|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (62. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 06.07.2010, 20:27
|
|
| |
|
|
Škoda, že nemáš princeznu
Celé odpoledne volno, docela nuda. Prve jsem chtěla jet s Coritou a účastnit se čistky, kterou nařídila, ale pak jsem si to rozmyslela. Říkala jsem si, že nebudu zbytečně podporovat nesmyslné pomluvy. Propásla jsem i Piniův soud, což mohla být zajímavá podívaná vzhledem k tomu, že králův bratr byl původně hlasem šlechty. Ti všichni proti královně, její hrdosti, uhlazená vrchnost proti odhodlanému vojsku.
Jak se zachovali ministři? Viděli a slyšeli, jak Pinius napadl Coritu, ovšem nejméně ministr s knírkem věděl, že královna svého muže opravdu otrávila a všichni byli svědky, že to nepopřela. Zasloužila si, aby ji podpořili, vždyť bez jejího zásahu by většina elity přišla o svá panství, nicméně tato situace mohla skončit jakkoliv. Snadno se mohlo stát, že se rozhorlená šlechta pokusí svrhnout nebo jinak zneškodnit královnu.
Přišlo mi pravděpodobnější, že slovní přestřelka skončila zadržením a odsouzením dalších mužů, možná dokonce zasáhla ona pověstná rychlá ruka a dýka si opět našla cíl. Na tu bleskovou akci bych se mohla dívat znovu a znovu celé hodiny a neomrzela by mě, ani Kaileen nedokázala být tak pohotová.
Courala jsem se po zahradě, ale kromě Liany tu nebylo nic zajímavého. Seděla, zelenkavé šaty jemně překrývaly stébla trávy a soustředěně kreslila. Sotva mě však zaslechla, přitiskla obrázek k sobě a vystrašeně se na mě zahleděla s tichou prosbou, ať ji nechám samotnou. Přistupovala jsem k ní pomalu, aby pochopila, že jí přece neublížím, přesto se zvedla a couvla. Po nevydařeném pokusu o sblížení jsem jí tedy vyhověla a odešla z jejího koutu zahrady. Ohlédla jsem se, pořád ještě stála a kontrolovala, zda si to nerozmyslím a nevrátím se k ní.
Kam jinam bych mohla jít než do stájí, Giro byl jedinou spřízněnou duší v tomto obrovském komplexu. Vypadal spokojeně, přesto se mi zdálo, že se zaradoval, když jsem ho pohladila. Vdechovala jsem vůni koní, vnímala Girovo pevné tělo a jemnou srst, úplně jsem zapomněla na okolí.
„Hezký kůň,“ ozval se za mnou dívčí hlásek.
Otočila jsem se a uviděla hubenou holku, nevypadala o mnoho starší než Cedrik. Rozčepýřené rezavé vlasy mohly konkurovat ohni, zelené oči si mě zvědavě prohlížely. Špinavé oblečení naznačovalo, že malá chvilku nepostojí a nejspíš si ráda zařádila, v partě raubířů by se rozhodně neztratila.
„Je tvůj?“ obešla mě a nabídla mu mrkev.
„Ano. Jmenuje se Giro.“
„Giro,“ zopakovala a pohladila bílou lysinu, když se k ní sklonil a vzal si, co nabízela. „Já jsem Saša,“ představila se mu, teprve potom se obrátila na mě, „a ty?“
„Lee,“ odpověděla jsem částečně překvapená její bezprostředností. „Chceš se svézt?“
„Koně nejsou pro děti,“ odpověděl rázně silný mužský hlas. O dřevěné hrazení se opíral zamračený šlachovitý chlapík, přísně se na děvče díval. „Řekl jsem, abys sem nechodila, akorát vyplašíš koně, tak mazej!“ ukázal k východu.
„Vždyť už jdu,“ zabrblala otráveně a odešla.
„Statný hřebec,“ došel ke Girovi, prohlédl si ho a pochvalně poplácal. „Viděl jsem sice rychlejší koně, ale vzhledem k jeho věku se není co divit. Kde´s takového veterána sehnala?“
„Dar,“ neměla jsem chuť se s ním bavit.
„Neříkej, že od královny,“ pronesl uštěpačně.
„Ne.“
„No proto, zrovna ona by ti nevěnovala takového kmeta.“
„Možná není nejmladší, ale to děvče by určitě unesl,“ začínal mě rozčilovat.
