|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (63. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 02.08.2010, 20:39
|
|
| |
|
|
Nahlédnout do duše
Arno neměl vyzvednout nic jiného než oblečení pro mě. Nemohla jsem přijít na to, kde Corita ta svá překvapení pořád bere, lezla mi na nervy s tím, jak byla na všechno připravená. Samozřejmě si toho všimla a nezapomněla to komentovat:
„Bylo mi jasné, že Kaileenino zlatíčko bude...“
„Mohla bys mi říkat jménem?“ rozčílila mě.
„Mohla,“ odpověděla pobaveně, „ale když ty se tak rozkošně vztekáš.“
„O rozkoši mi ani nemluv. Už toho mám plné zuby, jak furt musím brát na něco ohledy!“
„Vidím, že jsi ve správné bojové náladě,“ culila se. „Šetři si to na zítra, bude se ti to hodit. Teď to vyzkoušej,“ pobídla mě. „Kdyby ti to nesedělo, stihneme udělat nezbytné úpravy.“
„Není tu najednou předrakováno?“ poznamenala jsem, když jsem shlédla novou výbavu.
Zlatá přilba vypadala jak dračí hlava a působila poněkud těžkopádně oproti lehkému oděvu z temně modrého hedvábí, doplněném žlutými výšivkami.
„Do sukně bych zrovna tebe zřejmě nedostala,“ ušklíbla se, když jsem se oblekla do volných kalhot.
„Stačí, žes mě navlekla do šatů.“
„Náhodou ti to slušelo,“ řekla trochu rozmrzele. „Teď máš na výběr. Vzhledem k tomu horku si nejspíš nevybereš variantu s dlouhým rukávem,“ sama si odpověděla, odhodila halenku a podala mi lehkou vestu.
„To ne,“ potvrdila jsem, že bych se nerada vařila víc, než bylo nutné. Beztak oboje vypadalo stejně, žlutá výšivka na zádech znázorňovala draka, jak taky jinak.
„Teď to ještě trochu doplníme,“ natáhla se po žluté šerpě. Kdyby mě oblekla do černé, skončila bych na šibenici za pirátství. Ve finále na mě ještě navěsila plášť, který jsem tahala po zemi. Třetí drak na něm mě vyloženě vytočil, jenže Corita neměla na remcání náladu.
„Vládce, který přijede bez družiny, by měl aspoň trochu vznešeně vypadat,“ zatvářila se pohoršeně. „Navíc, nejen schopnosti, ale i vzhled a chování naznačí, o jakého bojovníka se jedná. Ty se musíš propracovat z otrokyně na post vůdce, na to nezapomínej.“
„Na hlavě budu mít tolik plechu, že sotva něco uvidím,“ neodpustila jsem si. „A ten plášť… vždyť si ho přišlápnu. Kde budu mít meč? K tomuto se vůbec nehodí.“
„Existuje něco, do čeho nebudeš kecat?!“
Připomněla mi Kaileen a její nadšení:
„Neblázni! Copak existuje něco, u čeho ty bys nemusela mluvit?“
„Trpělivost růže přináší,“ odpověděla jsem klidně. „Chceš adoptovat princeznu, měla bys být připravená, že bude do všeličeho mudrovat. Obzvlášť co se týká oblečení si asi bude vymýšlet.“
„Doufám, že zrovna z tebe si vezme příklad,“ utrousila uštěpačně.
„Jestli se ti něco nelíbí, můžu se sebrat a...“
„Buď chvilku potichu a nasaď si přilbu, ať vidím, jak to vypadá,“ došla jí trpělivost.
Kdybych mohla, hodila bych jí na krk právě uličnici Sašu, aby se Její Výsost trochu pomněla. Ono by bohatě stačilo, kdyby měla pár dní cestovat s Katherine jako já a Kaileen. A to se smála, že jsme neudržely nervy na uzdě a daly princezničce na zadek.
„No vidíš, že to jde,“ rozpřáhla rukama. „To bylo řečí.“
„Ten plášť mi vadí, nejsem na něj zvyklá,“ namítla jsem.
„Vždyť ho nemáš navěky. Až vyhraješ, symbolicky mi jej věnuješ. Stejně tak přilbu. Tu si vystavím, plášť budu nosit na znamení spojenectví.“
Anebo prohraju a pak to bude znamení, že zase jednou porazila vládce. Štvalo mě, jak má všechno promyšlené, každý detail jí seděl na obě možné verze.
