|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28103 příspěvků, 4448 autorů a 295996 komentářů :: on-line: 17 ::
|
 |
|
:: Lotosový květ - 3. část ::
 Shanti |
publikováno: 26.07.2010, 10:09
|
| Nabízím k přečtení další dávku romantiky s příchutí tajemna, snad svým dílkem někoho příliš nepopudím a předem opět děkuji za jakoukoliv kritiku či hodnocení... |
| |
|
|
Adriana pomaličku vstala od toaletního stolku, krátce ještě v zrcadle spokojeně zhodnotila svůj vzhled a tiše vyklouzla na chodbu. Opatrně se rozhlédla a ujistila se, že zde opravdu nikdo není. Pak po špičkách došla až ke dveřím otcovy pracovny. Bylo to sice neslušné, ale když potlačila prvotní nutkání sehnout se ke klíčové dírce, jako to dělávají služky, částečně se ukryla za těžký sametový závěs, splývající podél dveří a přitiskla k nim nedočkavě své ucho, ve snaze zaslechnout co nejvíce z rozhovoru, probíhajícího za nimi…
„Rád vás poznávám, pane, vítejte v Sheffieldu. Můj přítel lord Bradley mi o vás hodně vyprávěl. Byl naprosto unešený vaším malířským uměním. Většina obrazů nyní zdobí halu jeho domu. Zmínil se také, jakými oplýváte znalostmi co se týká astronomie, ale zejména architektury. Hlavně proto jsem vás sem pozval. Víte, mou chloubou je zahrada, na kterou jsem velmi pyšný. Ale zdá se mi, že k dokonalosti jí ještě mnoho schází. A tuším, že ve vašich rukou se z ní stane opravdový skvost. Miluji přírodu, stromy, květiny…vše je teď jen na vás. Ale je zde menší problém a sice s vaším platem. Zrovna procházím velmi nepříjemným obdobím, takže…“
Neznámý si krátce odkašlal a pak promluvil. Jeho hlas Adrianu doslova pohladil na duši, i když zněl trošku odměřeně. Řeč byla chvílemi legrační, se zvláštním přízvukem, zřejmě to byl opravdu nějaký cizinec…
„S tím si nelamte hlavu, pane barone, jsem rád, že mi zatím poskytnete přístřeší a stravu, protože jsem již dlouho na cestách. A já pro vás vytvořím to nejlepší, co mé ruce dovedou. Odpusťte, ale současný styl vašich zahrad má k anglickému velmi daleko. Můj předchůdce by se měl hluboce stydět.“
„Ano, jistě, dávno jsem jej proto již propustil a podle toho to zde také vypadá. Takže vkládám do vás svoji důvěru. Můžete se ihned ubytovat v zahradním domku vedle našeho jezírka. Najdete tam vše potřebné pro vaši práci i pohodlí. Myslím, že tam zůstalo i pár pláten a malířský stojan po mé zesnulé ženě. Jen jsem se ještě nezeptal na vaše ctěné jméno…“
Chvíli bylo ticho a pak neznámý tiše odpověděl.
„Říkejte mi Adam…Adam Burns, pane barone…“
Adrianu překvapilo, že má docela obyčejné jméno a mírně se zachvěla. Zdálo se jí, že je i přes mohutné dveře pozorována, ještě takový podivný pocit nikdy nezažila. Raději vystoupila ze svého úkrytu a polekala se, protože ji někdo náhle chytil za paži.
„Ha, nachytal jsem tě! Copak se to sluší? Takhle špehovat?“ Byl to její bratr Timothy.
„Pšš, tiše, nebo nás uslyší. A vůbec, říká se, že jedině správným špehováním se dozvíš hodně zajímavých věcí. A jestli se nepletu, spoustu mi toho ještě dlužíš, takže jistě chápeš, že…“
„Ale ano, budu mlčet jako hrob, sestřičko. A teď už pojď, v jídelně je prostřeno. Mám
hlad, že bych ho mohl rozdávat.“
„Timothy?...“ Zeptala se váhavě.