„Drž se od ní dál,“ zle se zatvářil. „Nebudeš mi kazit holku.“
„Nevypadala jako tvoje dcera,“ namítla jsem, protože si nebyli ani trochu podobní, navíc její tvář byla rozzářená vnitřní energií, zatímco on vypadal jak čert.
„Taky že není. Dědictví po bratrovi,“ zašklebil se a kulhavě odházel.
Jak může takový chlap pracovat v blízkosti zvířat? Divila jsem se, že právě Corita, která si zakládala na ušlechtilých koních, ho tu snesla. Saša si asi taky nežila bůhvíjak dobře.
„Ten meč je opravdický?“ zeptala se malá. Nejspíš počkala, až strýček odejde. Zvědavě nakukovala zpoza rohu. „Můžu se podívat?“ vystoupila z úkrytu.
„To není pro děti,“ odmítla jsem.
„Nic není pro děti,“ zamračila se. „Meč je ostrý, kůň zas velký... Už abych byla taky velká,“ kopla do rozviklaného prkna a odešla, cestou cosi nespokojeně brblala.
Napadlo mě, že by tu desku měl čert co nejdřív přibít, přeci jen má na starosti královské stáje, mělo by to tu trochu vypadat.
Až u večeře jsem se opět sešla s královnou. Seděly jsme na zahradě, kde se nenacházel nikdo kromě nás, sluhy a dotěrných much. Corita byla zamlklá, zahloubaná do vlastních starostí, proto jsem ji nenutila mluvit a sdílela s ní ticho.
„Tady nemáš co dělat, ty malá zlodějko!“ vytáhl odcházející sluha Sašu zpoza keře a vlekl ji pryč.
„Nech mě!“ bránila se a pokoušela se ho kopnout.
„Nedělej zbytečný povyk, královna chce mít klid,“ snažil se ji zkrotit.
„Lee ti to spočítá, ona má opravdický meč!“ vztekala se malá.
„Ty ji znáš?“ zeptala se mě Corita.
Viditelně ožila, když zaujatě sledovala nerovný souboj, přestože se odehrával poměrně daleko od nás. Sašu jsem slyšela dobře, ale slova sluhy k nám doléhala jen velmi slabě.
„Potkala jsem ji ve stáji, Giro se jí líbil. Chtěla jsem ji svézt, ale čert to zakázal.“
„Čert?“ rozesmála se.
„Její strýc,“ upřesnila jsem. „Nemá ji moc rád. Když už jsem u toho, na tvém místě bych u koní zaměstnávala někoho, kdo o ně bude mít opravdu zájem. Tento chlap je tam snad za trest nebo co.“
„Uvidíme,“ pokývala hlavou a podle výrazu tváře ji něco napadlo.
Nechala si Sašu přivést, spíš přivléct. Snadno ji uklidnila, nabídla jí místo u stolu a sluhu poslala pro další talíř a sklenici. Všimla jsem si, že si malá udělala dřevěný meč. Našla nějaký odřezek, k němu přivázala kus klacíku jako záštitu. Dětskou zbraň kupodivu neumístila k pasu, nýbrž na záda, jak to viděla u mě, což jí umožnilo pohodlné plížení, ale teď v sedě jí to zavazelo.
„Ukaž,“ chtěla jsem jí to sundat.
„Tys mi taky nechtěla ukázat svůj,“ vrátila mi odmítnutí ze stájí, načež Corita pobaveně pozvedla obočí.
Saša se bez meškání pustila do jídla. Neřešila špinavé ruce, ani ji nezajímalo, jestli si může nabídnout. Nejspíš za dovolení považovala fakt, že byl sluha vyslán pro další nádobí.
Maso pravděpodobně dlouho neviděla, protože ostatního si vůbec nevšímala, a že toho na stole nebylo málo. Corita mlčky pozorovala, jak vyzáblé ručky trhají porce a jak se malá nedočkavě zakusuje. V poklidu popíjela čaj, zatímco sluha musel prostřít na upatlaný ubrus, neboť hlad děvčete byl rychlejší než nohy stárnoucího muže.
