|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28115 příspěvků, 4451 autorů a 296077 komentářů :: on-line: 4 ::
|
 |
|
:: We are the greatest III., kap. 1 ::
We are the greatest III., Kapitola 1. Kauzalita
V prologu se Jana objevila v kanceláři nového mistra Řádu, Retgera, aby ho zabila. Vzhledem k jejich společné minulosti je Janino odhodlání a Retgerovo pochopení překvapující. Přesto se jí zamýšlená vražda nepovede, i když měla k dispozici potřebnou zbraň, totiž artefakt.
Dnešní kapitolka má čtenáře zasvětit do děje budoucího - od minulé série jsme se posunuli o rok vpřed, což znamená jistý odklon od uplynulých událostí. Sami posuďte, co Janin sen znamenal. Rozhodne se o něj s někým podělit, nebo už se poučila, že vše, co řeknete, může být kdykoliv použito proti vám?
Enjoy this (little longer) episode, my marshmallows =o) |
| |
|
|
We are the greatest III., kapitola 1. Kauzalita
Sen pozvolna odezníval a zanechával za sebou už jen rozmazané útržky, z nichž se nedalo vyčíst nic dalšího. Každý nádech znamenal zalapání po kyslíku deroucího se sevřeným hrdlem jen stěží do plic. Srdce v hrudi divoce tepalo a mozek do krve vyplavoval snad tuny adrenalinu. Zmírňoval sice bolest pulzující v celém těle, přesto jakýkoliv vykonaný pohyb vyvolal nepříjemný, ostře bodavý dotyk. Probuzením do sebe automaticky začala načerpávat spotřebovanou energii, a protože se její organismus ještě nestihl aklimatizovat a nezvládl takový nátlak, stal se proces bolestivým.
Ačkoliv pod sebou cítila vlhké prostěradlo a ocitla se v bezpečí svého domova, zůstala ležet se semknutými víčky a snažila se znovu si v hlavě přehrát sen, který se jí ještě před chvílí živě míhal před očima. Detaily se jako obvykle brzy měnily v pouhé záblesky a v původní podobě zůstaly zachované jedině silné pocity. Nahromaděný vztek ovládající Janino chování ve snu cítila i skutečná Jana a tělo, nepřipravené na tak silnou dávku energie, se logicky bránilo tlumícími látkami. Obraz vzniklý v její hlavě se samovolně přetvořil do skutečnosti a donutil ji tak opětovaně prožít každý okamžik své vidiny.
Až když se intenzita bolesti zmírnila a pocit, že si jakýmkoliv pohybem zláme žebra, odezněl, odhodlala se otevřít oči. Posadila se, přičemž se jí zhoupl žaludek, a otřela si orosené čelo. Košilku měla propocenou, jako by několik hodin nepřetržitě tvrdě cvičila. Obličej zabořila do dlaní, aby nemusela čelit přicházející závrati, a pokusila se v hlavě uchovat souvislý děj prožitého. Zírala při tom skrz prsty na vínovou deku, kterou byla ledabyle přikrytá, a v očích ji při vzpomínce na Tomáše zapálil nečekaný příval slz.
Objevila se u něj v pracovně a chystala se ho zabít s odzbrojujícím odhodláním. Neuplynul ani den, co by na něj nepomyslela. Celou tu dobu se jí svíralo hrdlo úzkostí, kdykoliv si vzpomněla na onu osudnou noc. Polomrtvého ho svírala v náruči a i přes Kayův vyslovený zákaz do něj přelila životadárnou energii určenou Mirce. Nepřineslo to kýžený výsledek, v jaký doufala. Proto se každé pomyšlení na Tomáše stávalo utrpením. Mysl se ho snažila vytlačit pryč, ale podvědomí jí ho vždy nějakým způsobem připomnělo, podobně jako teď.
Snažila se znovu vybavit všechny detaily, které by jí prozradily, zdali se jednalo o záblesk z budoucnosti, nebo o alternativní realitu. Za poslední rok se sice v používání svých schopností zdokonalila a rozšířila si obzory využití nashromážděné energie, stále ji ale oslabovala neschopnost od sebe tyto dvě skutečnosti rozlišit.