„Se divím, že sis nenechala ušít hnědý.“
„Červená mi taky sluší,“ pousmála se, dobře věděla, jak mě dráždí.
„Myslíš na všechno, co?“
„Když ty myslíš jenom na Kaileen,“ posmívala se mi.
„Řekla bych, že už to stačilo.“
„Když o ní mluvíme, nechápu, proč se drží dál, ale musíme ji sem nějak nalákat, abys jí to vysvětlila. Znáš ji, mohla by si ten zápas špatně vyložit.“
„Stejně se bude vztekat.“
„Pořád lepší než kdyby chtěla sekat. Teď na ty její vrtochy opravdu není čas.“
„Jestli se uvidíme po takové době a zůstaneme spolu samy, pochybuju, že budeme mít náladu na řečnění,“ vyslovila jsem obavy. Spíš přání.
„S tím si musíš poradit sama. Život nebo slast, můžeš si vybrat.“
„Co děláš ty, když...“
„Když co?“ potutelně se usmívala.
„Neříkej, že mi nerozumíš. Tolik mladých urostlých vojáků se kolem tebe každý den pohybuje, přece nejsi ze železa.“
„Nejsem,“ přiznala.
„No a?“ přestávalo mě bavit, jak si se mnou hraje.
„Co bys myslela? Je jenom jeden způsob,“ naznačila, čímž odvedla moji pozornost od vlastního problému.
Celý život se brání spát s jiným mužem než Gosaa a najednou tu přiznává, že si užívá, když to potřebuje. Tak jak to probůh dělá, když se obě tvrzení navzájem vylučují? Anebo může být cosi pravdy na těch pomluvách? Khar aby se v ní vyznal.
„Je mi trochu větší,“ sundala jsem přilbu.
„To je to nejmenší. A jinak? Jak se cítíš?“
„Výborně, ale pořád z toho mám divný pocit. Erijci nejsou můj národ. Byla jsem pro ně cizí a vedla jsem jen jednu vesnici. Vlastně ji vedl Atan, já jsem byla pouhá figurka. Měla jsem asi tolik možností, jako král v šachu, moje postavení lorda sotva uznali chlapi v osadě.“
„Ale titul je platný pro celou říši, takže jsi vůdce a lid JE tvůj, nehledě na tvé kořeny. Nemůžeš se jen tak zříct zodpovědnosti za Erijce. Jednou sis to vybojovala a nesejde na tom, zda jsi tehdy dokázala domyslet všechny důsledky.“
„Předala jsem vládu Atanovi a vrátila se ke Kaileen,“ namítla jsem.
„Ale v Pealu jsi pořád nevyšším zástupcem Dračího lidu. Nazývej se třeba emisarem, to je mi jedno, já tě stejně představím jako lorda. Ten titul ti právem patří bez ohledu na to, zda ještě aktivně vládneš.“
„Ty jsi... neuvěřitelná,“ neměla jsem slov.
„Já vím,“ usmála se. „Když vyhraješ a hlavně, když dnes s Kaileen nebudete vymýšlet způsob, jak se odtud vypařit a zbavit se úkolu,“ naklonila se ke mně, „prozradím ti, jak to dělám,“ odtáhla se a šibalsky se usmála.
„Jinými slovy – vydrž dva dny, slib, že se přidáš k mému vojsku a budeš mít pokoj. Hm, znám jednodušší způsob.“
„Prosím,“ rozhodila rukama, „máte ideální podmínky. Nikdo vás nebude rušit, nemusíte dávat pozor na šelmy... No, poraď si, jak umíš.“
„Ty se v tom vyžíváš,“ odtušila jsem.
„Vyžívám,“ potvrdila škodolibě. „Ukážu ti, nač máš ten plášť, doladíme detaily, pak nás čeká oběd se Sašou. Až vytrávíš, zajdeš se mnou do stájí.“
„Co tam?“
„Sama jsi tvrdila, že je tam něco v nepořádku, navíc s sebou nebudu tahat celou gardu, když mi při pohybu v areálu paláce stačí jeden živý terč,“ mrkla pobaveně.
„Tvá důvěra ve mě je ohromující.“
„Teď ale vážně. Chci, abys se mnou jela k věštci a navečer, až se vrátíme, zajdeme si do lázní. Ovšem dnes si procedury vychutnáme společně, neboť někteří čekají na nejžhavější novinky z mé ložnice. Tuším, kdo roznáší ty pomluvy, proto jim poskytnu další téma, ať se mají povstalci čím bavit. Řeči se šíří rychle, jak jsem si všimla, tak proč toho nevyužít.“
„Umíš být zákeřná,“ naznačila jsem, ale Corita dobře věděla, že to vůbec nemyslím špatně.