Saša se jaksepatří nacpala, tedy na poměry dítěte měla rozhodně slušnou spotřebu. Corita jí vysvětlila, kde si má omýt ulepené prsty, dokonce by se o ni byla postarala, ale malá chtěla být samostatná. Hned na to se napila z upatlané sklenky, takže se celá procedura opakovala znova s tím rozdílem, že teď byla Corita chytřejší a v mezičase narychlo otřela umaštěnou sklenku.
„Chutnalo?“ zeptala se královna s úsměvem, když do sebe slečinka nacpala ještě kousek koláče, pořádně to zapila a na závěr si parádně krkla.
Saša divoce přikývla a skoro smutně konstatovala:
„Už nemůžu.“
„A teď upaluj domů, maminka se o tebe bude bát.“
„Nebude, já nemám maminku,“ odpověděla Saša, čímž Coritě nevědomky zodpověděla důležitou otázku.
„A tatínek?“ vyzvídala dál, načež malá zakroutila hlavou.
„Neříkej, že se o tebe nikdo nebojí,“ zkoušela to dál, ale děvče znovu jen zavrtělo hlavou.
„Ty jsi maminka?“ zeptala se s dětskou nevinností.
Kdybych seděla vedle Cority a ne naproti, rozhodně bych slyšela, jak divoce jí buší srdce, když musela vyslovit zápornou odpověď.
„To je škoda, jsi hezká,“ reagovala Saša, vzápětí se nemotorně sesunula ze židle.
Také jsme vstaly, Coritina vysoká postava dívku zaujala.
„Páni!“ zaklonila hlavu, aby na ni vůbec dohlédla a chvilku na ni s otevřenou pusou hleděla, zatímco Její Výsost se na dívku vlídně usmívala. Pak pronesla: „Že ty jsi královna?“
„Správně,“ potvrdila Corita.
„Tak to je opravdu škoda, že nemáš princeznu, třeba bysme si mohly hrát.“
„Určitě máš spoustu kamarádů.“
„Ani ne,“ odpověděla Saša.
„S kým tedy šermuješ?“
„S nikým,“ přiznala smutně. „Opravdu už musím jít?“
„Strýček nebude rád, že se touláš sama,“ vmíchala jsem se do debaty.
„Ále,“ mávla rukou.
„Tak víš co? Doprovodíme tě domů,“ navrhla Corita, „a příště, až přijdeš, ukážu zase já svůj dům tobě, chceš?“
„Bezva!“ zaradovala se.
Zavedla nás do stájí, Corita se na mě zkoumavě zahleděla, ale já jsem nemohla udělat nic než pokrčit rameny. Kromě nás tu nebylo ani nohy. Saša sem asi chodila ráda, ale směla se tu pohybovat jen tehdy, když tu nebyl její strýček nebo někdo, kdo by mu prozradil, že se tu schovává.
„Tady bydlíš?“ zeptala se pro jistotu Corita, protože tomu nemohla uvěřit.
„Tady jsem doma,“ odpověděla, sundala meč a opřela jej o hromádku slámy.
„Máš to tu hezké,“ pochválila. „Tak se hezky vyspi, my už půjdeme.“
„A co zítra?“ dožadovala se. Byla by hodně zklamaná, kdyby nemohla přijít.
„Až budou v poledne bít zvony, sejdeme se na stejném místě jako dneska.“
„A když bude ošklivo?“ napadlo Sašu, na takového prcka dobrý postřeh.
„Když bude ošklivo, počkáš u dveří, co vedou na zahradu a já pro tebe přijdu. Platí?“
„Platí,“ zaradovala se, a když jsme odcházely, mávala, dokud jsme se jí neztratily z dohledu.
Nezbývalo mnoho času do setmění, když jsem zalezla do nového pokoje, neboť královna chtěla být sama, zřejmě měla ještě povinnosti. Byla jsem překvapená, jak to tu zařídila, přesto jsem vyšla na balkon, abych si prohlédla zahradu z jiného úhlu.
Třeba Kaileen sedí v koruně toho statného dubu, čeká, až padne tma a já se na ni dívám, ani o tom nevím.
Vydržela jsem tam dlouho opřená o zábradlí z bílého kamene a přemýšlela, s čím Kaileen přijde. V jaké bude náladě, změnila nějaký zvyk? Odhodlá se k něčemu nebo mi věří dost na to, aby počkala na ukončení sporu s Narat?