„No, copak ti ještě leží na srdci?“
„Ehm…ty jsi ho viděl? Našeho hosta?“
„Viděl, je velmi zvláštní a jeho oči jsou takové divné. Ale zato má úžasného koně, dokonalého angloarabského plnokrevníka. Když jsem se ho ale na něj zeptal, odpověděl mi docela odměřeně a ani mi nedovolil koně pohladit. Abych řekl pravdu, moc se mi nezamlouvá.“
„Třeba se ti to jen zdá…“ Špitla Adriana a sklopila oči.
„Možná, ale zato ty se mi nezdáš, nemáš daleko k pláči a to dost dobře poznám.
A také bych se rád dozvěděl, kam tě odvedl otec, něco mi říká, že tvá špatná nálada
s tím hodně souvisí,“ zeptal se zvědavě, dvěma prsty jí zvedl bradu a zadíval se
zkoumavě do očí. Chvíli mlčela a pozorovala jej…její mladší bratr Timy, kterého
odmalička vždy tolik hýčkala a chránila, byl nyní skoro o půl hlavy větší, než ona.
Uvědomila si, že se jejich role nyní nějak obrátily.
„Tady ne, povím ti to až u večeře.“ Hlesla Adriana, krátce pohlédla ke dveřím, za
nimiž se dosud ukrýval onen tajemný neznámý a pomalu vykročila dlouhou chodbou
směrem k jídelně. Její bratr ji následoval. Chvíli nato již usedli ke stolu a ona doufala,
že díky vůni čerstvě upečeného masa, které právě přinesla Diana, Timy zapomene
na to, co se chtěl od ní dozvědět. Ale mýlila se…
Než se čehokoliv dotkl, musela se mu svěřit. Zrovna jako chůva Sarah, ani on tomu
všemu nemohl uvěřit. Mlčky se pak konečně pustil do jídla, ale viditelně mu tato
nepříjemná zpráva také vzala náladu. Adriana neměla na jídlo ani pomyšlení, ale donutil ji vzít si aspoň kousek masa. Zrovna chtěla pozřít další sousto, když tu se z chodby ozvaly mužské hlasy. Záhy se otec objevil ve dveřích jídelny a zároveň s ním i…
Rychle dožvýkala a ztěžka polkla. Konečně spatřila toho, jehož podmanivý hlas ji tolik okouzlil. V tom kratičkém okamžiku si jej stačila prohlédnout od hlavy až k patě.
Vysokou štíhlou postavu zdůrazňoval skvěle padnoucí černý, tříčtvrťový, zlatými
knoflíky zdobený kabát. Kožené vysoké holínky a tmavě rezavé jezdecké kalhoty
doplňovala košile pískové barvy, kterou měl mírně rozepnutou, takže si všimla
mužně zarostlé hrudi. Mohlo mu být možná dvacet pět let nebo o trošku více.
Tvář, lemovaná rovnými jako uhel černými vlasy, měla docela jemné a pravidelné
rysy. Byla mírně snědá, s trošku zahnutým nosem a pod tmavým, téměř se srůstajícím
obočím z ní zářily zvláštní oči, které měly zlatavou barvu průzračného jantaru a kolem
koutků jeho plných, hezky tvarovaných rtů, se táhly dvě drobné vrásky.
Když se na ni zadíval, jejím nitrem se rozlil zvláštní svíravý, téměř hypnotizující pocit.
Řasy nad chrpově modrýma očima se jí překvapeně zamihotaly a cítila, že ji polévá
červeň. Trošku se za to zastyděla, nebývalo to u ní zvykem. Nepokojné myšlenky přerušil zvučný hlas jejího otce.