„Na hrubý pytel, hrubá záplata,“ přitakala. „Já zachraňuji říši a ty Kaileen, proč bychom si nepomohly, když v zásadě kráčíme stejným směrem?“
„Ale každá pro jinou odměnu.“
„To je jedině dobře, nemusíme se handrkovat. Navíc, když udržím Peal a sebe v jeho čele, mohu tobě a Kaileen poskytnout útočiště, aby se o ni Narat nemusela bát. Nakonec budeme spokojené všechny čtyři a Erijci taky nepřijdou zkrátka.“
„Chytré. Tak proto jsi tvrdila, že brzy přijdu na to, co už máš,“ vzpomněla jsem si.
„Co víc bych si mohla přát než spojence, o kterých nikdo neví. Řekla bych, že budete zlatým hřebem mé vlády. Pustíme se do toho?“
„Až po vás, Vaše Veličenstvo,“ pobídla jsem ji, protože jsem měla ohromnou chuť bojovat.
Jak slíbila, nacvičily jsme pár triků, které mi moc nešly a hlavně mi ukázala, jak výhodným doplňkem může být plášť.
„Zbývá ještě dost času, provedu tě po svém sídle,“ navrhla. „Přijde mi, že jsem ti to zůstala dlužna.“
„Už jsem se porozhlédla, ale odborný výklad neodmítnu,“ přijala jsem.
Než jsme se vydaly na prohlídku, převlékla jsem se, abych se neprozradila hned u oběda. Malou Sašu by sice nikdo neposlouchal, ale pořád jsme se pohybovaly v přítomnosti stráží a služebnictva, opatrnost byla na místě.
Královna mě mimo jiné zavedla do místnosti, kam jsem doposud měla zakázaný přístup. Jednalo se o rozlehlou knihovnu s pohodlným posezením v rohu vpravo ode dveří, uprostřed pokoje na bytelném stole byla na podstavci rozevřena velká kniha. I kdyby Corita nic neřekla, pochopila bych, proč toto místo tak přísně střežila. Vkročit sem znamenalo nahlédnout do její duše.
„Jak jsem řekla, zajímám se o kdeco,“ promluvila, když za mnou zavřela bílé dveře. „Mezi čtyřmi tisíci pětiset osmdesáti dvěma svazky se skrývá několik desítek opravdových skvostů, proto ta přísná bezpečnostní opatření. Když jsem se provdala, čítala knihovna asi sedm set exemplářů, za několik desítek let jsem tedy stihla nashromáždit více knih, než všechny generace vládců přede mnou.“
„To všechno jsi nemohla přečíst,“ rozhlédla jsem se po úctyhodném množství knih. Corita byla na své dílo právem pyšná.
„Tolik volného času opravdu nemám,“ potvrdila trochu smutně. „Za zmínku snad stojí paměti katů nebo vysloužilých bojovníků. Písaři, kteří jejich vyprávěním naslouchali a přenášeli je na papír, si odnesli nevšední zážitky, o nichž my ostatní můžeme jenom číst. Každý historik, lékař a teolog ví, že si dobře vydělá, když mi přinese svůj rukopis.
Svazky obsahující zákony a soudní procesy nebo tak důležitá fakta, jakými jsou vědecké objevy a jejich detailní popisy, považuji za samozřejmost v každé královské knihovně.
Nemalou částku jsem také vynaložila na získání cestopisů,“ ukázala na vitrínu vpravo vedle posezení. Nejspodnější police byla zaplněna knihami, které se od ostatních tisíců svazků na první pohled lišily o trochu veselejší vazbou. „Lepší místo pro divadelní hry jsem bohužel nenašla. Nicméně mnohé vypráví o chování jiných národů či kmenů, takže to vlastně není až tak od věci.“
Znovu jsem se rozhlédla a znovu můj pohled přitáhl onen obrovský svazek, středobod celé knihovny. Připadalo mi, jako by místo pro tento exemplář bylo přesně vyměřeno, odhadem to bylo opravdu ke každé stěně stejně daleko.