Celý den bylo dusno, čekala jsem, že v noci přijde bouřka a hlavně Kaileen. Měla by ideální podmínky. Zamyšlená jsem neslyšela přicházející královnu. Dorazila sama, proto jsem nemusela dodržovat obecně platnou etiketu.
„Jdu se jen zeptat, zda ti tento pokoj vyhovuje,“ oznámila, jako by mě nechtěla rušit. Ve tváři se jí zračila únava, starosti a možná malé dilema.
„Paráda, skoro jako venku,“ konstatovala jsem.
Všechno nepotřebné nechala odnést, zbyl jen džbán s vodou, miska, malý ručník a zrcadlo. Místo postele a koberců pouze holá zem, na ní rozprostřené kožešiny. Ani zelení nešetřila, překrývala obnažené stěny a vybledlá místa po svěšených obrazech či přestěhovaném nábytku. Světlo měl poskytovat krb a svícny rozestavěné po místnosti.
„Jako doma,“ nadnesla.
„Akorát tu neprší a nejsou tu zvířata.“
„Jedno přijde,“ naznačila a připomněla mi tím Narat, když se nehezky vyjádřila o Kaileen. Nejspíš mě tehdy chtěla jen vyprovokovat, což se jí taky povedlo. „Ale zřejmě ne dnes, Kaileen si vždycky vybírá to složitější a přikrást se za bouřky není její styl.“
„To by byla atmosféra,“ zamyslela jsem se, načež se Corita šibalsky usmála a měla se k odchodu. „Nechceš chvilku zůstat?“
Kdo ví proč, ale nejspíš na pozvání čekala. Kromě toho, že se potřebovala pořádně vyspat, potřebovala ještě něco. Arno a Alexandr měli své povinnosti a starosti, s Anou nemohla mluvit o čemkoliv a s Tanem mohla být pouze v přítomnosti Liany, o níž věděla, že se jí bojí, musela tedy kontrolovat každé gesto, slovo, tón hlasu. Mimoto jsem měla dojem, že chtěla mluvit o něčem, co by jim nesvěřila.
Usadily jsme se na balkóně, mladý sluha přinesl víno, poměrně skromné pohoštění a zažehl louče. Corita si se zalíbením prohlédla jeho tělo. Byla jsem si jistá, že kdyby se jí nelíbil, dávno by letěl za to, že jí po příjezdu do Ishar podal místo masa polévku. Pokud by to sklončilo pouze propuštěním ze služby.
Pozorovaly jsme přicházející noc. Příjemně se ochladilo, vítr ohýbal větve stromů, rozprostírající se tmou se linulo šumění listů. Corita zřejmě chtěla začít důležité téma, ale nevěděla, jak na to. Nenaléhala jsem, cítila jsem se v její přítomnosti dobře, přestože jsem ji pořád nemohla nazývat přítelkyní. Odstup pramenící z jejího postavení byl stále patrný, jistá pravidla musela dodržovat, i když jako královna s absolutní mocí si mohla dovolit téměř všechno.
„Co´s dělala celé odpoledne?“ zeptala se konečně.
„Nic moc, tvoje odpoledne bylo určitě zajímavější. Jak to dopadlo?“
„Slzy, křik, krev a smrt, nic výjimečného. Pokud myslíš soud,“ stiskla rty, „očekávám, že Piniův nejstarší syn co nevidět vznese nárok na trůn.“
„Tak ho zabij.“
„Pinius má šest synů. Když zabiju nejstaršího, bude se o korunu ucházet druhorozený... To prostě nejde,“ odvětila smutně. „Nemůžu zabít všech šest a pak každého dalšího, kdo mi bude nepohodlný.“
„Můžeš cokoliv, jsi královna.“
„Země je na pokraji války, nejen občané Ishar se bouří a ty po mně chceš, abych se teď stavěla proti šlechtě?“ zadívala se na mě, jako bych na ni naložila nadlidský úkol. „Každý z nich má k dispozici malé jednotky k udržení pořádku na svých panstvích. Kdyby se spojili...“ zavřela oči a nešťastně zakroutila hlavou.
Vyprázdnila svou číši, zahleděla se do táhnoucích se tmavých mraků. Pozorovala mě, když jsem jí dolévala, sotva jsem však zachytila její pohled, sklopila zrak. Netoužila být královnou ani polobohem, spokojila by se s rolí štvaného zabijáka. S pozicí na dně společnosti byla Kaileen pořád svobodnější než nejmocnější žena říše.