„Nerad vás ruším u jídla, ale musím vám představit našeho hosta, jmenuje se Adam
Burns a bude se nyní starat o krásu našich zahrad. Pane, tohle je má dcera Adriana a
syn Timothy…“
Muž se na ně usmál, krátce sepnul ruce, lehce k nim sklonil hlavu a sotva slyšitelně řekl
„namaste“.
Byl to opravdu zvláštní pozdrav, takový ještě nikdy neviděla ani neslyšela. Navzdory
jeho jménu ji to jen utvrdilo v tom, že není odtud. Pokývla hlavou a také se usmála.
Její dobrou náladu ale pokazil otec, když náhle řekl.
„Jen jsem ti ještě chtěl sdělit, má drahá, že zítra mám v plánu navštívit Winwoodovy,
potřebuji projednat něco velmi důležitého a ty pojedeš se mnou. Aspoň poznáš místo, kde budeš brzy paní. Abyste tomu rozuměl, milý pane Burnsi, má dcera je budoucí hraběnka,“ dodal chlubivě.
Adriana se zlostně napřímila a bleskla po otci pohledem, zprvu chtěla něco ostrého říci,
ale nakonec jen sklopila oči.
„Skutečně? Tak to vám blahopřeji, slečno,“ řekl muž chladně a jeho hlas zazněl mírně
zklamaně. Neodvážila se na něj ani pohlédnout. Ach ten otec, musel to prozradit zrovna
teď? Zaštípalo ji v očích a s vypětím sil se snažila zadržet rodící se slzy.
„Už je to tak, příteli. A co vy, nepřipojíte se k nám na večeři? Místa i jídla je tu dost.“
Krátce a s patrným odporem pohlédl na maso, ležící na tácku a zavrtěl hlavou.
„Ne, děkuji vám, jsem unavený z cesty, půjdu se ubytovat a odpočinout si. Bylo mi
potěšením vás všechny poznat a slibuji, že zítra ráno se ihned pustím do práce,“ řekl tiše. Něco zvláštního Adrianu nutilo, aby zvedla oči. Upřeně ji pozoroval jako kobra myšku a jeho oči se podivně se leskly. Své neobvyklé pocity nedokázala vůbec popsat. Ještě chvilku tam stál pak si přehodil přes rameno svůj kožený vak a rychle odkráčel.
O pár hodin později sfoukla Adriana ve své komnatě svíčku a přistoupila k oknu,
aby je zavřela. Zpod mraků nesměle vykukoval měsíc a někde zdálky k ní dolehlo
smutné houkání sovy. Nemohla si pomoci, ale její pohled jako přitahován nějakým
magnetem zabloudil daleko do zahrady, k tomu maličkému zahradnímu domku u
jezírka. Byl ztemnělý a tichý, jejich zvláštní host už zřejmě spal. Tiše tedy zavřela okno
a ulehla do své postele. Najednou se jí nitrem rozlila podivná bolestná tíha, když
pomyslela na svou nevalnou budoucnost. Zabořila hlavu do polštáře, který zakrátko
poznal slanou chuť jejích slz. Ani nevěděla, kdy se ponořila do říše snů, kde je vše dovoleno a plní se i ta nejtajnější přání, aspoň na tu chvíli, než je zaplaší svítání…
Druhého dne již ranní slunce několik hodin zahřívalo probuzenou přírodu svými
životadárnými paprsky a Adriana se probrala ze spánku. Ještě se zavřenýma očima
vnímala naléhavá slova a někdo jí třásl ramenem.
„Má milá, probuďte se, musíte vstávat, váš otec se již po vás ptal. Tak rychle, ven
z postele, ať jste co nejdříve krásná a svěží!“
Adriana se lenivě protáhla a zamžourala na chůvu. Nejdříve se na ni usmála, ale záhy
zvážněla, protože si připomněla dnešní neodkladnou návštěvu. Maličko se zamračila,
ale přesto vyskočila čile z postele. Jediné pozitivum bylo, že se dnes nemusela učit.