Jako jedna z mála žijících jedinců ovládala Jana schopnost spontánního vytváření alternativních realit. V případě otevření portálu díky spotřebě obrovského množství energie se mohla víceméně svobodně pohybovat mezi nekonečným množstvím realit, zasahovat do nich a tedy v nich zanechat svůj otisk. Tyto alternativy promítaly všechna učiněná rozhodnutí v odlišných verzích. Znázorňovaly jiný život, ať už se jednalo o jedince nebo celé komunity. Jelikož Jana neměla k dispozici takovou energetickou kapacitu, občas se jí podařilo v rámci své mysli vytvořit pouze úsek, ale i to z ní dokázalo vysát všechny zásoby.
Kdežto vidina ukazovala budoucnost, k níž ve své realitě za nastolených podmínek směřovala. Díky existenci kauzality, tedy vztahu příčiny a následku, sloužila jako pouhé varování. Ve chvíli, kdy spatříte svou budoucnost, se automaticky odkloníte od osy vedoucí k ukázanému, protože nikdo není schopen přesně reprodukovat, co už jednou zažil. Jinak řečeno není možné vstoupit dvakrát do stejné řeky. Jenže v těchto vizích se vždy stávala pouhým pozorovatelem.
O co se tedy jednalo? Nikdy se s ničím podobným nesetkala. Nejprve vše vnímala z pohledu Tomáše, prohlížela si sama sebe, ale v zápalu boje se nepozorovaně ocitla ve vlastním těle, ale nevládla mu. Pak ji náhle pohltily Janiny emoce, v nichž převládal vztek a zklamání, a vzápětí se vyděšená probudila doma.
Jaká nabízená možnost se zdála pravděpodobnější? Nelíbila se jí ani jedna. Proč by si proti sobě v jiné realitě poštvala jediného člověka, ve kterého kdy věřila? Sehrál sice svou roli v plánu uskutečněném bez souhlasu zúčastněných, Tomáš se k ní ale choval lépe než ostatní členové. Jenže přesně tohle mu ve snu vytýkala – z neznámého a pravděpodobně i neomluvitelného důvodu se obrátil proti ní, přestože zdůraznil fakt, že jí nechce nijak ublížit.
Nelíbila se jí ani představa vize budoucnosti. Tomáš už se nikdy nezregeneruje, na čemž se nedalo nic změnit, a Jana to dokázala částečně přijmout. Proto se nezdálo pravděpodobné, aby se jednalo o vidinu. A nepřipadala si o moc starší, snad jen unavenější. Ale unavená se cítila i teď. Skloubit školu s prací v Řádu nebylo o nic snazší než doposud, navíc s přihlédnutím k faktu, že chtěla v letošním školním roce odmaturovat a zároveň se stát jednou ze zastupujících členů, se tento cíl zdál nanejvýš nepravděpodobný.
Obě dívky se nicméně lišily jedním podstatným rozdílem, ať už sen znamenal cokoliv.
Bezděčně si přejela po krku, jako by čekala, že nahmatá jizvu.
Jen si něco namlouvám, snažila se přesvědčit samu sebe. Není skutečná. Nemůže být. Stačil by jeden dobře vedený řez a za pár vteřin bych byla mrtvá.
Tělem jí projel mrazivý pocit deja vu. Sama se postarala o svého bratra, když mu podřezala obě krční tepny. Trvá opravdu jen okamžik, než člověk upadne do mdlob z příliš rychlé ztráty krve a pak už následuje jen smrt. Jakkoliv se o ni Lukáš zasloužil, stále se s tím nedokázala zcela vyrovnat. I když na svém kontě několik mrtvých měla, pokaždé mohla své jednání racionálně odůvodnit a nemusel ji všude pronásledovat pocit viny. Kdežto k odstranění bratra, nehledě na jeho záměry, ji vedla čirá touha po pomstě. On zapříčinil smrt Evy, její tehdejší nejlepší přítelkyně.