„Přitahuje tě?“ zeptala se, přistoupila k ní a zavřela ji. „Klidně si ji prolistuj pěkně od začátku, nemusíš spěchat.“
„Tak velkou knihu jsem ještě neviděla. Co je to zač?“ došla jsem ke stolu a opatrně otáčela stránky.
Zezačátku jsem viděla divně rozpité obrázky, postupně se výjevy zaostřovaly, až se daly rozeznat postavy bohů, krajiny, kde se pohybovaly, i jejich soupeři a skutky. Malíř tím zřejmě něco sledoval, ovšem mně jeho záměr zůstal utajen.
Písmo, když jsem se na něj zaměřila, mi částečně přišlo podobné tomu, které jsem znala. Až na to, že celá stránka vypadala jako jedna velká věta, všechna písmena stejně daleko od sebe, žádná větší mezera nebo tečka. Nechápala jsem, jak tomu mohou rozumět, přesto mi některé symboly připadaly známé.
Máloco mi připomínalo minulost, můj původ, a tak jsem po dlouhé době mlčky vzpomínala a zvažovala, o co jsem přišla a co získala, když jsem potkala Kaileen.
„Váží téměř padesát liber,“ řekla potichu, aby mě nerušila. Nejspíš si myslela, že čtu. „Toto je samozřejmě jenom přepis. Původní Vůli sepisovaly Raamovy kněžky už hodně dávno. V těch časech bys patrně našla důvod, proč každá nejvyšší kněžka umírá tak mladá. Pouze Soy a pak její nástupkyně vědí, kde je pravá Raamova Vůle uložena, i proto má Narat jediný chrám právě ve Skari. V případě nouze může povolaná kněžka probudit kamenné strážce a využít jejich moci.“
„Nemusíš vysvětlovat, co dokáží, sama jsem si to vyzkoušela. Ta kniha je pro vás asi hodně důležitá.“
„Kdyby se někomu podařilo ji najít, vzal by Pealu duši.“
Listovala jsem knihou, až jsem se bezděky zastavila u obrázku, kde byla zakreslena sopka, nad ní oblak dýmu. Čím déle jsem se na ten výjev dívala, tím víc se mi zdálo, že v něm přibývají další a další detaily. Corita ke mně přistoupila a naklonila se, aby si přečetla, v jaké části se nacházím. Její vlasy mi sklouzly po rameni, a to mě vytrhlo ze zamyšlení.
„Klidně si čti,“ odtáhla se, „nechtěla jsem tě rušit.“
„Nečtu.“
„Nezajímá tě, co tam stojí?“ podivila se.
„Zajímá, ale…“
„Naučila ses hrát šachy a počítat, nechceš mi snad tvrdit, že neumíš číst,“ podívala se na mě nedůvěřivě.
„Umím, ale ne ve vašem jazyce,“ hájila jsem se a znovu mě napadlo, jak jsem poprvé vstoupila do Pealu a nejen Kaileen byla překvapená, že jí i ostatním rozumím. Snad Raamova škodolibost zapříčinila, že mi odepřel zrovna schopnost číst a psát. Anebo to byl od začátku záměr?
„Pojď, posaď se,“ vedla mě, odsunula židli a já jsem ji poslechla jako bezduché stvoření. Podala list papíru, strčila mi do ruky brk a chtěla vidět, na co jsem byla zvyklá. „Napiš... já nevím... že se u severních hranic nachází nepřátelský tábor a čítá šest set mužů. Napiš to,“ pobízela mě s potlačovaným nadšením.
Štěstí, že jsem měla napsat tak krátkou větu, jinak by mě přerušila v půlce. Nedočkavě mi sebrala papír a pozorně si písmo prohlédla. Hned mě napadlo, co tím sleduje. Pečeť se dá porušit a jakmile dokument poskytne informace nepovolanému, může se ztratit nebo zničit… Ovšem čemu nepřítel nerozumí, nedokáže využít ve svůj prospěch. Navíc by hned věděla, kdo jí zprávu posílá.
„To by šlo,“ řekla zamyšleně, znovu položila papír přede mě. „Jak poznáš, kde který znak začíná a kde končí? Určitě to máš správě? Nechybí ti tu něco?“ ukázala na mezery mezi slovy.
„Ne, nechybí. Není to až tak složité, naučím tě to, jestli chceš,“ nabídla jsem, přitom jsem si byla jistá, že neodmítne.