„Rychle, dítě, za chvíli odjíždíte, ať se stačíte upravit a nasnídat.“ Pobízela ji Sarah,
pokynula směrem k přichystanému umyvadlu a začala připravovat šaty.
„Ale ano, vždyť už jdu…“ Zabroukala Adriana nevrle. Protřela si oči, zívla a třemi krůčky
přistoupila k oknu a otevřela je dokořán. S rozkoší vdechla svěží vzduch, vonící jarem a
nedočkavě se rozhlédla po zahradě. Po chvilce jej v dálce zahlédla, u růžových keřů, pár metrů od kamenité pěšinky. Vítr si pohrával s jeho černými vlasy, v rukou měl nějaké archy papíru, na sobě zvláštní smetanově bílou košili, či spíše tuniku, sahající mu až ke kolenům, kalhoty stejné barvy a živě o něčem diskutoval s Eliotem. Dech se jí mírně zrychlil a jen stěží se dokázala odvrátit od okna, ale musela. Najednou totiž namířil pohled jejím směrem, raději proto zahrnula záclonu.
„Tak, šup, šup, ať už jste dole. A usmějte se trošku, váš otec nesmí poznat, že jste tolik
nešťastná, mrzelo by ho to.“ Popoháněla ji chůva. Adriana pohrdavě trhla hlavou a
odpověděla štiplavě.
„Mrzelo? Tak to je mi opravdu líto, ale mne se také včera nikdo neptal na mé pocity!“
Nicméně se uklidnila, slíbila Sarah, že svou špatnou náladu nějak překoná a po chvíli
již usedla v jídelně ke stolu.
Podle opuštěných talířků usoudila, že všichni už byli zřejmě po snídani, zbývala jen
ona. Očima spočítala, že dnes je tu jeden navíc a po tváři jí přelétl lehký úsměv. Diana jí podala namazaný chléb, nalila šálek čaje a popřála dobrou chuť. Sotva polkla pár soust, objevil se ve dveřích jídelny otec.
„Adriano, kdepak jsi tak dlouho? Kočár již čeká, pospěš si, hraběnka Winwoodová má
ráda dochvilnost, opozdilcům neodpouští.“ S těmito slovy kvapně odešel.
„Ať si, bába jedna, dneska prostě počká…“ Pomyslela si Adriana zlomyslně. Ale při
vzpomínce na svou zřejmě budoucí a přehnaně upjatou tchýni jí chléb v ústech poněkud
zhořkl a přešla jí chuť k jídlu. S obtížemi polkla poslední sousto, vypila čaj a odsunula
talíř. Mlčky se zvedla od stolu a odešla ke dveřím, kde se už mezitím objevila Sarah.
Pomohla jí obléci pláštík a nasadit plstěný klobouček, ten aspoň částečně zkrotil její
bujné kadeře, které si schválně odmítla nechat upravit do účesu. S podobným úmyslem
dnes volila i své šaty. Vybrala si ty smetanové, zdobené modrým sametem a s velmi
odvážným výstřihem. Sarah se na ni s úsměvem zadívala, věděla, koho tím vším chce
záměrně pobouřit. Předem byla přesvědčená o tom, že se jí to určitě povede.
„Vypadáte skvěle, má milá. Tak už utíkejte, vy moje malá rebelko.“ A mrkla na ni.
Adriana vyšla před dům a nedočkavě se rozhlížela po okolí, hledajíc vytoužený objekt
svého zájmu, ale kromě čekajícího kočího a pofrkávajících koní už zde nyní nikdo jiný
nebyl. Zklamaně tedy nasedla do kočáru. Za chvíli přišel její otec a vydali se na cestu.
Sídlo Winwoodových bylo opravdu nádherné, to nemohla popřít. Sněhobílé zdi byly
kolem oken obrostlé hustým břečťanem, vypadalo jako z nějaké pohádky, ale přesto
pociťovala jakousi úzkost, když procházela vysokou tepanou bránou...