Druhou jizvu, jedinou hmotnou památku na střet se svým otcem v alternativní realitě, moc dobře znala. Vzpomněla si na dlouhý nehet zarytý ve stehenní tepně, po němž jí zůstala centimetr dlouhá i široká jizva, a vybavila si zvuk doprovázený zmáčknutí pouště, když ji Karel zastřelil.
Díky, tati. Taky jsem tě měla vždycky vražedně ráda.
Teprve toto setkání objasnilo její původ. Dávno ztratilo cenu utíkat před skutečností, že po svém otci zdědila geny, což s ní také činilo z části démona. Řád o tomhle deficitu věděl dlouho před Janou a pracoval na plánu, jak se s otcovou organizací vypořádat. Janě potom stačilo se s tím vyrovnat a začala to vnímat jako vzrušující přednost. Pokud se za celou dobu, co v sobě objevila nadpřirozenou sílu, dokázala ovládat, znamenalo to velkou výhodu před ostatními. O své postřehy se ale zatím nehodlala dělit se členy Řádu.
Alespoň něco jsem dostala do výbavy, ale znovu už děkovat nebudu.
Kvůli tomu se Jana bála o svou matku. Zanechala mu ji napospas a i přes vzájemné roztržky nechtěla, aby se jí cokoliv stalo. Věděla o donucovací metodě používané k získání informací či jiných cenností – stačilo pohrozit ublížením či smrtí rodinného příslušníka a slabší povahy jednoduše podlehly. Účinnější metoda než mučení, proto členové mnohdy neměli rodinu, odepsali ji nebo věnovali většinu volného času k jejímu zabezpečení.
Lexanus se v poslední době na veřejnosti příliš neprojevoval a to ho stavělo na vedlejší kolej. Přednost teď měla jiná, dávno rozjetá akce, na níž už přes dva roky Řád pracoval. Příjemná změna nastala, když se o Elitě oficiálně dozvěděla, protože bojovat proti něčemu, co neznáte, vám ubírá značnou výhodu. Ačkoliv tady se o výhodě rozhodně mluvit nedalo. Elita se už téměř rok úspěšně schovávala a pravděpodobně doplňovala své značně prořídlé řady. Řád doposud nezískal žádné zprávy o unesených členech a s Alanem ani Ivorym se jim nepodařilo navázat spojení.
V mysli se jí znovu mihl obrázek Retgerových zelených očí, až ji zamrazilo v zátylku. V tu chvíli se nad svými úvahami zarazila. Silný zvyk, který si jen přinesla z Domažlic sem, ji intuitivně nutil vycítit přítomnost druhého pokaždé, když překročila práh svého bytu. Už rok a půl žila sama a cítila se tak v bezpečí. Jakmile se u ní v bytě objevil někdo cizí, Janin šestý smysl ji na jeho nežádoucí přítomnost upozornil.
Vylezla z postele, přes košilku si přehodila župan a jen taktak se jí podařilo nezakopnout o knihy rozházené po podlaze. Její nový pokoj působil díky své velikosti prázdněji než ten předchozí, proto se nezabývala snahou udržet ho v dokonalém pořádku.
Světle béžové stěny a dvě velká francouzská okna schovaná za průsvitnými záclonami prostor opticky zvětšovala. Pod jedním oknem stála dvě kožená křesla bez opěrek lososové barvy a pod druhým zabírala značnou část prostoru netradičně stavěná, velice nízká postel, z níž se obtížně vstávalo. Na malé části plovoucí podlahy kolem postele ležel fialový, huňatý koberec momentálně pokrytý jak učebnicemi do školy, tak knihami nejrůznějších žánrů nahromaděnými za poslední týdny. Jana neměla čas zapínat ani moderní plasmovou televizi pověšenou na dřevěném obložení přímo proti posteli, natož aby stíhala každodenní úklid.
