|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 23799 příspěvků, 3750 autorů a 253469 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Kluk s kloboukem ::
|
| |
|
|
Sedím na posteli. V uších sluchátka, na nočním stolku blok a v ruce obyčejnou tužku. Chystala jsem se něco napsat. Jen tak pro radost. Vždycky jsem byla blázen do literatury, ačkoli ta moje za mnoho nestála. Dívala jsem se z okna svého pokoje v přízemí a ani stopa po kapce inspirace. V mé hlavě jako by bylo vyluxováno. Vynořoval se mi akorát jeho obličej a jeho hlava z části v černém módním klobouku. Jeho oči a jeho úsměv, jež byl krásný, ale nepatřil mě. Bohužel.
Najednou mi tužka klouže po papíře a vytváří písmena, slova, věty. Po čtyřech řádcích si uvědomuji, že píšu dopis. Dopis určený JEMU. Věděla jsem, že nikdy nebudu mít tu odvahu mu ho předat.
Zjišťuji, že jsem se zamilovala vlastně jen do jeho očí, úsměvu, jeho červené košile a černého klobouku. O jeho povaze a koníčcích jsem nevěděla vlastně vůbec nic. Ani nevím, zda bych to chtěla vědět a rozbít tak představu o NĚM jako o ideálním klukovi.
Když jsem dopsala, uložila jsem dopis do obálky a schovala ji za skříň. Jak dětinské, pomyslela jsem si, smířená s tím, že spolu budeme jen v mých snech.
Ten den jsem usnula s myšlenkou na jeho modré oči s příměsí hnědé a zelené po okrajích duhovky.
O dva měsíce později jsem byla nucena si uklidit pokoj, při čemž jsem narazila na ten dopis. Bylo zvláštní, jak rychle jsem na ten dopis zapomněla, ale do NĚJ jsem byla zamilovaná pořád. Přečetla jsem si dopis s myšlenkou, jak jsem byla předtím…divná.
Založila jsem ho do bloku, jež byl už dávno popsaný a patřil mezi ty, kterých jsem každý půlrok popsala sedm.
Druhý den ve škole jsem ho potkala. Vycházela jsem z té třídy, do níž on vcházel na další hodinu. Věnovala jsem mu pohled a úsměv. On mi věnoval jen chladný výraz v obličeji.
Následující hodinu jsem vytáhla, letos už devátý, blok, do kterého jsem se chystala kreslit a psát. Se zděšením jsem zjistila, že je to jeden z těch popsaných (nikdy jsem je nevyhazovala). Byl to zrovna ten, do kterého jsem včera založila svůj dopis. Ten jsem však nenašla. V zoufalství jsem prohledala celý batoh. Nebyla tam.
Našla jsem ho však příští přestávku. Zahlédla jsem JEHO. Ve tváři už neměl chladný výraz, tohle bylo horší, výsměch. Byl obklopen svými kamarády a s výsměšným podtónem v hlase předčítal řádky z mého dopisu. Celá jeho parta se otřásala smíchy. Byla jsem v šoku.
Přišla jsem k němu, vytrhla mu dopis, čímž se přetrhl na dvě poloviny, vlepila mu facku a odběhla se smíšenými pocity smutku, hanby a vzteku.
Na schodech jsem se ještě ohlédla. Nejspíš jsem vyvolala další výbuch smíchu. Všichni se smáli. Až na jednoho. Byl to ten nejzakřiknutější. Nesmál se. Místo toho mi věnoval pohled, upřímný a plná soucitu. Utekla jsem.
Jedna polovina mého já se chtěla ještě vrátit a pořádně ho seřvat. Druhá polovina však věděla, že bych se k tomu nikdy neodvážila a místo toho se chtěla schoulit do klubíčka a slzet.
Neudělala jsem ani jedno z toho. Odebrala jsem se do třídy, sušíc slzy na tváři. Mechanicky jsem dělala vše, co se po mě žádalo.
Po škole jsem šla domů. Teprve poté jsem dala průchod svým emocím. Musela jsem usnout, protože mě probudilo klepání na okno. Překvapilo mě, že by někdo byl ochoten přelézt skoro dva metry vysokou zeď ohraničující naši zahradu. Na okamžik jsem zadoufala, že by to přece jen mohl být ON. Avšak při vzpomínce na jeho dnešní výsměšný obličej se toto přání rychle rozplynulo.
Místo něj tam stál jeho kamarád. Ten nejzakřiknutější. Ten, jež mi jako jediný věnoval soucitný pohled. Marek, vzpomněla jsem si na jeho jméno. Slušelo mu to, i když jsem ho viděla jen v šeru. Jeho hnědé až černé vlasy střední délky se na koncích mírně vlnily a vrhaly stín na jeho pěkný obličej. Zvláštní, jeho očí jsem si nikdy nevšimla. Byly výrazné. Měly barvu podobnou jeho vlasům a vrhaly spoustu malých roztomilých jiskřiček. Věnoval mi stejný pohled, jako dnes na chodbě, ale tenhle byl veselejší a povzbudivější, a poté krátký úsměv, jež měl v sobě cosi sympatického.
„Víš, chtěl jsem se ti omluvit za ten dnešek. Kluci jsou fakt strašný.“začal.
Bez přemýšlení jsem se naklonila přes parapet a věnovala mu krátký, ale přesto krásný polibek na rty. Usmála jsem se a on mi úsměv opětoval.
„Děkuju. Dobrou noc.“zašeptala jsem a zavřela okno.
Tuhle noc jsem usínala při myšlence na oči toho druhého.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
85.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 2.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 11 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlížeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2009 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