Takovou jsem Coritu neznala. Nikdy nebyla lítostivá, stála si za každým slovem i činem, ať byl jakkoliv krutý. Žena, kterou jsem viděla teď, by respekt vojáků nezískala ani náhodou.
„Nemáš to jednoduché,“ vyjádřila jsem účast na této nezáviděníhodné situaci. „Co budeš dělat?“
„Myslela jsem, že bys mi mohla pomoct,“ naznačila trochu nesměle.
„Já? Všichni mě mají za otrokyni, i stájník se mnou mluvil jako bych nebyla nic,“ potlačovala jsem vztek.
„Co´s mu udělala?“ zpozorněla.
„Nic,“ odpověděla jsem, v tu ránu se její neklid přenesl na mě.
„Aspoň vidíš, v jakém postavení se ocitli Tan a Liana. Domluv její sňatek s Atanem.“
Její hnědé oči mě znovu ujistily, že jí na tom záleží. Nechtěla jsem z ní mámit, proč se za ně cítí zodpovědná, přesto mi Liana nepřipadala jako vhodná družka zrovna Atanovi.
„Byla jsem odpoledne taky v zahradě, potkala jsem Lianu a řekla bych, že nejraději tráví čas o samotě. Neumím si představit, že by snesla přítomnost muže, natož aby plnila manželské povinnosti.“
„Šla jsi ozbrojená, že?“ dovtípila se. „Ona se zbraní bojí, obzvlášť na meč si dobře pamatuje. Myslela jsem, že byla příliš malá, aby si vzpomněla, že jsem... Lidská mysl je velmi zvláštní.“
„Pomůžu ti, co mám udělat?“ rozhodla jsem se, protože mi nepřipadalo vhodné, aby se zrovna Corita pohroužila do temných vzpomínek.
„Za dva dny se bude konat pohřeb vojáka, kterého zabili Gosaa. Samozřejmě se všemi poctami. Poslala jsem pro jeho rodinu, aby mohli být s ním na jeho největší cestě, proto to zdržení, ale mně se to hodí. Máme necelé dva dny, Lee, abychom stvořily mýtus, díky němuž udržíme situaci pod kontrolou.“
Nemohla si nevšimnou mého udiveného pohledu, proto si neodpustila malou pauzu, kdy si nabídla kousek sýra. Upila vína, krátce nechala jeho chuť rozvinou v ústech, než polkla.
„Uspořádám hry a ty budeš neznámým soupeřem tomu nejlepšímu.“
„V čem ti to pomůže?“ nerozuměla jsem.
„Všichni pochopí, jakým hrdinou onen voják byl, když se jeho pohřbu účastní nejsilnější bojovník, lord Dračího národa.“
Došlo mi, jakou zodpovědnost na mě naloží. Nesmím prohrát, ten tlak jsem dokázala unést, ale co Kaileen? Něco se dělo, když už se Narat obtěžovala přijít a teď, když si znovu budu hrát na vůdce Erijců... Kaileen mě měla ráda jako sobě rovnou, jak přijme fakt, že jsem se opět vrátila ke svému postavení?
„Co když prohraju?“ šla jsem na to oklikou.
„Budeš bojovat se skrytou tváří, takže až odhalím tvou totožnost, buďto se opět staneš vůdcem nebo ukážu, že jsem byla rychlejší než ti, kteří se rozhodli zabít Kaileen i tebe. A hrdinou dne se stanu já.“
„Spíš ten, kdo mě zabije,“ namítla jsem, vzápětí mě napadlo, že prohrát souboj sice znamená umřít, ale ne rukou vojáka.
Corita čekala na můj souhlas. Její pohled prozradil, že mi věří, ale byla připravená i na druhou možnost. Taky jí to nebylo po vůli, ovšem blaho lidu mělo přednost před jejími osobními zájmy.
„No ale ne že mě pro pobavení publika uvážeš ke čtyřem koním! Uděláš to po vojensky,“ vymínila jsem si.
„Z úcty ke Kaileen,“ potvrdila, ač nerada.
„Ty se mi snad jenom zdáš.“
I přes vypjatou atmosféru se Corita usmála a zahleděla se do tmy.