Za pozornost stála zrcadla pověšená na stěně mezi pracovním stolem a skříní na oblečení úplně stejně, jako to mívala ve svém starém pokoji. Prostor za nimi umožňoval ukrýt Janiny osobní zbraně a jiné věci, ke kterým nechtěla, aby se případná návštěva – ať už vítaná či nikoliv – dostala příliš snadno. Intuitivně před nejpřístupnější pruh zrcadla položila květináč s palmou. Rostlina dělala ložnici přátelštější a také vytvářela dojem, že zrcadla slouží pouze jako zrcadla.
Jsem geniální , probleskla jí hlavou další myšlenka, než kolem sebe bez sebemenších potíží aktivovala ochranný štít. V podstatě to byla okem postřehnutelná, namodralá, energetická blána. Dovnitř v závislosti na své intenzitě nepropustila téměř žádnou cizí energii a opravdu silné útoky zmírnila na absorbovatelné. S Janinými momentálními energetickými dispozicemi by měl případný útočník v souboji nepatrnou šanci na vítězství.
Potichu prošla malou předsíní do neveliké, ale moderně vybavené kuchyně. Kuchyňský pult, barová deska a kožené židle byly sice béžové, ale světle zelené stěny a tmavě zelené skříňky ji doslova iritovaly. Byt jí přidělili, proto v něm víceméně nemohla provádět žádné úpravy. Nahlas si nikdy nestěžovala, na rozdíl od jiných lidí z Řádu si ho díky svému platu mohla dovolit.
Jana přimhouřila oči a věnovala muži sedícímu za barem nenávistný pohled. Na pultu vedle něj ležely složené noviny, nějaký sešit s tvrdými deskami a šálek s vypitým kafem.
„No konečně,“ usmál se samolibě, ne však upřímně. Jeho hnědé oči zůstaly nedotčené. „Už jsem si říkal, jestli tě nemám probudit. Nebaví mě čekat.“
„Nicku,“ pozdravila ho a stáhla svůj štít co nejblíže k tělu, kde téměř ztratil barvu a přestal podivně světélkovat.
„Jak ses vyspala?“ zeptal se naoko přívětivě. „Nějaký hezký sen, o který by ses chtěla podělit?“
„Čemu vděčím za tvou neobvyklou návštěvu?“ ignorovala jeho otázku, stejně by lhala. Běžně oba předstírali hluchotu, když se jim nehodilo odpovídat. „V tomhle týdnu teprve druhá, a to už je středa. Proč ses včera nestavil, necítil ses dobře? Já jsem vždycky štěstím bez sebe, když tě najdu ve své kuchyni, nebo ještě lépe u sebe v posteli.“
Ironie z jejího hlasu sršela na míle daleko.
„Cítil, ale ty prý ne,“ odpověděl strojeně milým hlasem a potvrdil tak Janinu teorii o přehlížení jistých částí rozhovoru.
Měl pravdu. Celý včerejšek strávila pobíháním z postele do koupelny, kde měla pro změnu co chvíli možnost znovu si prohlédnout obsah své snídaně.
„Škoda, mohls mi držet vlasy, když se tak staráš,“ zašvitořila.
Dvěma kroky překonala vzdálenost mezi nimi a posadila na barovou židličku naproti němu. Neměla ráda, když musela sedět zády ke dveřím, ale vadilo jí, že i když Nick seděl, převyšoval ji o několik centimetrů. Co teprve, když se vedle ní postavil. Měl o dobrých dvacet pět čísel víc a tyčil se nad ní jako pán světa s nonšalancí jemu vlastní.
„Uklízíš si někdy?“ položil jí nejapnou otázku ohledně jejích zlozvyků.
„Neměj péči, ten bordel se v tak velkým prostoru hravě ztratí. A co tě sem přivádí dnes? Přišel jsi na přehlídku mého spodního prádla? Podívat se, jestli mi z šuplíku neubyl kondom? Nebo snad kontroluješ, jestli beru pravidelně antikoncepci?“
Jana neměla potřebu zjišťovat, kde se v ní po probuzení vzala taková dávka sarkasmu, ani ji její chování nepřekvapilo. Nedokázala se ovládnout, jak se v ní vzedmula vlna vzteku. Zatnula pod stolem ruce v pěst, až jí na čele zbělala malá jizvička. Byla to památka z dětství a už dávno vzdala marné snahy skrýt ji pod vlasy. Každá jizva jí totiž připomínala nějakou událost ze života a o tenhle deník skutečně přijít nechtěla.
