|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28103 příspěvků, 4448 autorů a 295996 komentářů :: on-line: 17 ::
|
 |
|
:: Setkání 19/1/5 ::
 Amater |
publikováno: 28.07.2010, 8:04
|
| Bratr Ignacius se vrací na hrad svého řádu poté, co se seznámil v lázní s jedním mužem. Honí ho běsy a on touží po klidu. Najde ho u svého otce a zároveň představeného Řádu? |
| |
|
|
„Vítej, bratře Ignacie. Stalo se něco?“ Ignacius se podívá na Leontina a usměje. Najednou má pocit takové volnosti. Ne, nikdy odtud neodejde. Možná tady už zůstane po zbytek svých dnů.
„Vítejte. Všechno je v pořádku. Pouze potřebuji mluvit s otcem,“ odpoví a seskočí z koně, mimoděk ho poplácá po krku. Takový je zvyk a žádný z rytířů nikdy neprojel bránou na koni. Neví proč, ale dokonce i posel dodrží to pravidlo. Vždy všichni seskočí a s koněm projdou bránou. Vezme koně za uzdu a podívá se na vytesaný kamenný znak nad bránou - kříž s kamenem uprostřed.
„Jsem doma,“ zašeptá a dotkne se svého na hrudi. Poklekne, krátce se pomodlí. Ostatní se na něho mlčky dívají. Dnes u večeře bude vyprávět a oni rádi poslouchají básně, balady a eposy o slavných činech, ale i příběhy a tom, co se stalo a co se děje někde jinde. Každý bratr je zde vítaný a každý má nějakou historku ze svých cest. Ignacius projde bránou a ovanou ho vzpomínky.
Tady lezl na stromy a tady cvičil svoje první výpady mečem a údery a jak se bránit. Tady poprvé plakal a zde se dozvěděl, že bude mít přece jen otce. Jeho první kůň a zbraň. Odtud prvně odjel na výpravu a v téhle budově… Vzpomínky na něho dotírají z každého koutu. Jsou šťastné, ale přece jen jediná příhoda z města je silnější než cokoliv jiného.
„Bratře Ignacie!“ Otočí se k vrchnímu stájníkovi, který k němu spěchá. Je statný a oblečený jako vždy. Halena s dlouhým rukávem přepásaná opaskem z kůže, na hlavě hnědou čapku. Usmívá se. Jeho úkolem je starat se o všechny koně na hradě.
„Mervine, postarej se o Šedáka. Má dlouhou…“
„Je úplně zchvácený, bratře Ignacie.“ Vyčítá mu stav koně. „A měl byste mu dát konečně slušné jméno. Například Bouře nebo Stín.“ Vezme uzdu a poplácá Šedáka po krku. Ten potěšeně zafrká a dloubne ho do ramene.
„Ale no tak, jméno není důležité.“
Mervin se zamračí nad zjevnou tupostí Ignacia. „Jméno je důležité. Co bys říkal, kdybych tě volal Rytíři nebo Mnichu nebo…“
„Dost dost.“ Ignacius se rozesměje. „Šedákovi to nevadí.“ Pokaždé je to stejné. Zvážní. „Rád bych si popovídal déle, ale musím za otcem. Postarej se o něj.“ Mervin se dívá, jak s najednou zamračenou tváři spěchá do hradu. Zřejmě se něco děje, když přijel na tak zřízeném koni.
„Tak pojď, starouši. Dáme ti najíst, ošetříme tě. Víš, ale stejně má pravdu. Šedák je hezké jméno a tobě sluší.“ Šedák za ním jemně zafuní. Souhlasí.
Nic se tu nezměnilo, co tady ty dva roky nebyl. Zdraví bratry, které cestou potká, novicům kývne na pozdrav. Snaží se vypadat, že se nic nestalo, že přijel uvidět domov, pozdravit přátelé, otce. Spěchá do pracovny otce a chce už to mít vše za sebou. Zaťuká na dveře nevšímajíc si novice, kteří před nimi stojí. Je to jen formalita jako spoustu věcí tady. I on tady stál na hlídce. V noci zíval a někdy podepřel stěnu. Taky občas vyfasoval za to štulec nebo pohlavek. Záleží, kdo ho nachytal.
„Dále!“ ozve se a on vejde dovnitř místnosti. Jako vždy na něj zapůsobí svoji jednoduchosti. Dubový velký stůl, jednoduché židle, sekretář, obrazy na stěnách a hlavně v rohu zdobená skříňka s bulou o založení řádu a s křížem, který je původní a jedinečný. Za stolem s brkem v rukou sedí udivený otec představený. Prokvetlé delší vlasy, dlouhá tunika s ozdobným páskem a přes opěradlo nádherný bílý plášť, odznak představených Řádu. Modré oči hledí se zájem i údivem na svého syna.
