» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"I velká láska je jen malou náhradou za první lásku."

Joseph Addison

počet přístupů: 2141629

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 8 ::

:: Neocortext31 ::

kilgoretraut	publikováno: 26.07.2010, 6:36


	„Nahoře, tam nemá nikdo práva, přestože máš celej zákoník – podívej se na náměstí Vítězů, už sis všiml toho, co je napsaný na sloupech? Je to z dob před ustanovením kastovního systému, říká se, že autorem je Praotec praotců, takže děd praděd, jak říkávám já.“ Něco mi to připomnělo, asi bych měl vytěsnit některé své vzpomínky – ani nevím, odkud se vzaly, odkud se berou a jak je možné, že je mám dosud uložené na pevném disku značky Příroda. Uspořádám čistku ve svém vědomí, hon na čarodějné sny, které se vzepřely nadvládě podvědomí. Takto přemítám, načež mě vyruší žížaličníkovo „Kuš, kuš, potvoro! Jedeš?!“ odháněje jednu z rousnic od nektaru, jenž nepřestal vyzařovat, a snad i sálat. Kroužkovitá potvora se dala na valivý, sun sun sun soukavý ústup. „Přitahuje je to, ani jsem nezjistil proč. Mám strach, co by se mohlo stát, kdyby... zní to divně, ale... jejich kolektivní vědomí by určitě našlo způsob, jak lahvičku povalit a dostat se k obsahu. Jádro jejich vědomí je nadmíru inteligentní, jakýsi kosmický duch, vždy o Slunovratu s ním telepaticky hraju v šach. Těžko říct, kde se nachází, třeba někde na povrchu, i když pochybuju, to spíš zahrabané někde v hlíně, obklopené žížalím stádečkem,“ zpozoroval můj podiv, a tak musí leccos vysvětlovat: „Je to zvláštní: zatímco jejich individuální vědomí patří jádru, jejich vůle náleží mně. Zotročil jsem si je. Můžeš mě teď proklínat, jak je libo, pořád jsem však v právu. V zájmu zachování života, hehe. A hlavně: jsem člověk, a proto si musím podmaňovat, moje schopnost se adaptovat i na prostředí, jímž opovrhuji, je hodna úcty, dokonce i boha.“ Jak ho poslouchám, nevyhnu se nápadům: „Vy se vlastně zmocňujete Města zespodu, tedy zevnitř. Dobýváte nejdříve srdce impéria, teprve potom opanujete hranice a rozšiřujete je dál, až zcela ztratí význam.“ Zdá se, že jsem ho donutil k přemýšlení, a tedy nechává své služebnice jít si po svých záležitostech a zaměřuje pozornost na mě: „To víš, že jsem dobyvatel, haha! Až budou všichni občané od alfy po omegu celí obsypaní žížalami, že nebudou mít kudy dýchat a kam vydechovat, tak budu pravý vítěz! Dešťovky změní název náměstí Vítězů na náměstí Vítěze dřív, než přijde období sucha, abych je nemusel sbírat a pracně křísit jednu po druhé v dostatečně vlhkém prostředí. Budu zas sám na světě – svobodný, zproštěn závislostí, absolutní Já!“ Děsí mě vytřeštěnýma očima, prudkými pohyby rukou, staženým hrdlem: přesně ten obrázek městského sanatoria, kde jsem byl před drahnou dobou na výletě: lůžkoviny přirostlé k propoceně plesnivým zádům, kdyby nočník pod postelemi, nemusely se po pokojích rozlézat loužičky žlutavé, zelenkavé, načervenalé tekutiny; tlustokožné ženštiny v bílém a na kolečkových bruslích obsluhují chovance jako v pohádce, občas některá nabere rychlost a vráží do neškodných kleštěnců, masových vrahů bez hypotalamu – ti připomínají vřískající, ale pokorně se omlouvající jehňátka; pavilon deprivantů a podobných případů – tam nad šachovnicemi smutně tiché, nebo spravedlivě běsnící dvojice, tam v rohu na židlích vyšeptaní samozvanci udržovaní při životech pestrobarevnými léky all inclusive, mezi nimi určitě ten, kdo by se po položení té správné otázky počal chovat tak, jak se nyní chová můj nový známý: „Ty mrcho, vem si ho, vem si toho syčáka, toho nenažrance, co přišel rušit můj klid!“ a ukazuje prstem jedné sice ne na kolečkových bruslích, ale přesto rychlé jako hrom, mou maličkost v tom strachu. „Sežer mu varlata, nebo se přidej ty a ty a ty a uduste ho svou lepkavostí!“ Pro jistotu se dívám, jestli tu nic nenechávám a mé oko v tu chvíli zavadí o emanující nádobku, a tak neváhám ani vteřinu a zmocňuji se kořisti.


celkové hodnocení autora: 98.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 10		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Charlotte vL	26.07.2010, 10:39:35

??? ??? ??? :D (promin mi ty otazky, ale po prvnim precteni jsem zacala uvazovat o svem zdravem rozumu). Az napodruhe jsem si ten pribeh patricne uzila, pribeh plny naprosto neocekavanych slovnich spojeni (masovy vrah bez hypotalamu, to nemelo chybu), absurdnich vyjevu (vsichni lide obsypani zizalami tak,ze nebudou moci dychat), a znechucujici dekadence, ktera vytvari obraz neceho strasne zvlastniho, co ani nedokazu dobre popsat. 1


ze dne 27.07.2010, 2:25:59
kilgoretraut: Nevim, jestli dekadence... to asi fakt ne, přesto dík za zastavení.

čuk	26.07.2010, 6:35:28

Text zapadá do těch předchozích. Mám dojem že absurdita je celistvější, podivnost situací souvislejší, ne tak roztěkaná. Klube se příběh, byť mimo realitu, ale reálné představy v něm jsou. I vypjaté metafory mnohdy vnitřek (pod povrchem hnusný) odkrývající se přibližují běžnému pochopení. Text oživuje dialog - tedy kontrast k vlastnímu jednolitému já-, který ubírá na soběstřednosti vypravěče. Kolorit a neotřelost výrazů už netvoří takový vodopád jako dříve, tím spíše se dostává času vychutnat objevnou poetičnost. Čtivosti by asi prospělo porušení grafické jednolitosti textu (tedy vytvoření separátních celků a pauz), které by umožnilo víc se soustředit na dílčí celky. Autorovo kutání ve fantazijním světě se kamsi ubírá: snad uvidíme čemu a jak se konkretně blíží závity obkružování: objeví se na povrchu nebo se ponoří do nových hloubek podivné fantastičnosti a deformace (či paralelní formace a formulace)?