„Tentokrát tu nejsem kvůli zábavě, ale kontroluju, jestli se soustředíš na práci.“
„Tím, že sám nepracuješ?“ sjela ho pohrdavě a zavadila při tom znovu o sešit.
Strnula. To jejím starým deníkem se pravděpodobně po celou dobu Janina spánku bavil.
„Děláš si ze mě legraci?“ vyjela. Okamžitě k sobě deník přisunula a namátkově ho otevřela. Zápis pocházel z loňského října z doby, kdy se sblížila s Tomášem. Kam až se Nick při čtení dostal a co ještě nevěděl? Ze všech zmíněných aktivit, kterých se v průběhu týdnů skutečně dopustil, byla tahle nejsprostší.
„Vůbec ne,“ odpověděl lhostejně.
„Kdes to vzal?“
„Přivezli to ze skladu, kam to nechali odvést tvoji rodiče, pokud se tak dá hovořit i o tvém démonickém tatíčkovi. Ten si nejspíš oddechl, ale tvojí matce netrvalo smířit se s odchodem jediné dcery tak dlouho, jak jsem zprvu očekával.“
Zalapala po dechu. Nikdy si zcela neuvědomila, kam až sahají následky jejího odchodu z Domažlic, ale nemohla se jimi příliš podrobně zabývat. Karel nejspíš matce zakázal kontaktovat policii, a možná sám vymyslel vhodné vysvětlení, proč Jana tak náhle zmizela. On jediný mohl vycítit její případnou smrt, stejně jako by ona dokázala vytušit tu jeho. I přes nepříliš pevné vztahy mezi ní a matkou doufala, že se s jejím odchodem smířila, ať už Janu považovala za mrtvou, nebo ne.
„Kde je zbytek?“
„Ten nejprve musí projít důkladnou analýzou. Nepředpokládám, že bychom našli něco důležitého, ale je to nezbytné.“
„Co všechno tam je?“ vyjela zostra, až se jí v modrých očích zaleskla kovová šeď.
„Všechny tvé osobní věci.“
„Víš, co mi můžeš.“
„Milerád,“ ušklíbl se a věnoval jí jeden svůdný pohled přímo do očí. Utáhl si culík svázaný koženým páskem a čekal na odpověď. Nejspíš ho ale stejně nezajímala.
„Teď vážně, proč tu jsi?“
„Přišel jsem z celodenní služby a vzhledem k únavě se s tebou trochu… prospal.“
Jana zareagovala zdvihnutím obočí. Skutečně vedle ní zase spal?
„Aspoň o důvod víc si převlíknout postel,“ zamračila se. Popravdě jí nelezlo do hlavy, proč ji Nick neustále provokoval dvojsmyslnými narážkami. Iritovalo jí to a navíc se před ním potom styděla víc, než bylo nezbytně nutné. Také ji zajímalo, jestli má skutečně tak tvrdé spaní. Jako vysvětlení by se naskýtala možnost neúplného vytvoření alternativní reality, v níž se ocitlo pouze její astrální tělo, nikoliv fyzická schránka. Toto cestování vyžadovalo jistý druh komatu, z něhož se poměrně těžko probouzelo.
„Taky bych se potřeboval osprchovat, ale chtěl jsem s tím počkat na tebe.“
„Prase,“ odbila ho.
Nestalo se poprvé, co nevěděla, jak zareagovat. Téměř dokonale se obrnila proti jeho ironickým poznámkám, nicméně neměla nervy neustále vymýšlet nové, kterými by ho uzemnila.