Vítr se utišil, vzdálila se myšlenka na bouřku, ovšem tím spíš by se mohla objevit Kaileen. Počká, až Corita odejde nebo slyšela ty fámy a přijde si vyřídit účty?
„Dám jim následníka,“ řekla do ticha po dlouhé pauze.
Tak dlouho na ni tlačili, až ji nakonec udolali. Hledala jsem slova, ovšem zvědavost mě nenechala dlouho mlčet:
„Kdo bude otcem?“
„Nikdo.“
„Počkej, bez muže to přece nejde,“ namítla jsem zmateně.
„Peal je plný sirotků, nějakého si osvojím.“
„To se tady může?“ Tedy nevycházela jsem z údivu.
„Jistě, ale moc se to nedělá. Lidé pořád věří, že krev není voda a mají pravdu – voda se dá aspoň pít.“
„Adoptuješ chlapce nebo děvče?“
„Nevím,“ pokrčila rameny a bylo znát, že opravdu nemá jasno. „Chlapce by spíš přijali, ovšem dívka by dokázala to, co nikdo před ní. Dostala by se k trůnu jinou cestou než přes lože. Vím jen, že následníka vychovám podle zákonů ztraceného lidu Gosaa.“
„Podpořím jakékoliv tvoje rozhodnutí,“ slíbila jsem, ona se vděčně usmála a zahleděla se na nebe, kde nesměle svítilo pár hvězd.
„Nemohu adoptovat chlapce,“ řekla najednou. „Připomínal by mi to.“
„Co myslíš?“
„Josef měl být můj syn.“ Chtěla jsem něco říct, ale nevěděla jsem co. „Chtěli jsme mít aspoň šest dětí... Bohové ze mě udělali nestárnoucí bytost, ale ani jednou nám nepožehnali.“
Zatnula zuby, zadržovala slzy, neboť tato rána sice nebyla čerstvá, přesto pořád silně krvácela. Nedokázala jsem pochopit, co cítí, já jsem děti nikdy mít nechtěla. Možná jiná žena – matka by jí rozuměla líp.
Další číši vína si nevychutnala, obsah vypila naráz, stejně tak další.
„Kaileen je blízko,“ utrousila a kopla do sebe třetí pohár. „Radši už půjdu.“
„Jestli chce přijít, přijde, kvůli ní nemusíš odcházet.“
„Musím, jinak se opiju,“ oponovala, ale na to měla myslet dřív.
„Tak se opijeme spolu,“ navrhla jsem a ona přijala.
Snažila jsem se ji rozptýlit, a tak jsme se vyhnuly závažným tématům, než se odebrala do své ložnice.
Bouřka ani Kaileen se nedostavily, trochu jsem byla zklamaná a po částečně probdělé noci taky rozladěná, zato Corita měla ráno mnohem lepší náladu než večer. Zdálo se, že se se svým osudem vyrovnala, připadala mi stejně silná a sebejistá, jako když jsem ji poprvé spatřila.
„Tak brzy k snídani?“ podivila se, když jsem vstoupila do sálu, kde ona už dávno seděla.
„Kvůli tobě budu snídat až na poledne,“ odbyla jsem ji.
„Že tě baví pořád se vztekat.“
Mávla jsem rukou a raději se pustila do jídla. Pozorovala mě, což mě dráždilo, ale snažila jsem se nedat nic najevo.
„Jestli chceš, naber si a dones jí to,“ nabídla.
„Komu zase?“
„Kaileen, byla tu přece.“
„Hm, u tebe možná,“ rozčílila mě.
„Proč u mě? K tobě se chtěla dostat, copak se nestavila?“ neskrývala překvapení. „Cítila jsem, že je blízko, myslela jsem...“
„Tak ne,“ odsunula jsem talíř s načatou porcí.
„Možná tě nemohla najít.“
„Vždyť jsem trčela na balkóně jakou dobu.“
„Na rozjímání budeš mít dost času později, pojď,“ zvedla se, „musíme udělat první krok, aby ses konečně zbavila cejchu otrokyně. Štěstí, že ses včera ovládla a nepustila se do stájníka, jinak by to vypadalo, že pouze hledám řešení, abych nemusela potrestat milenku.“
V místnosti, kde se obvykle scházela Rada, na nás čekal Alexandr, Arno a otylý zástupce lidu. Na stole nebylo přichystáno pití jako minule, zel prázdnotou, nikdo z přítomných se dokonce ani neposadil.