„To by byla velká strategická výhoda,“ zalesklo se jí v očích, „ale nesmíš to vysvětlovat nikomu jinému. Třeba jen Kaileen, ale ona asi nebude chtít.“
„Kdy začneme?“
„Hned,“ odpověděla bez váhání. „Tlačí nás čas.“
Vyrušily nás zvony, oznamující poledne. Corita si nejspíš v duchu nadávala, že zapomněla na Sašu a zase nasadila takové tempo, že jsem za ní skoro běžela. Aby to nevypadalo hloupě, před vstupem do zahrady zpomalila a důstojně došla až ke stolu.
Saša seděla na židli a houpala nohama. Zaklonila hlavu, hleděla do větví prastarého dubu, pod nímž se nacházela. Div si krk nevykroutila. Potom se zadívala na postaršího sluhu stojícího kousek od ní. Zazubila se, uchopila sklenku oběma rukama a usrkávala šťávy. Asi si dala záležet, aby se projevila dostatečně nahlas, protože i z dálky bylo patrné, že to muži vadí, ale snažil se zachovat kamennou tvář.
Sotva nás zmerčila, položila sklenku, seskočila ze židle a než se k nám rozběhla, nezapomněla pozlobit sluhu a zatahat ho za vzorně upravenou vestu.
„Konečně jste tady,“ doběhla k nám a vzápětí hlásila: „já už mám hlad.“
Corita hodlala Sašu zasvětit do tajů stolování, a tak se oběd směl podávat až na její pokyn. Bylo jí jasné, že jinak by se malá pustila do jídla rukama a všechno by ušpinila jako posledně.
„A to musím?“ ptala se otráveně, když jí Její Výsost vysvětlovala, jak se drží vidlička a nůž.
„Obědváš s královnou,“ domlouvala jsem jí.
„Ach jo,“ vzdychla. „Tak jo.“
Corita a Saša byly dvojka k pohledání. Malá se chudák trápila s příborem, Corita však nechtěla ustoupit, a tak jí nezbylo než upižlat maso, jak se dalo. Zdálo se mi, že její včerejší souboj se sluhou byl vyrovnanější. Starcův pohled vykazoval stopy jakéhosi zadostiučinění, přitom z pohledu děvčete to byl právě on, kdo začal „válku“, když ji vytáhl zpoza keře.
„Přičaruješ mi pejska?“ zeptala se najednou Saša s plnou pusou.
Corita se na mě tázavě podívala, ale já jsem netušila, co do ní najednou vjelo. Měla pravdu, že tu bylo trochu mrtvo a nejspíš si neměla s kým hrát, ale proč by zrovna Corita měla čarovat?
„Jsi přece kouzelná královna,“ ozvala se znova.
„Jak jsi na to přišla?“
„Všichni to říkají. Když umíš být pořád krásná, tak bys mi mohla vyčarovat pejska. Anebo aspoň meč, ten můj je pro děti.“
Corita se snažila Saše vysvětlit, že kouzlit neumí. Obě jsme si všimly, že je z toho zklamaná, a tak se královna rozhodla pro úhybný manévr.
„Kdybys mi pomohla, mohla bych vyčarovat hezkou holčičku,“ navrhla, malé se rozzářily oči a hned souhlasila.
Kývla na sluhu, něco mu pošeptala a on beze slova odešel.
Jak slíbila, vzala Sašu na prohlídku svého sídla. Byla unešená z výzdoby chodeb, ze stráží, z královského erbu, ze zařízení sálů, dokonce chtěla sedět na trůně, ale to už bylo i na Coritu moc.
V poslední místnosti čekalo několik mužů a žen, stůl ani nebyl vidět pod záplavou všemožných látek. Aby mohly vyčarovat hezkou holčičku, musely přeci nechat ušít nové šaty a vzít míry. Saša určitě netušila, k čemu Corita směřuje, z toliké pozornosti byla mírně zmatená, ale nevzdorovala. Pouze se jí nelíbilo, když musela odložit dřevěný meč, nakonec i k tomu ji Corita přemluvila.
Tiše jsem se usmívala, když malá vybírala vhodnou látku. Nejprve chtěla všechny, pak vylučovací metodou všechny vyloučila, nakonec vybrala tři, mezi kterými se nemohla rozhodnout, a tak rozhodla Corita. Každé děvčátko se musí přeci převléknout, tak proč nenechat ušít hned troje šatičky, že.
Skončily jsme opět na zahradě a Saša posmutněla. Pochopila, že už bude muset odejít, ale čekalo ji ještě jedno překvapení. Ana přinesla teplé buchty, nalila jí mléka a než se otesánek zase nacpal, přišel mladý sluha. Přistoupil ke královně, mírně se uklonil a předával jí dva dřevěné meče.