„Co zajímavého ses v tom deníčku dočetl?“ zeptala se nezaujatě a nepatrně se naklonila přes pult ve snaze zachytit stopy lži. Cítila z něj pot, přesto to nebyla nepříjemná vůně. Jen prozrazovala, že se dnes zapojil do tréninku. Vcítila se do nadšení žáků, když za nimi přišel do tělocvičny muž patřící do rezervní skupiny shromažďující budoucí členy základní šestky, a věnoval jim svůj čas. Musela se usmát, sama si něčím podobným prošla. Měla tu čest bojovat se samotnou členkou Řádu, Melissou, a jinými. Při netradičním tréninku se vždy naučila několik vychytávek.
„Nic, co už bych nevěděl nebo si nedomyslel. Krom tvých sexuálních zážitků mě zaujalo motto na začátku. Miluj, trp a odpouštěj. To sis asi trochu spletla realitu, nemyslíš?“
Ty seš takový prase, Nicku.
„To jsem fakt ráda, že se Řád tolik stará o blaho svých členů,“ zamračila se a nechtěně zrudla. Samozřejmě ten deník četl, nebo ho alespoň zběžně prolétl. Vyhnula se jeho pronikavému pohledu a čekala, jestli změní téma, protože svůj osobní život vážně rozebírat nechtěla.
„Pro vás cokoliv. Ale ty evidentně nejsi ochotná věnovat víc času Mirce. Prošel jsem rozpis tréninků a vaše jména se tam objevují sporadicky.“
Teď se i on přiblížil k Janě, když se opřel lokty o stůl. Nakláněl se k ní a vzdálenost mezi nimi činila pouhých pár čísel. Zavrtala se do jeho snědého obličeje a zaměřila se na oči. Dřív je považovala za tmavě hnědé, ale ve skutečnosti na sobě měly šedé skvrnky a duhovky lemoval téměř černý obvod. Líbil se jí způsob, jakým se na ni pokaždé díval – nepřístupný a znemožňující navázat bližší kontakt. Ideální, i když ne typický vztah učitele a žačky ji nutil věnovat se především svým povinnostem.
„Není to náhodou moje svěřenkyně? A dle mého názoru jsou tří tréninky týdně přespříliš.“
„A dle mého nikoliv,“ oponoval povýšenecky zabarveným tónem.
V Řádu platilo jedno pravidlo staré jako magie sama. Kdo disponoval větším množstvím energie, měl větší moc a tím pádem rozhodující slovo. Nick byl i po Janině znovuzrození silnější a jako nadřízený ji mohl donutit, aby zásadně změnila přístup k Mirce.
„Dva z tréninků jsou za účelem psychologické analýzy,“ pokračoval dál Nick, zatímco si ji zblízka pozorně prohlížel. Jana se silou vůle přiměla neuhnout. Cítila nátlak na svou mysl, a i když měla velice silný ochranný firewall, oční kontakt podstatně zjednodušoval nabourání se do systému, tedy do její hlavy.
„Jeden se mi zdá čistě přátelský. Z toho vyplývá, že na osobní trénink nezbývá jaksi čas. Necháváš boj a přednášky pouze na výcviku v Řádu a to se mi vůbec nezamlouvá.“
Jana ho nekompromisně přerušila. „A mně se nezamlouvá tvoje neustálá snaha dostat se mi do hlavy, takže toho laskavě nech, když to neumíš.“
Z jejího hlasu sršelo odhodlání. Stále existovaly vzpomínky, které chtěla před světem uchránit. Nick neznal podrobnosti o Janině a Mirčině Posledním soudu. Dala Kayovi slib a nemínila ho porušit.
„Lidi jako ty to považují za užitečnou věc,“ odpověděl vlažně, ale nátlak vynaložený na prolomení Janina zabezpečení ustoupil.
Živě si představila divoký souboj, v němž se spojenci dorozumívají na taktice proti nepříteli pouhým přenosem myšlenek. Zajímalo ji, jestli to probíhá tak snadno. Sama se už několikrát dotkla něčí mysli, ale nikdy z ní nedokázala číst jako z otevřené knihy. Vždy potřebovala podnět k nastartování schopnosti nahlížet do druhých. Stačila vůně, emoce, nebo jen slabá ochrana, což jí umožnilo otřít se o jejich zážitky. K myšlenkám tak snadná cesta nevedla.