Sluha je uvedl do sálu, kam už za okamžik přišla i hraběnka. Adriana si s úlevou
oddechla, byla ráda, že s ní není i její syn. Toužila jejich setkání co nejvíce oddálit.
„Vítejte, barone, v mém domě. I vy, má drahá…měl jste se zmínit, že přijedete i se svou dcerou, vše se dalo zařídit úplně jinak,“ řekla káravě a když si ji změřila pohledem, ústa i oči se jí zúžily do tenkých linek. Zřejmě hodnotila dívčin odvážný vzhled. Adriana pozdravila, zpupně zvedla bradu a sebevědomě se usmála, byla s hraběnčinou opovržlivou reakcí navýsost spokojená.
„Hm, vidím, že je opravdu nejvyšší čas začít s vaší převýchovou, má milá,“ podotkla
dáma štiplavě spíše pro sebe a pak se obrátila na Williama.
„Barone, pojďte nyní se mnou, projednáme tu vaši obchodní záležitost. A vy, má drahá,
se tady prozatím můžete porozhlédnout.“ Ještě jednou ji přejela mrazivým pohledem,
což Adrianu docela pobavilo. Déle již nečekala a vyšla do nádherné zahrady, uprostřed
níž se nacházela úžasná fontána, kterou zdobila socha plačícího anděla. Krátce u ní
zamyšleně postála a pak se vydala dál cestičkou mezi vkusně upravenými a rozkvetlými okrasnými keři, z jejichž omamné vůně ji málem rozbolela hlava.
Po chvilce zaslechla hlučnou směsici ženských i mužských hlasů, ale bylo již pozdě ukrýt se. Právě se k ní po pěšince blížil hrabě Max se svými přáteli. Obrátila se, ve snaze aspoň co nejrychleji zmizet, ale to už se stala vítaným objektem jejich zájmu. Jeden z mužů, doprovázejících hraběte, na ni zavolal.
„Ale, ale, copak to tady máme za křepeličku? To jste nám zatajil, Maxi, že na vaší
zahradě rostou takovéto roztomilé květinky!“ Následoval smích a poznala, že jsou
všichni notně posíleni alkoholem, navzdory tomu, že bylo teprve dopoledne.
Vzdorovitě pohodila hlavou, ale to už k ní hrabě hbitě přiskočil a objal jí pevně kolem
pasu.
„To je mi překvapení! Kdepak pánové, tahle vyrostla jen pro mne. Je sladká, viďte?
Zrovna k nakousnutí! Již zakrátko si vás dovolím pozvat na svoji svatbu.“
Opět následoval pobavený smích, doprovázený výkřiky úžasu. Hrabě se oplzle zasmál
a pokračoval, tisknouc ji k sobě.
„Už se nemohu dočkat svatební noci, ukážu jí tolik věcí, o kterých se její nevinné
dušince ani nesnilo a to bych se na to podíval, aby při mých dovednostech nepřišel
brzy na svět kluk jako lusk! Máti pak bude štěstím bez sebe a já budu mít konečně
klid,“ řekl chraplavě. Náhle se k ní naklonil, přejel jí žádostivě dlaní po ňadrech a
snažil se ji políbit. I když uhýbala, ucítila na svých rtech lepkavý polibek. Zachvěla se
odporem a snažila se mu vytrhnout, měla sto chutí plivnout mu do tváře, ale ovládla se.
Její zoufalá obrana v nich ještě více povzbuzovala jejich dobrou náladu, zaznělo i pár
dosti neslušných slov, za která by se nemusel stydět leckterý otrlý námořník. To ji ještě
více utvrdilo v tom, že šlechtický titul opravdu není vše. Nakonec se mu vytrhla a
s divoce bušícím srdcem utekla ukrýt se do kočáru. Kupodivu ji nechali na pokoji.