„Máš dojem, že jsem je chtěla pro sebe?“ otázala se ho se svým typickým nadřazeným výrazem.
Podíval se na ni všelijak, nelíbilo se mu, jak se k němu chová. Žena a šlape po silném mladém chlapovi, jako by nebyl nic! Stejně jako to neušlo mně, nemohlo to uniknout ani Coritě, přesto se tvářila, že si toho nevšimla.
Nabídl tedy malé zbraně Saše. A opět ten pohled, že posluhuje někomu, kdo má podle něj nižší postavení než on. Buchty a mléko musely počkat, Saša by se bez váhání na hračky vrhla, kdyby ji Corita rázně nezadržela:
„Ruce!“
Malá se zatvářila otráveně, ale poslechla. Všechno, co královna dosud udělala, mělo nejen udělat radost dívce, ale především poskytnout adoptivní matce důležité informace o povaze budoucí princezny. Nedalo se přehlédnout, že se jí Saša hned zalíbila a pokud už musela přijmout cizí dítě, nebyl důvod, proč objíždět celý Peal a hledat vhodného jedince, když jednoho - jednu seslali snad sami bohové.
Konečně mohla oba meče potěžkat. Hrála si s nimi a pobíhala kolem, zatímco Corita ji bedlivě sledovala. Hned si jeden vybrala, s druhým sice běhala taky, ale svého favorita už měla. Pak doběhla ke královně, vrazila jí druhý meč do ruky a řekla:
„Ukaž.“
Její výraz ve chvíli, kdy přebírala hračku, byl jasný: jsi to ty, princezna Alexandra.
Zabavily jsme se až do večera. Královna úplně zapomněla na věštce, na pomluvy, na mladého sluhu. Ten starší s námi opět zůstal, aby plnil případná přání. Překvapilo mě, že přijal Sašinu výzvu k honičce. V jeho případě to byly spíš náznaky dupnutí, zjevně si chtěl zachovat důstojnost stáří a jistý odstup, ovšem bylo patrné, že její přítomnost rozjasnila jeho šedivé dny.
Přestože na jeho tváři byl patrný jen velmi mírný úsměv, jeho oči přímo zářily. Ale ne tak, jako oči královny – matky. Tu noc ještě musela spát Saša ve stáji. Vůbec jí to nevadilo, byla tam ráda, dokonce chtěla, abychom ji doprovodily domů. Ta skutečnost ve mně vzbudila obavy, zda tam nebude chtít spát i nadále, až ji Corita přijme za svou.
Lázně jsme navštívily, až hodina notně pokročila. Společně, jak královna předeslala. I když jsme se nijak nedotýkaly, její chování bylo tak provokativní, že jej nemohla přehlédnout žádná z přítomných služek. Že by některá z nich vynášela informace ven? A třeba zrovna ten mladý blonďatý sluha by je mohl posílat dál.
Měl přístup téměř do celého sídla a hlavně byl ve spojení se zbytkem města, klidně by mohl být kontaktem povstaleckých skupin. Mohl to být důvod, proč Corita záměrně přehlížela jeho drzost.
Zvážila jsem to a rozhodla se královně pomoct a zahrát si trochu nespravedlivou hru. Jak by řekla Soy:
„Sklidíš jen to, co jsi zasela“.
Dívaje se na pohlednou brunetku, která se zde pohybovala vždy, když jsem tu byla i já, mi bylo jasné, čím zaplatí ta, která pobyt v luxusu oplácí zradou.
Byla jsem dlouho vzhůru a čekala, zda Kaileen přijde. Zdálo se mi, že už je příliš pozdě, a tak jsem dojedla večeři, která původně měla být pro ni, a chystala se zalehnout. Chtěla jsem vyjít na balkón a pro jistotu se rozhlédnout, ale nemusela jsem.
Pozorovala mě zpoza prosklených dveří a nejspíš přemýšlela, zda se má ozvat. Kdybych byla Gosaa, věděla bych o ní dřív, než by sem vyšplhala, ale bohužel bez této schopnosti jsem mohla jen hádat, jak dlouho čekala poblíž.
Otevřela jsem jí, ale ona jen stála a dívala se na mě zarudlýma očima, pod nimiž se rýsovaly nehezké kruhy. Na okamžik sklouzla pohledem kamsi za mě, pak se na mě znovu zadívala, jako by nevěděla, co může čekat.