„Jim očividně nevadí, když se někdo hrabe v jejich soukromí, nemám pravdu?“
„Většina to pokládá za nezbytnost,“ odpověděl, čímž potvrdil její domněnky. „Odteď budeš Mirce věnovat alespoň pět hodin týdně na kontaktní boj a další tři budete společně makat na fyzičce. Té se budu osobně účastnit jako dozor. Trochu jsi v poslední době vyšla ze cviku.“
Ačkoliv měl v posledním pravdu, Janu to zasáhlo. Musela Mirku dostatečně připravit na zkoušky nejen po psychické stránce, ale hlavně po té fyzické. Pro ni tento způsob života kdysi znamenal předčasnou smrt. Její tělo hnilo v rakvi několik let, zatímco se duše snažila dostat na věčnost.
Vzít ji pod svá ochranná křídla znamenalo pomoci jí znovu se začlenit do společnosti a ukázat jí lepší stránku života.
Jenže už uběhl téměř rok, co Mirku vodila za ručičku, a bylo načase posunout se na další stupeň. Ten podle Janina názoru spočíval v poskytnutí většího prostoru pro osobní rozvoj, aniž by se jí Jana tolik pletla pod nohy.
Nick očividně zastával opačný názor a dával to viditelně najevo.
„Fajn,“ přikývla Jana vzdorovitě. „Budu dělat přesně to, co ty mně, a to kontrolovat Mirku na každém kroku.“
„Hlavně ji připrav na zkoušky, buď tak laskavá. Tebe taky brzo čekají. A nemysli si, nebude to stejná komedie jako tenkrát v Praze. Ty najíždíš na členství.“
„Tedy na stejnou pozici, jako máš teď ty,“ přerušila ho Jana.
Po přesunu do Karlových Varů se Nick stal háklivý na jakoukoliv poznámku týkající se jeho nové pozice náhradního člena. Zatím neměli dostačující prostředky k postavení se na vlastní nohy, tudíž jim nezbývalo nic jiného než tiše splynout se zdejší základnou.
„Až složím zkoušky, tvoje noční můra se stane realitou,“ věnovala mu při té představě jeden zářivý úsměv. „Chybí mi jediný krůček, abych se dostala na tvou úroveň. A až se tak stane, moje pozice tě bude dlouhodobě srát.“
Na což se nesmírně těším.
„Což se stane pouze v případě, že tě je nechám složit,“ usmál se pro změnu Nick.
„O tom nepochybuju. A pak už jen budeme čekat, až sejmou nějakýho člena, aby ses dostal ke korýtku,“ začala se smát, ale pak si všimla Nickových očí. I v denním světle podivně svítily.
Raději smích udusila.
Oči mocného dokázaly zastavit i Janu, ačkoliv na tom s energetickým potenciálem nebyla o moc hůř. Stáhla do sebe doposud aktivní štít, aby zbytečně neplýtvala energií.
„Seš si doufám vědoma toho, že jednou někdo bude stejně čekat i na tvou smrt?“ zeptal se chladně.
„Takovej je život,“ pokrčila rameny.
Nick naštvaně mlčel neschopen najít vhodná slova. Když si jeho nezvykle deprimovaného výrazu všimla konečně i Jana, zrudla a zahanbeně hlesla.
„Samozřejmě, vím to.“
Nerada překračovala hranici, která je od sebe ještě stále dělila. Nick měl stále víc zkušeností nehledě na jejich obvykle jízlivé rozhovory, a kdyby chtěl, mohl by ji na místě zabít.
„Ne každý má takové štěstí, jako náš drahý přítel Retger, uvědomuješ si to?“
Zmínka o Tomášovi zasáhla Janu úplně stejně, jako Nicka zmínka o jeho nedobrovolném postu sedmého ze šesti členů. Každý z Řádu směřoval do oné šestice, a jakmile se člověk jednou dostal na vrchol, jediným možným východiskem bylo nepravděpodobné povýšení, nebo jistá smrt. Přesto se pro členy moc stávala drogou, na níž závislost vznikala po prvním okušení.