Po půlhodině se objevil otec, za tu dobu se trošku uklidnila. Byla mu nesmírně vděčná,
že přišel tak brzy. Vydržela i jeho kázání, že se nehodí, aby se takhle na návštěvě
schovávala. Ale to nebyl svědkem toho, co se stalo v zahradě, určitě by změnil názor na to, co se doopravdy sluší a co ne…pomyslela si rozhořčeně a její srdce sevřela ještě větší tíseň z toho, co ji teprve čeká.
Když dojeli domů, zamířila ihned do stáje. Zatoužila projet se na koni, aby trošku
zapomněla na tu nepříjemnou událost. U zadního žlabu stál jeho hřebec…byl opravdu
nádherný, Timy měl pravdu. Ušlechtilost vyzařovala z každého jeho pohybu i svalu a jeho srst připomínala hebký černý samet.
Když se pokochala pohledem na to krásné zvíře, zavolala na Jacoba, aby jí osedlal
Ronalda. Byl ze všech nejklidnější a dobře snášel dámské sedlo. Natáhla si rukavičky, vzala bičík, a když jí Jacob pomohl nasednout, rozjela se klusem směrem k oboře.
Mezi stromy klus koně přešel v krok. Adriana najednou zpozorněla a kůň také, přísahala
by, že z křoví zaslechla něco jako tygří zavrnění. Plaše se rozhlédla, ale to už se Ronaldo prudce vzepjal a divoce zařehtal. Uvědomila si, že se neudrží v sedle a pak už jen padala k zemi. Když se na ní ocitla, ještě stačila zaregistrovat, že ji nadzvedly něčí silné paže a poté leknutím omdlela.
Probral ji podivný pocit, jako by se jejích víček dotýkalo něco horkého, hlavou a hrudí se rozlévalo omamně uklidňující teplo a někdo něco šeptal v cizí zvláštní řeči.
Otevřela pomalu oči a navzdory bolesti, která jí při pohybu projela celým tělem, užasla. Skláněl se nad ní Adam, svými prsty se jemně dotýkal jejích spánků a ve tváři měl starostlivý výraz. Jeho oči se do ní vpíjely a vycházela z nich zvláštní zář. Dříve hladce oholenou tvář měl dnes mírně zarostlou tmavým strništěm.
„Tuma thika ho? Jste v pořádku?“ Zeptal se tiše. Byl tak blízko, že jí to bralo dech.
Horlivě přikývla a usmála se na něj. On však zůstal vážný a odvětil docela chladným tónem.
„Měla byste se raději naučit jezdit obkročmo, jako Amazonky, je to mnohem bezpečnější, než to vaše směšné dámské sedlo.“ Podal jí ruku a pomohl vstát. Okouzleně aspoň tu krátkou chvilku vnímala jeho pevný stisk a až nyní si všimla, že jeho tunika je zdobená zvláštními a krásnými ornamenty. Na krku se mu houpal podivný amulet, vypadající jako nějaká cizokrajná květina. Pak přistoupil k jejímu rozrušenému koni.
„Shanta raho…“ Zašeptal mu do ucha a uhladil jeho rozčepýřenou hřívu. Kůň se nejdříve bázlivě zachvěl, ale vzápětí byl klidný jako beránek a krátce jakoby souhlasně zaržál.
„Už bude v pořádku, nemusíte se bát,“ řekl muž odměřeně a podal jí uzdu. Na okamžik zabloudil pohledem do jejího svůdného výstřihu a tak jako včera u nich doma, spojil ruce a lehce sklonil hlavu. Tím se s ní rozloučil a rychle odkráčel.
Chvilku tam ještě stála jako omámená, pořád na své ruce cítila horký dotek jeho dlaně, který podivně pálil jako oheň. Pak se vzpamatovala a rozhodla se jít raději pěšky.
Vzala koně za uzdu a s lehkým pokulháváním se vydala směrem k domu. Netušila, že zdálky ji ze stínu stromů ještě chvíli upřeně pozorovaly podivně zářící jantarové oči…
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.5 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 3 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 15 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlížeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2009 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