„Pojď dovnitř,“ nabídla jsem jí ruku.
Přijala a vešla. Krátce se rozhlédla, okamžitě zaregistrovala zbytky jídla. Zprvu se zdálo, že mě ani neobejme, pak položila dlaně na moje boky, sklonila se, jako by mě chtěla políbit, ale rozmyslela se a pevně mě k sobě přitiskla. Chtěla jsem ji stisknout stejně silně, ale měla jsem strach, že se mi rozpadne pod rukama.
Gosaa už ji našli, poznala jsem to. Štvali ji jako zvěř, nedali jí pokoj ve dne ani v noci. Ten vzkaz neměl Coritu upozornit, že začne hon na Kaileen a na mě, za jeden den by ji tak neuhnali. Pouze oznámili, že ji brzy dostanou a co s ní potom udělají. Kdo ví, jak dlouho jí byli v patách. Možná proto se mi Narat zjevila. Chtěla mě dostat ven, abych Kaileen pomohla, když sama nemohla zasáhnout. Raamova podmínka ji zřejmě hodně svazovala.
„Jak dlouho jsi nespala?“
„To nestojí za řeč,“ lhala, přitom jsem z ní cítila horkost a hluboká rána na paži naznačovala, že se jí nedaří zrovna nejlíp, kupodivu však voněla jako obvykle.
„Jsou to jenom zbytky,“ zachytila jsem její pohled, když hypnotizovala jídlo. „Nechám přinést pořádnou večeři.“
„Ne. Nechci, aby Corita věděla, že tu jsem.“
„Stejně to pozná, vycítila tě už včera. Proč jsi nepřišla?“
„Měla´s návštěvu,“ odpověděla podrážděně.
„Nebyla tu celou noc, mohla jsi přijít potom, najíst se a odpočinout si...“
„Co se ti stalo?“ jemně mě vzala za ruku, aby si prohlédla nezahojené oděrky.
„Výměna názorů.“
„To vypadá spíš pořezané,“ pohlédla na mě, protože věděla, že do očí jí lhát neumím. Její zrak se zatoulal kamsi za mě, nejspíš jsem si nešikovně stoupla před zrcadlo, protože se hned dovtípila, že je to:
„Jako od zrcadla. Kvůli tomu?“ konečky prstů přejela po jizvě na mé hrudi.
„Ne.“
Zdálo se, že mě ani neposlouchá, když se prsty vracely zpátky, zamířily až ke krku, přitáhla si mě blíž.
„Pojď, odpočineš si,“ pokusila jsem se ji zastavit.
„Nepřišla jsem se najíst ani vyspat,“ sklonila se ke mně.
Tím hůř. Buď si odpočine a bude schopna lovcům ještě nějakou chvíli odolávat, nebo budu moct vzpomínat na jedinou noc, protože pak ji dostanou. A mě uštve Narat za to, že jsem si vzala „výhru“ ještě před koncem souboje a ohrozila Kaileen.
„Až později,“ odvrátila jsem se, dokud to ještě šlo.
„Už je později,“ nedala se odbýt.
Věděla, že ji nechci odmítnout, musela jsem použít sílu, abych ji přesvědčila. Nerada jsem ji odstrkovala, jenže cena za tuto noc se mi zdála příliš vysoká.
„Jak chceš,“ řekla chladně, jako by se jí to vůbec nedotklo.
Nechala mě, rozvalila se na kožešině a pustila se do jídla. Bylo mi jí líto. Ovládala se a jedla pomalu, ale kdybych na chvilku odešla, naházela by to do sebe rychleji než Saša. Jenom kosti odolaly, flaksy a křupky do ní padaly, jako by to byly vyhlášené lahůdky, přitom je vždycky vyhazovala jako já.
Gosaa byli neúprosní lovci, když z divoké Kaileen udělali jenom hladové a rozhárané cosi. Snažila se, ale sama musela poznat, že všechno se prostě skrýt nedá. Měla to venku těžké, ale musela ještě vydržet.
Řekla jsem Kaileen, že Corita dostala krvavý vzkaz, ale nezdálo se, že by ji to překvapilo.
„Co kdybys odjela do Skari?“ naznačila jsem, když pojedla, opláchla si alespoň obličej, lehla si ke mně, položila mi hlavu do klína a zírala do ohně.
„Co bych tam dělala?“ ohlédla se po mně.