„Otče!“ Ignacius poklekne a skloní hlavu. Bratr Austin s údivem pozoruje Ignacia. Něco se stalo? Musí to být vážné, když přijel. V posledním listu psal, že by chtěl jet k moři. Vstane od stolu a přistoupí k němu. Položí mu velkou mozolnatou ruku na hlavu.
„Vítej, bratře Ignacie. Co tě přivádí zpět do našich zdí? Pokud vím, říkal jsi, že chceš poznat co nejvíce z Evropy a jet k moři.“ Ignacius zvedne oči. Jsou tak zmučené, zděsí se Austin. Probůh, co se mu stalo? Rychle ho zvedne a obejme. V tu chvílí převládne láska otce nad povinnostmi představitele řádu. Ignacius ho objímá a cítí se v bezpečí, jako když byl dítě a v noci se bál. Tady se mu nic nemůže stát. Začíná pochybovat, jestli mu to má říct.
„Tak povídej Ignacie. Nestůj tady jako sloup a odlož plášť. Povídej a večer to dobře víš, těšíme se na tvůj příběh.“ Ignacius se nejistě usměje a odloží plášť. Neví, jak reagovat na Austinovu laskavost, když by naopak měl ho odsoudit, odhodit, pokárat, ale on to ještě neví. Až se to dozví, tak to udělá. Bude se na něho dívat s hněvem a opovrženě hodně. Jako na kus něčeho co ho zklamalo a je nepotřebné. Austin čte v jeho tváři jako v knize. Nemůže se rozhodnout, zda mu to má říct nebo ne. Bude to asi něco vážného. Rád by viděl jeho kříž. Zamračí se. Doufá, že je v pořádku. Byl by nerad, kdyby zklamal Řád. Byl by jedním z mala, který by poskvrnil kříž.
„Já nevím, ale myslím, že už je to v pořádku,“ Ignacius rychle drmolí, aby to měl za sebou. „Jen jsem potřeboval pobýt v domově. Nadechnout se zdejšího vzduchu, setkat se ostatními bratry…“
Austin poslouchá Ignaciovou řeč a falešný úsměv. Jistě to potřeboval, ale není tady kvůli tomu. Trpělivě naslouchá a přemýšlí, kdy mu dojde dech. Konečně se odmlčel.
„Netušil jsem, že jsi zbabělec, Ignacie,“ podotkne Austin. Neví, co dělat, ale potom se usměje. „Pojď, půjdeme někam jinam.“ Ignacius červený jak rak přikývne. Má pravdu jako vždy. Je zbabělec. „Mezitím si pořádně rozmyslí, proč jsi tady.“ Dodá a otevře dveře. Oba jdou chodbami, když Ignacius vyhrkne.
„Zhřešil jsem.“ Je bledý jak plátno. Austin pokračuje v chůzi dál. „Slyšíte mě?“ Zatahá ho za rukáv. „Já jsem…,“ zakoktá se, jak se mu to těžko říká. Austin se zastaví a zvažuje.
„Ukaž kříž,“ odhodlá se i on. Hřích je těžká věc, a pokud by opravdu hřešil, čekal by ho trest. Ale hlavně by ho Řád musel vyloučit.
„Ale proč?“ nechápe Ignacius.
„Ukaž a hned!“ Austin se k němu otočí s napjatým výrazem ve tváři. Ignacius vytáhne zpod košile kříž. Austin ho vezme do ruky a zavře oči. Vše je v pořádku. „Půjdeme ano. Pak mi to řekneš.“ Zastrčí mu kříž za košili a klidně pokračuje dál. Neví, proč si myslí Ignacius, že zhřešil, ale zatím ne. Kříže, které mají jen obyčejné stříbro, ale kameny v nich mají zvláštní moc. Když složí přísahu, hlídají majitele a jsou navzájem propojeny. Nechápe, jak se to děje, ale…
„Otče, proč jsi chtěl vidět kříž?“ optá se nesměle Ignacius, který za ním spěchá. Ničemu nerozumí, ale svému otci slepě věří. Austin sebou trhne, když uslyší jeho hlas. Je tak napjatý a bledý. Je mu ho líto, ale vše se musí vysvětlit.
„Řeknu ti potom, ano.“ Austin otevře dveře do společenské místnosti, rozdělené na několik samostatných koutů a přece tvořící jednu velkou místnost. Ignacius zamíří ke svému oblíbenému místu u krbu. Plane v něm neustále oheň a někdo už na malý stolek připravil pohoštění. Sednou si a Ignacius se dívá do plamenů. Je mu horko. Stejně jako tehdy v lázni.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
95.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.5 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 3 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 10 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlížeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2009 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