„Hotovo, Arno?“ zeptala se ho Corita, sotva se pozdravili, nic nedbala tázavých pohledů, že se opět účastním důvěrného rozhovoru.
„Jistě, jen pořád nevím, komu to mám předat,“ odpověděl.
„Hned se dozvíš,“ pokývala hlavou. „Jsme tu jen my, takže pokud se něco dostane ven, rychle zjistím, komu mám vytrhnout jazyk,“ naznačila a podívala se při tom na tlouštíka. „Až přijde čas a lidé se tě budou ptát, můžeš popravdě odpovědět, že jsi viděl dvě znamení, která potvrdí to, co vám teď prozradím. První je znak lorda Dračího národa, který poprvé získala žena,“ podívala se na mě a pokud byli pánové udiveni mojí přítomností, pak teď byli doslova zmatení.
Přistoupila ke mně, aby odhalila symbol na hrudi, který narozdíl od jizvy nebyl pod vestou vidět.
„Přízeň Erijců, jak se její lid nazývá, jsem získala mírovou cestou, bez výhrůžek a zbytečného násilí. Přesně tak, jak jste si přáli,“ vysvětlila. „Ti, kteří tam se mnou kdysi jeli, bojovali a náhodou přežili, mohou potvrdit, že mimo bojovných žen se Erijci pyšní nevídaně silnými muži. Určitě uznáte,“ odsunula mi pramen vlasů z krku a lehce se mě dotkla, abych pootočila hlavu, „že ani bohyně války ji nepovažuje za otrokyni.“
Teprve druhé znamení přinutilo přítomné přistoupit blíž. Malý tlustý si chtěl sáhnout, aby se přesvědčil, zda je symbol pravý. Za odměnu jsem mu ukázala, že nejen ten znak je pravý.
„Proč jsi nám ji nepředstavila hned po příjezdu?“ rozčiloval se, zatímco si třel postižené zápěstí.
„Chtěla vědět, jak to tu chodí a mně to přišlo vhod.“
„Erijci nám pomohou proti Jakkisovi?“ zajímal se Alexandr trochu znepokojeně. „Nevím o tom, že by sem ze západu mířila větší skupina vojáků.“
„Nebude třeba, Lee má něco, co nikdo jiný nezíská,“ odpověděla vyhýbavě.
„Co to je?“
„Spíš kdo to je,“ opravila ho a lišácky se usmála.
„Naratinu přízeň tedy máme, takže konečně zasáhneš proti Kaileen?“ ozval se tlouštík.
„Zkoušíš mou trpělivost?!“ zavrčela. „Kaileen nechte na pokoji.“
„Jak myslíš, ale Gosaa tě neposlechnou, viděla jsi ten vzkaz. Stejně nechápu, proč by kromě Kaileen chtěli zabíjet i vládkyni sousední říše.“
„Stačí, že já to chápu,“ odsekla. „Ovšem musím tě opravit. Já,“ zdůraznila, „jsem poslední Gosaa, ostatní zemřeli, když se odvrátili od své víry a zaútočili na mě. Byli jsme bohyní války stvořeni, abychom hlavu Pealu chránili, ale jejich duše dávno nejsou duší mojí rasy, proto brzy zničím i jejich těla. Teprve až nastolím v zemi pořádek, vydám se proti Jakkisovi. Doufám,“ obrátila se na Alexandra, „že Lee nebude jediná, kdo mi pojede po boku.“
„S námi můžeš počítat, vojsko je připraveno, stačí zavelet,“ odpověděl pevným hlasem.
„Už to nebude dlouho trvat,“ neustále se mu dívala do očí a těšila se, až znovu vyjedou, až spolu povedou další velké tažení. „Čas uplyne jako voda, uvidíš.“
Připadalo mi, jako by chtěl Alexandr říct, že v její přítomnosti vždy čas plyne jak voda. Vůbec jsem měla pocit, že kdybychom je teď nechali o samotě, mohlo se v královském loži konečně zase něco dít. Alespoň by si nemusela osvojovat cizí dítě. Anebo by i Alexandrova potomka zabila jen proto, že by byl míšenec?
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 3 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 12 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