„Tam se Gosaa snad neodváží a kdyby přece, stejně se dovnitř nedostanou, na to je jich málo. Za pár dní královna srovná svou vesnici se zemí, vypálí to tam stejně jako když honila vás.“
„Královna,“ skoro si odplivla, „dřív to pro tebe byla jen Corita.“
„Kaileen, slib mi, že pojedeš do kláštera a počkáš tam na mě. Soy ti...“
„Soy je mrtvá,“ řekla, jako by to pro ni nic neznamenalo, ale dobře jsem věděla, že spolu s mladou kněžkou umřela i část Kaileen. Tehdy musela zažít stejný šok jako já, když jsem se to teď dozvěděla.
„Kdy?“ nezmohla jsem se na nic jiného a hlavně jsem nechtěla uvěřit, že už ji neuvidím.
„Před úplňkem,“ pevně stiskla rty a nechápavě zavrtěla hlavou.
„Jak?“
„Jenom tak,“ rozhodila rukama a posadila se. „Prostě jenom tak.“
„Chtěla jsem ji vzít ven. Myslela jsem, že bychom jí ukázaly Peal, aby poznala, od čeho ji dělí klášterní zdi.“
„Udělala jsem to,“ překvapila mě. Tak proto se první dva týdny nic nedělo, proto na mapě nebyla zaznačena žádná oběť. „Vzala jsem ji ven, ukázala jí zvířata, vesnice, Ishar a pak najednou, když jsme přijely zpátky...
Šla do chrámu, ostatní už tam čekaly, jen já jsem nesměla překročit práh.“ Její výraz se změnil ze zasněného na ukřivděný. „Prošla uličkou nezapálených svíček až k oltáři, lehla si na ten studený šutr a ony zpívaly,“ vyprávěla s bolestí, zároveň jeptišky nenáviděla za to, že v tom Soy nezabránily. „Vonělo to tam, když umírala. A rozsvítily se.“
„Kdo?“
„Ty svíčky,“ na pár chvil se odmlčela. „Samy od sebe se rozhořely. Přece měly svítit a pak zhasnout, když...“
Nedívala se na mě, nepřítomně hleděla kamsi do prázdna. Určitě vzpomínala, jak ji prve odmítala, pak nám oběma Soy zachránila život, a nejen ten pozemský. Navlekla Kaileen do kněžského roucha, zlomyslně si užívala její omyl, když Narat považovala za pouhého havrana, nabízela jí červy a odháněla ji od lidského jídla.
Odmalička potkávala smrt, působila ji, obdivovala ji a kdyby to šlo, mazlila by se s ní a milovala. Ale toto nechápala, nerozuměla dobrovolnému odchodu mladé kněžky, nedokázala přijmout, že se jeden z jejích mála přátel rozhodl vzdát se života, místo aby se dál radoval.
Jedna z nejdůležitějších žen, průvodkyně naším společným osudem zemřela a ona nechápala proč. Zasáhlo ji to víc, než kdyby jí zabili Darta. Počet jejích obětí tomu nasvědčoval, rostl úměrně době, po kterou se trápila úmrtím Soy.
„Řekla, že sklidím jen to, co jsem si zasela,“ promluvila potichu. „Prvně jsem ji chtěla zabít.“
„Já přece taky.“ Bodejť, po tom pekle, co jsem si s Kaileen prožila, mě poučovala kněžka, která nevěděla o životě venku zhola nic. „Nemůžeš za to.“
Bezradně zakroutila hlavou, znovu se ke mně přivinula a stočila se do klubíčka. Hladila jsem ji a přemýšlela, co se to se všemi poslední dobou děje. Corita toužila po dítěti, zamilovala se do Alexandra, Kaileen trpí výčitkami...
„Všechny odchází,“ zašeptala.
Všechny. Odešla jsem s Coritou, pevné zdi a vycvičené stráže od nás Kaileen odřízly, Soy umřela, Narat zřejmě nemůže přijít, aby neprovokovala Raama. Kaileen zůstala úplně sama.
„Ty se vrátíš?“ zadívala se na mě.
„Vrátím,“ slíbila jsem a doufala, že z hlasu poznala, že u mě bude mít vždycky útočiště.
Souhlasně přivřela oči, ale už je neotevřela. Usnula. Únava přinutila ostražitou divošku uvěřit v bezpečnou náruč. Opatrně jsem ji uložila, lehla si k ní a přála si, abychom spolu usínaly pod širákem.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 2 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 12 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