Jak báječné vyhlídky, projela jí hlavou další vtíravá myšlenka.
„Je mi to líto.“
„Každý lituje. Ale budiž,“ vrátil se Nick ke svému neutrálně laděnému tónu. „Co děláš dnes večer?“
„Referát na dějepis, propadám.“
Jak směšně to vyznělo, jak lidsky a obvykle. Ale přesně po tom toužila. Normálně dostudovat střední školu a složit maturitu. K jejímu nevelkému překvapení v Nickově výrazu zahlédla stopy pohrdání.
Napadlo ji, že o něm vlastně nic neví. Nedokázala si představit jeho život před vstupem do Řádu a nevěděla, jak žije teď. Neznala ani jeho pravé jméno. Než se stačila zastavit, vylítla z ní otázka, co ji pálila na jazyku.
„Jak se vůbec jmenuješ?“
Na čele se mu objevila přemýšlivá vráska.
„Jestli mě chceš dostat do postele, tak to vědět nepotřebuješ,“ uculil se. Říkal to tak nenuceně, až to znělo nepřirozeně. „Jaké téma?“ pokračoval, aniž by jí dal prostor pro obranu.
„Vzestup fašismu v Itálii. S internetem-“
„Můžu ti půjčit jednu zajímavou knížku, je velice čtivá a mohla by ti usnadnit práci. Ale musela by sis pro ni zajít.“
„A kam?“ nepochopila jeho narážku na přenos.
„Ke mně domů,“ nadzvedl levé obočí.
„A co za to, sex?“ vrátila mu poznámku s naprostou vážností, ale Nick její sarkasmus samozřejmě prohlédl.
„Vždycky jsi jedovatá, když někomu projevuješ sympatie?“
„Zase si tolik nemysli,“ odbila ho. „Jak je ta knížka velká?“
Svou otázkou neměla na mysli počet jejích stran, ale fyzickou velikost. Janě stále dělalo obtíže přenášet s sebou jakékoliv předměty větších rozměrů.
„Rád bych ti ještě jednou připomněl tvoje blížící se zkoušky. Asi si dám jako porotce obzvlášť velký pozor na tvé slabiny. Nikdy mi nečinilo potíže nechat někoho propadnout, věř mi.“
„Nemůžu si pomoct, ale nechat odhmotnit neživou věc je těžší než přenést živý organismus.“
„Takže přenést plus tři lidi ti problém nedělalo?“
Nickova narážka se týkala jejich nepříliš zdařené akce poté, co Domažlická základna lehla popelem a oni společně přenášeli dvě osoby v bezvědomí sem, do Karlových Varů. Nick sám byl ve špatném stavu a veškerá koordinace tak zbyla na Janě.
„Ne, protože jsem čerpala plus tří energii,“ usadila ho.
„Dneska máš trénink,“ oznámil jí s potěšením. „Se mnou. To abys mě u zkoušek nemusela uplácet svým tělem.“
„Výborně, už jsem se bála, že dnešní den mohl být příjemný.“
„Nápodobně. Převleč se, odcházíme.“
„Chceš se dívat?“ neodpustila si uštěpačný komentář.
„Neříkej dvakrát.“
Konečně od něj mohla odtrhnout oči. Když odcházela, cítila na sobě jeho zkoumavý pohled. V pokoji se zdržela jen na tak dlouho, aby se převlékla do sportovního. Polila ji horkost pokaždé, když si nandávala kalhoty s červeným pruhem na lemu. Zamyšleně po něm přejela rukou. Možná k němu brzy přibude další, pomyslela si.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 14 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 31 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlížeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2009 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Bloodynka
|
|
| (10.2.2012, 20:32) |
|
|
pitron
|
|
| (10.2.2012, 09:19) |
|
|
mbun
|
|
| (10.2.2012, 08:49) |
|
|
Petr polák
|
|
| (9.2.2012, 18:55) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
