí. Říct to a nedržet to v sobě. Možná se mu uleví, když to řekne.
Odsune zbytek masa s chlebem a mlčky se dívá na vydrhnutou dřevěnou desku stolu. Slyší šepot ostatních hostí, ale absolutně je nevnímá. Točí pohárkem na vodu a přemýšlí, co má udělat.
Ano, zůstanu zde a zapomenu na celou příhodu. Nebude to snadné, ale přísahu splní. Řád mu dal hodně a on našel smysl života. Nemohl by z něho odejít a ten muž z chrámu a řád jsou neslučitelní. Kdyby byl… Oči se mu trochu rozšíří a pobledne. Zvedne se a nedokončí raději myšlenku, co by se stalo. Vyjde z hospody. V dálce jsou už vidět věže s prapory
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
95.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.7 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 17 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
